Můžu za to já….

Něco z mé „dílny”.  

Taky s vámi mamka vlastně soutěžila? Nebyla jste tak úplně dcerou jako spíš sokyní? Meta, ke které se vaše máma vlastně potřebovala neustále přibližovat. Spíš než ochranu a péči jste dostávala kritiku a většinou měla pocity viny, že vaše mamka se cítí mizerně vlastně kvůli  vám. 

Tenhle způsob konkurenčního vztahu matka a dcera má různé podoby. Já jej taky ve svém životě zažila. Dost tvrdě a sebevědomí začínám mít až teď hluboko po 40. 

Vezmu teď jeden konkrétní příklad z mé “dílny” 

“Tys mě připravila o tátovu lásku”, “Ty nám překážíš ve vztahu”. “Tvoje chování a to jaká jsi mi brání, aby mě měl táta rád” a podobné, byť nepřímo řečené věty v nás zasazují pocit provinění, pocit “jsem špatně”, moje máma je kvůli mně nešťastná. A jede další sekvence myšlenek:  Takže nesmím mít tátu ráda, a táta nesmí mít rád mě, moje máma je pak nešťastná.  

Jako děti milujeme oba rodiče bez rozdílu. Je nám vlastně i jedno jací jsou, prostě bychom za ně i položily život. 

Vztah otec dcera , mimojiné, je náš první vztah s mužem, podle něj si nastavujeme vztahy s muži. 

A tak přede mnou stojí smutná dospělá žena, které nechápe, proč ji neustále muži zrazují. 

A tak se vracíme do dětství a výše popsaného příběhu. 

Pokračujeme v myšlenkové sekvenci….Když mě má táta  rád a já jeho taky, zrazuju nmámu. Jsem zrádce. A zrádce si zase zaslouží zradu…..Tohle zůstane někde hluboko uložené v nevědomí. Tahle naše část se jakoby zafixuje a žije s námi dál, dospíváme, na tuhle část zapomeneme. 

Rodiče se možná i posléze rozvedou. Náš vztah s tátou ochladne, s mámou je závislý. 

A naše vztahy? Proč těm mužům nečvěřím, proč mám takovou nedůvěru, ještě, než se seznámím? 

Jakmile totiž začneme navazovat vztah s mužem ,  okamžitě se aktivuje poslední vzpomínka na vztah s mužem(tátou) a to je ten nevědomě zasunutý “program”, kterému věříme:  

“Zrádce si zaslouží zase jenom zradu.” 

Není jiná možnost, než, že nás muž pokaždé nějakým způsobem zradí. 

A maminka nás nadále celoživotně citově vydírá, protože my jsme podle ní ten zdroj jejího neštěstí a neúspěchu. Jsme k ní připoutané tím nevědomým pocitem viny. 

Jak z toho ven… 

Jednak si tenhle myšlenkový proces a tím vzniknuvší program uvědomit. 

Začít dávat věcem řád: máma je máma, táta je táta, já jsem já. 

Pochopit a znovu prožít situaci. 

Najít v sobě zpátky vlastní ženskou lásku a s tou se spojit. Přestat se spojovat s mámou jako zdrojem lásky, kterou potřebuji. 

Uvědomit si, že jsem nikoho nezradila. Byla jsem dítě. To jenom máma na mě nevědomě přehodila svou bolest, už to nechtěla nést sama. Jenomže tím se zbavila i své síly.  Své vlastní síly se zvednout, být zase sama sebou….odevzdala zodpovědnost za svůj život do “vašich rukou” 

Takže je třeba jí to s láskou vrátit, aby se zase zpátky mohla spojit sama se sebou, vzít svou zodpovědnost. 

Vy se zase na oplátku, zbavená břímě své matky, můžete začít spojovat sama se sebou a mít své vztahy  vlastní vztahy, ne ty máminy… 

To všechno jde “přepočítat” a proměnit, když se spojí tělo, hlava a srdce 😊 

Je to jeden malinký střípek, který ale může odhalit další a pomalu se začne skládat nová nádherná vitráž: VY 

  • 1.9.2021