Vysoké nároky a snížená citlivost k sobě

Z mé dílny života….

Jeden z možných ( a mnou na vlastní kůži a srdce) detekovaných zdrojů našich velmi vysokých nároků na sebe, přísnosti, sebekritičnosti , je nenasycení otcovskou láskou. Tenhle blog, ale nemá sloužit jako kritika otců a mužů, ale jako náhled, uvědomění si a následné propuštění vnitřních tlaků, skrze jejich pochopení a počátek dosycování vzniklé „díry“ v nás samotných námi samotnými 🙂

Každá jsme vyrostla s nějakou situací s otcem. I kdyby tam nebyl, tak zase je tam otisk: Táta není. Takže i tak příběh existuje.

Kolikrát táta je, ale nějak ho úplně necítíme, a nebo bychom raději, aby nebyl, protože má na nás tak vysoké nároky a je k nám tak kritický, že se v jeho přítomnosti cítíme ještě hůř než bez něj.

Je jedno, který je to případ, všechno jsou strany téže mince. Necítíme stabilitu, necítíme pevnou půdu pod nohama, necítíme se úplně obejmuté se vším jaké jsme: s tím jak vypadáme, jaké máme výsledky ve škole, jak si steleme postel, jak máme rády to a nebo nerady ono, jak se smějeme, jak jsme introvertní nebo extrovertní…Nezažily jsme jaké to je “ být v blízkosti muže a neztratit samu sebe“, ve smyslu, zůstat autentická, cítit, že taková jaká jsem je pro muže úplně v pořádku, že i uplakaná a ne ve všem nejlepší mám pro muže hodnotu. Jaké to je se v mužském náručí schoulit a odpočinout si, cítit se pod jeho ochranou. Nepoznaly jsme, toho „prince“(otce), který kdykoli zažene funícího draka (naše obavy z nedokonalosti, selhání)

(a záměrně teď vynechávám, že jsme ještě navíc pozorovaly chování otce k matce a matky k otci..to je další aspekt)

………A tak jsme si začaly vytvářet vlastní ochrany před venkovním světem. Konec autentičnosti .

Konec uvolněnosti, hravosti a přirozenosti. Přišly role: jsem silná, budu vyhrávat a tím si zajistím bezpečí, budu hodně dřít a tím mi nikdo nemůže nic vyčíst, budu vypadat krásněji než druhé ženy a tím si přilákám mužskou pozornost, budu vždycky hodně milá a pečující a tím si zajistím mužské ocenění, a nebo jsem takový nešikovný klaun a tak se mi můžou druzí smát, protože tak mám jejich pozornost, jsem prostě popleta, a tak mi nemůže nikdo nic moc vyčítat (nicméně já sama sebe „zjebu“ neskutečným způsobem, ale bolí to míň než od těch druhých)….dokazujeme, hrajeme, přizpůsobujeme se…..Já sama, jsem zkusila vyižít všechny výše uvedené možnosti…Vyhrál outsider.

Roste v nás obrovská sebekritika a kontrola, protože je třeba si fiktivní ochranu zachovat, ale roste v nás i strach ze ztráty sama sebe ve vztahu s mužem…protože my už ztracené jsme, a to dřív než muže (ve své „dospělosti) potkáme. Uvnitř nás ťuká ten kousíček nepoškozené holčičí části, to je ta část, která si vzpomíná „než jsme začaly hrát“.

Nadechněte se a vydechněte. Čtěte srdcem, nechejte ho ať se víc a víc rozpomíná.

Cesta z toho ven? Uvědomit si, že tu přísnost, kritiku a nároky a nebo nedokonalost, pocit outsidera, jsem si vytvořila sama. Z pokroucené představy, co je to ochrana. A pak pomalu krok za krokem začít být v reálném životě svá. Pomalu zkoumat, kde jsem k sobě příliš přísná, kde mám na sebe zbytečně vysoké nároky, kde si myslím, že selhávám a přesto se do toho pořád tlačím, co všechno chci unést a už nemůžu. A pomalu si laskavě říkat: „už nemusíš, to není pravda, už je to pryč…“ Vnímat jaká slova bych potřebovala slyšet a dopřát si je.

