Dělám to správně….

Řekla jsem si, že to jak žili moji rodiče bylo fakt špatně a já to budu dělat „správně“.Všechno budu dělat správně, protože vím, co je špatně.

No jo, jenomže nic není černobílé,že? A kde je napsáno, co je „správně“?

Dneska napíšu, že o všem rozhodují moje pocity.

Nicméně já dělal věci správně a moje pocity byly jeden velký nezvladatelný bordel, a nebo jsem je zakopala a vytáhla rozumové úvahy…..

A tak jsem se snažila dělat všechno správně, a to posléze i v manželství, v soužití s mužem.

Rozhodně jsem „věděla“, že nechci bát závislá finančně.. No jo, ale to bych musela taky vědět, že mám mít úspory a nebo rovnou skočit po roce zpátky do práce. Úspory jsem neměla a další moje „správně“ bylo: o dítě se pečuje a neodchází.

Tak jsem se to jala vykompenzovat nezávislostí v tom, že si se vším poradím sama. Uklizeno, navařeno, dítě postaraný, dokonce jsem si začala přivydělávat, ale tak, abych muže neobtěžovala, takže syny jsem měla vždycky všude sebou nebo to nějak zařídila. Našla jsem si i práci lektora na pobytech, aby můj muž měl prostor pro sebe.

Svůj osobní život jsem potlačila, protože „správně“ je vše pro rodinu.

Teda, to bylo tolik „správnosti“, že se ze mě stal takový hybrid robota a a chlapíka v ženském sportovním těle.

Vztah šel úplně do kytek a já byla uvnitř úplně vyčerpaná.

Jak je to možný, vždyť jsem dělala všechno „správně“?… tak jsem si to myslela a tak se mi i zdálo, že „slušní“ lidé žijí.

Z pohledu Lady dnes: z bordelu jsem vyrostla, bordel jsem vytvářela…

Takže zbořit….hlavně zbořit sebe. Tu zmatenou holku, co sice ví, co nechce, ale vůbec netuší jaká je a co chce.

Postupně jsem rozebírala cihlu po cihle….

Musela jsem, a stále musím, opouštět všechno, nejenom přesvědčení, způsob myšlení a otevírat svoje tělo pocitům, ale nese to s sebou i změnu ve fyzické realitě (opouštění lidí, míst, situací…)

Dnes vám řeknu, že správně je všechno, kde můžu volně dýchat, kde se cítím v pohodě, kde se můžu projevovat spontánně, když jsem autentická, když jednám citlivě se sebou i s druhými, když přijímám, že všechno se pořád mění, když spoléhám na svou intuici, když respektuji různost nás všech, když miluju a miluju bez podmínek….když vím, že vlastně vůbec nevím

Když jsem pro hodně lidí „bizár“, ale současně nacházím i „svůj kmen“

Amen

Přijímám, že….se mi nechce…

Jednou mě miloval (a) a teď mě nenávidí….

Přijímám, že to zkusím přijmout.

Nemusíme nic hned, můžeme na sebe pomalu, můžeme na sebe jemně, můžeme si i přiznat, že je to přijímání je ku..těžký.

Prostě i přijímám, že teď zrovna nepřijímám

Můj největší posun v přijímání přišel jednou, když jsem jednak vyslovila pro sebe výše uvedené, a druhak, když jsem začala přijímat, že osoba na druhé straně prostě není dobrák, prostě teď nechce klid, nechce mě pochopit, nechce se mnou souhlasit, nechce se mnou spolupracovat, nechce vnímat, že mám možná taky pravdu…..že té osobě na druhé straně prostě nikdy nevysvětlím jak to myslím a že můj záměr je dobrý a že nechci být v rozporu.

Ale ta osoba chce být v rozporu, chce drama, chce mě nesnášet a já jí to vlastně beru tím, že nepřijímám jak to ke mně má.

Jsem svým způsobem stejná jako osoba na druhé straně, melu si svou a arogantně si myslím, že já jsem „dobře“. No, to si ta osoba myslí taky…..

Znáte to?

