Krosna III- pakty a smlouvy


Paradoxy života, nestandardní podmínky, které nás mohou vystřelit vlastně do
šťavnatého a naplňujícího života. Nutí nás přehodnocovat a hledat, co by nám
vyhovovalo líp. Nenechají nás usnout v iluzorní "pohodě"

Smlouvy,dohody, přísahy,pakty sama se sebou, co jednou budu a nebudu dělat.
Jak se budu a nebudu chovat, naprosto jasné "dobře" a "špatně"

Já byla obdarovaná opravdu velmi 🙂

Vyprávění očima dítěte "tenkrát" (jak to bylo opravdu, těžko říct, pravda má
vždy mnoho úhlů pohledu)

V dětství jsem měla naprostou volnost, víceméně žádné hranice.

Budu teď mluvit o svém dětství zhruba do čtvrté třídy, kdy jsme se
odstěhovali s novým otčímem a mým jedním bratrem od mého biologického táty a
prvního otčíma. 

Jak jsem psala v předchozích krosnách, moji rodiče, byli dost "divocí", a
vůbec jsem všechny dospěláky vnímala s dost rozpoluplnými pocity .

Bylo tu povícero manželství ze strany mámy i táty, bylo tu tedy i povícero
sourozenců, se kterými jsem někdy bydlela, někdy ne.

Chaos, nepřehlednost, nejasnost, zmatek..nikdy nevíš, co bude zítra...

Jinak jsem vlastně jedináček, z páru můj táta a moje máma, jsem vzešla jenom
já.

V mých dvou letech se máma znovu vdala za muže podobně starého, čili oběma
bylo cca 22 let.

Bydleli jsme chvíli v Pardubicích a po té se přestěhovali všichni 4 (narodil
se brácha) k mému bilogickému tátovi.

Bráchu jsem vnímala jako další nepříjemný fakt v mém životě, neb jsem se
posunula ještě více do pozadí, pozornost už skoro nula (podle mě)

Dost často byla u nás spousta lidí a hrála muzika, to zkrátka patřilo k
tátovi, byl velmi přátelský a nekonfliktní, i když je ho sarkasmus byl dost
vyhlášený

Dost často se odehrávala různá dramátka podpořená alkoholem.

Táta byl umělec a velmi uznávaný designér domácích spotřebičů. Měl známé
mezi intelektuály, výtvarníky, herci,muzikanty...

Se všemi mými otčími (3) byl vždycky v přátelském vztahu. A já milovala
jednu tátovu přítelkyni, dokonce jsem chtěla,aby mě adoptovala...no,ale tu
divočinu "téhle partičky" dlouho neustála ;-)...a já ji ustála po svém...

Do krosny tedy přistály tyhle vlastní smlouvy a přísahy:


Dohody nastavené zmateným dítětem, ty se mi rozklíčovávají dost těžce

Jednak jsem si sama nastavila hranice...mohla jsem se v té "volnosti" a
chaosu ,buď úplně ztratit, a nebo si sama vyrobit bezpečí z vlastníc hranic.
Dodnes je rozpouštím a vyhazuju.


*Jsou to hranice s pojené s morálkou:
"Co se dělá" a co se "nedělá"

*Nevstupovat do žádného konfliktu, raději vyhovět i za cenu, že já to
nechci
*Alkohol je fakt děs
*Měla bych být jednou uznávaná osoba, chytrá a něco "umět"
*Pokud vše klape v klidu, blíží se nějaké drama
*Dokázat si, že stojím za pozornost dospělých
*Nikdy se nevdám
*Nechci žádné dárky, chci, aby u mě někdo byl blízko
*Dospělí jsou fakt divní, raději si budu sama dospělým
*Musím se spoléhat jenom sama na sebe
*Jsem prostě "jiná", nezapadám

Jak se to časem projevilo:

Do školy jsme chodila mezi prvními  s hrůzou, že bych přišla pozdě.

Neustále jsem se kontrolovala, ( a dost možná ještě kontroluji), jestli mám
všechno, jestli jsme se všechno naučila..můj vnitřní dráb, jak mám v životě
uspět byl, (a ještě i dnes je ) "dost vostrej"

Čím víc jsem se snažila, tím víc průšvihů jsem si působila. Zapomínala jsem
tašku s tělocvikem, výtvarkou, byla jsem roztržitá...vycukaná z jakéhokoli
zkoušení, "že zase nesplním očekávání" (ponejvíc ta svoje)

K učitelům jsem vzhlížela, se svýma kruhama pod  očima, bála jsem se jich,
ale uvnitř jsem současně pohrdala jejich "dospěláctvím", které mě vyhazovalo
z konceptu, absolutně jsem jim nedůvěřovala, jenom jsem věděla, že nesmím to
"dospělé stvoření nějak vytočit".

A tak jsem je vlastně nevědomě vytáčela, tvářila se jako hodná holčička,ale
uvnitř byl ten sarkasmus a cynismus jaký jsem si vytvořila vůči dospělým.

Premiantka jsem tedy nikdy nebyla.

Díky jedné paní učitelce (která se mnou ze svého důvodu soucítila) jsme se
dostala na gympl....uf...moje smlouva, že ze mě bude intelektuál se mohla
naplnit...

Gympl jsem doslova "přežila", se čtyřkami, v prostředí, kde jsem byla jenom
protože mi to přikazovala moje vlastní "smlouva", že musím být chytrá a to
se měří podle vzdělání (stále ještě, že¨?)