Začneme si více a více přitahovat milé lidi, kteří nám rozumí, vnímají nás a nemusíme nic hrát. Vstoupíme do chladivé , osvěžující, hravě bublající řeky, která z nás na cestě meandry bude omývat naše smyšlené nánosy ochrany a postupně se zase staneme takovými jakými prostě JSME.

Howgh

PS: Ještě jsou dvě volná místa na prodloužený víkend na kouzelné farmě Soběsuky….

28.9.-2.10.

Sebedestrukce jako „možnost“…

Z hodně hlubokých hlubin..

My všechny, které jsme měly to štěstí (opravdu to myslím vážně: „štěstí“) a měly jsme , nebo máme, v blízkosti sebe ženu, ženy, které mají sebedestruktivní tendence, ženy, které totálně samy sebe potlačují: alkoholem, drogami a závislostmi všeho druhu, včetně práce, vztahů, jsme dostaly obrovskou šanci samy sebe nastartovat do hlubokého i širokého vnímání lásky, soucitu, potenciálu ženství. Čím větší blízkost: maminka, teta, babička, kamarádka, sestra, tím větší „grády“

Tento příspěvek čtěte opravdu srdcem, otevřete jej, co nejvíc, prosím…

Pokud taková žena je s námi spojená pokrevně koluje nám tato bolest a sebezničující tendence „v krvi“. Měly nebo máme tak možnost doslova i na sobě pociťovat (pokud si dovolíme zcitlivět), díky této druhé ženě, vnitřní bolest, která se sebedestrukcí souvisí. Na vlastní kůži a srdce zakoušíme jaké to je samu sebe ponižovat, potlačovat, odepírat si jídlo, radost, pohodu,naplňující intimní vztahy, samu sebe doslova „zakopávat za živa“.

Dám vlastní příklad. Nikdy nepíšu o ničem, co bych si sama neprožila.

Sebedestruktivní ženy ( a i naše sebedestruktivní tendence) v našem životě, nám paradoxně „svítí na cestu“. Ukazují nám, kde je třeba rozsvítit, kde je ta černá tma, která nás pohlcuje, ale vlastně chce ukázat „tady tady tady tady“

Tyhle ženy nám předávají louč, která je před zhasnutím, ale plápolá nadějí, že třeba MY pochopíme.

A tak jsem jednoho dne, zatlačená hodně k zemi, začala svítit na své sebeponižující myšlenky, na pocity, že jsem míň než ten druhý, na špatně nastavené hranice, které dovolovaly, aby mi lidé hodně mluvili do života, říkali mi, jak to mám dělat „správně“, na pocity sloužit druhým bez ohledu na sebe samu, na vstupování do mileneckých vztahů se ženatými muži, na snižování svých schopností, na své pocity viny, na potřebu být pochválená , na strachy spojené s nedokonalostí a chybami, na neustálou potřebu něco dělat, mít výsledky….

Díky ženě, která mi stála nejblíže jak to jen v životě jde, mi mmukázala, jak můžu samu sebe zničit, když tu tmu nechám být tmou a nebudu v ní „číst“ a nenajdu způsob jak v ní zapnout jasno (světlo).

A tak mi tato žena a další ženy daly navigaci a dál dávají, kde ještě není jasno a kde tápu.

Kde pořád hraju tu hru, „vždyť je tma(jsem strašná) nemůžu “ vidět “ a hledám vypínač tmy, místo spínač uvědomění, odvahy a jasna.

Jediná cesta jak najít možnost tu předanou louč naděje zapálit, je otevírat srdce. Jde to mnohem snadněji skrze vztahy, skrze neustálé odhalování tmy v srdci, skrze své „ublížené“ reakce. Posilovat otevírání srdce s lidmi, které vám jej pomáhají otevírat. S laskavými ženami i muži.

Vyhledávejme možnosti jak být s lidmi, kteří mají tento záměr: předanou louč zavřeného a sebedestruktivního srdce zažehávat, svítit na klamná temná místa snahy a sebeponižování.

A předávejme našim nejbližším z našeho srdce zažehnutý plamen soucitu s lidskou bolestí.

Možná hodně patetické ,ale tohle téma asi jinak nelze.

