Sebekontrola

Z mé „dílny“…Aby se kolegové se mnou cítili dobře, abych se příliš nesmála nahlas, abych nevypadala vyzývavě, abych moc nemluvila, abych nikoho neobtěžovala svou neschopností, abych nikoho nevyhazovala z konceptu svými poznámkami, abych vypadala korektně a upraveně, abych nebrzdila tým, abych se nikoho „nedotkla“, abych nepožadovala moc, abych byla pro všechny přijatelná, abych udržela své silné emoce na uzdě, abych…abych..abych…Sebekontrola, sebekontrola, sebekontrola….Neustálý nekonečný frustrující zvednutý prst nad vlastním prožíváním. A aby toho nebylo málo, pak sebezptyující myšlenky: „co jsem udělala blbě, že se ten onen tak tváří, že mi to říká?“…Tak tomuhle se říká TLAK, pocit nedostatečnosti, bezmoci…Jak dobře ho znám. Už mu rozumím, co mi chtěl ukázat, ale dlouhé roky, jsem ho s sebou vlekla a přišlo mi to sice nepříjemný, ale „normální.“Cesta ven? No, vůbec si připustit, že už mám toho tlaku „dost“. Vůbec ten tlak ucítit. Protože na všechno bolavé se dá, bohužel, zvyknout. Znecitlivíme a jdeme dál. A napětí kolem nás roste. Víc práce, víc nespokojený partner, víc otravný děti, víc klacků pod nohama….Protože jak se uzavírám a tvrdnu, tvrdne i můj svět kolem mě….Většinou přijde nějaké životní „prásk“: zdraví, partnerství, psychika, zaměstnání, děti….a začnu cítit tu zátěž tak urputnou, že už je třeba se rozhodnout….Jedna z možností je: s obrovskou odvahou si dovolit „to cítit“…..Vnímat emoce. Začít brečet, být naštvaná, cítit přetlak, frustraci….Začít cítit….Většinou s větším cítěním nám začnou do života přicházet nové impulsy….Mohu být jedním z nich….Tvrdost k sobě a vysoké nároky na sebe, „to musím zvládnout“, byly mým osobním strážcem od útlého dětství…Zvu vás k cestě za měkkostí srdce i těla…

  • 5.10.2021

Když se zase propadám….