Doma si ze mě utahovali, že jednou budu učitelka, ráda jsem moralizovala.
Sice jsem protestovala, neb učitel byl víceméně můj nepřítel, ale po gymplu
bylo třeba jít dál.

Chytrá jsem nebyla, takže medicína a posléze studium genetiky..to,co by
tátovi udělalo radost, nepřicházelo v úvahu.


Protože táta uměl francouzsky a já přece chtěla být něčím "jiná" ,( za co mě
někdo ocení, ale současně zapadnout) a hlavně se přiblížit tátovi.... jako druhý cizí jazyk jsem na gymplu měla franštinu (v prváku zrušili ruštinu)...moc mi to
nešlo...oblíbenec jsem zrovna taky  nebyla (ale, kdo mě zná, ví, že jsem se
nakonec stala učitelem francouzštiny ;-))


"Vejška"?Kam se mnou, nic moc mi nešlo...podle mě samozřejmě

V rámci své "přísnosti" na sebe, jsem v deseti letech začala dělat skoky do
vody.

Moc jsem chtěla někam patřit a drsnost  s jasnými pravidly (u sportu jako

tenhle jich je víc než dost) byla podle mě, dobrý protipól k mé chaotické a
rozvolněné rodině.

...a taky to je sport dostatečně neobvyklý  a hlavně dostatečně náročný.
Neustále jsem si musela dokazovat jak mi něco "nejde"...no, pohybově jsem
nemožná nebyla, takže mi to docela šlo a nechali si mě.

Tréninky 4x týdně, soboty neděle, gymnastika a trampolína na suchu. Nebavilo
mě to, měla jsme šílený strach, zvlášt, když jsem skákala z výšky...omlácená
záda ze skoků, které už byly náročnější..probrečené závody, protože mě to
šíleně stresovalo...Mohla jsem toho kdykoli nechat, ale byla tam autorita
trenérky, starší uznávané paní(  a moje vlastní smlouva),  které jsem chtěla
dokázat, že si zasloužím její pozornost, že nejsem "bábovka"...rodiče snad
ani nevěděli, že na nějaké tréninky chodím, nikdy mě skákat neviděli, takže
pro paní "trenérku" a plnit mou domluvu, že si nějak musím zasloužit ocenění
a zviditelnit se.

Vydržela jsme se takhle "mučit" tři roky...nicméně mi to pak pomohlo v
rozhodování o dalším studiu...

Peďák, francouzština - tělocvik. Skoro nikdo se tam nehlásil. Veliká
pravděpodobnost úspěchu a vyšlo to 😉

Je mi dobře mezi dětmi, hodně se na ně umím nacítit, porozumět jim...dost
dlouho jsem později dělala trenérku skoků do vody, ale byla jsem pro ostatní
trenéry moc hravá (no...doháním, co jsem v dětství přeskočila)...zase jsem
nezapadla do skupiny?

Učila jsem chvíli hned po škole. Díky svému přístupu k dospělým a zamrznutím
v naštvaném dítěti, jsem si učitelský sbor zrovna nenaklonila (kromě jedné
rebelantské učitelky, se kterou jsme velké kamarádky dodnes;-). Bylo mi
dobře s dětma, (a dodnes je), ale to se necení...

Zkusila jsem se do školství vrátit za dvacet let na to, na hudební
konzervatoř. Říkala jsem si, že je mi to prostředí bližší a lidi mi možná
budou podobní..doma u táty mi tihle lidi přišli dost "ulítlí", v dobrém
slova smyslu.

Díky téhle škole jsem objevila ten svůj dětský vzdor vůči autoritám

Jasně, že jsem se paktovala se studenty a stávkovala všechna školní pravidla
a řády...

...tak se učím dělat si bezpečí znovu a jinak, učím se , že jsem už taky
dospělá a není to tak nebezpečný vyrůst a stát se "tou příšerou"...že na
prvním místě jsou mé potřeby, které se učím naplňovat si ( i za cenu, že se
to někomu nebude líbit, nebo budu muset změnit místo, partnera,
přátele....), neb jinak jsem na ostatní nespravedlivě naštvaná.....je to pak
"kvůli nim" jak se cítím a "kvůli nim" nemůžu dělat tyhle věci, ale to není
úplně pravda, že?...Můžu to kdykoli sama změnit..uf...

Ze školy jsem tedy odešla, protože uvnitř nesouhlasím se školním systémem a
můj "boj  a vzdor" nikam nevede...raději ruším svá vlastní  přísná  a
"nesmyslná pravidla" a nehodlám nikoho dalšího , v rámci školních pravidel,
stresovat.

A nejvíc se to učím se svými vlastními dětmi 😉

Největší paradox...

Vlastně neustále narážím na to jak sama sebe stresuju, vlastně to sama se
sebou dělám přesně tak, jak jsem se bála, že to se mnou jednou budou dělat
dospělí..a tak jsem sama sobě tou největší "brzdou, moralistou a dozorcem"

A co s tím?..tak jak to píšu...sebe na první místo, sobě dát maximální
pozornost, nechat samu sebe dýchat, znovu se naučit si hrát a nebýt tak
šíleně "moudrá a vědět, co je dobře a co špatně"..
.postupně přijímám svou
dospělost jako možnost udělat si život takový jaký chci, s respektem k
dětské naivitě, spontánnosti, ulítlosti, hravosti.... kterou v sobě stále
mám,ale nesměla jsem ji dlouho projevovat

Krosna ještě zdaleka není vysypaná....tak příště...třeba drama lásky?;-) a
nebo "když dítě vychovává dítě" 😉
  • 14.1.2018

Příběh „krosny“ II

Tak se podíváme, co si můžeme naložit do batohu od tatínka a vzít to za své...byť to po nás rozhodně nechtěl

Taťka hodně ovlivňuje naše další vztahy..

