Být mámou je sakra výzva…
Já si přinesla od svých rodičů hlavně představy jak to „dělat nebudu“ (to asi znáte, že?)
Dnes jsem sama sobě nesmírně vděčná, že jsem selhávala jako úžasná matka, co vede své děti „správně“, že jsem nedokázala v očích druhých být v jejich pojmu slova „důsledná“, pevně držící hranice, přesně dávkující odměnu a trest…
Jsem sama sobě vděčná za své vnitřní nastavení: každé dítě je pro mě parťák.
Možná to někdo potřebuje číst.
Mým synům je dnes 15 a 19, mateřství je „over“. Pupeční šňůra přešmiknutá. Kluci mají své holčičí velké lásky a svůj svět.
Nicméně já zůstala jejich parťák. Máme mezi sebou důvěru. Oni vědí, že nejsem dokonalá, že selhávám, že si občas nevím rady, že dělám chyby, ale mám hodně odvahy to pojmenovat nahlas a nacházet řešení. Nebát se změn a říct: „aha tudy ne, děcka, musíme jinak“
Moji kluci nikdy neměli všechno skvěle připravené do školy, měli spoustu poznámek o zapomínání, nebyli vždycky naučení na písemky, nestali se skvělým členem sportovního týmu. Hodnocení na vysvědčení i se čtyřkama, občas…..dostatečné, ne?
Jako máma se nemůžu pyšnit úžasnými ohodnocenými výsledky svých synů „tam zvenčí“….ale uvnitř sebe cítím obrovský vděk a lásku.
Obhájila jsem svůj autentický přístup k mým synům ( a že to bylo občas versus vnější svět ku…va těžký)
Kluci si dovolí přede mnou brečet, dovolí cítit, že nemůžou, ale taky umí zabrat, když mají svou vlastní vnitřní motivaci. Jsme tým 
Nepíšu to, abych se chlubila, ale protože je některá z vás, možná na sebe přísná a má na sebe vysoké požadavky, co se týká mateřství a tak třeba tohle pohladí, že být Laskavá sama k sobě a potažmo ke svým dětem, ukazovat pocity a emoce ( s obyčejnými přirozenými hranicemi, které mě dospělou udržují v pohodě) je úplně to nejvíc. Obejmout a říct: „já vím“
Howgh