Úplně nejvíc je to, když ta osoba je někdo vám velmi blízký příbuzný, a nebo manžel, vaše dítě…

Majstrštyk…

Přijmout, že ta osoba prostě s vámi spolupracovat nechce a jste kráva, i kdyby za vámi stál celý svět.

Když jsem to přijala, že tak to je, najednou jako bych stála pevněji nohama na zemi, najednou mysl jasná a srdce už tak netlouklo na poplach..

Situace dostala svůj řád…

Druhá strana mě dál nesnáší, ale já už to nepotřebuji měnit a už to je příjemný pocit. „A vo to tady de“

Co teď zrovna máte přijmout jak to je?

Jsem žena….

Narodila jsem se jako žena. Mám prostě ženské fyzické pohlavní znaky.

Dlouho jsem ale vůbec žena nechtěla být.

Raději jsem se „vypnula“

Být ženou jsem měla spojené s tím, že budu trpět, makat, furt budu frustrovaná, smutná, chlapi mě budou trápit. Že budu slabá, vlastně se v životě topit a popřípadě to můžu vyřešit utopením se v alkoholu a nebo se vypnout práškama.

Nechtěla jsem to takhle, ale neměla jsem moc návodu jak to udělat jinak. Rodinné otisky jsou prostě silné. Odezíráte od okolí, ale genům a dětským prožitkům jenom pozorovat nestačí. Je to jako magnet a zase vás to stočí směr, který je zarytý……jediná možnost je použít svou vůli, rozbušit srdce pro Život a pomalu a trpělivě měnit své reakce, chování, přístupy, myšlení, řešení situací…až se vám začnou objevovat nové úhly pohledu, nové pocity, nové prožitky….ty staré se ještě vrací, ale už máme záznam těch nových.

Takže jsem jako „vypnutá“, tak tomu říkám, tvrdě sportovala, šla na prestižní gympl, studovala tělocvik…všude jsem byla nešťastná, cítila se nemožně, cítila jsem, že nic nedokážu.

Chtěla jsem svůj „program: žena trpí“ prostě přeprat, přemoct pohybem, sportem, výkonem….vzala jsem si za muže logického, praktického, tradičního muže….jasně: přepereme spontánní chaotický život ženy logikou a praktickou konstruktivností….

Kdo mě zná, ví, že tohle už nežiju…

Nakonec jsem zabalila zbraně sportu, tvrdé práce, logiky, která ztrácí pružnost a spontánnost, vykašlala se na dokazování skrze výkon…

Zapínám se…zjištuju, kdo je to žena, bez minulosti, bez toho, co vidím kolem, zjišťuji to skrze své cítění, empatii….jemnost, něhu, pomalost, trpělivost, tlukoucí srdce, nepředvídatelnost, chaos, který má řád v cyklech….nebojím se svých silných emocí, protože je umím kdykoli ukončit, znám je, rozumím jim….

Umím si říct o obejmutí, o pomoc, umím dát sama sobě hranice, když padám do starých kolejí…..

Milé ženy, přestaňme zrazovat své ženství, zapněme se do polohy „on“…¨jak to poznáte?

Rozhodně nemáte zapotřebí něco udělat v nějakém limitujícím čase za určitých přesně daných pravidel a s jasně daným skóre výsledku…rozhodně nebudete chtít dávat na odiv své vysvalené tělo, nebudete chtít mít každý den stejný, dotek je pro vás jako osvěžující čistá voda, znáte svou hodnotu láskyplnosti a nenecháte se druhými využívat k otrocké výkonnostní práci….

Pojďme se „zapnout“, ať vytváříme smysluplné vztahy, které jsou to NEJVÍC

Když je vám blbě, kdo vám uvaří čaj? Splněné kvóty v práci a vaše činka vedle postele, drahý oční krém?

Howgh

Přijetí

Z mé vnitřní dílny….