O víkendu mě pohltil můj vnitřní napnelismus. To je vždycky pohonná hmota, je třeba hýbnout svým vnitřním prostorem směr uvolnění….Povětšinou ze svých myšlenkových konstruktů, které mi aktivují obrovskou emoční bolest.Nejlepší pro mě je, vyrazit někam do přírody. A jít dost svižně. Dýchat, vnímat jak míjí jedna noha druhou, soustředit se na nerovný terén.Život mě má rád, „zastihlo mě to“ v mých milovaných Krkonoších.Dopoledne jsem tlakem doslova vylítla a byť jsem skoro bez fyzičky , během několika čtvrthodinek jsem zpocená a funící stála na Žalým. Pak jsem pomaleji klesala. Užila si chvilku svých silných emocí.A znovu si uvědomila, že se aktivoval můj stín pocitu odmítnutí. Je to moje velká životní výzva. Neztotožňovat se s tímhle pocitem a úplně mu nepropadat. A tak se do něj dostávám prostřednictvím „ticha“ z nekomunikace z druhých stran. Neodpovědi písemné, neobsazení kurzů, výkyvy v pracovním vytížení.Najednou jsem zacítila tu tíhu jak pořád vše svým vlastním úsilím a snahou chci držet v chodu. Komunikaci s lidmi , vztahy, aby plynuly, příliv klientů, aby plynul, můj ex vztah, aby byl, co nejvíce v harmonii…..Jenomže jak je tam ten strach, že „nenaplním“, „nebude“, „neodpoví“, „nepřijde,“ „nezavolá“…..Tak to dnes a denně zhmotňuju. Je to děsně vyčerpávající.Mám za sebou opravdu spoustu terapií, seminářů, meditací, „aha“ momentů….A stejně….Resumé: mám díky svému „tlaku“ další možnost si zase víc uvědomit, že jedině odevzdáním svých starostí něčemu, co mě přesahuje, že jedině odevzdání se svému tlaku a pocitu , že to „musím udržet“ v chodu a prostě to pustit, mi ve finále uleví.Venku se možná nic nezmění, ale já budu v klidu, že to je jak to je.Že nemusím být jiná, mít jiné prožívání, někde se zeslabit nebo zesílit. Někde něco víc napsat, někde dát víc prostoru…Prostě jenom to „pouštět“ se všemi pocity, které v tom figurují: jsem smutná, jsem zklamaná, jsem natěšená, a tak se chovám jako dítě…..jsem právě taková jaká jsem ..situace je jaká je…pořád se vracet k sobě…..nespojovat si svůj vnitřní stav s druhými lidmi, s okolnostmi….Pořád neustále ladit svůj vnitřní prostor a být pro sebe tím nejlaskavějším člověkem.Že uvolnění, klid a pocit nadhledu mi nepřinese to, že někdo něco udělá, že někdo zareaguje tak, aby se mi ulevilo, že situace se bude vyvíjet tak a tak. Tohle očekávání a touha právě vytváří tu závislost na tom, aby se věci děly tak jak já si myslím, že by měly….Svobodu od mého tlaku mi může přinést jedině ucítění, že jsem v tlaku a „prosté“ odevzdání se tomu tlaku….Zdánlivě jednouché….Nicméně můj vnitřní hlídač „tlak a smutek“ mě nenechá usnout na vavřínech….Důmyslně mi přináší praktická cvičení hlavně tam, kde „už fakt nechci“Vivat svému smutku a emoční bolesti (zdánlivé)Howgh…PS: to auto jsem potkala právě při své procházce na Žalý (i ten název je dost symbolický)

  • 21.9.2021

Vztahy

Každý vztah, který si do života přitáhneme, zažíváme, máme jej… Sousedi, kamarádi, děti, partneři… Každý takový vztah je pro nás jakousi „ladičkou“ . Čím je vztah intimnější a citověji zabarvený, tím je naše vnitřní “ ladička“ více vytížená. V praxi to vypadá třeba tak: nemám ráda, když ukazuju svoji citlivost, chci ukazovat, že to zvládám a i když je mi do breku a cítím uvnitř smutek, raději začnu vtipkovat a říkat si, že jsou horší věci na světě, pocity „zamáznu“ a jdu dál. No, a tak velmi brzy, podle intenzity potlačování, se objeví někdo, kdo nám potlačené pocity začne ukazovat. Hodně citlivá kamarádka, co se klidně kdykoli a kdekoli rozbrečí, naše dítě, které bude mít své jakoby „hormonálně nevyvážené období“… Kdokoli, kdo v nás bude “ provokovat“ naši potlačenou část. Nebo bytí „mírotvůrcem“, za každou cenu oddalovat konflikt, udržet své silné hněvivé emoce na uzdě, byt diplomatická a rozumná. A tak bude výbušný náš partner, děti, budeme zažívat častěji situace, které v nás hněv vyvolávají. Nebo odmítám svůj pocit nejistoty, přebíjím ho důležitým postavením v práci, vylepšuji svůj vzhled, zase to prostě něčím „zamáznu“ a přitahuji si pak nejisté partnery, kolegy… Kohokoli, kdo mě bude dráždit na téhle úrovni. Vivat každému, kdo nás vyahazuje z rovnováhy (která ve skutečností vůbec rovnováhou není), kdo nás někde uvnitř „zlobí“. Kdo v nás vyvolává nechuť k jeho konkrétnímu prožívání a emocí koordinacim.Jsme emoční bytosti a komunikace ve většině případů neprobíhá na úrovni slov, ale pocitů. Jaký pocit je za naším chováním, jaký emoční a pocitový impulz nás vede k určité reakci. Proč od blízkých lidu vyžaduji to a to. Proč lpím na určitém partnerově chování… Čím více vnímáme svůj vnitřní prostor, jasně cítíme, co cítíme, jsme přítomni doma v těle, tím více můžeme najít uspokojivé řešení pro naši situaci (nechat se vyladit svým „aha“ momentem), tím jasněji a srozumitelněji můžeme komunikovat s partnerem, dětmi, přáteli, kýmkoli. Vytvářel uvolněné opravdové autentické vztahy. Cesty k tomu vedou různé. Důležité je se rozhodnout, že přestávám samu sebe odmítat jako bytost emoční a uznám, že mám pocity. Skrze tělo a biodynamicka cvičení, relaxační masáže, dechová cvičení, jakákoli jemnější uvnitřňující cvičení… Se pomalu může otevírat Pandořina skříňka- Já a můžeme začít Žít..

