fbpx

Odkud se bere hluboká ženská Láska…

Hluboké propady, pocitová bolest, znovu se zvedat, znovu se dopovat „důvěrou“, že je všechno tak jak má být..K čemu je přiznávání si smutku, přiznávání si, že toho mám „plné zuby“, přiznávání si, že asi nejdu tak jak bych chtěla, že sama sebe shazuji, že se neustále porovnávám…je to k něčemu dobré?Není lepší denní „úprk“ a rychlost závodního koně a odfajfkované úkoly, zorganizovaný natlakovaný den?..To pak přece upadneme a není čas cítit, jak se mi daří…přece jsme udělala všechny úkoly…přece musím ještě opečovat rodinu a nebo cokoli, kohokoli….přece není čas na takové „slabošské myšlenky“…
Jsem žena, která se umí smát z plna hrdla a velmi ráda objímá z celého srdce, s velikou péčí…nicméně přiznávám ,že se velmi často zastavuji, velmi často pláču a velmi často jsem smutná, propadám se kamsi…hluboko do sebe…zjistila jsem ,že je to KONTROLKA přetíženosti, KONTROLKA – zrazuješ sama sebe svými myšlenkami a porovnáváním se, soutěžením s druhými, tlakem na to být „dokonalá“ a všechno mít „cajk“….nechce se mi pak vstávat, vadí mi slunce za oknem, vadí mi „happy kecy“ a ezoterické poučky o sebelásce…No, jasně, že vadí, protože v tu chvíli jsem v sebenenávisti…Jak z toho ven? Za mě: Předně se vykašlat jak to má ten druhý, cítit, že dýchám a vybrečet se … sama,ale i kamarádce…a tady se zastavím…nevím jak to mají chlapi…ale my holky, když jsme opravdové kamarádky je to jak ta nejlepší lahodná zmrzlina na světě..osvěží, pohladí, naplní….Mé kamarádky mě učí MILOVAT (posílám jim všem veliké obejmutí..ony vědí..)….jsem heterosexuál, nepíši o intimní lásce….neúnavně mě zvedají a znovu staví na mou cestu, ometají ty bolestné prožitky,aby mi ukázaly kolik Lásky mi to všechno dalo, kolik Síly díky tomu mám empaticky vnímat druhé a láskyplně odhadovat situace…kdy je, co vhodné říct ,udělat…Já jsem Ony , Ony jsou Já….
Bolest a vyřešená traumata, která už se jenom občas ozvou jako bolest nás učí CÍTIT zastavit se ,zpomalit…vykašlat se na výkon…pečovat o sebe a tím o vztahy. My ženy, holky, vztahy žijeme..Jsme schopný nosit vztah v sobě (těhotenství), plodit vztahy a pečovat je prostě od „našeho přirození“, jak já ráda laškovně říkám 🙂 …spousta z nás opustila práci kvůli vtahům, zůstáváme někde, docházíme někam, protože jsou tam krásné láskyplné vztahy..je to naše měřítko smyslu života…A tak odpověď na první větu…propady a bolest jsou velmi nutné zastávky v ženském životě, budí v nás cit, zcitlivují nás, otevírají nás, Pomáhají nám „odevzdávat se“…odevzdávat se své nejvnitřnější podstatě, své hloubce prožívání…můžeme pak MILOVAT děti, muže, svět…bez propojení se ženským hlubokým bolavým světem, v úprku podle mužského tempa tvrdneme, ztrácíme jas a šťávu…
Amen

  • 21.10.2019