Veškerá moje nespokojenost a vnitřní neklid, pocit neustálé potřeby něco dělat, zlepšovat, stihnout, na sobě opravit, neustálé pochybnosti o sobě samé, nikdy nekončící proměny pocitů a nálad mají (podle mě a mé zkušenosti) jeden „lék“ a není to „léčivo“ čili „léčka“, je to „dovolená“ od myšlení o tom všem…je to „DOVOLIT SI“ žít a cesta k tomu je skrze

PŘIJETÍ

Ženský princip potřebuje přijetí…proto tolik objímá, proto tolik řeší harmonii ve vztazích….všude chce cítit přijetí

A tak….z hloubi svého měkkého srdce:

– přijímám, že tolik přemýšlím

– přijímám, že si připadám nedokonalá

– přijímám, že mám proměnlivou náladu

– přijímám, že jsem toho hodně v životě neudělala

– přijímám, že toužím

– přijímám že moje tělo podléhá času

– přijímám, že už chci více jemnosti, něhy, smyslnosti uvnitř sebe

– přijímám, že nevím, co bude dál

– přijímám, že se v danou chvíli cítím tak a tak….

– přijímám své zpomalení, které mi, kupodivu, dělá velmi dobře

– přijímám svou vzdorovitost a paličatost

…..

ten seznam je obrovský….jaký by byl ten váš?

Zkuste si pár takových vět z místa tady a teď….co se s vámi děje, co nastává…?…taky cítíte víc prostoru pro nádech?

Howgh

D.O.S.T. Do prdele S Tragédií

Vánoce a dění pod povrchem „štědrosti a světýlek a dárků“…pro všechny „modré“…

Je třeba, abychom přijali(y) fakt, že cokoli se nám kdy dělo a bylo to fakt mnohdy i šílený a bolestivý, mám na mysli okolnosti v biologické rodině, víceméně přežití svého dětství a posléze dospívání, všechny zrady, ústrky, ponížení, vnitřní depresivní záchvaty…zkrátka všechno velmi tíživíé, co nás jakoby obklopovalo a stále obklopuje…

Je třeba začít vnímat, že to, ale nejsme MY, to nejsem já ta okolnost, to nejsem já ta dramatická situace, to nejsem já to poničené dítě, to nejsem já ta bolavá žena….kdykoli se rozhodnu, můžu říct „DOST“, „STOP“ a vyladit se na to, kdo doopravdy JSEM

Je třeba se ztišit, zcela ztišit, přijmout vše, co mě obklopuje, jakože mě to obklopuje a stále velmi tiše poslouchat. Poslouchat tlukot srdce, poslouchat svůj vnitřní orchestr kmitajícího a živoucícho vnitřního těla, zvednout oči a poslouchat tichý orchestr kmitajícího a živoucího Vesmíru .

Je třeba ztišit myšlenky a odněkud jinud…..z TIcha…..paradoxně velmi „hlasitě“ říct „DOST“ a vystoupit ze všeho, co nejsem : minulost, dramatická současnost, nelaskavé vztahy, drtivé myšlenky…

D.O.S.T…..do prdele s tragédií…

Pomáhá sdílení s podobnými „modrými“, skvělé je bytí s takovými lidmi od srdce k srdci….vytváří to famózní pocit, nepopsatelný, plný,

láskyplný, silný a šťavnatý…to rozhodně JSEM, JSME ..těším se na obejmutou

Howgh

Iluze většinového názoru….

Z mé „dílny“….

Pochopila jsem , že je velmi důležité nenaskakovat na všeobecné smýšlení „většiny“.

Nenaskakovat ani na to jaké je roční období a jak bych se měla cítit, jaký je svátek a co bych měla oslavovat a zase se nějak cítit.

Nenaskakovat na to jaký život je dobrý a jaký ne. Nenaskakovat na vysmáté tváře, které vám neřeknou druhou půlku (která jim úsměv prodlouží směrem dolů)

Naštěstí jsem dopředu nevěděla, co mi život připraví.