Je jedno, jestli na nás zapomínal a nebo jsme byly jeho „holčičky“, obé je stále jedna strana téže mince…neb odmítáme ŽÍT SVŮJ DOSPĚLÝ ŽIVOT,  někde nás přestal ten batoh tížit, vzali jsme ho za svůj…a tak jsou z nás věčné děti s batohem na zádech …..tak…třeba…. hledáme tak stejně úžasného chlapíka jako byl náš taťka...a nebo ho vůbec hledáme taťku místo partnera...

Můj táta byl malíř, umělec, narodila jsem se mu až v jeho padesáti.

A tak byl vždycky pro mě tak trochu „nedostupný Bůh“, vzhlížela jsem k němu.

Naši se rozvedli  v mých dvou letech, ale tátu jsem dál vídala, chodila jsme k němu na návštěvu…dost bázlivě a stydlivě jsem si dovolila mu občas sednout na klín.

Často seděl rozvážně ve svém křesle, kouřil jednu cigaretu za druhou a „sportoval“ u televize, a nebo maloval (krásně to v bytě vonělo barvami )

Vnímala  jsem, že má moji mámu hodně rád, stále ji přijímal se všemi dalšími muži a taky se s nimi přátelil. Prostě „bohém“ tělem i duší.

Přesvědčil mě, že nemám umělecké nadání, když mě jednou ohodnotil moji snahu o namalování jablka…zavřelo se toho ve mně tenkrát hodně

No…dost materiálu na přehlušení své vlastní životní„šťávy“

Naloženo v krosně:

  • K mužům se vzhlíží
  • Já jsem ta, která se přibližuje k muži a říká si o pozornost
  • Žena je čin, muž je opečováván a tak nějak „pluje“ životem
  • Heslo: „ono se to nějak udělá“
  • Vůbec jsem netušila, co je to, pocit, že mě má táta rád.. (snadno pak uvěříme pohádkám o romantickém princi, co nás zachrání)
  • Jsem nezajímavá
  • Nemám žádný tvůrčí talent
  • Nejsem „dostatečná“, je třeba se snažit ...ale má to vlastně smysl?
  • Nedokážu splnit tátova očekávání, protože nejsem dost chytrá (šla jsem na peďák, místo studování genetiky, která zajímala tátu)..

Následek zapomenutí batohu na zádech:          

Obrovská stydlivost vůči mužům. Tak nějak mi připadali nedostupní.

Nenáviděla jsem výtvarnou výchovu a všechny tvůrčí věci (dodnes jsme k tomu moc vztah nenašla)

Neustálá snaha „být dobrá“ a „oceněná“

Ve škole jsme se neskutečně snažila, učila se, byla poctivá, ale úplně vystrašená, autority byl pro mě jak čerti o Mikuláši - "děs"

Vůbec jsem si nepřipadala hezká

Vzhledem k tomu, že žena je „čin“, byla jsem dost samostatná (ale k tom u napíšu vlastní krosnu) a do všeho skákala po hlavě, aniž bych vnímala,jestli to opravdu chci

…  občas dala nějaký alkohol na posílení, abych druhé pohlaví oslovila (trochu neženské, ne?)

Následné odmítnutí mužem mě sice bolelo, ale vlastně mi potvrzovalo mé přesvědčení, že mít mě rád (slovo „milovat“ dlouho v mém slovníku nebylo) není možné (hlavně jsem si to uměla pojistit zcela nevhodným výběrem ;-))

I přesto se mi zadařilo  „sbalit“ exmanžela, stala jsem se pečující ženou, která mu stejně nesahá ani po kotníky… a může být ráda, že ji chce

…a …naštěstí, se ozýval ten „vyhazovač“ z batohu (mánie, občas vyházet z bytu nepotřebné věci, je super záležitost, přidávám ji k odlehčování batohu na zádech, dost pravidelně J), vyhazovač v podobě pocitu opravdu velikého smutku, nespokojenosti a neradosti..

Co se změnilo s vyhazováním obsahu batohu (ponejvíce po 37.roku):

Uvědomila jsem si, že takhle „ponižovaná“ žít nechci

Začala jsem tancovat  a zpívat (splnila si dětské přání)

Cítím větší schopnost dělat věci, které mě baví a je mi jedno, jestli to někdo ocení, protože radost, kterou mi dávají už po ocenění nedychtí

Mám zpět svou sílu, učím se přizpůsobovat se sobě a ne druhým

Činím až po té, co cítím, že je to pro mě dobré, nebo, že chci

Nechci se vyrovnat mužům, dokazovat…

Nejsem k sobě cynická

Pokud mě něco bolí (emočně) nevnímám to jako v pořádku, ale skrze mé přátele, či sama (nejčastěji obojí) se snažím pochopit, co je třeba změnit, aby mi bylo zase fajn

Beru vztahy s muži jako vlastní proces „dospívání“ v ženu…když to nevyjde není tam rovnítko „to jsi celá ty – odmítaná“, ale jenom jdu dál vstříc své dospělosti...  zcela upřímně ještě cítím, že mi nějaký kus zbývá…ale cíl je blízko 😉

