Smysl života, cítit se milovaná?

Tak moc chceme, aby jsme se cítily milované, aby nás druzí přijímaly a necítily jsme tolik kritiky vůči sobě. Abychom zažívaly klid ve vztazích doma, v práci, s dětmi…Jenomže, vážené, kolik času denně věnujete vnímání sama sebe, v klidu? Kolik času denně mluvíte a jednáte z oblasti níže než je hlava a výše než jsou vaše pudové části? Jo, o srdci píšu.Holky, sakra!, proberme se a přestaňme chtít mít postavu jako ve dvaceti, být všezvládající žena v práci, skvělá partnerka pro svého muže a neomylná matka pro své děti….Vys… se na tyhle nátlakový blamáže, které nás zavedou akorát tak….do vyčerpanosti a frustrace….Přestaňme fňukat, že nemáme víc času na sebe a cítit, protože a protože a když ho máme ,tak se jdeme zničit do fitka, aby nás druzí obdivovali jak jsme krásné..Ale kde jsme krásné? Máme pěknej zadek? Hmmmm..bingo….trochu daleko od srdce….A zamilovanost do muže není řešení….To je závislý dopování se, pokud to neumím sama o sobě…. být „ZAMILOVANÁ DO ŽIVOTA“Můj vodnářský tajfun musel zase trochu sprchnout…A víte kam směřuju? Prostě přijďte, vystupte z komfortní zóny, a pojďte k sobě! Zvlášť, jestli máte děti a chcete zachraňovat svět!

Každé úterý 18:30, Babiččina zahrada, Průhonice

Návrat k SOBĚ

Realita nebo iluze?

Z mé dílny života….Zkusím přenést do slov můj zcela čerstvý prožitek, který mi totálně „zašejkoval“ s prožíváním v člověčím těle..Ani nevím jak to nazvat….Můj syn mi nasadil na oči virtuální realitu.Stála jsem v obýváku, pod nohama podlaha, kolem mě 4 stěny, absolutní bezpečí. Moje oči,ale viděly jak stojím na vrcholu mrakodrapu a mám před sebou prkno, ze kterého mám skočit dolů.Věděla jsem, že nemůžu zemřít, že mě to nebude bolet. Něco to ve mně „vědělo“, ale mnohem silnější byly pocity spojené s tím ,co vidím. Asi desetkrát jsem brýle sundala, desetkrát jsem si opakovala, že je to iluze to,co vidím očima v brýlích, že přece pod nohama je koberec, že jsem ve své bytovce…Nic..Jakmile moje oči viděly tu výšku a prázdno pode mnou, rozjely se mi pocity po těle na plný obrátky: Pot, vysoký tep, pocit bolesti, který zřejmě brzy zažiju….Chtěla jsem to „dokázat“,protože to ve mně vyvolávalo šílenou frustraci, že něco ve mně „ví“, cítí, že v brýlích je iluze..Chtěla jsem si jakoby „přepočítat“ tuhle situaci….Udělala jsem ten krok, ječela tak, že málem popraskaly zdi…Závěr? Mám velmi hluboké prožívání, mám velmi silné záznamy strachu..Jsou tak silné, že mi přebíjí důvěru v to, co považuji já (ale kdo „já“, že?) za realitu. že stačí zaměřit pozornost někam, kde cítím strach, co zaktivuje moje záznamy strachu a důvěra v mé vnitřní vnímání je ta tam, síla strachu mě úplně strhne….Víte, co to znamená? Že většina z nás má neošetřené strachy, i když na sobě pracujeme, ta stvůra iluze strachu tam pořád je, stačí, aby nám něco (někdo) nasadil jinou realitu před oči (nemoc, válku, bídu…) a naše záznamy paměti strachu úplně přehluší to, čemu v naší vnitřní skutečnosti věříme.Cesta z toho ven? Podle mě, se neustále, skrze tělo, ladit do jemnosti a klidu. Hodně odpočívat, aby naše nervová soustava nebyla snadno ovlivnitelná. Být na sebe hodně hodně laskaví, odměňovat se, chválit se, abychom se mohli v těle cítit bezpečně, sami v sobě bezpečně, abychom důvěřovali svým pocitům, které mě vyživují….Zjemnit….Abychom měli jasnou chuť se odpojit od zbytečných dramat, která odvádějí pozornost od našich vnitřních vlastních strachů a stále živých psychických „ran“….Vidět skrze svůj vnitřní klid…Majstrštyk…já vím…ale jinak jsme stále oběti Iluze našeho vystrašeného mozkuHowgh1 sdíleníTo se mi líbíOkomentovatSdílet

K čemu je mi citlivost?