Že byť se cítím velmi přátelská a ráda spolupracuju, tuhle část života, ale prožiju velmi poustevnicky a místo bandy kolegů, spíš bandy povedu sama…

Vnímám, že vlastně, když si osahám hodně ztrát, paradoxně získávám….sice nejdřív propady, protože jsem tomu nerozuměla a naskakovala jsem na „většinové smýšlení o dobrém životě“

Teď z dnešního pocitu a úplně jiného vnímání, cítím díky „ztrátám“ svou sílu nacházet dobro, tam, kde by většina viděla smutek, těžkost, opuštěnost….

Od mládí jsem byla bojovnice, dělala jsem matku své matce, spousta nevlastních sourozenců, se kterými jsem tenkrát neměla kontakt, jediný brácha, který mi byl blízko, zmizel v drogovém světě, máma v alkoholovém, táta to zabalil úplně.

Chtěla jsem mít rodinu vlastní, ale velmi záhy přišla střídavá péče ( 4 a 8 let), kdo zažil ,ví, že je to velmi bolestivé, ale dětem zůstanou oba rodiče.

Následují eskapády s bytím v OSVČ, s nárazem ex partnera, terý místo spolupráce vyžaduje můj úplně jiný nepřirozený přístup k dětem a dává mi to náležitě sežrat. Přijdou další zaležitosti jako třeba kolektivní strach z nemoci a mě padá težce rozjeté podnikání,

konečně jsem našla mužského parťáka a po pár měsících se ukáže, že je to mlčenlivý agresor…zase jakoby „pád“…

Zažila jsem x svátků sama, umím jít sama na večeři, do kina, odjet na dovolenou, vstoupit do nové skupiny, kde nikoho neznám..

A pak tenhle rok 2022 se ve mně začal rodit „zázrak“…

Protože toho bylo už moc nepřišla „ne moc“…..přišla jasná síla říct „a dost!“…

Ne , nepřišel princ, nezačal jsem vydělávat tisíce, nemám rozjetý online byznys, nepřitahuju stovky lidí, ne…..Ale…přišlo:

Neposr….jsem se do teď, tak to jsem asi silná a schopná bytost.

Mám úžasné přátele, tak to jsem asi láskyplná bytost.

V hlavě a v těle to udělalo tiché „cvak“: Ty vole Ladi, já se o tebe můžu opřít:) (kdo o koho? přece Lada o své „bytí“)

Vždycky jsi se zvedla, i když jsi v jedné ruce držela ho…a v druhé bylo vždycky řešení a naděje.

Ne náhodou jsem v dětství dělala skoky do vody…Když je třeba, prostě „skočím“.

Díky oddělení skrze rozvod mám překrásný vztah se svými syny.

Jsme kamarádi s určitými hranicemi, občas musím být rodič

Všechny pády dávají sílu se zvednout a dělat věci s více otevřenou hlavou a i srdcem a hlavně….to nejvíc pochopení…:

Je jedno, co jsem vybudovala za hmotné statky, včetně uznání v práci, je jedno, jestli mám nebo nemám rodinu, jestli jsem ve vztahu.

Důležité je jaká jsem a jestli jsem během cesty neztratila srdce.

Tak to tedy ku…určitě ne (zbožňuju naše bodrá slova…..jsem do pr…víla ., ne?)

Takové netradiční vánoční uvažování

Howgh

Foto: skvělá Adéla Tauscherová

Manipulace a psychické týrání

…z dílny….

Dnes je nejkratší den a nejdelší noc…

Tak nějaký pořádný stíneček vytáhnu, ať se dějí zázraky

Povětšinou si myslíme, že zázrak se projevuje formou nádhery, radosti, bombastických doprovodných úkazů očím viditelných…

Zázraky se mohou dít i formou proměn uvnitř nás, jak já říkám: „přepočítáním vnitřní GPS“: proměnou smýšlení o situaci, myšlení, uvidění života z jiného úhlu, prostě „aha“, ale pořádný „aha“, uvědomění, které nemá nic společného s pouhým rozumem….

…. a to pak většinou přichází kaskáda dalších zázraků v podobě vyklidnění, bytí nad věcí, pocitu jasnosti, impulzů k dalším krokům, které vedou k dalším proměnám a zázrakům, v podobě prožitků milých pocitů uvnitř těla. Rozjasnění tváře, pocitu smyslu , síly….