Děkuji všem ženám, které odvážně vystoupily, a nebo vystupují z role “ oběti osudu“

Howgh

Kde jsem?

Z mé „dílny“…..

Tak nějak všechny jsme dostaly takovou specifickou výbavičku do života, která se jmenuje : „ať jsou všichni kolem tebe spokojení, cítí se opečovaní a ať z tebe mají „radost“ My jsme si tam pak zřejmě dosadily rovnítko = a tím pádem i já budu spokojená a šťastná….Prostě být „hodná holka přináší naplňující život.“

…A tak….jsme byly roztomilé a šikovné už odmalinka, aby rodiče byli spokojení, dobře jsme se učily a hezky psaly úkoly, taky jsme sportovaly, aby nás tatínek ocenil, že nejsme žádné bábovky. Všechno jsme zvládaly, abychom rodičům nebyly na obtíž. Dělaly jsme všechno proto, abychom měly dobré známky, hodnocení a dostaly se na nějakou školu, aby se za nás rodiče nemuseli stydět, a nebo abychom jim vrátily a ocenily tím jejich péči.

V zaměstnání jsme pilné a opravdu se snažíme, děláme i aktivity navíc, pečujeme o kolegy, o pracovní prostředí, skoro svému šéfovi odečítáme ze rtů, protože, jednak musíme neustále dokazovat, že máme hodnotu, už od dětství to tak děláme a druhak, očekáváme to ohodnocení, že jsme „dobré, šikovné, chytré, pilné“..Cokoli…..

A taky máme partnery, kolem kterých poletujeme a máváme „křidélky“, aby jim bylo, co nejlépe, aby se cítili dobře, aby zbytečně nemuseli kvůli nám cítit jakýkoli diskomfort. A zase očekáváme, že nás uvidí jako skvělé, jedinečné, opravdu krásné a dostaneme svou hodnotu. A některé z nás mají v životě i děti, a tak se proměníme v mravenčí chůvičky, skoro je krmíme ze zobáčku do zobáčku, chráníme všechny členy rodiny, aby je nic neotravovalo, ani novorozenecký pláč, všechno máme precizně nastudované, s dětmi absolvujeme nejrůznější kroužky, abychom měly hodnotu dobré matky, šikovné hospodyně, pracovité manželky. A rodičům dělaly radost i v dospělosti. Buď si hodnotu dál budujeme skrze rodinu a dál neúnavně očekáváme, kdy, kdy už ten moment pocitu, že je mi skvěle, cítím se naplněná a hodnotná, přijde…, a nebo si budujeme hodnotu skrze práci, jsme opravdu inventivní, proaktivní, manažersky schopné a možná i vyděláváme opravdu pěkné peníze a zase stále čekáme, kdy ten moment přijde, kdy ucítíme v srdci ten nádherný tlukot: to je krásně na světě, jsem tak ráda, že jsem….

A možná jsme i zkusily mít hodnotu skrze pěkný zevnějšek, makáme na sobě, jdeme s módou, jsme „chic“ a možná jsme si i něco malinko poupravily…..třeba teď přijde ten slastný pocit, na který čekáme od svého dětství: že mám svoji hodnotu a jsem úplně skvělá taková jaká jsem a cítím se opravdu naplněná, šťastná …

Modří už vědí…..

Tak nějak jsme zapomněly, že když jsme se narodily, prostě to byl zázrak….Časem už jsme zázrakem nebyly, neustále bylo třeba dokazovat, že díky nám jsou druzí šťastní a spokojení a bohužel, se taky, dost často, stávalo, že byly kvůli nám i rozladění a taky nás hodnotily jako neschopné , hloupé, boubelaté, moc hubené, sportovně netalentované, nepoužitelné, přecitlivělé, nešikovné, špatně se sousředící…..a tak začal výše uvedený koloběh , honba za ztracenou hodnotou….honba za oceněním

A možná ještě stále běžíme, a možná ještě stále zkoušíme jiné vztahy, rodíme víc dětí, zkoušíme nové práce, cestujeme, dáváme se na osobní rozvoj…..Jenomže my pořád běžíme k těm druhým, někam , k někomu, k něčemu…A přitom chceme sebe a já (my)jsem, teda, kde? U manžela, u syna, u maminky, v kanceláři u stolu, na stupni vítězů, u kamarádů, ve sklence vína, v plastových prsou, v nohách bez celulitidy, v diplomech, v absolvovaných kurzech, v chytrých dětech, na svém kontě, v designu svého bytu, v uběhnutém maratonu….?