  • 21.9.2021

Můžu za to já….

Něco z mé „dílny”.  

Taky s vámi mamka vlastně soutěžila? Nebyla jste tak úplně dcerou jako spíš sokyní? Meta, ke které se vaše máma vlastně potřebovala neustále přibližovat. Spíš než ochranu a péči jste dostávala kritiku a většinou měla pocity viny, že vaše mamka se cítí mizerně vlastně kvůli  vám. 

Tenhle způsob konkurenčního vztahu matka a dcera má různé podoby. Já jej taky ve svém životě zažila. Dost tvrdě a sebevědomí začínám mít až teď hluboko po 40. 

Vezmu teď jeden konkrétní příklad z mé “dílny” 

“Tys mě připravila o tátovu lásku”, “Ty nám překážíš ve vztahu”. “Tvoje chování a to jaká jsi mi brání, aby mě měl táta rád” a podobné, byť nepřímo řečené věty v nás zasazují pocit provinění, pocit “jsem špatně”, moje máma je kvůli mně nešťastná. A jede další sekvence myšlenek:  Takže nesmím mít tátu ráda, a táta nesmí mít rád mě, moje máma je pak nešťastná.  

Jako děti milujeme oba rodiče bez rozdílu. Je nám vlastně i jedno jací jsou, prostě bychom za ně i položily život. 

Vztah otec dcera , mimojiné, je náš první vztah s mužem, podle něj si nastavujeme vztahy s muži. 

A tak přede mnou stojí smutná dospělá žena, které nechápe, proč ji neustále muži zrazují. 

A tak se vracíme do dětství a výše popsaného příběhu. 

Pokračujeme v myšlenkové sekvenci….Když mě má táta  rád a já jeho taky, zrazuju nmámu. Jsem zrádce. A zrádce si zase zaslouží zradu…..Tohle zůstane někde hluboko uložené v nevědomí. Tahle naše část se jakoby zafixuje a žije s námi dál, dospíváme, na tuhle část zapomeneme. 

Rodiče se možná i posléze rozvedou. Náš vztah s tátou ochladne, s mámou je závislý. 

A naše vztahy? Proč těm mužům nečvěřím, proč mám takovou nedůvěru, ještě, než se seznámím? 

Jakmile totiž začneme navazovat vztah s mužem ,  okamžitě se aktivuje poslední vzpomínka na vztah s mužem(tátou) a to je ten nevědomě zasunutý “program”, kterému věříme:  

“Zrádce si zaslouží zase jenom zradu.” 

Není jiná možnost, než, že nás muž pokaždé nějakým způsobem zradí. 

A maminka nás nadále celoživotně citově vydírá, protože my jsme podle ní ten zdroj jejího neštěstí a neúspěchu. Jsme k ní připoutané tím nevědomým pocitem viny. 

Jak z toho ven… 

Jednak si tenhle myšlenkový proces a tím vzniknuvší program uvědomit. 

Začít dávat věcem řád: máma je máma, táta je táta, já jsem já. 