Odhazování tohoto nákladu je nesmírně fajn 🙂

  • 6.1.2018

Příběh „krosny“ I

Krosna č.I

rodiče: Máma

Nechci ve vás vyvolávat ani obdiv, ani lítost…chci z toho udělat takovou „naturální autentickou realizovanou lidskou dílnu“

Neumím tu krosnu sundat celou najednou, přiznávám, že stále objevuju další zaplněné skryté kapsy a takové ty vyprané papírky, co Vám zalezou všude…

Začnu docela velikým závažím v krosně: RODIČE, začneme MAMINKOU (určuje nám míru naší sebeúcty, napojení se na sebe samotnou, své tělo, své cítění..a vztah sama k sobě určuje vztahy s druhými)


Téma maminka má mnoho skrytých úložných kapes, já teď  s vámi „vysypu“ tu  největší kapsu…

Vaše maminka nemusela být takové „číslo“ jako ta moje,ale přesto jste mohli(y) naplnit krosnu podobnými „báječnostmi“ a „blamážemi“

Moje maminka byla neuvěřitelně krásná žena (tmavovláska s modrýma očima), byla modelkou, fotila akty, byla středem pozornosti každé společnosti, neboť byla i vtipná a zábavná.. Muži po ní šíleli kamkoli přišla. Měla více manželů i spousty milenců…Ale byla stále nešťastná…Finančně podporovaná muži, dost dlouho byla žena v domácnosti

Když byla střízlivá, byt byl krásně načančaný, vyzdobený,upravený a uklizený, kdokoli přišel byl zevnějškem uchvácen…

Nicméně uvnitř se topila  ve spoustě náročných emocí  a řešila to jak to řešila...alkoholem. Maminka byl někdo, komu nesmím být na obtíž, být hodná holka, mít pochopení.

Moje krosna (přesvědčení, názory, smlouvy jak budu a nebudu žít, vzdory, závěry o tom, kdo jsem) :

Je třeba se neustále kontrolovat a vyhodnocovat své chovaní jako dobré nebo špatné vůči ostatním. Měla jsem hrůzu, že bych nad sebou ztratila kontrolu (máma pod vlivem alkoholu), nebo že bych někomu slovně ublížila (máma pod vlivem byla jedovatá a přesně věděla, co komu říct,aby ho rozhodila)Děti se mi ve škole smáli, bydleli jsme v centru města, kde se všichni se všemi znali a tam tamy byly rychlé. 

Být neviditelná...nicméně čím víc jsem se snažila zapadnout, tím víc jsem byla nápadná, což jsem nesnášela​​​

Posuzování sebe sama podle toho,co o mě říkají ostatní, bylo pro mě prostě důležité být přijatá, neboť pro mámu jsem byla "obtíž", její nové muže jsem nezajímala...a tak ta neustálá snaha...což bylo peklo, byla jsme neustále vycukaná, jestli jsem něco nepopletla atak jsme pletla ,co se dalo. Tenhle fakt mi nedovoloval ( a to do hluboké dospělosti) se uvolnit a být u sebe uvnitř

Být ženou znamená?

Nevím. Asi žijeme pro hledání muže, abychom od nich dostaly?...no, to jsem moc nechápala, co vlastně, když máma byla neustále nešťastná….ale bez muže je život na nic , s ním taky nic moc, hrozí odmítnutí,  být žena znamená toužit po muži, být přitažlivá a jinak asi nemám žádnou cenu, mít  s ním sex, neboť se to očekává.

K muži se vzhlíží, neboť bez něj se neuživím, jsem potřeba ke zplození dětí, péči o domácnost, k potěšení, na okrasu

…být dospělá žena je jedno velké trauma, slzy…dá se to přežít jedině s alkoholem po ruce.

A tak jsem si do krosny přidala: …až budu dospělá musím žít hlavně „na povrch“, emoce jsou ostrašující (moje máma jich měla požehnaně  a byla přece kvůli nim nešťastná), stále vše v životě uhlazovat, aby nikdo nic nepoznal (musím si v životě poradit a nebýt na obtíž, stačí, že vůbec někdo projeví zájem být v mé blízkosti)

Není důležité, co cítím a chci já, důležité je ,abych svým chováním neobtěžovala druhé, je třeba odhadnout, co se ode mne očekává..

….a taky jsem se sebou uzavřela pakt a vzdor vůči smutku, který jsem v sobě měla…„A jednou to všechno udělám úplně jinak a budu mít šťastné děti  a rodinu a muž mě neodmítne, neboť já budu přesně pravý opak mámy, když takhle to nefungovalo…já to dokážu!“

Ukážu rodičům jak jsem dobrá, lepší…a vůbec všem „nemožným“ dospělým“

Jak se to projevilo v mém životě později, všechny falešné blamáže se zaktivovaly,ale rozhodně ne můj opravdový život (ten teprve začíná ;-):

  • nechtěla jsem být holkou, natož ženou (myslím, že i díky tomu jsem měla první menstruaci až v 17-ti)
  • nelíčila jsem se asi do svých třiceti
  • krátký účes, trika až ke krku
  • s mužem jsem flirtovala jedině s alkoholem v krvi
  • samotářské práce v zahraničí
  • vztahy s klukama? Nula až do 25-ti let. Raději žádný vztah  než zažívat,to, co žila moje máma, však přijede ten „princ, co mě zachrání“ a nebude mu vadit, že jsem takové ošklivé káčátko, bude si mě za tu „jinakost“ vážit
  • hlavně nebýt žensky atraktivní ( a stejně jsem netušila, co to je)

...a jednoho dne ….. „dorazil princ“ : manželství: přísný velmi stabilní muž, rozhodně jsem k němu vzhlížela,  své tělo a pocity jsme moc nevnímala, plnila jsem sex pro něj, ne pro mě (čili,  časem to začalo pěkně skřípat)

...absolutně jsem si sama sebe nevážila, on je přece zdroj mého štěstí…já to sama nedokážu….

