Najdi svou vášeň, žij svůj potenciál, jsi víc než si myslíš, jdi za svým snem….
Z těchto sloganů se, paradoxně , může v člověku vytvořit „štronzo“, pokud nejste zrovna v mužském zacíleném naladění.
V posledních měsících mě uklidňuje prostě vnímat život jak plyne….učím se, že jakmile si „myslím“, co bych měla změnit, udělat, tak zaručeně to skončí nedoděláním, ustoupením ze záměru, zabalím to.
Zjišťuju, že mi vyhovují malinké kroky a vedou mě k nim pocity: napsat někomu, podívat se na něco, vzít knížku, jít se projít, něco uvařit, udělat květináče, jít spát….tohle mi v poslední době funguje na uvolnění těla i mysli, ze všeho nejvíc. Nejhorší je, když se začnu „tlouct“ po hlavě otázkami typu: „a jak to jako budeš dělat dál? a tohle je tvůj smysl života, jo? a to ti připadá hodnotný?….“..pana „Jebavého“ mám velmi dobře rozvinutého :), nicméně už vím jak na něj….říkám mu: „do teď jsem něco a nějak žila a teď to co žiju „cítím“, „vnímám“ a to pro mě hodnotu má.
Miluju doteky a tak masíruju, nicméně, rozdávat láskyplné doteky na plný úvazek mi nejde, tělo si žádá adekvátní dosycení a odpočinek, den je prostě krátký na vyvážení…a tak…občas vezmu nějaký částečný úvazek v úplné ,pro mě, „obyčejnosti…..nechci být někdo důležitý, nepotřebuju mít pocit nějaké význačné pozice….baví mě být „blízko lidskosti“…a tak mám pocit, že můj druhý půl úvazek v jedné větší firmě je o tom, že se pokaždé, když někoho potkám, nejméně potkám z očí do očí, častěji se ale pozdravíme, podám ruku, představím se, nadechnu to člověčenství na druhé straně, cítím příběhy, které jsou s tím člověkem spojené, i kdyby na pár vteřin, ten člověk mě opravdu v tu chvíli zajímá, jsem tam s ním naplno..co je na tom to nejkrásnější je, že cítím, že to naplnilo i mě…vnímali jsme se, byli jsme „tam“ a pak se zase vracíme do „tady“…ale od teď kdykoliv se někde, v tom velkém kolosu budov, potkáme, zase jsme „tam“ , v blízkosti člověčenství a něčeho víc…
A tak, co chci sdělit? že je úplně všechno jedno, kam jdeme, jestli to má hodnotu, jestli žiju svůj potenciál…když se neumím propojit se svým klidem a navázat spojení s druhými, vždycky ucítím prázdnotu…očima druhých lidí můžu být „zasažena“ a nebo „zasáhnout“…..srdcem…
A to je oč tu běží….
