Sebedestrukce jako „možnost“…

Z hodně hlubokých hlubin..

My všechny, které jsme měly to štěstí (opravdu to myslím vážně: „štěstí“) a měly jsme , nebo máme, v blízkosti sebe ženu, ženy, které mají sebedestruktivní tendence, ženy, které totálně samy sebe potlačují: alkoholem, drogami a závislostmi všeho druhu, včetně práce, vztahů, jsme dostaly obrovskou šanci samy sebe nastartovat do hlubokého i širokého vnímání lásky, soucitu, potenciálu ženství. Čím větší blízkost: maminka, teta, babička, kamarádka, sestra, tím větší „grády“

Tento příspěvek čtěte opravdu srdcem, otevřete jej, co nejvíc, prosím…

Pokud taková žena je s námi spojená pokrevně koluje nám tato bolest a sebezničující tendence „v krvi“. Měly nebo máme tak možnost doslova i na sobě pociťovat (pokud si dovolíme zcitlivět), díky této druhé ženě, vnitřní bolest, která se sebedestrukcí souvisí. Na vlastní kůži a srdce zakoušíme jaké to je samu sebe ponižovat, potlačovat, odepírat si jídlo, radost, pohodu,naplňující intimní vztahy, samu sebe doslova „zakopávat za živa“.

Dám vlastní příklad. Nikdy nepíšu o ničem, co bych si sama neprožila.

Sebedestruktivní ženy ( a i naše sebedestruktivní tendence) v našem životě, nám paradoxně „svítí na cestu“. Ukazují nám, kde je třeba rozsvítit, kde je ta černá tma, která nás pohlcuje, ale vlastně chce ukázat „tady tady tady tady“

Tyhle ženy nám předávají louč, která je před zhasnutím, ale plápolá nadějí, že třeba MY pochopíme.

A tak jsem jednoho dne, zatlačená hodně k zemi, začala svítit na své sebeponižující myšlenky, na pocity, že jsem míň než ten druhý, na špatně nastavené hranice, které dovolovaly, aby mi lidé hodně mluvili do života, říkali mi, jak to mám dělat „správně“, na pocity sloužit druhým bez ohledu na sebe samu, na vstupování do mileneckých vztahů se ženatými muži, na snižování svých schopností, na své pocity viny, na potřebu být pochválená , na strachy spojené s nedokonalostí a chybami, na neustálou potřebu něco dělat, mít výsledky….

Díky ženě, která mi stála nejblíže jak to jen v životě jde, mi mmukázala, jak můžu samu sebe zničit, když tu tmu nechám být tmou a nebudu v ní „číst“ a nenajdu způsob jak v ní zapnout jasno (světlo).

A tak mi tato žena a další ženy daly navigaci a dál dávají, kde ještě není jasno a kde tápu.

Kde pořád hraju tu hru, „vždyť je tma(jsem strašná) nemůžu “ vidět “ a hledám vypínač tmy, místo spínač uvědomění, odvahy a jasna.

Jediná cesta jak najít možnost tu předanou louč naděje zapálit, je otevírat srdce. Jde to mnohem snadněji skrze vztahy, skrze neustálé odhalování tmy v srdci, skrze své „ublížené“ reakce. Posilovat otevírání srdce s lidmi, které vám jej pomáhají otevírat. S laskavými ženami i muži.

Vyhledávejme možnosti jak být s lidmi, kteří mají tento záměr: předanou louč zavřeného a sebedestruktivního srdce zažehávat, svítit na klamná temná místa snahy a sebeponižování.

A předávejme našim nejbližším z našeho srdce zažehnutý plamen soucitu s lidskou bolestí.

Možná hodně patetické ,ale tohle téma asi jinak nelze.

Děkuji všem ženám, které odvážně vystoupily, a nebo vystupují z role “ oběti osudu“

Howgh

  • 18.8.2022