Z mé dílny a samozřejmě současně i z mého života…S každým s kým se potkám jakoby, v nějakém aspektu, jsme někdy zažily(i) velmi podobné.Možná se můj článek zase bude jevit zpočátku depkózní, ale vězte, že v uvolnění a ve vynesení na světlo pocity, které nejsou růžové a bledě modré se skrývají neskutečné diamanty a dělá nás to sakra člověčími.Jsem člověk úplně obyčejný…A nebo možná dnes už neobyčejně obyčejný. Můj život s obrovským úsekem „rypáku v zemi“ mně dal nesmírnou citlivost, která mi dělá skvělé hranice. Okamžitě dokážu detekovat nakolik mě člověk na druhé straně chce „někam dostat“, nakolik je pravda to, co říká, jestli něco skrývá, anebo je úplně otevřený. Jestli je to vycvičený manipulant a moc dobře ví, proč říká, co říká a zájmy jsou pouze jeho osobní….Umím vycítit, co je pro mě dobré a co ne. Nevyhodnocuju to logikou, v hlavě mám ještě dost ustrašených a opatrných myšlenek. Vždycky musím přes tělo..A tak, jestli chceme mít ve svém životě, co nejzdravější úsudek o situaci, o jakékoli situaci, vzhledem k naší konktrétní osobě, musíme cítit jak se cítíme :):) a co nám to v těle dělá….Čili, když si nebudu připouštět, že jsem kurňa smutná, že jsem zklamaná, že mi srdce krvácí, že jsem nasraná, zmatená, že se cítím prázdně, že mám strach….když si nebudu připouštět i tyhle pocity, budu z nějakých částí mrtvá. Je to jako otupovat se alkoholem, drogama…ne není to: jsou jenom motýli, duha a jednorožci. Kecy prdy beďary…Chceme mít krásné intimní zážitky a šťavnatý sexuální život.. ..a můžete mi říct jak to udělat, když velká část našeho těla je potlačená?To, že si vylepším tělo zvenku mi opravdu krásné tělesné prožitky nepřinese. Jakože umělá hmota má víc prožitků než teplé měkké tělo?Vyhýbat se citlivým ženám, která dokážou brečet kdykoli a kdekoli, protože to tak zrovna cítí, je jako vyhýbat se možnosti sprchnutí …Mít všechno pod kontrolou a být zaměřená na výsledek…Pak jsem jako sprinter, co na konci upadne vyčerpáním.Vnímáte rozdíl mezi opalujícím se tělem, odevzdávajícím se slunečním paprskům, se záměrem vyhřívání se, úplného koupání se ve slunečním svitu, živé tělo, které je schopné přijímat, protože je přijímané pro jeho dar cítit a tělem běžícího těla, se záměrem vypadat líp, upravit tohle a tamhleto, dosáhnout takového a takového času, být lepší…( nezapomeňte , že jsem žena)Takže milovat se se životem a nebo mužem budu s jakým záměrem? Protože chci cítit a prožívat ve svém těle tady a teď , protože jsem tak naplněná sama sebou, že mám obrovskou chuť sdílet a a nebo protože žebrám o kus tepla, chci slyšet lichotky na své tělo, chci dosáhnout vrcholu, běžím….a kde jsem v tu chvíli, kdo prožívá?Hm…to jsem se zase rozvášnila Tohle mě taky baví…Napadne mě věta , sednu a pak pozoruju, co z toho vyjde….Ale pod tohle se teda klidně zase podepíšu..Vivat slzám, které nejsou hysterické,ale jsou plné něhy a pochopení, vivat „selháním a bolestem“ z rozchodů, které nás vedou k nám samotným. Vivat našim lidským pádům, bez nich bychom , nebyly(i) citliví…..Když se umím zvednout sama ze své vůle (neb cítím, že to tak chci), nemusí mi nikdo říkat, co je pro mě dobré a co ne. Já to cítím…A je úplná pitomost se řídit tím, že většina to tak má….Nepotřebuju, aby mě někdo „zachraňoval“, nepotřebuju se chránit. Mám své vnitřní jasné vedení a beru si za něj zodpovědnost. Vím, z čeho jsem se dostala jako dítě, vím jaké to je, když vám jde o život a vím jaké to je, když to vzdáte…..to mi současně dává i respekt k rozhodnutí druhých.Žít a nechat Žít…HowghFoto: Adéla Tauscherová