Kde všude se dokážeme hledat?…A kde se nakonec nacházíme?..

V pocitu frustrace, smutku a nenaplnění, protože to všechno neděláme z opravdovosti k sobě, z autentičnosti, z radosti jen tak, pro radost, z uvolnění, z pocitu blaha, že Žiju…

Jednou jsem slyšela takovou hezkou moudrou přesmyčku:

„Já mám pořád dovolenou, protože je mi dovoleno Žít“

Howgh

Jsem dobrá máma?

Z hlubin….

Včera jsem se dívala na francouzský film Zbrusu nový zákon. Je to o zákoutích lidské opravdovosti. Záměrně je lidem skrze mobil sdělený čas jejich úmrtí a mobilní telefon nekompromisně odpočítává vteřiny Života.

Dělám to často, ale včera jsem se hodně ponořila, abych si opravdu procítila ten pocit, kdyby mi na telefonu běžel můj čas, který by říkal třeba: 5 dnů…co bych opravdu chtěla v tom zbývajícím čase (on vlastně běží) dělat, jak jej prožívat?

Opravdu by mě děsila současná ekonomická situace, že se zdražuje, opravdu bych se zabývala tím, co mě na druhých rozčiluje, opravdu by mě mrzelo, že nemám vlastní zahrádku, po které toužím, opravdu bych nutně musela svým dětem ukazovat svět a cestovat s nimi, opravdu by mě vadilo, že mám celulitidu a nedokonalou postavu?….

Co bych tedy opravdu chtěla každou minutu svého života cítit?…Tak určitě bych chtěla z hloubi svého těla, duše, srdce..CÍTIT…vnímat naplno všechno, co mě obklopuje v nejbližším okolí, kdo mě obklopuje v nejbližším okolí, vnímat úplně na plný kule všechno, co můžu .Rozhodně bych nechtěla řešit, co všechno ještě chci udělat, vidět, kam jet, co zařídit…Rozhodně bych si nepsala žádný „list přání“, který by mě jenom odváděl od plujících mraků, které už pak jako Lada nikdy neuvidím, od vůní borovic za mými okny, od hlubokých pohledů do očí lidí, které potkám, od barev, které mě obklopují, od zázraku funkcí mého těla, od kochání se spícím obličejem mých dospívajících dětí, od prostoru místa, kde bydlím, který nese stopy toho jaká jsem, od hudby, kterou miluju, od rozličné denní doby, která s sebou nese tak odlišnou atmosféru, od hmatových požitků, od možnosti být naprosto ponořená v pohlazení našeho králíka, obejmutí od srdce k srdci svých přátel, svých synů, svého srdce.

Došlo mi, že jestli se mi podaří předat svým dětem „radost z každodenních maličkostí, předat jim radost z vlastního tepu srdce, údivu nad vycházejícím sluncem za bytovkou, dokonalost ranní rosy na poli před domem, předat jim jak nádherný je srdečný lidský dotek…“…tak jsem ta nejlepší máma na světě…a já cítím, že JSEM…..protože díky letům předešlým já opravdu cítím, vnímám.

Teď právě mě obklopuje vůně pečených paprik v troubě, hladí mě do uší Marvin Gaye, pod mými prsty se jemně stlačují klávesnice noťasu, pečuje o mě měkký polštářek pod zadkem , hladí mě jemný vánek pootevřeného okna a právě mi cinkla zpráva od mých synků. Posílají západ slunce z Chorvatska…..tomuhle se říká „synchronicita“ a zázraky…Potvrzení, že JSEM a mimo jiné skvělý rodič a zdravím všechny další báječné rodiče

Foto: jedinečná Adéla Tauscherová

Rozvod

Z mé dílny života…

Je to osm let, a tak si dovolím říct, že už mám určitý odstup…

Všude se píše o tom, že rozchod, rozvod, je vždy pro nás plus.

