…ze Života…z Ladílny…bez příkras….
Naučila jsem se být „silná“, „přežít“, postarat se o sebe…..zvykla jsem si, že život je prostě těžkej….že „nemám na růžích ustláno“, že „když něco chci, musím si to vybojovat“, „projít si nějakou výzvou“….
Vůbec jsem neměla v hlavě a těle záznam, že Život mi může jít NAPROTI, že ho nemusím lovit, chytat a být princem, co plní nemožné požadavky rozmarné princezny….
Život je ale tak trpělivý, až mě to dojímá….
Do cesty mi dával přátelé, kteří to měli a mají „jinak“ a já se od nich učila vidět, že život může být i legrace, lehkost, plynulost, že na to dokonce nemusím být sama…že jsem vždycky součástí, když to budu chtít vnímat….
No, je to proces: UVĚŘIT…je to proces, odevzdat výzbroj odvahy překračovat vlastní hranice a vstoupit do světa NĚHY, MĚKKOSTI a nechávat k sobě lidi a Život přijít..
„Modří vědí“ 
Už na té cestě JSEM, nicméně někdy v sobě zahlédnu jak si zase ze zvyku oblékám to brnění a mám chuť běžet a kříčet a vést ten šik dalších zraněných lidí za sebou….mám pocit, že já to dokážu…že je vyvedu a hlavně sebe tím šíleným úprkem a vztekem….
Přijímám tuhle svou zraněnou část….vidím silné krvácející zvíře…tyhle vize jsme měla už několikrát….vyje a líže si rány…A NAJEDNOU…..cítí, že nemusí…že jenom přes tu bolest nevnímá svou jemnost, slabost, chuť neběhat, ale jenom vytvářet malý kousek bezpečí kolem sebe, právě tím, že si lehne a nechává k sobě PŘICHÁZET….VZDÁ TO…vzdá akci….přihází jiný druh ODVAHY….
Odvaha se zastavit a vnímat Život odjinud…..odvážit se vyčkávat…a VĚŘIT, že Život ví….přestane si MYSLET a začne víc CÍTIT..
Cítit Život v sobě….musela jsem přijmout svůj obrovský vztek, svou nutkavou potřebu pořád jít, být v pohybu, ten vnitřní tlak byl jinak nesnesitelný, přijmout svou rychlost, přijmout,že umím být naivně dětsky nadšená, přijmout svou přímost, přijmout své obranné mechanismy, přijmout svou plachost, kterou umím dobře maskovat….být Laskavá ke své nedokonalosti, vykašlat se na zachraňování a boj za spravedlnost…prostě to zabalit a začít pozorovat Život, ztišit svůj křik v hlavě….a poslouchat z hloubi svého těla a ještě dál….
Děkuji nějaké své „vnitřní hloubce“, která zůstala nedotčená obrovským strachem a byla schopná a je schopná vnímat Život, že mi jde naproti, když přestanu utíkat
Howgh