Porodila jsem dva syny… dělala maminkovské zázemí na 200%,protože musím dokázat, že já jsem jiná než máma, já se postarám

Být na mateřské a nenosit domů žádné peníze bylo pro mě velmi ponižující (chtěla jsem to přece mít jinak než máma, nebýt závislá) Tak jsem si trochu přivydělávala, ale…i tak jsem se stala takovým prima ohebným vlastnictvím

Vzhledem k tomu, že můj muž si mě vzal s mým programem „ona je beze  mne nic“ úplně jsem mu předala svou sílu, svou moc nad svým životem. A vzal si mě taky ohnutou, pod tou obrovskou „krosnou“. Byla jsme velmi dobře manipulovatelná, zažívala jsem psychický teror,ale nerozpoznala to velmi dlouho, protože láskyplnou komunikaci jsme neznala. 

Naštěstí

….Každý máme uvnitř takovou GPS, navigaci bez krosny, tu opravdovou bytost, kterou jsme byly, když jsme se narodily.

Začala mi hodně nahlas křičet: „jsi úplně mimo sebe, je třeba přepočítat trasu“….když přišli na svět kluci.

…“pípání“ se u mě projevovalo stavy velikých smutků, pláče, neradosti, nechuti k čemukoli, prostě rutina, povinnost, a stále nutkavý pocit „všechno musím zvládnout, nesmím tím nikoho zatěžovat“ a taky si přivydělávat, to musím…rozhodně jsem věděla, že takhle jsem si svůj šťastný život nepředstavovala, byť jsme měla děti, muže, teplo, tchána a tchýni, kteří mě relativně přijímali…Proč nejsem spokojená? Mám všechno, co jsem chtěla..

Zachycovala jsem to pípání v různých mezičasech už dřív (pracovala na sobě  s různými terapeuty), trochu odhazovala, ale málo…až přišel cca můj 35.rok

…  a já skrze zpomalení, a chtění se setkávat s jinými ženami a čerpat z nich, začala objevovat jasněji tu vnitřní GPS…začala jsem objevovat zátěže a vyprazdňovat krosnu rychleji, po větších kusech…a pomalu odkrývat svá vlastní křídla…..

Zásadní byla roční ženská tantrická cesta, kde jsem poprvé začala pracovat se svým tělem a emocemi, učila se své tělo přijímat, bylo to velmi těžké.

(Loňský rok jsem si cestu zopakovala a musím šťastně říct, že jsme ušla veliký kus cesty za těch 10 let:))

Po zmenšení "krosny" už jsme pro sebe s mužem nebyli tak zajímaví, měnila jsem se pomalu v někoho jiného…hůř jsem se ovládala

  • po 14-ti letech jsme se s mužem rozešli (rozvedli)
  • zjistila jsem, že i bez muže mám svou hodnotu a můžu být zcela samostatná
  • více se směju od srdce, poznávám, co je to „být žena“ a jaká jsem já žena..
  • nevím, jestli zažívám štěstí, mám své propady, je to stále takový „detox“..ale umím se z něj zvednout bez pomoci alkoholu nebo muže
  • střídavá péče mi dává prostor se naprosto vnímat, se vším všudy ( ze začátku hlavně ty nepříjemné pocity)…učím se během toho času cítit samu sebe, své tělo, své myšlenky, co chci a nechci, s kým chci být, co chci dělat…zkouším se za nic neschovávat (děti, muž, přátele, práce…)…ladím se na „svou vlastní životní šťávusamota je dar,  který nám dává vlastní velmi silná křídla rodící se z bolesti…ale to vím až dnes
  • mění se mi přátele, občas někoho naštvu, občas se mnou lidi nesouhlasí, občas jsem sama, občas někomu nevyhovím, občas nezvládám…ale je mi lehčeji
  • mám emoce, které mi prostě patří…dost se „vlním“a používám svou citlivost jako navigaci

Dnes vám zcela „prožitě“ mohu říct, že život má smysl i bez partnera (což neznamená, že bez něj musíte být celý život), že má smysl, i když se vám úplně nedaří, že ani žena ani muž nejsou víc, že žena není stvořena pro péči o děti a domácnost, že ženu zajímá milování a může si jej překrásně užít, že muž a žena jsou tu od toho, aby se od sebe ve vzájemném respektu ke své odlišnosti učili a rozvíjeli… Je to nevyzpytatelný proměnlivý oceán a návod jak se na něm občas „nepozvracet“, a nebo ano a pak se zvednout.

Poznala jsem, že vzájemné upřímné sdílení, podpora přátel a  být občas sama a čímkoli se dostávat k sobě (cvičení, tanec, zpěv, chůze..) je opravdu to nejvíc, co mě posouvá dál…


  • 28.12.2017

Odvaha jít dál…

Vzpomínáte si na pohádku Princ a Večernice?