Naplnění ženy skrze zpomalení

Když mi bylo dvacet prostě jsem frčela, pařby v rámci studia, stačily mi dvě hodiny spánku a klidně i ještě mít pár promile v krvi a seděla jsem i tak na přednášce. Myšlení „střelce“, odvážné cestování, změny práce. Rychlost, fičák, rychlost. Nějaké hlubší vnímání, co bych víc chtěla? Asi pořád jít dál, rodinka, práce…Ve třiceti pořád velká rychlost, dva synové, co jsem všechno s nima dokázala absolvovat nad tím mi dnes rozum zůstává stát, kojit za chůze. Odplavat, odcvičit ,nějak se postarat…fičák, válcování dnů, absolutně nevyspaná. Občas fakt propady do smutku, ale což, jedeme dál, musí se všechno stihnout. Nějaké něžné, naplňující vnitřní prožívání? To je jako co?Ty moje smutky, aha, tak děkuji nechci…. Vůbec jsem skoro nechápala. Nicméně něco uvnitř pořád tlouklo: „zastav, zastav, zastav“….Čyřicet, říká se to mu „stát na spáleništi“. Spáleniště bylo hlavně u mě uvnitř: vyčerpaná, zmatená, moje cíle nedávaly smysl a ani se nepovedly. Jaká vlastně jsem, kdo jsem? Pocit selhání na všech frontách: jako manželka, matka, vydělávačka peněz….Tenhle pocit musel přijít, protože jsem celou dobu žila připojená myslí i srdcem k životu jiných, nejvíce mých příbuzných žen, mamky nejvíc samozřejmě, ale i k mužským předkům (smýšlení o mužích, vztazích)A tak jsem vytála ten obrovský kabel, odpojila se…Začalo to už před 40, po narození druhého syna (34) byl ten vnitřní hlas tak hlučný, že už to nešlo přeslechnout. Nicméně až ve 40-ti jsem byla schopná se nadechnout. Rozvod…Ne jenom s mužem..rozvod s minulostí.

Detox. Moji, drazí, detox jako kráva…..Dneska zpětně vidím ten úprk životem, který jsem vedla, úprk tam jinam, kde bude líp, hlavně se nezastavit.Dneska, zbožňuju být zastavená. Zbožňuju pomalu myslet, jíst, pohybovat se. Cítím, vnímám, teď už objímající vnitřní prostor. Milovat se s mužem z takového místa prožívání je blaženost. Vnímat svět z takového pomalého místa je velmi barevné. Cítíte všechno, všechno je pro vás v pořádku, i mé melancholie, mé smutky..to jsou indikátory“ „ještě zpomal“..Důvěra, obrovské milující srdce..Blázen, víla, praktická žena, puberťačka…Můžu kdykoli do čehokoli vstoupit a zase vystoupit…Hra….Uznání bolesti…Radost..ocenění ušlé sakra husté cesty…..

Pojeďte se vzájemně inspirovat na farmu do Soběsuk 24.-27.2. 2022

Propad jako zdroj vzlétnutí

Silvestr

Příběh z mé dílny života.

