Říct si o pomoc a cítit se v bezpečí

Moci vyjádřit před mužem jasně své emoce, cítit se v tom bezpečně, říct si o pomoc a nevnímat to jako selhání… 

Téma mé dnešní ladící masáže. 

Budu psát jakože já, mé klientce moc děkuji za důvěru sdílení 😉 

Došly jsme spolu k zajímavému rozklíčování našich možných mentálních a emočních uzlů. 

Křičící , despotický otec, kterému není nic dobré. Stojí před svou malinkou dcerou, která si jeho silné neadekvátní emoce hněvu vykládá jakože za ně může, je to její vina. Cítí tátův hněv a neví si s ním rady. Táta je přece ochránce, silák, je s ním legrace. Jsem jeho “holčička.” Aha…..takhle to teda je, aby byl táta silák a ochránce: já mu musím dát svou sílu tím, že na mě křičí, to j je jeho ochrana. Ale mě to bolí, co s tím, musím z toho utéct. Bere mi moji sílu a moc. On nebrečí, já taky nebudu…A tak ….Později v dospělosti…Utíkáme. Utíkáme do hlavy, odpojujeme se od velké citové bolesti, od bolesti a pocitu nebezpečí na každém kroku, protože tím, že jsme odpojené od své citlivosti, od těla, vlajeme kdesi ve vzduchoprázdnu, chytáme se jakýchsi přesvědčení a myšlenek. Jsme nesmírně výkonné, stejně to teda nebude nikdy pro nás dost, nikdy nebudeme „dost daleko“ a taky  hlavně musíme chránit muže před jejich pocitem selhání. Aby už na mě žádný muž nekřičel tak ho “předběhnu”, udělám všechno za něj, já udělám to bezpečí: zařídím, vyřídím, přibiju, nalakuju, vymaluju, oběhám, vydělám peníze, zajistím rodinu…Uteču…Uteču před svými bolavými pocity opuštění, zrady, bezmoci vůči tomu křičícímu nešťastnému obrovi, tam tenkrát v dětství. 

Říct si muži o pomoc? Aha..no, to mě ani nenapadne. Muž mě dostává do nebezpečí, to si musím dát sama. Jak? No, přeci únikem před svými pocity bolesti, smutku, strachu, opuštění, zrady….Jak uniknu? Odpojím se od těla. Ztuhnou mi nohy, boky..Vnímám se od stlačeného břicha nahoru. Hlava mi jede na plné obrátky. Co všechno musím dnes ještě stihnout. Jsem tak schopná tak, že dokonce založím firmu, tu samozřejmě vedu, protože musím “utíkat”.

Podělit se s někým o vedení a  citlivě vnímat, že se chci stulit do náručí a už mě to nebaví? No, tak to sama sebe takovými nápady akorát pěkně štvu. Jsem fňukna, nebo co? Ukazovat jak se opravdu cítím? A už se dopaluju, cítím hněv, vztek……sama na sebe jak jinak….Přece už tenkrát jsem za všechno mohla já. 

Jak z toho ven? Jak je možné tenhle “příběh” rozmotat? 

  1. Uvidět zpětně, že  táta si svou emoční bolest, selhání, řešil tak, že na mě křičel, ponižoval mě a tím se dostával do síly. Já si to vzala na sebe, jako svou vinu. Zraňovalo mě to tenkrát. Neuměla jsem říct tátovi jak moc mě to bolí, neřekla jsem mu : “nerozumím, pomoz mi, chci tě milovat, chci se cítit milovaná. ” Naučila jsem se tedy jako dítě unikat do nemoci (cítit se ne mocná), později v dospělosti unikat do výkonu, zastávat mužské kvality ( a být na sebe permanentně naštvaná, protože podvědomě cítím, že to není „moje“) a taky se na sebe zlobit , že neumím ukázat svou citlivost a říct si o pomoc (nevědomé)  a vědomě být naštvaná na mužskou neschopnost, protože, „sakra, proč to za ně zase dělám já?“
  1. Připojit se k tělu, k pánvi, k nohám. Vydechovat svůj vztek dolů do nohou skrze pánev, aby mohl zaktivovat mou citlivost (existují pak různé metody uvolňování vzteku). 

Tím přestanu vztek používat jako sebedestrukci a nadávat si, neboť začnu citlivět sama k sobě a přestanu chtít nést mužskou zodpovědnost, neboť zcitlivěním v těle začnu vnímat, že mi v tom není dobře a potřebuji se více uvolnit, zpomalit, odevzdat se., odevzdat to břímě zodpovědnosti, které mi nenáleží… 

Pak to chce čas, znovu a znovu si zvědomovat onu dětskou zradu a sama si být laskavým otcem (moje vnitřní mužská stránka) ,který mi svou autentickou citlivostí dělá pocit bezpečí. Moje vnitřní mužská stránka mě začne sytit pocitem, že si mohu přiznat, že potřebuji pomoc, obejme mě, přijme mě citlivou, rozhozenou, bezradnou. Dovolím si nahlas i s emocemi vyslovit, co potřebuji. Nebo-li , si sama sobě přiznat, co teď potřebuji a posléze si to i dát. 

A v životní realitě tam venku, si třeba uvědomit, že nemám sílu tu bednu zvednout a říci si muži o pomoc. Přiznat si, že potřebuji obejmout a muži si říci o obejmutí….. 

Cítit samu sebe a postavit se za své pocity, které jasně sdílím… 

Možná cesta….. (vždy je dobré mít k tomu průvodce, říct si o pomoc)

  • 19.7.2021