Propad jako zdroj vzlétnutí

Silvestr

Příběh z mé dílny života.

Silvestrovský den mi otevřel mou třináctou komnatu. Byl to takový ten den, ktery bych mohla velmi pokrytecky interpretovat jako Veselý a povedený. Procházka s kámoškama v prosluněné staré Praze, svařák, pak pokec doma a nakonec diskotéka v naší hospodě. No, takovej prima silvestrovskej den, že? Jenomže, já žiju opravdovostí a můj vnitřní prostor se nenechá uchlácholit pozlátky zvenku. Když prostředí není vyladěno uvnitř, venku může být třeba Brad Pitt s kyticí růží ale vnitřní pravda prostě zůstane pravdou. A tak se mi při tanci podvrtlo moje ne úplně uzdravené koleno, prostě se mi z toho všeho podlomila noha. Pak jsem tedy raději pozorovala „cvrkot“ kolem, vnímala atmosféru. DJ začal hrát hůř a hůř a projekce tam venku začala tak divně „hučet“, skrze svůj vnitřní prostor jsem začala vnímat odehrávající se příběhy jiných lidí, zdánlivě vesele tančících, baštících. Pozorovala jsem ty různé skupinky, dvojice a v mém vnitřním prostoru se začaly aktivovat ne veselé prožité příběhy spojené právě s takovým “ jako veselím“, příběh spojený s mým prvním zraněním kolene, s alkoholem v rodině, najednou jsem v sobě cítila mámu.. Alkohol kolem, hudba, změť různě se bavících lidí, ne náhodou byla jedna osamělá žena na parketě podobná mé mámě. .. V tu chvíli začíná běžet Matrix minulosti. Aktivují se vzpomínky a prožitky, které prostě potřebují pozornost, protože nesou důležitou informaci.Zcela nekontrolovatelně se ve mně otevřel neskutečný smutek. Pocity, které jsem sice jenom pozorovala a úplně jim nepropadala, nicméně, vnitřní hlas byl zcela jasný: „vykašli se tady na to, udělej si svou pohodu bez ohledu na to jak by to dnes mělo vypadat. Potřebuješ být v klidu sama se sebou.“ Hromadné veselí ve mně začalo vyvolávat pocit opuštěnosti, bolavé srdce. Bylo to vlastně podobné minulosti, když jsem jako dítě chtěla vytáhnout mámu z veselí vinárny, neslyšela mě, neviděla, nevnímala. Teď jsem ale dospělá a slyším se, vnímám se, respektuju svoje potřeby. Mohla jsem se tedy prostě zvednout a odvést „svou zraněnou část do klidu a pocitu pohody“V plánu jsem měla být na přípitek doma se svými syny. Takže jsem prostě vyrazila mnohem dřív směrem domů. Kamarádky se moc nevyptávaly, nepřemlouvaly, byla jsem nesmírně vděčná. Doma kluci na svých compech, udělala jsem nám všem čaj, prohodili jsme pár slov, viděli skrz okna spousty ohňostrojů. Zaledovala jsem koleno. Kluci si ponocovali po svém a já šla spát. „Proces“, který se spustil trval asi tři dny. Tyhle ponory do pocitů a emocí mají vždycky laskavý vzkaz. Naučila jsem se čekat a být v těch dnech na sebe opravdu milá:) Pomalu mi to docházelo, pocity smutku se proměňovaly v pocity dojetí nad silou srdce. Silvestr mi chtěl ukázat, že už “ je to za mnou, už je to pryč. Jsem jiná než moje máma, kluci mě opilou neznají, neodcházím na několik dní, nemusí mě vyzvedávat ve vinárně a být odmítnutí, nevyslyšení. Naopak, jsem mamka, co umí nechat prostor, ale i se přiblížit, umí pohladit, ale i říct : “ To zvládneš beze mne“Nezahlcuji kluky svými milostnými avantýrami, ctím jejich otce a nikdy jsem neměla (a nemám) tendenci, jim přivést dalšího tátu. Výsledkem celého příběhu, procesu, tedy je „osvobození“ dalšího mého pomačkaného kousku. Chtěla bych inspirovat k tomu, abychom se nebáli a vítali pocity ne zrovna příjemné, nesou v sobě potenciál proměny a osvobozujícího uvědomění Howgh