Silvestrovský den mi otevřel mou třináctou komnatu. Byl to takový ten den, ktery bych mohla velmi pokrytecky interpretovat jako Veselý a povedený. Procházka s kámoškama v prosluněné staré Praze, svařák, pak pokec doma a nakonec diskotéka v naší hospodě. No, takovej prima silvestrovskej den, že? Jenomže, já žiju opravdovostí a můj vnitřní prostor se nenechá uchlácholit pozlátky zvenku. Když prostředí není vyladěno uvnitř, venku může být třeba Brad Pitt s kyticí růží ale vnitřní pravda prostě zůstane pravdou. A tak se mi při tanci podvrtlo moje ne úplně uzdravené koleno, prostě se mi z toho všeho podlomila noha. Pak jsem tedy raději pozorovala „cvrkot“ kolem, vnímala atmosféru. DJ začal hrát hůř a hůř a projekce tam venku začala tak divně „hučet“, skrze svůj vnitřní prostor jsem začala vnímat odehrávající se příběhy jiných lidí, zdánlivě vesele tančících, baštících. Pozorovala jsem ty různé skupinky, dvojice a v mém vnitřním prostoru se začaly aktivovat ne veselé prožité příběhy spojené právě s takovým “ jako veselím“, příběh spojený s mým prvním zraněním kolene, s alkoholem v rodině, najednou jsem v sobě cítila mámu.. Alkohol kolem, hudba, změť různě se bavících lidí, ne náhodou byla jedna osamělá žena na parketě podobná mé mámě. .. V tu chvíli začíná běžet Matrix minulosti. Aktivují se vzpomínky a prožitky, které prostě potřebují pozornost, protože nesou důležitou informaci.Zcela nekontrolovatelně se ve mně otevřel neskutečný smutek. Pocity, které jsem sice jenom pozorovala a úplně jim nepropadala, nicméně, vnitřní hlas byl zcela jasný: „vykašli se tady na to, udělej si svou pohodu bez ohledu na to jak by to dnes mělo vypadat. Potřebuješ být v klidu sama se sebou.“ Hromadné veselí ve mně začalo vyvolávat pocit opuštěnosti, bolavé srdce. Bylo to vlastně podobné minulosti, když jsem jako dítě chtěla vytáhnout mámu z veselí vinárny, neslyšela mě, neviděla, nevnímala. Teď jsem ale dospělá a slyším se, vnímám se, respektuju svoje potřeby. Mohla jsem se tedy prostě zvednout a odvést „svou zraněnou část do klidu a pocitu pohody“V plánu jsem měla být na přípitek doma se svými syny. Takže jsem prostě vyrazila mnohem dřív směrem domů. Kamarádky se moc nevyptávaly, nepřemlouvaly, byla jsem nesmírně vděčná. Doma kluci na svých compech, udělala jsem nám všem čaj, prohodili jsme pár slov, viděli skrz okna spousty ohňostrojů. Zaledovala jsem koleno. Kluci si ponocovali po svém a já šla spát. „Proces“, který se spustil trval asi tři dny. Tyhle ponory do pocitů a emocí mají vždycky laskavý vzkaz. Naučila jsem se čekat a být v těch dnech na sebe opravdu milá:) Pomalu mi to docházelo, pocity smutku se proměňovaly v pocity dojetí nad silou srdce. Silvestr mi chtěl ukázat, že už “ je to za mnou, už je to pryč. Jsem jiná než moje máma, kluci mě opilou neznají, neodcházím na několik dní, nemusí mě vyzvedávat ve vinárně a být odmítnutí, nevyslyšení. Naopak, jsem mamka, co umí nechat prostor, ale i se přiblížit, umí pohladit, ale i říct : “ To zvládneš beze mne“Nezahlcuji kluky svými milostnými avantýrami, ctím jejich otce a nikdy jsem neměla (a nemám) tendenci, jim přivést dalšího tátu. Výsledkem celého příběhu, procesu, tedy je „osvobození“ dalšího mého pomačkaného kousku. Chtěla bych inspirovat k tomu, abychom se nebáli a vítali pocity ne zrovna příjemné, nesou v sobě potenciál proměny a osvobozujícího uvědomění Howgh

