Z mé „dílny“…..
Tak nějak všechny jsme dostaly takovou specifickou výbavičku do života, která se jmenuje : „ať jsou všichni kolem tebe spokojení, cítí se opečovaní a ať z tebe mají „radost“ My jsme si tam pak zřejmě dosadily rovnítko = a tím pádem i já budu spokojená a šťastná….Prostě být „hodná holka přináší naplňující život.“
…A tak….jsme byly roztomilé a šikovné už odmalinka, aby rodiče byli spokojení, dobře jsme se učily a hezky psaly úkoly, taky jsme sportovaly, aby nás tatínek ocenil, že nejsme žádné bábovky. Všechno jsme zvládaly, abychom rodičům nebyly na obtíž. Dělaly jsme všechno proto, abychom měly dobré známky, hodnocení a dostaly se na nějakou školu, aby se za nás rodiče nemuseli stydět, a nebo abychom jim vrátily a ocenily tím jejich péči.
V zaměstnání jsme pilné a opravdu se snažíme, děláme i aktivity navíc, pečujeme o kolegy, o pracovní prostředí, skoro svému šéfovi odečítáme ze rtů, protože, jednak musíme neustále dokazovat, že máme hodnotu, už od dětství to tak děláme a druhak, očekáváme to ohodnocení, že jsme „dobré, šikovné, chytré, pilné“..Cokoli…..
A taky máme partnery, kolem kterých poletujeme a máváme „křidélky“, aby jim bylo, co nejlépe, aby se cítili dobře, aby zbytečně nemuseli kvůli nám cítit jakýkoli diskomfort. A zase očekáváme, že nás uvidí jako skvělé, jedinečné, opravdu krásné a dostaneme svou hodnotu. A některé z nás mají v životě i děti, a tak se proměníme v mravenčí chůvičky, skoro je krmíme ze zobáčku do zobáčku, chráníme všechny členy rodiny, aby je nic neotravovalo, ani novorozenecký pláč, všechno máme precizně nastudované, s dětmi absolvujeme nejrůznější kroužky, abychom měly hodnotu dobré matky, šikovné hospodyně, pracovité manželky. A rodičům dělaly radost i v dospělosti. Buď si hodnotu dál budujeme skrze rodinu a dál neúnavně očekáváme, kdy, kdy už ten moment pocitu, že je mi skvěle, cítím se naplněná a hodnotná, přijde…, a nebo si budujeme hodnotu skrze práci, jsme opravdu inventivní, proaktivní, manažersky schopné a možná i vyděláváme opravdu pěkné peníze a zase stále čekáme, kdy ten moment přijde, kdy ucítíme v srdci ten nádherný tlukot: to je krásně na světě, jsem tak ráda, že jsem….
A možná jsme i zkusily mít hodnotu skrze pěkný zevnějšek, makáme na sobě, jdeme s módou, jsme „chic“ a možná jsme si i něco malinko poupravily…..třeba teď přijde ten slastný pocit, na který čekáme od svého dětství: že mám svoji hodnotu a jsem úplně skvělá taková jaká jsem a cítím se opravdu naplněná, šťastná …
Modří už vědí…..
Tak nějak jsme zapomněly, že když jsme se narodily, prostě to byl zázrak….Časem už jsme zázrakem nebyly, neustále bylo třeba dokazovat, že díky nám jsou druzí šťastní a spokojení a bohužel, se taky, dost často, stávalo, že byly kvůli nám i rozladění a taky nás hodnotily jako neschopné , hloupé, boubelaté, moc hubené, sportovně netalentované, nepoužitelné, přecitlivělé, nešikovné, špatně se sousředící…..a tak začal výše uvedený koloběh , honba za ztracenou hodnotou….honba za oceněním
A možná ještě stále běžíme, a možná ještě stále zkoušíme jiné vztahy, rodíme víc dětí, zkoušíme nové práce, cestujeme, dáváme se na osobní rozvoj…..Jenomže my pořád běžíme k těm druhým, někam , k někomu, k něčemu…A přitom chceme sebe a já (my)jsem, teda, kde? U manžela, u syna, u maminky, v kanceláři u stolu, na stupni vítězů, u kamarádů, ve sklence vína, v plastových prsou, v nohách bez celulitidy, v diplomech, v absolvovaných kurzech, v chytrých dětech, na svém kontě, v designu svého bytu, v uběhnutém maratonu….?
Kde všude se dokážeme hledat?…A kde se nakonec nacházíme?..
V pocitu frustrace, smutku a nenaplnění, protože to všechno neděláme z opravdovosti k sobě, z autentičnosti, z radosti jen tak, pro radost, z uvolnění, z pocitu blaha, že Žiju…
Jednou jsem slyšela takovou hezkou moudrou přesmyčku:
„Já mám pořád dovolenou, protože je mi dovoleno Žít“
Howgh
