Vzpomínky na Afriku III

S „odpálením rozbušky“, se totálně nekontrolovatelně rozevřela má srdcová nálož, do té doby velmi dobře uzamčená a pod kontrolou.

Jak se asi může vyvíjet „vztah“  s mužem (Ibrahim), pokud nejsme sami dostatečně saturované něhou, pochopením, pozorností, bezpečím… pokud jsme to dostatečně v životě do té doby nedostali?..jakého muže (ženu) si můžeme do života „přitáhnout“, když se vlastně blízkému vztahu bráníme a jsme vystrašení…no, protějšek bude nějakým způsobem nedostupný..třeba ženatý (vdaná)?

Jak bych to shrnula? Tohle setkání bylo hlavně o mé vlastní obrovské srdcové bolesti…matně si vzpomínám, že jsem pořád hodně brečela, trávila dost času o samotě, Ibrahima hystericky  naháněla po telefonu, chovala se jako dost „nepříčetná“..celé to bylo víceméně jenom o tom, že jsem zase nechtěla prožít odmítnutí..takže jsem dělala cokoli zoufalého pro to, abych měla, alespoň malý důvod si myslet, že mě neodmítá, ale naprosto rozumím, že se stáhnul, já bych tu pološílenou blondýnu taky nedávala.

Tak jsem dál Tawelovi pomáhala zařizovat, co bylo třeba, potila se ve Škodovce, jedla pražené buráky. Zažila jsem období zrání manga a  zamilovala se do něj (mnohem zdravější vztah ;-), zažila jsem období dešťů, kdy se červená voda valila všemi ulicemi a mé deprese byly ještě výživnější, jedla tři druhy jídel dokola, pálivou omáčku, arašídovou omáčku a takovou zelenou z nějakých zelených chaluch, převážně s rýží a rybou (tohle vařila Tenen). V noci mlátila šváby, když vylezli z děr. Vyháněla komáry  z pod mé moskytiéry. Občas šla nějakým  mužem (převážně lidí, se kterými jsem se potkávala v rámci vyřizování administrativních nezbytností)  na večeři, pokaždé jednou, neb jsem jasně dávala najevo, že nic kromě snědení jídla nebude.

Jednou jsem vyrazila s Tawelem na výlet podívat  se k řece…jenom si neuvědomil, že bylo zrovna období sucha…takže vyschlé koryto řeky mě úplně nenadchlo, jezdila jsem sama na projížďky na kole, které mi jeden ctitel zakoupil. V tom vedru a na velmi rozbitých hliněných silnicích, žádné velké projížďky… asi jsem byla slušná rarita, ale nikdo mě nikdy neobtěžoval…časem jsem se naučila i jezdit místní „MHD“, ale mezitím jsem byla na skok doma

Přišel tedy čas odletět si odpočinout domů, šest měsíců za mnou…

Po návratu do Čech jsem zjistila, že pan Rybka zmizel, peníze (výplatu) mi ale na účet poslal.

Nicméně já byla rozhodnutá se do Conakry vrátit. Byla jsem jak „posedlá“, měla jsem potřebu tam znovu jet..myslím, že „skrytý vlastní sadomasochismus v mé krosně“ jasně pracoval. Naivně jsem si taky myslela, že se třeba můj kontakt s Ibrahimem „zlepší“. Zkoušela jsme mu z Prahy volat. Tenkrát to šlo jenom z české pošty, 1min asi 100 kč. Vzpomínám si jak jsme se pokaždé úplně celá vnitřně třásla, jestli to vezme nebo ne.

Chtěla jsem jet zpátky, ale pan Rybka pryč. Nastala otázka, kde bych tam bydlela a co bych dělala. Tady jsem si osahala, že pokud cítíte, že něco vážně chcete, vypínáte logiku, zapínáte nějaké úplně jiné tlačítko (dnes vím, že srdce) a „Život“ vás v tom nenechá.

Z výplaty jsem koupila letenku (otevřenou zpáteční), spoustu dárků, nějaké nové oblečení, už praktičtější barevnost, domluvila se, že chvíli budu u Tawela  a pak něco najdeme a práci taky seženeme až přijedu…

V Praze jsem byla asi 14 dní a letěla zpátky, nevěděla jsem na jak dlouho….no…deprese se slušně rozjížděla, to jsem nevěděla..žádná povrchní a legrační….vrátila jsem se po třech měsících, neb to bylo o „život“ ve smyslu „nezešílet“…ty tři měsíce byly výživné

Po příletu jsem zjistila, že pan Rybka, se „ukrývá“ v právě v Conakry, neb doma udělal nějaký nepěkný finanční podvod.

No, aspoň jsem měla , kde bydlet….a nebyla jsem v „nedobrém“ psychickém stavu jenom já..pan R. přiletěl i se svou milenkou, holkou v mém věku..nicméně přítelkyni do nepohody jsem nezískala.

 

  • 29.1.2018