fbpx

Životní ohňostroj?

Alfa a omega všeho

Jak zjišťujeme, co vlastně chceme? Po čem toužíme?Co nám vytváří pocit "jo, je mi fajn". Jak zjistíme, že tohle je pro nás dobré? Co je měřítkem?

Z mé zkušenosti je to většinou v rámci každodenního běhu: hltáme, konzumujume, povídáme, řešíme, fajfkujeme  povinnosti, vyřídíme nezbytné telefony....jedeme v rytmu "BUM BUM BUM"...

Myslíte si, že to opravdové po čem toužíme, co nám dáva pocit "jo ten život má smysl a je mi v něm fajn" má velmi silný rytmus  a výrazný tón hlasitého bum bum bum?..že je to orchestr rozvášněných zpocených bubeníků...že jinak nemůžeme cítit rytmus svého srdce?(dle mě jedno z center, které nám dává pocit radosti a smyslu života)

Osobně mám pocit, že stále všichni očekáváme v životě veliké ohňostroje čehokoli, hlavně vzrušující zážitky, velkolepost barev, vůní, množství a nejlépe nekonečnost takového prožitku a nebo ihned následný prožitek  další...

....znecitlivěli jsme...příliš hlasité hudby způsobuje ztrátu sluchu, příliš jasného světla ubývání zraku, příliš dobrého jídla či pití nechutenství, stav přesycení až je nám na zvracení, příliš povrchního sexu pocit zneužití, zneuctění těla až pocit "nehodnoty"...a přesto stále hledáme omamující okolnosti...velmi dobře pojmenovanou práci, a za ní pak vystřelující ocenění, výbušnou lásku a ohnivé zážitky, rychlý postup v čemkoli, co děláme...přeplněný kalendář....cítíte to? vnímáte i ta adjektiva, která záměrně používám?  A ani si nemyslím, že je to přemrštěné a americké..my tak žijeme..

...v jedné z mých "prací", kterou z velké části vyplňuje dotek (masíruji), jsem si uvědomila, že většina z nás vnímá pouze velký tlak, dloubnutí do bolavého místa..protože jsme necitliví, naše smysly jsou "přežrané" a otupělé. Neslyšíme tiché ťuk ťuk našeho srdce. Naše kůže je kůže velikého hrocha, který touží po porozumění, pochopení  a naladěném venkovním prostředí. Ale můžeme takové prostředí opravdu cítit, byť by se vás sebevíc dotýkalo něžně a vysílalo k vám srdečné porozumění?Prostě to nejde, když jsme uzavření a zameření na to CO CHCI DOSTÁVAT OD ŽIVOTA prostřednictvím zážitků venku a ne prožitků uvnitř. Jak můžeme vědět jak chutná námi upečená bábovka, když pořád chodíme do rádoby "luxusní" a" in" cukrárny ve městě a ještě nám ji přinese velmi sexy cukrářka či velmi milý cukrář? Jak můžeme vědět, co v takové bábovce vlastně je zakompované? Kdo tam ty ingredience dal? Kde je radost, že nejsme závislí na dodávce bábovky od druhých?...a hlavně být šťastní, že ten někdo umí udělat bábovku lepší než my sami?... aha , tak to radši nezkusíme  s našimi ingrediencemi, abychom ochutnali tu svou...co kdyby byla úplně jiná.... a my zjistili, že si vlastně dobře chutnající bábovku neumíme sami upéct ..(mluvím o našem vnitřním smysluplném  a chutném světě)

Od jinotaje zpět do reálu ....tím, že se necítíme a nevíme jak to udělat, abychom se cítili pohodlně, bezpečně a vyživeně, nejenže ubližujeme sami sobě, protože nedovolíme vlastní přirozenosti a tvořivosti se projevit a to "bolí, ale totéž děláme i okolí...zraňujeme ho svým nesplnitelným očekáváním, že oni vědí...vědí,co do té bábovky patří a tak se jim odevzdám..ale časem to přestane stačit.

Moje zjištění, které chci dnes s vámi sdílet, je, že klíč je ve zpomalení, v samotě, v tichu...je to jako rozehřát ženu ke krásnému laskyplnému a vášnivému milování..chce to čas a trpělivost...;-)

Pojďte se se mnou naladit se na způsob, je se přestat ZRAŇOVAT a ZRAŇOVAT druhé...a žít svůj šťavnatý život..

Smysluplné prosincové žití v reálu 😉

  • 4.12.2017