Jak chrabrý obyčejný brácha jde za svou vizí získání toho, co chce ?(v tomhle případě krásnou ženu, no jak jinak, jsme prostě k nakousnutí :-)),ale je to určitě symbolické pro cokoli a kohokoli.

Aby toho dosáhl nesmí uhnout před valícími se balvany ( odchod z práce?, rozpadající se vztah?, nedostatek času na to, co máme rádi?, nemoc?, pocit osamělosti?, ne a ne si dost vydělat?, poškrábané auto (jo včera před Bauhausem mi moji Felinku někdo krásně opruhoval)..a ani se ohlížet za sebe, tedy do minulosti..

Udržet kurz, i když stojíme na staveništi...bez vztahu, bez pevné práce, děti ve střídavce, nejasný příjem, nejasná budoucnost...TEĎ TEĎ TEĎ...

Nekoukat dozadu, to je pryč! Následovat své pocity, to co nám dává touhu žít, to co nám rozproudí chuť šťávu v těle!

Nelehké, ale je to adrenalin jako s kok padákem...užít si ten let a jak to dopadne se uvidí až pak 🙂

Kdokoli se mnou právě skáčete, pojďme si užít tandemový sesk

  • 4.12.2017

Životní ohňostroj?

Alfa a omega všeho

Jak zjišťujeme, co vlastně chceme? Po čem toužíme?Co nám vytváří pocit "jo, je mi fajn". Jak zjistíme, že tohle je pro nás dobré? Co je měřítkem?

Z mé zkušenosti je to většinou v rámci každodenního běhu: hltáme, konzumujume, povídáme, řešíme, fajfkujeme  povinnosti, vyřídíme nezbytné telefony....jedeme v rytmu "BUM BUM BUM"...

Myslíte si, že to opravdové po čem toužíme, co nám dáva pocit "jo ten život má smysl a je mi v něm fajn" má velmi silný rytmus  a výrazný tón hlasitého bum bum bum?..že je to orchestr rozvášněných zpocených bubeníků...že jinak nemůžeme cítit rytmus svého srdce?(dle mě jedno z center, které nám dává pocit radosti a smyslu života)

Osobně mám pocit, že stále všichni očekáváme v životě veliké ohňostroje čehokoli, hlavně vzrušující zážitky, velkolepost barev, vůní, množství a nejlépe nekonečnost takového prožitku a nebo ihned následný prožitek  další...

....znecitlivěli jsme...příliš hlasité hudby způsobuje ztrátu sluchu, příliš jasného světla ubývání zraku, příliš dobrého jídla či pití nechutenství, stav přesycení až je nám na zvracení, příliš povrchního sexu pocit zneužití, zneuctění těla až pocit "nehodnoty"...a přesto stále hledáme omamující okolnosti...velmi dobře pojmenovanou práci, a za ní pak vystřelující ocenění, výbušnou lásku a ohnivé zážitky, rychlý postup v čemkoli, co děláme...přeplněný kalendář....cítíte to? vnímáte i ta adjektiva, která záměrně používám?  A ani si nemyslím, že je to přemrštěné a americké..my tak žijeme..

...v jedné z mých "prací", kterou z velké části vyplňuje dotek (masíruji), jsem si uvědomila, že většina z nás vnímá pouze velký tlak, dloubnutí do bolavého místa..protože jsme necitliví, naše smysly jsou "přežrané" a otupělé. Neslyšíme tiché ťuk ťuk našeho srdce. Naše kůže je kůže velikého hrocha, který touží po porozumění, pochopení  a naladěném venkovním prostředí. Ale můžeme takové prostředí opravdu cítit, byť by se vás sebevíc dotýkalo něžně a vysílalo k vám srdečné porozumění?Prostě to nejde, když jsme uzavření a zameření na to CO CHCI DOSTÁVAT OD ŽIVOTA prostřednictvím zážitků venku a ne prožitků uvnitř. Jak můžeme vědět jak chutná námi upečená bábovka, když pořád chodíme do rádoby "luxusní" a" in" cukrárny ve městě a ještě nám ji přinese velmi sexy cukrářka či velmi milý cukrář? Jak můžeme vědět, co v takové bábovce vlastně je zakompované? Kdo tam ty ingredience dal? Kde je radost, že nejsme závislí na dodávce bábovky od druhých?...a hlavně být šťastní, že ten někdo umí udělat bábovku lepší než my sami?... aha , tak to radši nezkusíme  s našimi ingrediencemi, abychom ochutnali tu svou...co kdyby byla úplně jiná.... a my zjistili, že si vlastně dobře chutnající bábovku neumíme sami upéct ..(mluvím o našem vnitřním smysluplném  a chutném světě)

Od jinotaje zpět do reálu ....tím, že se necítíme a nevíme jak to udělat, abychom se cítili pohodlně, bezpečně a vyživeně, nejenže ubližujeme sami sobě, protože nedovolíme vlastní přirozenosti a tvořivosti se projevit a to "bolí, ale totéž děláme i okolí...zraňujeme ho svým nesplnitelným očekáváním, že oni vědí...vědí,co do té bábovky patří a tak se jim odevzdám..ale časem to přestane stačit.

Moje zjištění, které chci dnes s vámi sdílet, je, že klíč je ve zpomalení, v samotě, v tichu...je to jako rozehřát ženu ke krásnému laskyplnému a vášnivému milování..chce to čas a trpělivost...;-)

Pojďte se se mnou naladit se na způsob, je se přestat ZRAŇOVAT a ZRAŇOVAT druhé...a žít svůj šťavnatý život..