Být „opravdový“ rodič, člověk…

Z mé žité dílny Života…..Vezu autem mého synka Tondu (11) k sobě od jeho taťky. Máme konečně chvíli spolu, kdy není připojený ke svému milovanému online světu. Nemá v ruce mobil, sedíme vedle sebe a já najednou začnu spontánně vyprávět o tom jak mám aktuálně strach, že mě současná situace pěkně zavaří finančně. Možnost karantény a spadnutí do izolace na mě číhá nonstop. Vysvětluju mu, že moje práce na „vlastní noze“ mi teď trochu tu nohu podlamuje. že už je to na mě dlouhý a cítím se unavená. Pak ticho a najednou Tonda smutný obličej a říká: “ Já se teď teda necítím nějak dobře.“Hrkne ve mně a říkám, co se tě dotklo,l co tě rozesmutnilo?“ a on říká: „Mami, já mám strach ,že to nezvládneš.“ A rozplakal se.Držela jsem pevně volant, řídila a i mně se vrhly slzy do očí.Zaplavilo mě dojeti nad tou citlivostí toho malého muže. nad tou empatií ke mně. Jak ten můj strach nacítil a nebál se ho vyjádřit. Nemlčel a nenechal to trápení v sobě dusit. Měl odvahu to říct a já dostala šanci do té situace vnést naději a vysvětlit mu, že ruku v ruce s mým strachem jde i moje odvaha vydržet, důvěra v život. Mohla jsem mu říct,že mám kolem sebe skvělé přátele, kteří by mě úplně padnout nenechali. Říct mu, že se necítím bezradná a opuštěná, že mě jenom občas přepadne strach a ten jsem teď vyjádřila, ale ve většině času se cítím dobře. Okamžitě se uklidnil , moje odpověď mu stačila, neb cítil, že mluvím pravdu.Za mě to byla překrásná chvíle, kdy jsem se svému synovi mohla ukázat ve zcela lidské ženské podobě. V momentální slabosti, která ze mě ale vykřesává tu důvěru a sílu Pro mě jako ženu a matku bylo nesmírně naplňující vidět, že můj syn jednou bude umět vyjadřovat,co cítí a dávat tak vždycky situaci šanci, aby dostala pravdivý odraz. Děkuji Životu za všechny peprné lekce, které mě vedou k větší autentičnosti, citlivosti, otevřenosti, odvaze být bez her a masek ….Pojďme našim dětem odhalovat náš vnitřní svět se vším,co v něm je a ukazovat i naše řešení….

Být něžná

Ladím intenzívně dva dny ženská těla a srdce. Chtěla bych sdílet svůj úhel pohledu na nás ženy, skrze své prožívání a to jak se vylaďuji skrze vyzařování druhých a jen zase skrze vyzařování mé. Vnímám, že jako žena se učím odevzdávat. Netlačit ( proto jsem odstoupila od silových masáží, využívám sílu Něhy), otevírat se, i když jsem bolavá, to znamená, i když znovu v nějaké situaci prožívám znovu bolest, smutek, ponížení, odmítnutí, cokoli nepříjemného, není to „opakování“, je to příležitost, možnost zkusit vyladit své tělo skrze otevřenost (dech, postoj těla, uvolnění svalového napětí, vnímání nohou na zemi, měkké boky, uvolňovat tělo do měkkosti, ať se děje, co se děje) a tak situaci cítit skrze svou láskyplnost sama k sobě. Ptát se, co chci cítit, který pocit chci proměnit v jaký… A skrze změnu prožívání známé bolavé situace, skrze měkkost něhu, lásku proměnit svou budoucnost. Příště už tahle situace nemusí být vnímána stejně. Vytvořím nový pocitový a paměťový otisk. Tohle shledávám jako velký ženský DAR: přepočítávat do Lásky. Cokoli. „Modří vědí“