Třeba, když přijmeme nějakou hodně velkou bolest, dáme ji jasné jméno a uznáme, že to fakt ku…bolí.

Vykašleme se na to, jestli to je spravedlivý, a nebo není a zahájíme z toho kroky ven…tam, kde cítíme klidné pocity a sílu…

Vezmu rovnou pořádný ořech, protože ty mají hodně vrstev a učí nás velké trpělivosti a velkorysosti a velké citlivosti k nám samotným.

Třeba jsme zažili(y) citovou manipulaci a psychické týrání a to si pak přenesli(y) do vztahů a možná i manželského vztahu. A protože to má hodně vrstev, tak jsme možná od partnera odešli(y), ale máme s ním děti a střídavou péči, takže ten démon psychického tyranismu na nás může v klidu dál a my si mylně myslíme, že když už nejsme v jedné domácnosti , že jsme to zvládli(y)

Víte že píšu jenom a pouze o tom, co so odžiju na vlastní kůži, čím si sama procházím, čím jsem si prošla….

Pokud neuznáme bolest, kterou nám citové a psychické týrání přineslo a přináší, jsme stále obětí, jsme stále v submisi (i v dalších jiných situacích), jsme stále skvělý úlovek pro predátora, který z nás bere sílu, tím, že nás jakkoli poníží, shodí, který nás může kontrolovat a přesně najde naši slabou stránku. Pokud jsme rodiči, skrze dítě to jde snadno.

Takže, pokud jste na téhle vlně: je třeba to uznat, vidět, přiznat si a říct stop.

Klidně si říct o odbornou pomoc a ne být zase obětí : „to musím zvládnout sama, sám“, „zasloužím si to, tak se s tím musím sama poprat“…tak tohle je ten bludnej kruh.. ..z toho ven

Emoce ven, pocity ven…..sdílet….

Přikládám desatero manipulátora:

1.) vyvolává pocity viny a závislosti

2.) své chyby nepřizná, ale obviňuje druhé

3.) vše kritizuje, všechno podle něj děláte špatně

4.) vydírá, vyhrožuje, ponižuje a ohání se morálkou

5.) komunikuje nepřímo, překrucuje skutečnost

6.) kritiku neunese, ale hodně ji rozdává

7.) je sebestředný, ze všeho nejvíc preferuje své vlastní potřeby a jde tvrdě za svými cíli

8.) mění své názory i svá rozhodnutí, ale vy to udělat nesmíte

9.) v jeho přítomnosti se cítíte nepříjemně a nesvobodně

10.) dokáže být i velmi milý, zvlášť když vás lapá do svých sítí a nebo před jinými – tehdy říká přesně to, co chcete slyšet, nebo, co se hodí říct

Takže, konec temným dnům. Ať se dějí zázraky a srdce je osvobozeno

Vysoké nároky a snížená citlivost k sobě

Z mé dílny života….

Jeden z možných ( a mnou na vlastní kůži a srdce) detekovaných zdrojů našich velmi vysokých nároků na sebe, přísnosti, sebekritičnosti , je nenasycení otcovskou láskou. Tenhle blog, ale nemá sloužit jako kritika otců a mužů, ale jako náhled, uvědomění si a následné propuštění vnitřních tlaků, skrze jejich pochopení a počátek dosycování vzniklé „díry“ v nás samotných námi samotnými 🙂

Každá jsme vyrostla s nějakou situací s otcem. I kdyby tam nebyl, tak zase je tam otisk: Táta není. Takže i tak příběh existuje.

Kolikrát táta je, ale nějak ho úplně necítíme, a nebo bychom raději, aby nebyl, protože má na nás tak vysoké nároky a je k nám tak kritický, že se v jeho přítomnosti cítíme ještě hůř než bez něj.