Pochopit a znovu prožít situaci. 

Najít v sobě zpátky vlastní ženskou lásku a s tou se spojit. Přestat se spojovat s mámou jako zdrojem lásky, kterou potřebuji. 

Uvědomit si, že jsem nikoho nezradila. Byla jsem dítě. To jenom máma na mě nevědomě přehodila svou bolest, už to nechtěla nést sama. Jenomže tím se zbavila i své síly.  Své vlastní síly se zvednout, být zase sama sebou….odevzdala zodpovědnost za svůj život do “vašich rukou” 

Takže je třeba jí to s láskou vrátit, aby se zase zpátky mohla spojit sama se sebou, vzít svou zodpovědnost. 

Vy se zase na oplátku, zbavená břímě své matky, můžete začít spojovat sama se sebou a mít své vztahy  vlastní vztahy, ne ty máminy… 

To všechno jde “přepočítat” a proměnit, když se spojí tělo, hlava a srdce 😊 

Je to jeden malinký střípek, který ale může odhalit další a pomalu se začne skládat nová nádherná vitráž: VY 

  • 1.9.2021

Jsem k sobě pravdivá?

Řekni mi jak se jmenuješ, co děláš za práci, kde bydlíš, ať vím, kdo jsi. Kolik vyděláváš, co jsi dokázal postavit ,udělat…A já si budu podle toho myslet, že jsi dobrý člověk. Chceme se vzájemně poznat, ale posuzujeme podle měřítek, které málo vypovídají o tom ,kdo opravdu jsme. Práce mě vůbec nemusí bavit, lžu tedy sám sobě, abych tam každý den zašel. Vůbec nemusím mít rád místo, kde bydlím, prostě jsem se tam narodila a lžu sama sobě, kde bych opravdu chtěla žít. Možná mám veliký dům a krásné auto, ale sním o cestování, karavanu a neustálém pohybu a lžu sama sobě, že mě baví mít rodinku na jednom místě. Směju se a vyprávím dobrodružné historky a dělám si ze sebe legraci a lžu sama sobě, že jsem bodrý člověk nad věcí. vařím teplá jídla, pečuju o všechny a všechno a lžu sama sobě, že tohle mě naplňuje. Mám dlouhé vlasy a šaty a přitom bych raději džíny a triko, ale lžu sama sobě, že takhle si připadám žensky……Toužíme po vztahu a vzájemné blízkosti, upřímnosti, opravdovosti. To ale můžeme mít pouze do takové míry do jaké míry umíme mít vztah s tím kdo doopravdy jsme. Když si nelžeme. Jinak přitahujeme lež.A obviňujeme druhé, že nám říkali věci, kterým jsme uvěřili, že je myslí vážně a oni nám lhali…Ale kdo s tím začal?

  • 3.8.2021

Jsem dospělá?

Ujisti mě, že mě máš rád, že jsem hezká, že nejsem tlustá, řekni čeho si na mě vážíš…co děláš když nejsme spolu….kdy se zase uvidíme…..Když jsme jako malé holky nenabyly vnitřní jistotu, v dospělosti jsme vlastně pořád malými holkami. Chce se po nás, abychom v sobě našly svou zralou sílu a uměly utěšit naše pochybnosti. Ve chvíli, kdy najdeme dospělou metodu jak si být zdrojem jistoty, přestaneme chtít ujištění od partnera, který má v tu chvíli roli tatínka. Je to třeba, neboť chceme partnera, ne rodiče. Pokud to neuděláme, zase přijde taťka…Nejlepší cesta k nabytí vlastní jistoty je skrze tělo, neb tam se ukládají pocity a emoce…

