Zachraňuji a nebo samu sebe potápím?

Pro nás všechny, které (ale i kteří) máme tendenci “zachraňovat druhé” na úkor nás samotných. Obětovat svůj ŽIVOT pro druhé…. 

Objímám nás všechny odvážné, co chceme vstoupit K SOBĚ 😊 a ŽÍT 😊 

Začalo to maminkou nebo tatínkem: “ať jim je dobře, budu dělat všechno pro to, aby maminka nebo tatínek tolik nekřičel, nepil, netrápil se, nebyl (a) smutný (á)..pak jsme měli (y) tendenci navazovat přátelství se slabšími ve třídě a chránili(y) je, pak později v práci…vždycky se našel někdo, kdo potřeboval ochraňovat, rozumět, podržet……Možná jsme se i vdaly, oženili se, za někoho, koho jsme zachraňovali, byli jsme rytíři a nebo maminy pečovatelky, hodné holky…pak se nám třeba narodily i děti…..to už začínáme  dostávat za uši, prvorozené nás chvíli drží, ale naše skryté emoce, které rostou pod náloží : “to vydržím”, “to dám, “to ustojím”, už naše jedno dítě fakt nedává….přijde tedy druhé…..Mí oba kluci děsně brečeli jako malí, druhorozený měl i koliky…No, dnes,po té, co jsem se probrala z “pomáhajícího kómatu neskutečně hodné holky, co položí i svůj život, jenom, aby maminka byla šťastná a pak tatínek……a pak strejda a teta a kamarádka a víc kamarádek a manžel a děti….asi i prodavačka, sousedka a zřejmě celý svět….Bože…..No, musel křičet, protože to bylo nesnesitelné, co jsem prováděla sama sobě, ještě do nedávna. 

A tak se nám rodí děti plačící, nemocné, autistické, hyperaktivní…ukazují nám ze všech sil, jak se sebeničíme……a my? Něco je s mým synem, dcerou, mužem, rodiči…špatně….No, není….. 

Stačí to “uvidět”, jak sami (y) sebe fuckujeme, nesnášíme, obětujeme a sebe nevidíme. 

Recept? Musí přijít lekce s velikým L a taky je dobrá samota (to je moje zkušenost) a pak veliká odvaha i velmi milované lidi pustit z našeho života. 

Nejvíc nám “dávají” příležitost vidět sebedestrukci naše děti a intimní přátelé… Postavit samu sebe na první místo před potřeby toho druhého…..Nejdříve já a potom ty…Neslevovat ze svých nároků na život jaký ho chceme mít, vyjadřovat se autenticky, tak jak to teď mám, od srdce….Být občas chilli papričkou se všemi semínky a vůbec se ohleduplně “neočistit od ostrosti”… 

Žít svou vnitřní vášeň bez ohledu na to, co na to řeknou druzí, cítit se, vnímat se. A když mě bolí, co druhý říká nebo dělá, postavit se sám za sebe s rizikem odmítnutí, nepochopení, rozchodu, nenávisti… JÁ JSEM “ to”, oč tu běží. 

My rytíři a hodné holky musíme, opravdu zpočátku musíme, vzít odvahu a nejdříve se zeptat: “co chci já”?” Vyhovuje mi to?” A připustit, že si to o čem sníme opravdu zasloužíme…snít  a věřit radosti a lehkosti Bytí…. 

Nechtít čekat na záchranu a zachraňovat, ale hledat a zkoumat, co nás dělá “sakra” Živými…sakra spontánními…s kým a kde je nám dobře a dopřávat si plnými doušky…. 

Těžko se vše vyjadřuje slovy, co žije tolik let, co se proměňuje, začíná chápat, vnímat…z Lásky,ne osobní, dětské, zraněné  a romantické , ale té, která nás Miluje opravdu, která nás dělá dospělými, zodpovědnými za všechno, co se děje, která nám láskyplně staví výzvy do cesty, abychom pochopili(y)..která nás láskyplně a trpělivě vyvléká z iluzí a blamáží našich rodičů, neupřímných přátel, lživých kolektivních “pravdách”…..ta , co nás pevně drží na naší osobní autentické cestě  a nenechá nás obětovat svůj ŽIVOT…. 

Objímám nás všechny odvážné, co chceme vstoupit K SOBĚ 😊 a ŽÍT 😊 

  • 5.10.2020