Naprostý souhlas.

Určitě je to taková procházka po Kneippově chodníčku

Chvíli chlad, chvíli horko, našlapujete opatrně a kamínek občas zabolí. Ale teda, prokrvení na úrovni myšlení, srdce, sexuality i sebevědomí, se teda koná

Za mě, doporučuji, vůbec do žádného dalšího vztahu nespěchat.

Naučit se surfovat na vlnách propadů, smutku, naděje, strachu….Pomalu, ale jistě pochopit jak si poradit s pocitem oběti, chudinky a opuštěnosti.

Jedinečná příležitost zrušit pitomý pocity studu a neadekvátnosti, když jdete samy(i) do kina, na koncert, na večeři, na dovolenu….Kolikrát si na takových akcích všimnete, že je tam někdo sám a když ano, jak dlouho ho zkoumáte?, jak moc o něm přemýšlíte? kolik vaší pozornosti zaujme?

Takže je trochu nabubřelý si myslet, že mě každý zaznamená jako filmovou hvězdu :):) a zaujmu pozornost, které se tak bojíme

Naučíme si vyplnit svůj čas, umíme být s přáteli, ale i bez nich a je to stejně naplňující a to je křídla dávající.

Vaše bydlení začne hodně vypovídat o vás samotných, barvy, ozdoby, atmosféra, která se vlní obydlím .

V případě, že v tom byly i děti, to má, kromě nevýhod a určité bolesti, taky svá velká pozitiva. Vaše děti mohou jasně cítit jaká jste, kdo jste. Nepřizpůsobujete se partnerovi, neděláte nic, aby byl ten druhý spokojený, anebo abyste nevyvolala „dusno“

Děti jasně vnímají jak řešíte náročné situace, jak se vypořádáváte se smutkem, s bytím bez partnera, s financemi. Podle mě, v nich tak sázíme semínka sebedůvěry, že vztahové nedokonalosti, se dají zvládnout a prostě se to občas stává, důležité je se z toho nepo…. a neutíkat …..projít si tím…Další skvělý aspekt. Děti mohou vnímat, že je to proces, vidí vás jak se proměňujete, že život neztrácí na kráse.

Tím, že sílíte v samotě, tím předáváte sílu i svým potomkům.

Teď už chápu, proč jsme to začala psát. Je totiž období astrologického Lva.

„Jak lvové bijem o mříže…“

A že my maminky umíme být Lvice, když jde o naše děti. Po rozchodu jsme Lvice bíjící se za své vnitřní zranění. Nacházíme další jiné smečky a věřte mi, najednou zjistíte kolik úžasných lidí kolem sebe máte, když vystoupíte z arogance „já to zvládnu sama“. Ano i ne…Není třeba mít intimního partnera, je třeba mít otevřené srdce..

Tenhle životní prožitek, vás tam definitivně zavede.

Howgh

(Prosím, není třeba vašeho partnera kvůli tomu teď opouštět :))

Každý vnímáme svět jinak

Z mé dílny života….

Docela často jsem musela poslouchat: „ty se ve všem (jako životě ,situacích a pocitech) moc nimráš, příliš analyzuješ, moc to prožíváš, moc to rozebíráš…“

Nemohla jsem, ale jinak, potřebovala jsem pochopit ten vnitřní logaritmus, který mě vedl do určitého prožívání nepříjemných situací, vedl mě k výběru partnerů, přátel, na různá místa po světě. Chtěla jsme pochopit, uchopit, porozumět tomu něčemu uvnitř mě, co mě vede životem.

Moji milí, a modří zase vědí, jak já jsem dnes sama sobě vděčná, že jsem pořád šla a šla a bořila se a pak se vždycky vynořila o kousek ,jak to nazvat, „víc svá“. Pomalu jsem některé své reakce začala chápat, začala jsem vnímat, kdy jednám ze zranění a kdy vnímám situaci jaká opravdu je, o „co tady teda jde“. Ten ponor bylo jako sbírání svých ztracených buněk, kdesi ve změti událostí, v tom, co mi říkali druzí, co většina považuje za dobré a co za špatné, sbírala jsme své části ,které zmizely ve přizpůsobení se, potlačení sama sebe…

Přeučili mě i z leváka na praváka, abych úplně ztratila mapu.