  • 3.8.2021

Syn…jak mu neufiknout koule…

Vrátit muži „koule“a sobě lásku a tím zahájit úctu v jakémkoli vztahu muž žena.Malá nevinná událost, která se ale udála v čase, kdy jsem byla zcela připravená pochopit mnohem širší kontext události.Můj mladší syn mi začal srdceryvně psát z tábora, jak je to tam nesnesitelné, že to „tam nedá“ „nezvládne“, „mami, prosím, prosím“…Je mu 11, rozvedli jsme se, když mu bylo 5. Přišly a jsou ,samozřejmě ,pocity viny, co jsem mu tím vším asi provedla. Čili mě celé roky provází nutkavý pocit jej chránit. Nicméně nezůstávám v pocitu oběti a hýbám „prdelí“ , abych tohle zastavila. Zpracovávám si zodpovědně své boly, které poctivě odděluji. Takže mi píše a já najednou uvnitř cítila takovou jistotu, že teď to nejláskyplnější a nejpodpůrnější, co mohu pro něj, nás, mužství, udělat, je že mu dám důvěru a pochopení současně. Že ho podpořím svou láskyplnou důvěrou, aby mohl najít své řešení bez zásahu maminky a v budoucnu nehledal spásu v druhých. Aby našel svůj vlastní způsob jak si v situaci poradit ( s vedoucími jsem mluvila, situaci zjišťovala i z druhé strany)Co mi z toho v širším kontextu vyplynulo je, že mám tendenci od sebe unikat péčí o druhé a přebírat jejich tíhu na sebe. Beru si takovou více mužskou podobu, abych to vyřešila, unesla, v klidu a ráciu..přitom emoce ve mně bouří a já bych se nejradši rozbrečela…ale musím přece dohlížet na to, aby se ten druhý posouval jak má:správně se stravoval, sportoval, pečoval o sebe, relaxoval, měl výsledky ve škole, …tisíce moudrých rad k druhé straně….on, on, on…Ale víte, co to znamená? Utíkám od sebe, nakládám si víc a víc a přetěžuju se.Tohle umíme skvěle i v rámci pracovního týmu. Hlavně ať se mají všichni skvěle, já až potom…Takže:…i můj jedenáctiletý syn si umí najít svou pevnou půdu pod nohama, když já zůstanu pevně v sobě, ve svém srdci, břichu i nohou. Když já cítím lásku u sebe , svou stabilitu a pevnost, může ji cítit i ten druhý. A ne , že sotva stojím a ještě si vezmu další. Jsem něžná, křehká bytost. Mým úkolem je Láska ne „řešit“.Dejme mužům zpět, co je jejich a sobě vraťme něhu a křehkost.Proto ženské vedení je úplně diametrálně jiné než to mužské a je to tak v pořádku. Howgh

  • 3.8.2021

POchybnosti….

Pochybuju, dost často pochybuju, což je na jednu stranu fajn, neusínám na vavřínech, ale vůbec to není fajn, když moje pochybnost je spuštěná srovnáváním se s ostatními a tím, co je všeobecně zakořeněné jako správné. Jako dobrý a hodnotný život. Ve chvíli, kdy samu sebe začnu táhnout dolů, začnu se krmit myšlenkama typu: „nejsi úspěšná, nevyděláváš dost peněz, nemáš zásobu klientů, nemáš vybudovanou databázi, nejsi dost aktivní na sítích; neumíš mít hluboký vztah s mužem, to jsi na sobě asi moc nemákla, pořád se bojíš blízkosti, k čemu ti teda ten seberozvoj je….a umím pak samu sebe shodit i skrze bydlení a to že jsem bez blízké biologické rodiny a bla bla bla bla….a najdu takových nedokonalostí a co nemám a měla bych mít. Umím samu sebe dostat do slušné řitě. Musím v těch chvílích dýchat a pořád si jenom opakovat “ to není pravda“, „to přejde“, „jsou to kecy hlavy“. Začnu se soustředit na to, co dělám a hledám v tom klid. Klid v soustředění se třeba na vaření čaje. Nebo jedu na nákup a soustředím se na jízdu, jak vystupuji, pozoruju lidi, zapojuju smysly. Slyším, vidím, cítím…Když se hlava zase rozjede s tím nechutný jebáním, zase se začnu soustředit na to, co dělám , jak se moje tělo pohybuje a dýchám. Vím o každém kousku svého těla. Jak se pohybují moje nohy, jak mám uvolněné břicho. Když přijdou emoce, většinou pláč, pustím ho. I kdyby mi mělo napršet do čaje nebo nákupního košíku. Dovoluju si být naprosto autentická a tady a teď. Přijímám, zcela přijímám situaci jaká je, přijímám sebe jako destruktora, smutnidlo, oběť, malou holku…Neodsuzuju se za to. Pořád Ladu cítím, jsem s ní. Cítím její slabost. Jenomže v tom je ten fígl, který jsem pochopila. Vnímám u sebe slabost, ale mám obrovskou sílu na to ji zcela cítit. Když jsem opravdu „tady“ a vnímám se a přijímám situaci ať je jaká je, přestane mít takovou obludnou sílu. Přestane mi dávat nálepku, “ jsi k ničemu a slabá“ Záleží na bolestivosti situace. Záleží jak velká bolest se mi vynoří. Podle toho se hlava uklidní za pár chvil, hodin, nebo někdy i dnů. Ale vždycky uklidní. A vždycky přijde hlouběji zakořeněné uvědomění, že život není o stabilitě v práci, vztahu, o jistém výdělku, o mamince a tatínkovi, babi a dědovi. Že život je o tom nakolik ho chci Žít a odkrývat pravdu o Lásce..¨.Howgh

