Změna mé životní GPS

Trocha inspirace, proč opravdu stojí za to si v životě „hrábnout“ ( a i vícekrát ;-))
Psal se rok 2009 a život mě přinutil nastartovat radikální „změnu vnitřní navigace mého života“
Do této chvíle jsme dělala vše proto, abych nějak „přežila“, ale tímhle rokem začala „stavba mého života“..(to vím dnes, tenkrát ne)
Narodila jsem jako ženské pohlaví, nicméně jsem se zejména ve svém dospívání k ženství hlásit nechtěla..ani k mužství…v rámci zkušeností ze života nejbližších dopělých jsem měla ženství spojené s obětováním, žadoněním o lásku, žalem, bolestí, slabostí, která ochromuje…nechtěla jsem tohle žít…jenomže jako kluk jsem se úplně necítila a kluci se mi i líbili..i jsem toužila po jejich náklonosti….ale současně ten vzdor, odpor a strach…slušný zmatek. Tak jsem udržovala takové to „povrchové holčičí“, nosila relativně holčičí oblečení, barvy ale moc dovoleno neměly, sem tam prstýnek a nějaké náušnice (od 18-ti)…vlasy jsem zkusila lehce nechat narůst z úplně krátkých do středně krátkých…sem tam jsem použila řasenku…
Navázat intimní vztah s opačným pohlavím bylo pro mě skoro „nadlidské“, strach z bolesti z lásky, kterou jsem viděla u své mámy, byl tak velký…
Nějak jsem to dokázala, doslova nějak…asi mě převálcovaly hormony a nakonec se zamilovala a začala svůj první intimní vztah s „klukem-mužem“…bylo mi 26…
Ve 31 letech se mi narodil můj první syn…a ve svých 34 letech jsem konečně dovolila víc slyšet ten hluk ve svém těle a hlavě:…nežiješ sebe, tohle nejsi ty, jsi víc, netvoříš, co bys měla, jenom přežíváš…a podobně…smutek…smutek…neskutečný hluboký smutek…tak mě pohltil, že jsem s tím musela něco dělat. Něco uvnitř mě doslova plakalo a „neucpala“ jsem to péčí o synka, o domácnost, o rodinu, částečnou prací jako instruktorka plavání, společnými výlety s přáteli, bytím s novou manželovou rodinou…tím se ta hluboká jáma vůbec nedala vyplnit…pořád ten smutek…mám hodně citlivé tělo, takže pocity a emoce mám jasně propojené s fyzickými vjemy (pokud jsem v těle přítomná ;-))
Zkrátka, to že máme děti, muže, domeček a další pičičiči, ňaňaňa…vůbec neznamená, že žijeme sebe a svou ženskou přirozenost…
Moje sexualita, která byla i tak dost nerozvinutá a zahalená studem a strachem, se začínala zavírat úplně…doslova jakoby přívod životní šťávy někam unikal, vytrácel se…
A tak se objevil nápad odvážnějších kamarádek: „zkusit ženskou tantru“.
Přišlo mi to jako název sci-fi filmu a hlavně pocit, jako když chcete poprvé skočit s padákem bez instruktora…no vedené to bylo, takže s instruktorem (na skok padákem se chystám až teď ;-))
Setkání byla víkendová a rozložená do celého roku. Moje první učitelka „ženství“ se jmenuje Ivana Megová a byl to „výcvik“ letu do mě toálně neznámého Vesmíru, jak divné, když jsem měla všechny znaky fyzického ženství…
Psal se rok 2009, takže tento rok 2018 se uzavře devítiletý cyklus a já se chci s vámi podělit, co jsem o ženské přirozenosti zjistila, co mi prozatím dává smysl, jak se sama znovu objevuji a učím se být „žena“.
Předesílám, že jsem vážně úplně obyčejná a moje míry jsou spíš klučičí než holčičí..
Dnešním dnem jsem maminkou dvou kluků (12 a 8 let), žiju sama a kluky si s bývalým mužem střídáme po 14-ti dnech. Jasně cítím, že chci být na „vlastní noze“ nebo raději „nohou“ :-), opustila jsem školství a jiná „jistá zaměstnání“…cítím velikou chuť riskovat a zcela obyčejně inspirovat kohokoli, kdo bude chtít…
…Svými naprosto „naživo“ osahanými a na vlastní kůži i srdcem prožitými životními neúspěchy, omyly, chybami…mylnými představami, očekáváními, dělení na to „je dobré“, “ to je špatné“, „to by se mělo“ a „to by se nemělo“..“takhle žena vypadá a chová se“ a “ takhle ne“…
Co jsem tedy do dnešního dne zvládla pochopit ze „záhadného ženství“, opracovat a vzít za své a načíst tak „nové souřadnice“…čtěte v článku: STUD

Změna životní GPS: Ženský STUD alias nejsem „DOST“

  • 3.9.2018