Je jedno, který je to případ, všechno jsou strany téže mince. Necítíme stabilitu, necítíme pevnou půdu pod nohama, necítíme se úplně obejmuté se vším jaké jsme: s tím jak vypadáme, jaké máme výsledky ve škole, jak si steleme postel, jak máme rády to a nebo nerady ono, jak se smějeme, jak jsme introvertní nebo extrovertní…Nezažily jsme jaké to je “ být v blízkosti muže a neztratit samu sebe“, ve smyslu, zůstat autentická, cítit, že taková jaká jsem je pro muže úplně v pořádku, že i uplakaná a ne ve všem nejlepší mám pro muže hodnotu. Jaké to je se v mužském náručí schoulit a odpočinout si, cítit se pod jeho ochranou. Nepoznaly jsme, toho „prince“(otce), který kdykoli zažene funícího draka (naše obavy z nedokonalosti, selhání)

(a záměrně teď vynechávám, že jsme ještě navíc pozorovaly chování otce k matce a matky k otci..to je další aspekt)

………A tak jsme si začaly vytvářet vlastní ochrany před venkovním světem. Konec autentičnosti .

Konec uvolněnosti, hravosti a přirozenosti. Přišly role: jsem silná, budu vyhrávat a tím si zajistím bezpečí, budu hodně dřít a tím mi nikdo nemůže nic vyčíst, budu vypadat krásněji než druhé ženy a tím si přilákám mužskou pozornost, budu vždycky hodně milá a pečující a tím si zajistím mužské ocenění, a nebo jsem takový nešikovný klaun a tak se mi můžou druzí smát, protože tak mám jejich pozornost, jsem prostě popleta, a tak mi nemůže nikdo nic moc vyčítat (nicméně já sama sebe „zjebu“ neskutečným způsobem, ale bolí to míň než od těch druhých)….dokazujeme, hrajeme, přizpůsobujeme se…..Já sama, jsem zkusila vyižít všechny výše uvedené možnosti…Vyhrál outsider.

Roste v nás obrovská sebekritika a kontrola, protože je třeba si fiktivní ochranu zachovat, ale roste v nás i strach ze ztráty sama sebe ve vztahu s mužem…protože my už ztracené jsme, a to dřív než muže (ve své „dospělosti) potkáme. Uvnitř nás ťuká ten kousíček nepoškozené holčičí části, to je ta část, která si vzpomíná „než jsme začaly hrát“.

Nadechněte se a vydechněte. Čtěte srdcem, nechejte ho ať se víc a víc rozpomíná.

Cesta z toho ven? Uvědomit si, že tu přísnost, kritiku a nároky a nebo nedokonalost, pocit outsidera, jsem si vytvořila sama. Z pokroucené představy, co je to ochrana. A pak pomalu krok za krokem začít být v reálném životě svá. Pomalu zkoumat, kde jsem k sobě příliš přísná, kde mám na sebe zbytečně vysoké nároky, kde si myslím, že selhávám a přesto se do toho pořád tlačím, co všechno chci unést a už nemůžu. A pomalu si laskavě říkat: „už nemusíš, to není pravda, už je to pryč…“ Vnímat jaká slova bych potřebovala slyšet a dopřát si je.

Začneme si více a více přitahovat milé lidi, kteří nám rozumí, vnímají nás a nemusíme nic hrát. Vstoupíme do chladivé , osvěžující, hravě bublající řeky, která z nás na cestě meandry bude omývat naše smyšlené nánosy ochrany a postupně se zase staneme takovými jakými prostě JSME.

Howgh

PS: Ještě jsou dvě volná místa na prodloužený víkend na kouzelné farmě Soběsuky….

28.9.-2.10.

Sebedestrukce jako „možnost“…

Z hodně hlubokých hlubin..