  • 3.8.2021

Říct si o pomoc a cítit se v bezpečí

Moci vyjádřit před mužem jasně své emoce, cítit se v tom bezpečně, říct si o pomoc a nevnímat to jako selhání… 

Téma mé dnešní ladící masáže. 

Budu psát jakože já, mé klientce moc děkuji za důvěru sdílení 😉 

Došly jsme spolu k zajímavému rozklíčování našich možných mentálních a emočních uzlů. 

Křičící , despotický otec, kterému není nic dobré. Stojí před svou malinkou dcerou, která si jeho silné neadekvátní emoce hněvu vykládá jakože za ně může, je to její vina. Cítí tátův hněv a neví si s ním rady. Táta je přece ochránce, silák, je s ním legrace. Jsem jeho “holčička.” Aha…..takhle to teda je, aby byl táta silák a ochránce: já mu musím dát svou sílu tím, že na mě křičí, to j je jeho ochrana. Ale mě to bolí, co s tím, musím z toho utéct. Bere mi moji sílu a moc. On nebrečí, já taky nebudu…A tak ….Později v dospělosti…Utíkáme. Utíkáme do hlavy, odpojujeme se od velké citové bolesti, od bolesti a pocitu nebezpečí na každém kroku, protože tím, že jsme odpojené od své citlivosti, od těla, vlajeme kdesi ve vzduchoprázdnu, chytáme se jakýchsi přesvědčení a myšlenek. Jsme nesmírně výkonné, stejně to teda nebude nikdy pro nás dost, nikdy nebudeme „dost daleko“ a taky  hlavně musíme chránit muže před jejich pocitem selhání. Aby už na mě žádný muž nekřičel tak ho “předběhnu”, udělám všechno za něj, já udělám to bezpečí: zařídím, vyřídím, přibiju, nalakuju, vymaluju, oběhám, vydělám peníze, zajistím rodinu…Uteču…Uteču před svými bolavými pocity opuštění, zrady, bezmoci vůči tomu křičícímu nešťastnému obrovi, tam tenkrát v dětství. 

Říct si muži o pomoc? Aha..no, to mě ani nenapadne. Muž mě dostává do nebezpečí, to si musím dát sama. Jak? No, přeci únikem před svými pocity bolesti, smutku, strachu, opuštění, zrady….Jak uniknu? Odpojím se od těla. Ztuhnou mi nohy, boky..Vnímám se od stlačeného břicha nahoru. Hlava mi jede na plné obrátky. Co všechno musím dnes ještě stihnout. Jsem tak schopná tak, že dokonce založím firmu, tu samozřejmě vedu, protože musím “utíkat”.

