Anděl s ďáblem v těle….
V dětství a mládí vypěstovala obrovský vzdor. Vzdor asi vůči úplně všemu. (Dnes vím, že to byl potlačený vztek i obrovský smutek). Vůbec jsem to netušila. Jelo to ve mně jako raněné zvíře, které jenom čekalo na příležitost „zavrčet“.
Tyhle silný pocity, chování, ke kterému to vedlo a o kterém jsem nevěděla, mi způsobovalo zmatek.
Vytvářelo chaos.
Navenek jsem vystupovala jako děsně milá hodná holčička. Všechno splním a ještě klidně dvakrát tolik, stále po ruce, vystrašená, submisivní, spořádaná. Takhle jsem se viděla a viděli mě tak i ostatní na první pohled. Jenomže….při delším kontaktu se mnou, v déle trvajících situacích a v případech, kdy jsem byla v novém prostředí, pod menším či větším tlakem, tváří v tvář dospělému, který se vším nesouhlasil, jsem začala slýchávat, že jsem drzá, arogantní, že se nadřazuju, poučuju, že jsme vzdorovitá, nerespektující.
Vůbec jsme to nechápala, cítila jsem šílenou naštvanost, tu jsem cítit uměla, ale nevyjadřovala a rychle potlačila. Kritiku ostatních jsem vnímala jako nespravedlivou a vůbec jsem tomu nerozuměla. A tak jsem dál zkoušela dokazovat, že jsem „dobrá“. Jenomže mé „zraněné zvíře“ uvnitř, které jsem nevnímala, nevěděla o něm, dál určovalo mé hlavní projevy a přístupy, vyvíjení situací.
Takže, ano, usmívala jsem se, kývala jsem hlavou „ano“, neprosazovala se…ale to „zvíře“ jakoby stálo za mnou. A tak většina lidí neviděla tu „malou ustrašenou“, ale vnímala a svým způsobem vnímala to vrčení, naštvanost a tiché, ale velmi silné „tak to teda ne!, tohle dělat nebudu!, vůbec se mi nelíbíš!, nechci tě poslouchat!…“
Tím, že jsem cítila pouze silnou potřebu zapadnout, ale popírala jsem naštvanost (která byla oprávněná a samozřejmě pramenila z dětství, jak jinak) a neprojevovala jsem všechny své pocity, zejména ty méně příjemné jako vztek, frustraci, jsem ještě víc zvyšovala sílu té zraněnosti „zvířete“ ve mně. Říká se tomu taky stín, část nás samotných, kterou prostě nechceme pustit ven. ( a dlouho ani ani nevíme, dokud se „něco nestane“)
Projevy mého zvířete (zraněnosti) se totálně rozjely po porodu synů, v manželství. Rozjelo se, z mého dnešního pohledu psycho, které jsem držela pevně pod pokličkou, ale ten „smrádek“ unikal i tak.
Za to jsem intimním a velmi blízkým vztahům opravdu vděčná, boří ochranné štíty, prolamují vybudovanou kontrolu.
Začalo znovu peklo, které jsem dřív neuměla a nemohla zpracovat.
Neskončilo to rozvodem, protože jsem toho potlačila opravdu hodně. Začal obrovský úklid. Rozebrala jsem tu šílenou stavbu cihlu po cihle (a dnes ještě stále dolaďuju, ale už tomu rozumím), vybrečela snad oceán, několikrát si vzteky vykřičela hlasivky, propadla se do depresí, našla si práci a odešla, našla si práci a odešla a několikrát…život mě, ale stále pevně vede k sobě. Naučila jsme se vnímat tělo a v něm své pocity a uvidět své „raněné zvíře“.
Život mě učí, abych vyčkávala, nechala k sobě situace přijít a říkala jim „ano“, a současně se autenticky vyjadřovala. Ta průběžnost způsobuje, že už nemusím být hlasitá, agresivně se ohrazovat, vytvářet dusno. Můžu prostě být jaká v tu chvíli jsem.
Dnes už se na všechno dívám jako na možnost zjistit, co mi to dalo, co mi to o mě říká, včas odcházet. Neházet vinu na špatné lidi, prostředí, stát, mou neschopnost…..prostě jenom se sama sebe ptát, co teď můžu udělat ,aby to bylo pro mě pravdivý. Věřím, že už za mnou nestojí žádné naštvané zvíře, že všude už jsme já a dál skrze lidi a situace poznávám, kdo jsem. Neexistuje viník, ani vítěz, ani poražený. Jsou pouze situace, moje pocity a možnosti….(cesta, která k tomuhle vedla je vydlážděná neskutečnou bolestí…ale tak to máme skoro všichni)
Dnes už se na všechno dívám jako na možnost zjistit, co mi to dalo, co mi to o mě říká, včas odcházet. Neházet vinu na špatné lidi, prostředí, stát, mou neschopnost…..prostě jenom se sama sebe ptát, co teď můžu udělat ,aby to bylo pro mě pravdivý. Věřím, že už za mnou nestojí žádné naštvané zvíře, že všude už jsme já a dál skrze lidi a situace poznávám, kdo jsem. Neexistuje viník, ani vítěz, ani poražený. Jsou pouze situace, moje pocity a možnosti….(cesta, která k tomuhle vedla je vydlážděná neskutečnou bolestí…ale tak to máme skoro všichni)
Celé to píšu pro inspiraci, abyste neváhali jít dál, byli, co nejvíce u sebe v těle, nechávali se vést vlastními silnými pocity a zkoumali je, protože za nimi je: stabilita (konec lability), pevnost (konec pocit slabosti a oběti), řád (konec zmatenosti), klidné proudění života (konec dramatických situací), jemnost (konec agresivity), láska (konec dožadování se a fňukání), velkorysost, vděčnost, humor (konec utrpení).
Howgh
