fbpx

Rozum versus Cit

ROZUM versus CIT

Zbožňuju chodit do přírody  a ne mít nutně dosažitelný cíl… ale pozorovat, co cestou potkám, co mi cvrnkne do nosu a jakou najdu souvislost se svým životem. Je v tom humor, zvědavost, takové dětské nadšení a přitom dospělé uvažování.

Třeba teď jsem se toulala v podhůří Krkonoš, měla jsem cca danou trasu, kterou jsem měnila dle bolení nohou (nemám úplně trénink;-)).

A malý příběh, na kterém jsme pochopila jak málo ještě sama sobě důvěřuju, jak moc ještě potřebuji potvrzení a schválení „tam venku“, že „jdu správně“.

Jdu si po zelené  a jdu si a najednou je přede mnou žlutá.Hm…ale já přece úplně bez pochyb cítím (ne vím), jsem uvnitř jasně upevněná, že nebylo kam uhnout, že jsem vnímala cestu a asi se někde zase ta zelená vynoří. Jenomže do toho „vleze“, ta, co to chce mít pod kontrolou a je opravdu rozumová: „Ale ta barva je žlutá ne zelená.Třeba jsi opravdu nedávala pozor“

Ta co cítí:

„Vnímala jsem cestu jasně , prostě se někde stala chybka ve značení, to bude v pohodě.“

Rozum:

„ Jo, a pak se zase bude vracet lán cesty, jenom protože to teď tak cítíš?“

Cit:

„Ale mně vlastně nevadí, že když tak tu cestu změním, je to vlastně hravý a dobrodružný.Nechci se vracet.“

Rozum:

„Hele, je to nerozumný.Může tě to odvést fakt dost daleko a taky leje“

Cit:

„Já se teda cítím dobře.Ale o.k., vrátíme se na to místo,kde možná mohla být odbočka.Ať máme klid.“

Vzdala jsem to, rozum mě převálcoval. Značka tam venku, mluvila jasně. Mé pocity nejasně.

Tak jsem se vrátila kus zpátky, abych zjistila, že opravdu nebylo, kde odbočit. Šla zase zpátky  až tam, kde najednou byla ta žlutá místo zelené. Pokračovala jsem dál, neboť ta rozumová dostala svůj díl potravy: zkontrolovala jsem to…No a co se stalo?

Jasně, že se zelená zase vynořila.Najednou rozcestí žluté a zelené a bylo jasno.

A stalo se mi to po cestě ještě jednou. Šla jsme chvíli bez značky, která se měla napojit na značku.Já uvnitř úplně jasně cítila, že „teď“ můžu odbočit a tam se ty cesty setkají s tou označenou.Ale oči „neviděly to rozcestí“, kde ta značka má být.Oči neviděly značku a můj pocit, že ta značka tam opravdu bude, zase můj rozum nepřeválcoval.

A jak to dopadlo? Šla jsem tedy nedůvěřivě dál, dokud neuvidím a nedostanu to potvrzení.Ušla jsem pár metrů, značka, odbočení na cestu a ta se sešla po pár metrech s tou, kterou jsem jasně cítila, že je to ona.

Závěr: důvěra ve své pocity a trpělivost…tohle mi ještě úplně nejde

Kde se tohle nejvíce učím?. Během pohybu a prožitku svých pocitů.Kdykoli,když si dovolím opustit sv

  • 9.9.2019
Click Here to Leave a Comment Below

Leave a Comment: