fbpx

Příběh „krosny“ II

Tak se podíváme, co si můžeme naložit do batohu od tatínka a vzít to za své...byť to po nás rozhodně nechtěl

Taťka hodně ovlivňuje naše další vztahy..

Je jedno, jestli na nás zapomínal a nebo jsme byly jeho „holčičky“, obé je stále jedna strana téže mince…neb odmítáme ŽÍT SVŮJ DOSPĚLÝ ŽIVOT,  někde nás přestal ten batoh tížit, vzali jsme ho za svůj…a tak jsou z nás věčné děti s batohem na zádech …..tak…třeba…. hledáme tak stejně úžasného chlapíka jako byl náš taťka...a nebo ho vůbec hledáme taťku místo partnera...

Můj táta byl malíř, umělec, narodila jsem se mu až v jeho padesáti.

A tak byl vždycky pro mě tak trochu „nedostupný Bůh“, vzhlížela jsem k němu.

Naši se rozvedli  v mých dvou letech, ale tátu jsem dál vídala, chodila jsme k němu na návštěvu…dost bázlivě a stydlivě jsem si dovolila mu občas sednout na klín.

Často seděl rozvážně ve svém křesle, kouřil jednu cigaretu za druhou a „sportoval“ u televize, a nebo maloval (krásně to v bytě vonělo barvami )

Vnímala  jsem, že má moji mámu hodně rád, stále ji přijímal se všemi dalšími muži a taky se s nimi přátelil. Prostě „bohém“ tělem i duší.

Přesvědčil mě, že nemám umělecké nadání, když mě jednou ohodnotil moji snahu o namalování jablka…zavřelo se toho ve mně tenkrát hodně

No…dost materiálu na přehlušení své vlastní životní„šťávy“

Naloženo v krosně:

  • K mužům se vzhlíží
  • Já jsem ta, která se přibližuje k muži a říká si o pozornost
  • Žena je čin, muž je opečováván a tak nějak „pluje“ životem
  • Heslo: „ono se to nějak udělá“
  • Vůbec jsem netušila, co je to, pocit, že mě má táta rád.. (snadno pak uvěříme pohádkám o romantickém princi, co nás zachrání)
  • Jsem nezajímavá
  • Nemám žádný tvůrčí talent
  • Nejsem „dostatečná“, je třeba se snažit ...ale má to vlastně smysl?
  • Nedokážu splnit tátova očekávání, protože nejsem dost chytrá (šla jsem na peďák, místo studování genetiky, která zajímala tátu)..

Následek zapomenutí batohu na zádech:          

Obrovská stydlivost vůči mužům. Tak nějak mi připadali nedostupní.

Nenáviděla jsem výtvarnou výchovu a všechny tvůrčí věci (dodnes jsme k tomu moc vztah nenašla)

Neustálá snaha „být dobrá“ a „oceněná“

Ve škole jsme se neskutečně snažila, učila se, byla poctivá, ale úplně vystrašená, autority byl pro mě jak čerti o Mikuláši - "děs"

Vůbec jsem si nepřipadala hezká

Vzhledem k tomu, že žena je „čin“, byla jsem dost samostatná (ale k tom u napíšu vlastní krosnu) a do všeho skákala po hlavě, aniž bych vnímala,jestli to opravdu chci

…  občas dala nějaký alkohol na posílení, abych druhé pohlaví oslovila (trochu neženské, ne?)

Následné odmítnutí mužem mě sice bolelo, ale vlastně mi potvrzovalo mé přesvědčení, že mít mě rád (slovo „milovat“ dlouho v mém slovníku nebylo) není možné (hlavně jsem si to uměla pojistit zcela nevhodným výběrem ;-))

I přesto se mi zadařilo  „sbalit“ exmanžela, stala jsem se pečující ženou, která mu stejně nesahá ani po kotníky… a může být ráda, že ji chce

…a …naštěstí, se ozýval ten „vyhazovač“ z batohu (mánie, občas vyházet z bytu nepotřebné věci, je super záležitost, přidávám ji k odlehčování batohu na zádech, dost pravidelně J), vyhazovač v podobě pocitu opravdu velikého smutku, nespokojenosti a neradosti..

Co se změnilo s vyhazováním obsahu batohu (ponejvíce po 37.roku):

Uvědomila jsem si, že takhle „ponižovaná“ žít nechci

Začala jsem tancovat  a zpívat (splnila si dětské přání)

Cítím větší schopnost dělat věci, které mě baví a je mi jedno, jestli to někdo ocení, protože radost, kterou mi dávají už po ocenění nedychtí

Mám zpět svou sílu, učím se přizpůsobovat se sobě a ne druhým

Činím až po té, co cítím, že je to pro mě dobré, nebo, že chci

Nechci se vyrovnat mužům, dokazovat…

Nejsem k sobě cynická

Pokud mě něco bolí (emočně) nevnímám to jako v pořádku, ale skrze mé přátele, či sama (nejčastěji obojí) se snažím pochopit, co je třeba změnit, aby mi bylo zase fajn

Beru vztahy s muži jako vlastní proces „dospívání“ v ženu…když to nevyjde není tam rovnítko „to jsi celá ty – odmítaná“, ale jenom jdu dál vstříc své dospělosti...  zcela upřímně ještě cítím, že mi nějaký kus zbývá…ale cíl je blízko 😉

Odhazování tohoto nákladu je nesmírně fajn 🙂

  • 6.1.2018