Uklízím, zbožňuju vyhazovat věci, které už nepoužívám. Když mě to popadne, bývám i „nebezpečná“, abych si nevyhodila věci, které budu jednou potřebovat..Ha haaa, opravdu je budu potřebovat?Nejtěžší je vyhodit přežité vzpomínky, které vyvolávají nemilé pocity. Takový hloupý zvyk se k nim vracet..Ale,buďme k sobě laskaví, vždycky přijde ten osvobozující pocit : “ a dost!“Dneska jsem trochu mazala i fotky. A našla jednu z dovolené s klukama před sedmi lety. První dovolená bez manžela, v rozvedeném stavu a přidávám druhou fotku po sedmi letech. Tak jsem si uklidila šuplíky v sobě. A zjistila, kolik čerstvosti a jaké krásné naplnění přišlo během toho času. Vykrystalizovalo moje profesní zaměření, které už se bude jenom ladit, ale je jasné, že zůstanu na „vlastní noze“, umím se o sebe a o děti postarat, kluci neztratili ani mamku, ani taťku (střídavá péče) a neztratili jasný kontakt s mužským a ženským principem. Já ten ženský dost potlačovala, neb, to už jsem několikrát psala, jsem se přizpůsoboval,aby bylo všechno dobře a já nikoho nezatěžovala.Vlastně jsem styděla za to jaká jsem.Dnes můžu mít svůj holčičí byt, pálit si svíčky, mít kytičky a kluky „ňuňat“, dávat jim hranice po svém, být liberální a demokratická, jak potřebuji a moje srdce hlásá. Paradoxně mi rozvod pomohl stát se pomalu,ale jistě tím kým v podstatě jsem. Velmi láskyplná svobodná, hodně proměnlivá žena. Samota byla nutná, abych se u sebe konečně cítila doma, abych si nastavila hranice, neb teď cítím, kdy jsou překračované, protože já jsem si je překračovala.Abych jednou neměla vztah, protože mám strach z opuštění a samoty. Abych měla vztah, protože jsem tak naplněná sama sebou, že mám uvnitř „přebytek“ a moc ráda to všechno posdílím. Kluci mají svého tátu i mámu, dva jiné přístupy k životu a mohou si v sobě poladit, co je třeba. Těch sedm let bylo opravdu pohádkově léčivých.Nenabádám tím k rozvodu. Bože, to ne. Záměrem je ukázat, že opravdu všechno v sobě skrývá diamant. Já mám zkušenost s touhle cestou….Čtěte mezi řádky a dovolte si cítit, že jste „to dokázali“

Na mě záleží…manipulace a lež

Mým největším stínem, jak se tomu říká, nebo prostě bolem, je „strach z odmítnutí, vyčlenění“Takže jsem se naučila být „hráč“, divadelník, co umí velmi dobře nacítit, co je právě třeba, abych byla přijatelná pro většinu, a nebo jednotlivcem. Jenomže mám v sobě taky silnou přirozenost, alias sílu, která „ví“, že právě skrze tohle zatmění srdce, se mám naučit být zcela čitelná, autentická, upřímná, otevřená, odvážná v uvidění všeho, co je molu součástí včetně nesouhlasu s něčím, někým, být naštvaná, být chladná, ostrá jako břitva.Když totiž tyhle své stránky nepřijímám, ony rostou v pocit nepřijetí a způsobují mi v těle pocit opuštění a odmítnutí, samoty, izolace. Jenomže jsem to já kdo to sám sobě dělá. Jsem to já, kdo si ty pocity tímhle odmítavým způsobem vytváří.Občas mě , zcela hodnou holčičku, označovali za vzdorovitou. Vůbec jsem to dřív nechápala. Já? Vždyť dělám všechno, co očekáváte. Jenomže moje přirozenost podprahově vysílala nesouhlas, cítila, že to,co dělám, říkám, chovám se, je vlastně znásilňování sama sebe, absolutní potlačení se. A tak jsem byla, a občas ještě jsem, pro okolí matoucí. Andělská tvář s mírným smutkem ve tváři, ale současně vysílající i určitou sílu odporu a vzdoru.Stává se to pokaždé, když nejsem takzvaně věrná sama sobě. Věrnost sama sobě pro mě znamená, že přesně vím, co v danou chvíli cítím, že zcela cítím a projevuju svou naladěnost úplně jasně, neskrývám jeden pocit za matoucím výrazem tváře pocitem jiným. Příklad, člověk stojící přede mnou mě naštval, bolí mě to a já s milým úsměvem říkám, „to nevadí, nemyslel(a) jsi to tak, to je dobrý, já se s tím vyrovnám“. Ve skutečnosti bych měla se zcela otevřeným tělem, srdcem a myslí, prostě říct: „dotklo se mě to“. A amen…Ne , abych samaritánsky drouhou stranu obhajovala a situaci ji ulehčovala, jenom aby se necítil(a) špatně……a já? ……kde jsem v tu chvíli já? Je vám jasné, co dříve nebo později nastane: v naprosto nevhodnou chvíli vyhřezne pocit, že jsem „zase sama, opuštěná“ a do života si budu přitahovat stejné hráče jako jsem já, především, sama se sebou a manipulátory, protože i já sama sebe manipuluji do chování, které není pravda, jenom, abych dosáhla…čeho vlastně?..Z dnešního úhlu pohledu, mnohem zralejšího člověka…abych udržela při životě lež a nepravdu.Jak už jsem jednou psala: Ráda si zametám před svým prahem, neboť jsem si velmi dobře vědomá toho, že jsem malá kapka obrovsky silného oceánu.Na mě tedy záleží….