Smysluplné prosincové žití v reálu 😉

  • 4.12.2017

Život,co má šťávu

Co znamená " život, co má šťávu?"

Co znamená " život, co má šťávu?"

Pretty girl standing in rain


Znamená to, že chcete žít . Že chcete, aby to byl opravdu Váš život pro Vás. Že chcete cítit život ve vašem těle. Že tedy vnímáte své tělo.
Že umíte "přečíst" jeho signály. Že přijímáte změny těla a nesnažíte se ho vidět jako nedostatečné a nedokonalé. Že víte jak splnit jeho přání. Že se nebojíte podstoupit případné změny v životě, které vaše tělo žádá. Že současně s vnímáním vašeho těla cítíte ještě další přítomnost pulzace života, neuchopitelnou jemnou laskavou přítomnost něčeho ještě "víc"...vnitřní tichou radost, chuť tvořit něco svého..tak trochu pošetilou tendenci se na všechno vykašlat...a současně velmi silný "drive" něco v životě změnit, pro větší prožívání vášně, pro pocit "síly", smyslu a smyslnosti, plnit si své sny, přestat odkládat...
Začít můžeme kdekoli a kdykoli...nicméně nestačí jenom číst a klikat...

....je třeba "to žít"

Co znamená " život, co má šťávu?"
Znamená to, že chcete žít . Že chcete, aby to byl opravdu Váš život pro Vás. Že chcete cítit život ve vašem těle. Že tedy vnímáte své tělo.
Že umíte "přečíst" jeho signály. Že přijímáte změny těla a nesnažíte se ho vidět jako nedostatečné a nedokonalé. Že víte jak splnit jeho přání. Že se nebojíte podstoupit případné změny v životě, které vaše tělo žádá. Že současně s vnímáním vašeho těla cítíte ještě další přítomnost pulzace života, neuc...hopitelnou jemnou laskavou přítomnost něčeho ještě "víc"...vnitřní tichou radost, chuť tvořit něco svého..tak trochu pošetilou tendenci se na všechno vykašlat...a současně velmi silný "drive" něco v životě změnit, pro větší prožívání vášně, pro pocit "síly", smyslu, plnit si své sny, přestat odkládat...
Začít můžeme kdekoli a kdykoli...nicméně nestačí jenom číst a klikat..je třeba "to žít"
  • 6.11.2017

Akce, které již proběhly

Setkaní se šťávou" v Olomouci
4.11. 2017

Znovu jsme otevřeli přívod šťávy do našich ženských životů v Olomouci a bylo to skvělé!
Viděly jsme se poprvé, ale bylo to jako setkání s kamarádkami po pár měsících. Byly jsme věkově opravdu různorodé, ale bylo to "jedno"... bylo to hmmmmm šťavnaté... a přineslo mi to "uvědomění si" jak jsme krásné, jak jsme pomílovánihodné a jak moc je obohacující, že máme na světě muže. Olomoucké ženy mi přinesly ještě více... uvědomění si jak být přítomna ve svém těle je obohacující nejen pro nás samotné, ale i pro všechny lidi, kteří jsou s námi v kontaktu... Někdy to zkuste taky 😉

Vaše Lada

P.S. Více o seminářích setkáních najdete zde

Znovu otevření přívod šťávy do našich ženských životů v Olomouci...
viděly jsme se poprvé, ale bylo to jako setkání s kamarádkami po pár měsících, byly jsme věkově opravdu různorodé,ale bylo to "jedno"...bylo to hmmmmm...a přineslo mi to "uvědomění si" jak jsme krásné, jak jsme pomílovánihodné a jak moc je obohacující, že máme na světě muže..olomoucké ženy mi přinesly ještě více...můžete si přečíst v mé "mini úvaze" ÚPLŇKOVÝ VÝLET DO OLOMOUCE"

Workshop Slaný

Kdy: Pátek 8.12. 18:00 - 21:00
Kde: Kavárna Prostor
Více o prostoru: facebook.com/prostorslan

  • 6.11.2017

„Lenost“ z jiného úhlu pohledu

"Lenost " z jiného úhlu pohledu

Lenost se paradoxně může projevovat i jako nedostatek chuti a síly udělat něco pro sebe.

Můžeme být líní se vrhnout do přemýšlení o sobě a potřebách svého těla.

Paradoxně naše neustálá aktivita kolem práce, rodiny, povinností, může být maskovaná lenost něco důležitého ve svém životě změnit…třeba postavit péči o svou fyzickou a psychickou kondici na jedno z prvních míst ve svém životě. Napadlo Vás to někdy?

Zkuste se na chvíli zastavit a jenom pozorovat Váš dech? …

Chce se Vám? Přijde Vám to jako dobrý nápad? A nebo jenom chcete, co nejrychleji přečíst tyhle řádky a „zkonzumovat“ další jiné informace?

Je pro Vás soustředění se na sebe příjemné? Je ve vás alespoň semínko, které říká: "to by mohlo mít smysl -  se na chvíli zastavit.....neboť…"

Je to stejné jako zastavení se na benzínové pumpě s Vaším autem, jako vyměnit blikající žárovku, vyměnit baterku v telefonu, když už „toho moc nevydrží“…věci bychom vnímaly, že?