My všechny, které jsme měly to štěstí (opravdu to myslím vážně: „štěstí“) a měly jsme , nebo máme, v blízkosti sebe ženu, ženy, které mají sebedestruktivní tendence, ženy, které totálně samy sebe potlačují: alkoholem, drogami a závislostmi všeho druhu, včetně práce, vztahů, jsme dostaly obrovskou šanci samy sebe nastartovat do hlubokého i širokého vnímání lásky, soucitu, potenciálu ženství. Čím větší blízkost: maminka, teta, babička, kamarádka, sestra, tím větší „grády“

Tento příspěvek čtěte opravdu srdcem, otevřete jej, co nejvíc, prosím…

Pokud taková žena je s námi spojená pokrevně koluje nám tato bolest a sebezničující tendence „v krvi“. Měly nebo máme tak možnost doslova i na sobě pociťovat (pokud si dovolíme zcitlivět), díky této druhé ženě, vnitřní bolest, která se sebedestrukcí souvisí. Na vlastní kůži a srdce zakoušíme jaké to je samu sebe ponižovat, potlačovat, odepírat si jídlo, radost, pohodu,naplňující intimní vztahy, samu sebe doslova „zakopávat za živa“.

Dám vlastní příklad. Nikdy nepíšu o ničem, co bych si sama neprožila.

Sebedestruktivní ženy ( a i naše sebedestruktivní tendence) v našem životě, nám paradoxně „svítí na cestu“. Ukazují nám, kde je třeba rozsvítit, kde je ta černá tma, která nás pohlcuje, ale vlastně chce ukázat „tady tady tady tady“

Tyhle ženy nám předávají louč, která je před zhasnutím, ale plápolá nadějí, že třeba MY pochopíme.

A tak jsem jednoho dne, zatlačená hodně k zemi, začala svítit na své sebeponižující myšlenky, na pocity, že jsem míň než ten druhý, na špatně nastavené hranice, které dovolovaly, aby mi lidé hodně mluvili do života, říkali mi, jak to mám dělat „správně“, na pocity sloužit druhým bez ohledu na sebe samu, na vstupování do mileneckých vztahů se ženatými muži, na snižování svých schopností, na své pocity viny, na potřebu být pochválená , na strachy spojené s nedokonalostí a chybami, na neustálou potřebu něco dělat, mít výsledky….

Díky ženě, která mi stála nejblíže jak to jen v životě jde, mi mmukázala, jak můžu samu sebe zničit, když tu tmu nechám být tmou a nebudu v ní „číst“ a nenajdu způsob jak v ní zapnout jasno (světlo).

A tak mi tato žena a další ženy daly navigaci a dál dávají, kde ještě není jasno a kde tápu.

Kde pořád hraju tu hru, „vždyť je tma(jsem strašná) nemůžu “ vidět “ a hledám vypínač tmy, místo spínač uvědomění, odvahy a jasna.

Jediná cesta jak najít možnost tu předanou louč naděje zapálit, je otevírat srdce. Jde to mnohem snadněji skrze vztahy, skrze neustálé odhalování tmy v srdci, skrze své „ublížené“ reakce. Posilovat otevírání srdce s lidmi, které vám jej pomáhají otevírat. S laskavými ženami i muži.

Vyhledávejme možnosti jak být s lidmi, kteří mají tento záměr: předanou louč zavřeného a sebedestruktivního srdce zažehávat, svítit na klamná temná místa snahy a sebeponižování.

A předávejme našim nejbližším z našeho srdce zažehnutý plamen soucitu s lidskou bolestí.

Možná hodně patetické ,ale tohle téma asi jinak nelze.

Děkuji všem ženám, které odvážně vystoupily, a nebo vystupují z role “ oběti osudu“

Howgh

Kde jsem?

Z mé „dílny“…..

Tak nějak všechny jsme dostaly takovou specifickou výbavičku do života, která se jmenuje : „ať jsou všichni kolem tebe spokojení, cítí se opečovaní a ať z tebe mají „radost“ My jsme si tam pak zřejmě dosadily rovnítko = a tím pádem i já budu spokojená a šťastná….Prostě být „hodná holka přináší naplňující život.“

…A tak….jsme byly roztomilé a šikovné už odmalinka, aby rodiče byli spokojení, dobře jsme se učily a hezky psaly úkoly, taky jsme sportovaly, aby nás tatínek ocenil, že nejsme žádné bábovky. Všechno jsme zvládaly, abychom rodičům nebyly na obtíž. Dělaly jsme všechno proto, abychom měly dobré známky, hodnocení a dostaly se na nějakou školu, aby se za nás rodiče nemuseli stydět, a nebo abychom jim vrátily a ocenily tím jejich péči.