Podělit se s někým o vedení a  citlivě vnímat, že se chci stulit do náručí a už mě to nebaví? No, tak to sama sebe takovými nápady akorát pěkně štvu. Jsem fňukna, nebo co? Ukazovat jak se opravdu cítím? A už se dopaluju, cítím hněv, vztek……sama na sebe jak jinak….Přece už tenkrát jsem za všechno mohla já. 

Jak z toho ven? Jak je možné tenhle “příběh” rozmotat? 

  1. Uvidět zpětně, že  táta si svou emoční bolest, selhání, řešil tak, že na mě křičel, ponižoval mě a tím se dostával do síly. Já si to vzala na sebe, jako svou vinu. Zraňovalo mě to tenkrát. Neuměla jsem říct tátovi jak moc mě to bolí, neřekla jsem mu : “nerozumím, pomoz mi, chci tě milovat, chci se cítit milovaná. ” Naučila jsem se tedy jako dítě unikat do nemoci (cítit se ne mocná), později v dospělosti unikat do výkonu, zastávat mužské kvality ( a být na sebe permanentně naštvaná, protože podvědomě cítím, že to není „moje“) a taky se na sebe zlobit , že neumím ukázat svou citlivost a říct si o pomoc (nevědomé)  a vědomě být naštvaná na mužskou neschopnost, protože, „sakra, proč to za ně zase dělám já?“
  1. Připojit se k tělu, k pánvi, k nohám. Vydechovat svůj vztek dolů do nohou skrze pánev, aby mohl zaktivovat mou citlivost (existují pak různé metody uvolňování vzteku). 

Tím přestanu vztek používat jako sebedestrukci a nadávat si, neboť začnu citlivět sama k sobě a přestanu chtít nést mužskou zodpovědnost, neboť zcitlivěním v těle začnu vnímat, že mi v tom není dobře a potřebuji se více uvolnit, zpomalit, odevzdat se., odevzdat to břímě zodpovědnosti, které mi nenáleží… 

Pak to chce čas, znovu a znovu si zvědomovat onu dětskou zradu a sama si být laskavým otcem (moje vnitřní mužská stránka) ,který mi svou autentickou citlivostí dělá pocit bezpečí. Moje vnitřní mužská stránka mě začne sytit pocitem, že si mohu přiznat, že potřebuji pomoc, obejme mě, přijme mě citlivou, rozhozenou, bezradnou. Dovolím si nahlas i s emocemi vyslovit, co potřebuji. Nebo-li , si sama sobě přiznat, co teď potřebuji a posléze si to i dát. 

A v životní realitě tam venku, si třeba uvědomit, že nemám sílu tu bednu zvednout a říci si muži o pomoc. Přiznat si, že potřebuji obejmout a muži si říci o obejmutí….. 

Cítit samu sebe a postavit se za své pocity, které jasně sdílím… 

Možná cesta….. (vždy je dobré mít k tomu průvodce, říct si o pomoc)

  • 19.7.2021

Rozvést se…?

Před rozvodem jsem se nejvíc bála samoty. Ale dneska vím, že jsem se bála své vnitřní kritiky, přísnosti, pocitu selhání, viny. Moc dobře jsem si uvědomovala ten nepříjemný jebavý zvuk uvnitř mě samotné. Už je to šest let a s úctou sama k sobě musím uznat, že jsem ty hlasy a ten temný tíživý sliz proměnila v naději a doslova sama sobě svítím do dalších odmítaných částí sebe sama. Rozmělňuju a roztávám svou krutost, sebedestrukci, závislost na emoční bolesti. Už tam toho moc není, už je to jednoduché to rozpoznat. Už píšu svůj příběh úplně z jiného úhlu pohledu na život 🙂 V samotě se můžeme naučit být si tím nejlaskavějším parťákem:)

  • 11.7.2021