Pomalu ji skládám….Začínám vnímat kam patřím a kam ne, jaké jsou moje přednosti a jaké slabosti…A tak ,moji milí, mé cestování do hloubek je moje vášeň pro život, je to moje detektivní schopnost pracovat s neuchopitelným a skládat z toho mapy, které jsou pak najednou uchopitelné..

Působím roztržitě, vypadá to, že hodně zapomínám, neumím být systematická…Ale já pracuji prostě jinak…..a každý tak trochu pracujeme jinak, každý máme jiné turistické značení, každý máme jiné specifické dovednosti.

Já třeba cítím neviditelné, čtu v emocích a pocitech…Baví mě je dávat do pohybu…

A taky si ze sebe dělat legraci. Není nad lidský smích. To jsem ale dřív nemohla, protože jsem se hlavně chtěla přizpůsobit, dělat jakože jsem „normální“, že zapadám mezi většinu, aby se nepoznalo, že mi něco nejde….To ale zabere strašně síly, je v tom přetvářka, neupřímnost a od uvolnění hodně daleko…

Moje pády do hloubek nesou své ovoce, stálo to za to…Umím se dnes smát velmi často, rychle nacházím způsob jak vidět situace výhodně pro mě, umím to přenést i k druhým, zkrátka číst ty dobré vzkazy

Takže….Uvolněte se, prosím…

Přijďte někdy „ladit“ a nebo si najděte svůj způsob jak se dostat k tomu jací opravdu jste

Chyba versus odvaha ke zkušenosti

Chyba…“zase jsi udělala chybu“, „ty tomu nerozumíš?“,,, ty si to zase nepamatuješ?“, „prosím tě dávej si na to už pozor“, „zase jsem to musel(a) po tobě předělávat“, „víš, co radši to nechej na mě….

No a máme zaděláno na syndrom: „hlavně neudělat chybu“… a tak ….je pořád děláme

Tak…a teď na to posvítím svým modrým světlem, co jsem ho už konečně našla, neviděla jsem ho, protože jsem byla ponořená do nedělání chyb, zapojování mozku a být normální

Chyby neexistují, je to impulz…..impulz jak se třeba zpomalit, ztišit, být víc kreativní, zapojit víc spolupráce, odpočinek, jak více lidsky komunikovat, jak být tolerantnější, respektující, jak víc přijímat odlišnosti, jak umět odpouštět, být flexibilní, umět reagovat na vzniklé situace….

Udělat „chybu“ nemůžete pokud ji nedáte sílu sebedestrukce.

V mém smyslu chápání je to odvaha prožívat nečekané zkušenosti, osahat si iluzi, že mám vše pod kontrolou, přijmout iluzi, že život být neomylný přináší jistotu…

Omyly a chyby jsou přítelem, který nás drží v bdělosti, ostražitosti, duchapřítomnosti…

Neustále se těmto zkušenostem vyhýbat, znamená držet tlukot srdce na té nejnižší tepové frekvenci, je to jako jezdit na dětském dopravním hřišti a myslet si, že to valím po Praze…

Shrnu to: chybovat znamená mít odvahu zažívat nové zkušenosti a více komunikovat

My modří jsme v tom dobří

Zobrazit přehledy a reklamy

Propagovat příspěvek

To se mi líbí

Okomentovat

Sdílet

Smysl života, cítit se milovaná?

