fbpx

Vzpomínky na Afriku I (příběh z krosny)

Ten název je zcela výstižný, než jsem vyrazila, úplně naplno naivně jsem si to tak nějak představovala.

Naše krosna nám dává podklady ke scénářům našeho života. Podle toho,co si v ní neseme a co je a není ještě vytříděné nám určuje stupeň dramatičnosti našeho prožívaného příběhu  a také role a obsazení.

Afrika přišla ještě v době, kdy jsem krosnu měla pootevřenou, věděla jsem o její „náloži“,ale neuměla ji rozklíčovat..k tomu je právě potřeba prožít si ten který životní příběh. Naše zkušenosti nám dávají klíč k otevření „Pandořiny skříňky“ a možnost ji vysypat, získat vlastní sílu, zjistit jací vlastně jsme…čili všem prožitým zkušenostem a je jedno jak srdceryvným, či romantickým, bolavým, adrenalinovým ,veliké „halelujááá“…žádná lítost, že to nebylo jinak..nemohlo, bylo to třeba právě tak 😉

Tak vrhneme se na můj jeden z velkých scénářů dospívání, škola jménem „Život“

Krosnu jsem si řádně napěchovala, takže slibovala šťavnatý scénář…

Jsme v době, kdy jsem dokončovala studium na Peďáku (obor francouzština – tělocvik) a přivydělávala si (mimojiné, neb dnes už smířeně vím, že já mám vždycky želízek víc) jako trenér skoků do vody.

Jednoho dne se ke mně přitočila jedna z maminek mého svěřence a se smíchem mi vyprávěla o tom jak její muž odjel do Afriky (bývalé francouzské kolonie), a posílá ji fotky polonahých černošek peroucích prádlo a podobně. Švitořily jsme  a já zcela bez záměru a opravdového chtění podotkla, že kdyby tam potřebovali tlumočníka z francouzštiny, že jsme k mání, takovou exotiku si nemůžu nechat ujít…uběhlo půl roku a ta maminka přišla s informací, že by se jim tlumočník vážně hodil J Já měla po státnicích…

Jestli jste četli předešle „Krosny“, tak víte, že moje rodinné zázemí „bylo nebylo“, necítila jsem se vázaná k nikomu a k ničemu. Žádná pevná smlouva se zaměstnavatelem…

V Krosně se přihlásil o slovo scénář s titulkem: „stejně je každému jedno, co dělám a kde jsem“..takže bylo rozhodnuto

V Africe se rozehrála zkušenost s těmito přesvědčeními:

  • život je boj
  • nějak to dopadne
  • dospělí jsou fakt divní
  • vztah s mužem?drama…
  • neustále připravená k obraně
  • na dívce, ženě, se oceňuje zevnějšek, ostatní není důležité ani zajímavé
  • zvládnu cokoliv, hlavně ať je to náročný
  • jsem „jiná“
  • bezpečí? hlavně přežít

Takže…

…od kývnutí, „že to klidně zkusím“, to trvalo 3 týdny do odletu…

Měla jsem odletět s panem Rybkou, který měl „firmu“, maminka byla její účetní. V té době do Afriky odvelel několik starých Avií a rozhodl se rozjet meziměstský transport ve státě Guinea (západní břeh Afriky, vedle Senegalu), já měla být evropskou spojkou a panu Rybkovi, který disponoval pouze ruštinou, tlumočníkem z francouzštiny. (Dnes vím, že jsem byla zejména diplomatickým krokem a „návnadou“, blondýna s modrýma očima, jestli hezká nebo ne, to už je jedno, byla (a jsem) „bílá“ a to v Africe „platí“,  můžete mít i dvěstě kilo a kníra J

Psal se rok 1998, v té době ještě neexistovaly  cestopisné dokumenty, Afriku jsem tedy znala hlavně z filmu Vzpomínky na Afriku. Že tam nepotkám Roberta Redforda to mi bylo jasné,ale že nakoupit si světlé oblečení jako nosila Meryl Streep a mít apartní klobouček, je úplná ptákovina, tak to mi nedošlo. Byla jsem ztělesněním naivity, naprosto odevzdaná, beze strachu a pochybností.

Vízum jsem dostala rychle, do téhle země asi málokdo utíká..tak maximálně se „schovat“, což posléze pan Rybka i udělal ;-)…

Kromě světlého oblečení, jsem dostala i důležitější výbavu a to očkování a balení antimalarik….stejně to nakonec malárii nezabránilo..

Víte, že je opravdu dobře, že netušíme budoucnost?…tenhle příběh a další jiné by mi unikly

V odletu na 6 měsíců (pan Rybka,říkal, že je po této době třeba si udělat pauzu, neb toho budu mít „plné kecky“…)mi nic nebránilo, jestli se o to někdo pokoušel, tak asi ne dost důrazně, já si to nepamatuju..

Je dobré podotknout, že  v roce 1998, bylo v Africe internetové připojení zcela vyjímečné, telefonní spojení neskutečně drahé..tedy žádný whatsapp, messenger, skype…obyčejná pošta byla mou největší spojkou a přílet pana Rybky 1x měsíčně, jinak jsem měla svého afrického kolegu Tawela (bývalý student zemědělské fakulty v Praze) a konec…

Trochu jsem „se probrala“, po přistání na guinejském letišti, jednak jsem měla pocit, že se“nenadechnu“, většina z vás už asi tropický vlhký horký vzduch zažila, tak víte o čem mluvím…no prostě nádech v tropické sauně (nicméně dnes, když jdu do šajnového světa, patří tahle tropická mezi mé favority…tak přece jenom asi „vzpomínka“) a hlavně…šílený nepřehledný chaos lidí, pan Rybka jenom  křičel „hlídej si pas, hlídej si pas“, ale za chvíli už jsme ho neměla.

V tuhle chvíli mohl můj příběh nabrat úplně jiný směr, kdokoli mě mohl odvézt, kamkoli…nikdo by se nikdy nic nedozvěděl…ale, když důvěřujete a jste odevzdaní, nic vám nepředkláda pochybnosti, život vás podrží…strach přitahuje strach, ten já tenkrát před odletem vážně neměla, důvěřovala jsem jak panu Rybkovi, tak té mamince…

Víme, že v mé krosně byly jiné magnety, které se měly dostat do hry a tím má krosna časem odlehčena

Nějak jsem se protlačila skrz celnici, znovu se setkala s panem Rybkou, byl večer..všude to troubilo , prach a taxikáři se o nás mohli servat…Vyrazili jsme směr můj „přechodný domov“…Byla to pěkná evropská vila, jinak v sousedství totálních ruin, taxík poskakoval po kamenito-hliněné cestě…

Conakry (hlavní město státu Guinea) není vůbec rozvinuté město. Je jenom rozlehlé, sem tam banka, pošta, restaurace, nějaká administrativní budova,ale jinak ruina vedle ruiny, špína, odpadky…

Kolikrát jsem zírala jak z domku polepeného plechem a hadry visícími v oknech místo okenních tabulek a dveří, vyšla nádherně oděná barevná dáma, v pestrých afrických …

Takže „můj domek“ byl pěkný,uvnitř jednoduše zařízený, vybavený větrákem, lednicí a vanou..ale to všechno jsem vyzkoušela a používala občas, neb hodně často vypadávala elektřina a nebo netekla voda…

 

 

 

  • 21.1.2018