V zaměstnání jsme pilné a opravdu se snažíme, děláme i aktivity navíc, pečujeme o kolegy, o pracovní prostředí, skoro svému šéfovi odečítáme ze rtů, protože, jednak musíme neustále dokazovat, že máme hodnotu, už od dětství to tak děláme a druhak, očekáváme to ohodnocení, že jsme „dobré, šikovné, chytré, pilné“..Cokoli…..

A taky máme partnery, kolem kterých poletujeme a máváme „křidélky“, aby jim bylo, co nejlépe, aby se cítili dobře, aby zbytečně nemuseli kvůli nám cítit jakýkoli diskomfort. A zase očekáváme, že nás uvidí jako skvělé, jedinečné, opravdu krásné a dostaneme svou hodnotu. A některé z nás mají v životě i děti, a tak se proměníme v mravenčí chůvičky, skoro je krmíme ze zobáčku do zobáčku, chráníme všechny členy rodiny, aby je nic neotravovalo, ani novorozenecký pláč, všechno máme precizně nastudované, s dětmi absolvujeme nejrůznější kroužky, abychom měly hodnotu dobré matky, šikovné hospodyně, pracovité manželky. A rodičům dělaly radost i v dospělosti. Buď si hodnotu dál budujeme skrze rodinu a dál neúnavně očekáváme, kdy, kdy už ten moment pocitu, že je mi skvěle, cítím se naplněná a hodnotná, přijde…, a nebo si budujeme hodnotu skrze práci, jsme opravdu inventivní, proaktivní, manažersky schopné a možná i vyděláváme opravdu pěkné peníze a zase stále čekáme, kdy ten moment přijde, kdy ucítíme v srdci ten nádherný tlukot: to je krásně na světě, jsem tak ráda, že jsem….

A možná jsme i zkusily mít hodnotu skrze pěkný zevnějšek, makáme na sobě, jdeme s módou, jsme „chic“ a možná jsme si i něco malinko poupravily…..třeba teď přijde ten slastný pocit, na který čekáme od svého dětství: že mám svoji hodnotu a jsem úplně skvělá taková jaká jsem a cítím se opravdu naplněná, šťastná …

Modří už vědí…..

Tak nějak jsme zapomněly, že když jsme se narodily, prostě to byl zázrak….Časem už jsme zázrakem nebyly, neustále bylo třeba dokazovat, že díky nám jsou druzí šťastní a spokojení a bohužel, se taky, dost často, stávalo, že byly kvůli nám i rozladění a taky nás hodnotily jako neschopné , hloupé, boubelaté, moc hubené, sportovně netalentované, nepoužitelné, přecitlivělé, nešikovné, špatně se sousředící…..a tak začal výše uvedený koloběh , honba za ztracenou hodnotou….honba za oceněním

A možná ještě stále běžíme, a možná ještě stále zkoušíme jiné vztahy, rodíme víc dětí, zkoušíme nové práce, cestujeme, dáváme se na osobní rozvoj…..Jenomže my pořád běžíme k těm druhým, někam , k někomu, k něčemu…A přitom chceme sebe a já (my)jsem, teda, kde? U manžela, u syna, u maminky, v kanceláři u stolu, na stupni vítězů, u kamarádů, ve sklence vína, v plastových prsou, v nohách bez celulitidy, v diplomech, v absolvovaných kurzech, v chytrých dětech, na svém kontě, v designu svého bytu, v uběhnutém maratonu….?

Kde všude se dokážeme hledat?…A kde se nakonec nacházíme?..

V pocitu frustrace, smutku a nenaplnění, protože to všechno neděláme z opravdovosti k sobě, z autentičnosti, z radosti jen tak, pro radost, z uvolnění, z pocitu blaha, že Žiju…

Jednou jsem slyšela takovou hezkou moudrou přesmyčku:

„Já mám pořád dovolenou, protože je mi dovoleno Žít“

Howgh