Tak moc chceme, aby jsme se cítily milované, aby nás druzí přijímaly a necítily jsme tolik kritiky vůči sobě. Abychom zažívaly klid ve vztazích doma, v práci, s dětmi…Jenomže, vážené, kolik času denně věnujete vnímání sama sebe, v klidu? Kolik času denně mluvíte a jednáte z oblasti níže než je hlava a výše než jsou vaše pudové části? Jo, o srdci píšu.Holky, sakra!, proberme se a přestaňme chtít mít postavu jako ve dvaceti, být všezvládající žena v práci, skvělá partnerka pro svého muže a neomylná matka pro své děti….Vys… se na tyhle nátlakový blamáže, které nás zavedou akorát tak….do vyčerpanosti a frustrace….Přestaňme fňukat, že nemáme víc času na sebe a cítit, protože a protože a když ho máme ,tak se jdeme zničit do fitka, aby nás druzí obdivovali jak jsme krásné..Ale kde jsme krásné? Máme pěknej zadek? Hmmmm..bingo….trochu daleko od srdce….A zamilovanost do muže není řešení….To je závislý dopování se, pokud to neumím sama o sobě…. být „ZAMILOVANÁ DO ŽIVOTA“Můj vodnářský tajfun musel zase trochu sprchnout…A víte kam směřuju? Prostě přijďte, vystupte z komfortní zóny, a pojďte k sobě! Zvlášť, jestli máte děti a chcete zachraňovat svět!

Každé úterý 18:30, Babiččina zahrada, Průhonice

Návrat k SOBĚ

Realita nebo iluze?

Z mé dílny života….Zkusím přenést do slov můj zcela čerstvý prožitek, který mi totálně „zašejkoval“ s prožíváním v člověčím těle..Ani nevím jak to nazvat….Můj syn mi nasadil na oči virtuální realitu.Stála jsem v obýváku, pod nohama podlaha, kolem mě 4 stěny, absolutní bezpečí. Moje oči,ale viděly jak stojím na vrcholu mrakodrapu a mám před sebou prkno, ze kterého mám skočit dolů.Věděla jsem, že nemůžu zemřít, že mě to nebude bolet. Něco to ve mně „vědělo“, ale mnohem silnější byly pocity spojené s tím ,co vidím. Asi desetkrát jsem brýle sundala, desetkrát jsem si opakovala, že je to iluze to,co vidím očima v brýlích, že přece pod nohama je koberec, že jsem ve své bytovce…Nic..Jakmile moje oči viděly tu výšku a prázdno pode mnou, rozjely se mi pocity po těle na plný obrátky: Pot, vysoký tep, pocit bolesti, který zřejmě brzy zažiju….Chtěla jsem to „dokázat“,protože to ve mně vyvolávalo šílenou frustraci, že něco ve mně „ví“, cítí, že v brýlích je iluze..Chtěla jsem si jakoby „přepočítat“ tuhle situaci….Udělala jsem ten krok, ječela tak, že málem popraskaly zdi…Závěr? Mám velmi hluboké prožívání, mám velmi silné záznamy strachu..Jsou tak silné, že mi přebíjí důvěru v to, co považuji já (ale kdo „já“, že?) za realitu. že stačí zaměřit pozornost někam, kde cítím strach, co zaktivuje moje záznamy strachu a důvěra v mé vnitřní vnímání je ta tam, síla strachu mě úplně strhne….Víte, co to znamená? Že většina z nás má neošetřené strachy, i když na sobě pracujeme, ta stvůra iluze strachu tam pořád je, stačí, aby nám něco (někdo) nasadil jinou realitu před oči (nemoc, válku, bídu…) a naše záznamy paměti strachu úplně přehluší to, čemu v naší vnitřní skutečnosti věříme.Cesta z toho ven? Podle mě, se neustále, skrze tělo, ladit do jemnosti a klidu. Hodně odpočívat, aby naše nervová soustava nebyla snadno ovlivnitelná. Být na sebe hodně hodně laskaví, odměňovat se, chválit se, abychom se mohli v těle cítit bezpečně, sami v sobě bezpečně, abychom důvěřovali svým pocitům, které mě vyživují….Zjemnit….Abychom měli jasnou chuť se odpojit od zbytečných dramat, která odvádějí pozornost od našich vnitřních vlastních strachů a stále živých psychických „ran“….Vidět skrze svůj vnitřní klid…Majstrštyk…já vím…ale jinak jsme stále oběti Iluze našeho vystrašeného mozkuHowgh1 sdíleníTo se mi líbíOkomentovatSdílet

K čemu je mi citlivost?