Vnitřní lži a pravdy

Ráda si v první řadě zametám před svým prahem.Než něco udělám, řeknu, napíšu, ptám se na svůj záměr. Ptám se sama sebe , proč?Z jakého důvodu, co mě k tomu vede. Z jakého místa pocitu sdílím, co vlastně potřebuji vyjádřit.Nejsem fanatický fanda horoskopů, ale tohle prostě sedí. Jsem Vodnář. Všude čtu, že charakteristikou Vodnáře je hledání pravdy. Mé heslo opravdu je: pravda a láska zvítězí. Samozřejmě to, ale platí pro můj vnitřní život.Pro mé životní situace a skrze ně pak vnímání toho světa venku. Dnes mě k napsání blogu tedy vede moje niterné vidění vlastních lží a pravdy. Budu konkrétní a vezmu svou kůži na trh.Své vnitřní lži, které nám říká hlava a následně z nich máme pocity. Ze lživých myšlenek máme nejčastěji pocit strachu, viny, studu, zrady, selhání, nespravedlnosti, odmítnutí. A tak máme v různých fázích života sílu odkrýt kousek nějaké lži. Někdy větší, někdy menší. Život nás má rád a předloží pouze sousta v tu chvíli stravitelná.A tak….Vezmu malinkatý výsek, např.: jako dítě jsem odpozorovala , že za mým otcem lidé chodí, protože je to pan akademický malíř. I já měla tendenci svým spolužákům chvástavě říkat, že mám tátu akademického malíře. Stoupala tak moje hodnota (zdánlivě a pouze pro mne). Byla jsem dcera akademického malíře. Měla jsem hodnotu skrze důležitost někoho jiného. Moje maminka byla překrásná fotomodelka, a tak jsem byla dcerou nádherné ženy. V hlavě se mi z těchto dvou indicií udělalo rovnítko. Moje hodnota je „být někdo“, mít titul a být krásná.Lež jako věž. Ale to vím, až dnesA protože mi k tomu moji rodiče ještě ukázali, že ale oni se hodnotní vůbec necítí a odpojovali svá těla a srdce skrze alkohol a sexualitu (budiž jim odpuštěno), rostla jsem s vnitřním chaosem. Hodnotná budu s titulem a když budu krásná,ale současně mě to povede ke smutku, nešťastnosti a závislostem.Cink! Staniž se! Náš vnitřní svět přesvědčení a pravd, nám posléze tvoří ten vnější.Pokud nám přijde ten dar a odvaha „uvidět tu lež jako věž“, pak přichází Detox. Obrovský pocit smutku, zrady, nesmyslnosti. Potoky slz…ale….měkneme…a měkneme…srdce začíná tlouct silněji. Náš život nás začíná sytit zevnitř. (Trochu jsem to samozřejmě zkrátila ,ale menu na jídelničku je opravdu každým rokem a měsícem pestřejší a pestřejší, o tom jindy)Odvaha mě vede k mé vnitřní pravdě uvidět svou hodnotu v autentičnosti, v proměnlivosti, v citlivosti.Odvaha z odkrývaných vlastních lží mě vede k nezávislosti na vnějších autoritách, k zodpovědnosti za svůj život a zdraví. Odvaha se sama sebe ptát, z jakého důvodu to děláš? Ze strachu, z programu: schovám se za druhé (za maminku, za tatínka, za pana učitele: „to on, to ona, to oni“)? Nebo jsi k sobě opravdová a cítíš to tak ze srdce?Z jakých pocitů to děláš? Ze vzteku, z nasranosti, z pomsty, a nebo „stojíš za svou pravdou?“Já mám pravdu v srdci, cítím ji a ta mě vede….“Srdcaři všech zemí spojte se „