A dát čas sám sobě, vnímat dech, vnímat jak se cítím...

....a víte proč? Protože jenom takhle můžete zjistit, že Vaše tělo něco potřebuje, opravdu potřebuje..ne, že si to myslíte: "že by asi mělo potřebovat, všichni to tak mají, tak asi i já také"…ale protože Vy „to vnímáte“

Pak jsme schopní si i najít pohybovou aktivitu, která nám bude vyhovovat. Zavnímáme , jestli nás to zajímá ( naše tělo to zajímá) a pak je třeba cvičení vyzkoušet.

Z vlastní zkušenosti bych si, mimojiné, vybrala i cvičení, které mě naučí koncentraci na sebe a své tělo. Ne pouze cvičení výbušné a dynamické, pokud takové preferujete.

Koncentrační cvičení nás učí pracovat s tělem s respektem, nemůžeme si pak ublížit, protože máme čas zavnímat signály, kdy jdeme „přes čáru“. Navíc se časem naučíme sami sebe „opravovat“, naučíme se vnímat tělo ..je to stejné jako když studujeme něco nového, na co se potřebujeme soustředit, jinak nám uniknou souvislosti a my musíme zase začít číst znovu.

S pohybem, který nás učí koncentraci na naše tělo, se učíme měnit své pohybové návyky.

Změnit je můžeme jedině vlastním pochopením, co děláme, či neděláme se svým tělem...ale pochopením ne  hlavou…ale "pochopit" vlastním prožitkem a vnímáním a to nám dovolí pouze koncentrace. Přítomnost v těle.

Teď už je nám všem jasné, že na tohle opravdu můžeme být líní…takových řádků jste teď přečetli....uf

Pečovat o své tělo chce čas, chce to vůli, chce to chtít, chce to respektovat sám sebe a uvědomit si, že tělo máme jenom jedno…

Miluji pohyb právě z tohoto důvodu….odkrývá mnoho dalších pravd o životě. Mnoho možností změny. Změny pro nás samotné. Změny, které nám může osvěžit život. Změny, která přináší šťávu do života 🙂


Lenost se paradoxně může projevovat i jako nedostatek chuti a síly udělat něco pro sebe.

Můžeme být líní se vrhnout do přemýšlení o sobě a po Lenost jinýma očima

 

Lenost se paradoxně může projevovat i jako nedostatek chuti a síly udělat něco pro sebe.

Můžeme být líní se vrhnout do přemýšlení o sobě a potřebách svého těl. Paradoxně naše neustálá aktivita kolem práce, rodinny, povinností může být maskovaná lenost něco důležitého ve svém životě změnit…třeba postavit péči o svou fyzickou a psychickou kondici na jedno z prvních míst ve svém životě. Napadlo Vás to někdy?

 

Zkuste se na chvíli zastavit a jenom pozorovat Váš dech? …

Chce se Vám? Přijde Vám to jako dobrý nápad? A nebo jenom chcete, co nejrychleji přečíst tyhle řádky a „zkonzumovat“ další jiné informace?

 

Je pro Vás soustředění se na sebe příjemné? Je ve vás alespoň semínko, které říká, to by mohlo mít smysl „ se na chvíli zastavit“?..neboť…

Je to stejné jako zastavení se na benzínové pumpě s Vaším autem, jako vyměnit blikající žárovku, vyměnit baterku v telefonu,když už „toho moc nevydrží“…věci bychom vnímaly, že?

A dát čas sám sobě, vnímat dech, vnímat jak se cítím..a víte proč? Protože jenom takhle můžete zjistit, že Vaše tělo něco potřebuje, opravdu potřebuje..ne, že si to myslíte, že by asi mělo potřebovat, všichni to tak mají, tak asi i já…ale protože Vy „to vnímáte“

Pak jsme schopní si i najít pohybovou aktivitu, která nám bude vyhovovat. Zavnímáte , jestli Vás to zajímá ( Vaše  tělo to zajímá) a pak je třeba cvičení vyzkoušet.

 

Z vlastní zkušenosti bych si,mimojiné, vybrala i cvičení, které mě naučí koncentraci na sebe a své tělo. Ne pouze cvičení výbušné a dynamické, pokud takové preferujete.

Koncentrační cvičení nás učí pracovat s tělem s respektem, nemůžeme si pak ublížit, protože máme čas zanímat signály, kdy jdeme „přes čáru“. Navíc se časem naučíte sami sebe „opravovat“, naučíte se vnímat tělo ..je to stejné jako když studujete něco nového, na co se potřebujete soustředit, jinak Vám uniknou souvislosti a vy musíte zase začít číst znovu.

S pohybem, který Vás učí koncentraci na své tělo, učí Vás měnit pohybové návyky, je to stejné.Je třeba jej pochopit..ale ne hlavou…ale pochopit vlastním prožitkem a vnímáním a to Vám dovolí pouze koncentrace

Teď už je nám všem jasné, že na tohle opravdu můžeme být líní…takových řádků jste teď přečetli..uf

 

Pečovat o své tělo chce čas, chce to vůli, chce to chtít, chce to respektovat sám sebe  a uvědomit si, že tělo máme jenom jedno…

Miluji pohyb právě z tohoto důvodu….odkrývá mnoho dalších pravd o životě. Mnoho možností změny. Změny pro nás samotné. Změny, které nám může osvěžit život. Změny, která přináší šťávu do života.

 

  • 6.11.2017
1 8 9 10