POchybnosti….

Pochybuju, dost často pochybuju, což je na jednu stranu fajn, neusínám na vavřínech, ale vůbec to není fajn, když moje pochybnost je spuštěná srovnáváním se s ostatními a tím, co je všeobecně zakořeněné jako správné. Jako dobrý a hodnotný život. Ve chvíli, kdy samu sebe začnu táhnout dolů, začnu se krmit myšlenkama typu: „nejsi úspěšná, nevyděláváš dost peněz, nemáš zásobu klientů, nemáš vybudovanou databázi, nejsi dost aktivní na sítích; neumíš mít hluboký vztah s mužem, to jsi na sobě asi moc nemákla, pořád se bojíš blízkosti, k čemu ti teda ten seberozvoj je….a umím pak samu sebe shodit i skrze bydlení a to že jsem bez blízké biologické rodiny a bla bla bla bla….a najdu takových nedokonalostí a co nemám a měla bych mít. Umím samu sebe dostat do slušné řitě. Musím v těch chvílích dýchat a pořád si jenom opakovat “ to není pravda“, „to přejde“, „jsou to kecy hlavy“. Začnu se soustředit na to, co dělám a hledám v tom klid. Klid v soustředění se třeba na vaření čaje. Nebo jedu na nákup a soustředím se na jízdu, jak vystupuji, pozoruju lidi, zapojuju smysly. Slyším, vidím, cítím…Když se hlava zase rozjede s tím nechutný jebáním, zase se začnu soustředit na to, co dělám , jak se moje tělo pohybuje a dýchám. Vím o každém kousku svého těla. Jak se pohybují moje nohy, jak mám uvolněné břicho. Když přijdou emoce, většinou pláč, pustím ho. I kdyby mi mělo napršet do čaje nebo nákupního košíku. Dovoluju si být naprosto autentická a tady a teď. Přijímám, zcela přijímám situaci jaká je, přijímám sebe jako destruktora, smutnidlo, oběť, malou holku…Neodsuzuju se za to. Pořád Ladu cítím, jsem s ní. Cítím její slabost. Jenomže v tom je ten fígl, který jsem pochopila. Vnímám u sebe slabost, ale mám obrovskou sílu na to ji zcela cítit. Když jsem opravdu „tady“ a vnímám se a přijímám situaci ať je jaká je, přestane mít takovou obludnou sílu. Přestane mi dávat nálepku, “ jsi k ničemu a slabá“ Záleží na bolestivosti situace. Záleží jak velká bolest se mi vynoří. Podle toho se hlava uklidní za pár chvil, hodin, nebo někdy i dnů. Ale vždycky uklidní. A vždycky přijde hlouběji zakořeněné uvědomění, že život není o stabilitě v práci, vztahu, o jistém výdělku, o mamince a tatínkovi, babi a dědovi. Že život je o tom nakolik ho chci Žít a odkrývat pravdu o Lásce..¨.Howgh