Krosna III- pakty a smlouvy

šťavnatého a naplňujícího života. Nutí nás přehodnocovat a hledat, co by nám
vyhovovalo líp. Nenechají nás usnout v iluzorní "pohodě"
Jak se budu a nebudu chovat, naprosto jasné "dobře" a "špatně"
Já byla obdarovaná opravdu velmi 🙂
Vyprávění očima dítěte "tenkrát" (jak to bylo opravdu, těžko říct, pravda mávždy mnoho úhlů pohledu)
odstěhovali s novým otčímem a mým jedním bratrem od mého biologického táty a
prvního otčíma.
vůbec jsem všechny dospěláky vnímala s dost rozpoluplnými pocity .
sourozenců, se kterými jsem někdy bydlela, někdy ne.
já.
bylo cca 22 let.
se brácha) k mému bilogickému tátovi.
posunula ještě více do pozadí, pozornost už skoro nula (podle mě)
tátovi, byl velmi přátelský a nekonfliktní, i když je ho sarkasmus byl dost
vyhlášený
mezi intelektuály, výtvarníky, herci,muzikanty...
jednu tátovu přítelkyni, dokonce jsem chtěla,aby mě adoptovala...no,ale tu
divočinu "téhle partičky" dlouho neustála ;-)...a já ji ustála po svém...
Do krosny tedy přistály tyhle vlastní smlouvy a přísahy:
chaosu ,buď úplně ztratit, a nebo si sama vyrobit bezpečí z vlastníc hranic.
Dodnes je rozpouštím a vyhazuju.
"Co se dělá" a co se "nedělá"
nechci
*Alkohol je fakt děs
*Měla bych být jednou uznávaná osoba, chytrá a něco "umět"
*Pokud vše klape v klidu, blíží se nějaké drama
*Dokázat si, že stojím za pozornost dospělých
*Nikdy se nevdám
*Nechci žádné dárky, chci, aby u mě někdo byl blízko
*Dospělí jsou fakt divní, raději si budu sama dospělým
*Musím se spoléhat jenom sama na sebe
*Jsem prostě "jiná", nezapadám
všechno, jestli jsme se všechno naučila..můj vnitřní dráb, jak mám v životě
uspět byl, (a ještě i dnes je ) "dost vostrej"
tašku s tělocvikem, výtvarkou, byla jsem roztržitá...vycukaná z jakéhokoli
zkoušení, "že zase nesplním očekávání" (ponejvíc ta svoje)
ale uvnitř jsem současně pohrdala jejich "dospěláctvím", které mě vyhazovalo
z konceptu, absolutně jsem jim nedůvěřovala, jenom jsem věděla, že nesmím to
"dospělé stvoření nějak vytočit".
uvnitř byl ten sarkasmus a cynismus jaký jsem si vytvořila vůči dospělým.
dostala na gympl....uf...moje smlouva, že ze mě bude intelektuál se mohla
naplnit...
protože mi to přikazovala moje vlastní "smlouva", že musím být chytrá a to
se měří podle vzdělání (stále ještě, že¨?)
Sice jsem protestovala, neb učitel byl víceméně můj nepřítel, ale po gymplu
bylo třeba jít dál.
tátovi udělalo radost, nepřicházelo v úvahu.
někdo ocení, ale současně zapadnout) a hlavně se přiblížit tátovi.... jako druhý cizí jazyk jsem na gymplu měla franštinu (v prváku zrušili ruštinu)...moc mi to
nešlo...oblíbenec jsem zrovna taky nebyla (ale, kdo mě zná, ví, že jsem se
nakonec stala učitelem francouzštiny ;-))
vody.
Moc jsem chtěla někam patřit a drsnost s jasnými pravidly (u sportu jako
tenhle jich je víc než dost) byla podle mě, dobrý protipól k mé chaotické arozvolněné rodině.
Neustále jsem si musela dokazovat jak mi něco "nejde"...no, pohybově jsem
nemožná nebyla, takže mi to docela šlo a nechali si mě.
mě to, měla jsme šílený strach, zvlášt, když jsem skákala z výšky...omlácená
záda ze skoků, které už byly náročnější..probrečené závody, protože mě to
šíleně stresovalo...Mohla jsem toho kdykoli nechat, ale byla tam autorita
trenérky, starší uznávané paní( a moje vlastní smlouva), které jsem chtěla
dokázat, že si zasloužím její pozornost, že nejsem "bábovka"...rodiče snad
ani nevěděli, že na nějaké tréninky chodím, nikdy mě skákat neviděli, takže
pro paní "trenérku" a plnit mou domluvu, že si nějak musím zasloužit ocenění
a zviditelnit se.
rozhodování o dalším studiu...
pravděpodobnost úspěchu a vyšlo to 😉
dlouho jsem později dělala trenérku skoků do vody, ale byla jsem pro ostatní
trenéry moc hravá (no...doháním, co jsem v dětství přeskočila)...zase jsem
nezapadla do skupiny?
Učila jsem chvíli hned po škole. Díky svému přístupu k dospělým a zamrznutím
v naštvaném dítěti, jsem si učitelský sbor zrovna nenaklonila (kromě jednérebelantské učitelky, se kterou jsme velké kamarádky dodnes;-). Bylo mi
dobře s dětma, (a dodnes je), ale to se necení...
konzervatoř. Říkala jsem si, že je mi to prostředí bližší a lidi mi možná
budou podobní..doma u táty mi tihle lidi přišli dost "ulítlí", v dobrém
slova smyslu.
a řády...
dospělá a není to tak nebezpečný vyrůst a stát se "tou příšerou"...že na
prvním místě jsou mé potřeby, které se učím naplňovat si ( i za cenu, že se
to někomu nebude líbit, nebo budu muset změnit místo, partnera,
přátele....), neb jinak jsem na ostatní nespravedlivě naštvaná.....je to pak
"kvůli nim" jak se cítím a "kvůli nim" nemůžu dělat tyhle věci, ale to není
úplně pravda, že?...Můžu to kdykoli sama změnit..uf...
můj "boj a vzdor" nikam nevede...raději ruším svá vlastní přísná a
"nesmyslná pravidla" a nehodlám nikoho dalšího , v rámci školních pravidel,
stresovat.
A nejvíc se to učím se svými vlastními dětmi 😉
Největší paradox...sebou dělám přesně tak, jak jsem se bála, že to se mnou jednou budou dělat
dospělí..a tak jsem sama sobě tou největší "brzdou, moralistou a dozorcem"
pozornost, nechat samu sebe dýchat, znovu se naučit si hrát a nebýt tak
šíleně "moudrá a vědět, co je dobře a co špatně"...postupně přijímám svou
dospělost jako možnost udělat si život takový jaký chci, s respektem k
dětské naivitě, spontánnosti, ulítlosti, hravosti.... kterou v sobě stále
mám,ale nesměla jsem ji dlouho projevovat
nebo "když dítě vychovává dítě" 😉