Z mé dílny a samozřejmě současně i z mého života…S každým s kým se potkám jakoby, v nějakém aspektu, jsme někdy zažily(i) velmi podobné.Možná se můj článek zase bude jevit zpočátku depkózní, ale vězte, že v uvolnění a ve vynesení na světlo pocity, které nejsou růžové a bledě modré se skrývají neskutečné diamanty a dělá nás to sakra člověčími.Jsem člověk úplně obyčejný…A nebo možná dnes už neobyčejně obyčejný. Můj život s obrovským úsekem „rypáku v zemi“ mně dal nesmírnou citlivost, která mi dělá skvělé hranice. Okamžitě dokážu detekovat nakolik mě člověk na druhé straně chce „někam dostat“, nakolik je pravda to, co říká, jestli něco skrývá, anebo je úplně otevřený. Jestli je to vycvičený manipulant a moc dobře ví, proč říká, co říká a zájmy jsou pouze jeho osobní….Umím vycítit, co je pro mě dobré a co ne. Nevyhodnocuju to logikou, v hlavě mám ještě dost ustrašených a opatrných myšlenek. Vždycky musím přes tělo..A tak, jestli chceme mít ve svém životě, co nejzdravější úsudek o situaci, o jakékoli situaci, vzhledem k naší konktrétní osobě, musíme cítit jak se cítíme :):) a co nám to v těle dělá….Čili, když si nebudu připouštět, že jsem kurňa smutná, že jsem zklamaná, že mi srdce krvácí, že jsem nasraná, zmatená, že se cítím prázdně, že mám strach….když si nebudu připouštět i tyhle pocity, budu z nějakých částí mrtvá. Je to jako otupovat se alkoholem, drogama…ne není to: jsou jenom motýli, duha a jednorožci. Kecy prdy beďary…Chceme mít krásné intimní zážitky a šťavnatý sexuální život.. ..a můžete mi říct jak to udělat, když velká část našeho těla je potlačená?To, že si vylepším tělo zvenku mi opravdu krásné tělesné prožitky nepřinese. Jakože umělá hmota má víc prožitků než teplé měkké tělo?Vyhýbat se citlivým ženám, která dokážou brečet kdykoli a kdekoli, protože to tak zrovna cítí, je jako vyhýbat se možnosti sprchnutí …Mít všechno pod kontrolou a být zaměřená na výsledek…Pak jsem jako sprinter, co na konci upadne vyčerpáním.Vnímáte rozdíl mezi opalujícím se tělem, odevzdávajícím se slunečním paprskům, se záměrem vyhřívání se, úplného koupání se ve slunečním svitu, živé tělo, které je schopné přijímat, protože je přijímané pro jeho dar cítit a tělem běžícího těla, se záměrem vypadat líp, upravit tohle a tamhleto, dosáhnout takového a takového času, být lepší…( nezapomeňte , že jsem žena)Takže milovat se se životem a nebo mužem budu s jakým záměrem? Protože chci cítit a prožívat ve svém těle tady a teď , protože jsem tak naplněná sama sebou, že mám obrovskou chuť sdílet a a nebo protože žebrám o kus tepla, chci slyšet lichotky na své tělo, chci dosáhnout vrcholu, běžím….a kde jsem v tu chvíli, kdo prožívá?Hm…to jsem se zase rozvášnila Tohle mě taky baví…Napadne mě věta , sednu a pak pozoruju, co z toho vyjde….Ale pod tohle se teda klidně zase podepíšu..Vivat slzám, které nejsou hysterické,ale jsou plné něhy a pochopení, vivat „selháním a bolestem“ z rozchodů, které nás vedou k nám samotným. Vivat našim lidským pádům, bez nich bychom , nebyly(i) citliví…..Když se umím zvednout sama ze své vůle (neb cítím, že to tak chci), nemusí mi nikdo říkat, co je pro mě dobré a co ne. Já to cítím…A je úplná pitomost se řídit tím, že většina to tak má….Nepotřebuju, aby mě někdo „zachraňoval“, nepotřebuju se chránit. Mám své vnitřní jasné vedení a beru si za něj zodpovědnost. Vím, z čeho jsem se dostala jako dítě, vím jaké to je, když vám jde o život a vím jaké to je, když to vzdáte…..to mi současně dává i respekt k rozhodnutí druhých.Žít a nechat Žít…HowghFoto: Adéla Tauscherová