Vysoké nároky a snížená citlivost k sobě

Z mé dílny života….

Jeden z možných ( a mnou na vlastní kůži a srdce) detekovaných zdrojů našich velmi vysokých nároků na sebe, přísnosti, sebekritičnosti , je nenasycení otcovskou láskou. Tenhle blog, ale nemá sloužit jako kritika otců a mužů, ale jako náhled, uvědomění si a následné propuštění vnitřních tlaků, skrze jejich pochopení a počátek dosycování vzniklé „díry“ v nás samotných námi samotnými 🙂

Každá jsme vyrostla s nějakou situací s otcem. I kdyby tam nebyl, tak zase je tam otisk: Táta není. Takže i tak příběh existuje.

Kolikrát táta je, ale nějak ho úplně necítíme, a nebo bychom raději, aby nebyl, protože má na nás tak vysoké nároky a je k nám tak kritický, že se v jeho přítomnosti cítíme ještě hůř než bez něj.

Je jedno, který je to případ, všechno jsou strany téže mince. Necítíme stabilitu, necítíme pevnou půdu pod nohama, necítíme se úplně obejmuté se vším jaké jsme: s tím jak vypadáme, jaké máme výsledky ve škole, jak si steleme postel, jak máme rády to a nebo nerady ono, jak se smějeme, jak jsme introvertní nebo extrovertní…Nezažily jsme jaké to je “ být v blízkosti muže a neztratit samu sebe“, ve smyslu, zůstat autentická, cítit, že taková jaká jsem je pro muže úplně v pořádku, že i uplakaná a ne ve všem nejlepší mám pro muže hodnotu. Jaké to je se v mužském náručí schoulit a odpočinout si, cítit se pod jeho ochranou. Nepoznaly jsme, toho „prince“(otce), který kdykoli zažene funícího draka (naše obavy z nedokonalosti, selhání)

(a záměrně teď vynechávám, že jsme ještě navíc pozorovaly chování otce k matce a matky k otci..to je další aspekt)

………A tak jsme si začaly vytvářet vlastní ochrany před venkovním světem. Konec autentičnosti .

Konec uvolněnosti, hravosti a přirozenosti. Přišly role: jsem silná, budu vyhrávat a tím si zajistím bezpečí, budu hodně dřít a tím mi nikdo nemůže nic vyčíst, budu vypadat krásněji než druhé ženy a tím si přilákám mužskou pozornost, budu vždycky hodně milá a pečující a tím si zajistím mužské ocenění, a nebo jsem takový nešikovný klaun a tak se mi můžou druzí smát, protože tak mám jejich pozornost, jsem prostě popleta, a tak mi nemůže nikdo nic moc vyčítat (nicméně já sama sebe „zjebu“ neskutečným způsobem, ale bolí to míň než od těch druhých)….dokazujeme, hrajeme, přizpůsobujeme se…..Já sama, jsem zkusila vyižít všechny výše uvedené možnosti…Vyhrál outsider.

Roste v nás obrovská sebekritika a kontrola, protože je třeba si fiktivní ochranu zachovat, ale roste v nás i strach ze ztráty sama sebe ve vztahu s mužem…protože my už ztracené jsme, a to dřív než muže (ve své „dospělosti) potkáme. Uvnitř nás ťuká ten kousíček nepoškozené holčičí části, to je ta část, která si vzpomíná „než jsme začaly hrát“.

Nadechněte se a vydechněte. Čtěte srdcem, nechejte ho ať se víc a víc rozpomíná.

Cesta z toho ven? Uvědomit si, že tu přísnost, kritiku a nároky a nebo nedokonalost, pocit outsidera, jsem si vytvořila sama. Z pokroucené představy, co je to ochrana. A pak pomalu krok za krokem začít být v reálném životě svá. Pomalu zkoumat, kde jsem k sobě příliš přísná, kde mám na sebe zbytečně vysoké nároky, kde si myslím, že selhávám a přesto se do toho pořád tlačím, co všechno chci unést a už nemůžu. A pomalu si laskavě říkat: „už nemusíš, to není pravda, už je to pryč…“ Vnímat jaká slova bych potřebovala slyšet a dopřát si je.

Začneme si více a více přitahovat milé lidi, kteří nám rozumí, vnímají nás a nemusíme nic hrát. Vstoupíme do chladivé , osvěžující, hravě bublající řeky, která z nás na cestě meandry bude omývat naše smyšlené nánosy ochrany a postupně se zase staneme takovými jakými prostě JSME.

Howgh

PS: Ještě jsou dvě volná místa na prodloužený víkend na kouzelné farmě Soběsuky….

28.9.-2.10.

  • 28.8.2022