Ztráta smyslu života…lze obnovit?

Mnoho let jsem trpěla depresemi. Dlouho jsem to nazývala důsledkem „náročného dětství“, omlouvala své stavy „právem na smutek“. Jenomže melancholie střídala melancholii. Moje velmi silná touha žít mě držela na nohou ,ale současně mě i držela od přiznání si pravdy, že nejsem úplně “ u sebe“. Dnes už to jasně chápu, cítím, vím. Byla jsem totálně odpojená od SEBE, byla jsem připojená ke svému dětskému příběhu. Připojená k selhání dospělých, kteří mě v dětství a dospívání obklopovali.Byla jsem totálně lapená v přesvědčení, že já mám stejné nastavení jako „oni“ . Jela jsem jako automat. Padnout, zvednout se, vší silou se pohnout kousek kupředu. Úplně vyčerpaná zase padnout, pak se zvednout a zase kousek popojít….Tak jsem následovala pitvání se ve všem, co mě bolelo a trápilo, přesvědčená,že mám možná únavový syndrom. Moje část „klauna“, který věci občas zlehčil mi pomáhala se nadechnout, nicméně nepomáhala mi vidět, že jsem stále na úplně jiné radiové vlně.Na téhle vlně vlastně vůbec nebylo možné zažívat úspěch, ve škole, v zaměstnání, ve vztahu, v každodenních běžných situacích. Zautomatizovaný program, měl jasný cíl: vidět a vnímat selhání, drama, neúspěch, pocity zmaru, odmítání….Můj záměr proč to píšu?Hodně lidí se v době Covidu ocitlo v pocitu zmaru, nesmyslnosti, zavalily je otázky „proč“ a bezmoc, neschopnost…Většině se vlastně vyvalila skutečnost, že jsou vyladění na úplně cizí frekvenci, že nežijí svůj myšlenkový svět, svá vlastní přesvědčení a touhy.Moje zkušenost mi říká, že kvalitní život nám přinese jedině prožívání skrze své vlastní tělo. Uvědomování si vlatního dechu, vlastního tepu srdce a proudící krve. Když cítím své tělo, můžu cítit své pocity a ty pak usměrňovat pomocí myšlenek, tam kam potřebuji.V případě, že jsem si vědoma toho, že MÁM MOC TO ZMĚNIT.Jediné, co totiž můžeme změnit, je náš vnitřní pocitový a myšlenkový prostor.Nemůžeme změnit druhého, natož celou skupinu…A tak, když mě dnes někdo kritizuje a nebo říká, že bych měla být jína, že to dělám špatně…zastavím se…chvíli přemyšlím, co z toho cítím, že je pravda…většinou už nic (dříve? všechno)V tuhle chvíli můžu, zcela upřímně, říct DĚKUJI, svým depresím. Neboť mi ukázaly jak obrovskou mám sebedestruktivní sílu a já pochopila jak obrovskou mám „stavební“ a přeměňující sílu…Tělo, prožitek, bytí u sebe..vlídná slova, pochopení, klid….a jdeme tam, kam chceme za každé situace.