Krosna III- pakty a smlouvy

Paradoxy života, nestandardní podmínky, které nás mohou vystřelit vlastně do
šťavnatého a naplňujícího života. Nutí nás přehodnocovat a hledat, co by nám
vyhovovalo líp. Nenechají nás usnout v iluzorní "pohodě"

Smlouvy,dohody, přísahy,pakty sama se sebou, co jednou budu a nebudu dělat.
Jak se budu a nebudu chovat, naprosto jasné "dobře" a "špatně"

Já byla obdarovaná opravdu velmi 🙂

Vyprávění očima dítěte "tenkrát" (jak to bylo opravdu, těžko říct, pravda má
vždy mnoho úhlů pohledu)

V dětství jsem měla naprostou volnost, víceméně žádné hranice.

Budu teď mluvit o svém dětství zhruba do čtvrté třídy, kdy jsme se
odstěhovali s novým otčímem a mým jedním bratrem od mého biologického táty a
prvního otčíma.

Jak jsem psala v předchozích krosnách, moji rodiče, byli dost "divocí", a
vůbec jsem všechny dospěláky vnímala s dost rozpoluplnými pocity .

Bylo tu povícero manželství ze strany mámy i táty, bylo tu tedy i povícero
sourozenců, se kterými jsem někdy bydlela, někdy ne.

Chaos, nepřehlednost, nejasnost, zmatek..nikdy nevíš, co bude zítra...

Jinak jsem vlastně jedináček, z páru můj táta a moje máma, jsem vzešla jenom
já.

V mých dvou letech se máma znovu vdala za muže podobně starého, čili oběma
bylo cca 22 let.

Bydleli jsme chvíli v Pardubicích a po té se přestěhovali všichni 4 (narodil
se brácha) k mému bilogickému tátovi.

Bráchu jsem vnímala jako další nepříjemný fakt v mém životě, neb jsem se
posunula ještě více do pozadí, pozornost už skoro nula (podle mě)

Dost často byla u nás spousta lidí a hrála muzika, to zkrátka patřilo k
tátovi, byl velmi přátelský a nekonfliktní, i když je ho sarkasmus byl dost
vyhlášený

Dost často se odehrávala různá dramátka podpořená alkoholem.

Táta byl umělec a velmi uznávaný designér domácích spotřebičů. Měl známé
mezi intelektuály, výtvarníky, herci,muzikanty...

Se všemi mými otčími (3) byl vždycky v přátelském vztahu. A já milovala
jednu tátovu přítelkyni, dokonce jsem chtěla,aby mě adoptovala...no,ale tu
divočinu "téhle partičky" dlouho neustála ;-)...a já ji ustála po svém...

Do krosny tedy přistály tyhle vlastní smlouvy a přísahy:

Dohody nastavené zmateným dítětem, ty se mi rozklíčovávají dost těžce

Jednak jsem si sama nastavila hranice...mohla jsem se v té "volnosti" a
chaosu ,buď úplně ztratit, a nebo si sama vyrobit bezpečí z vlastníc hranic.
Dodnes je rozpouštím a vyhazuju.

*Jsou to hranice s pojené s morálkou:
"Co se dělá" a co se "nedělá"

*Nevstupovat do žádného konfliktu, raději vyhovět i za cenu, že já to
nechci
*Alkohol je fakt děs
*Měla bych být jednou uznávaná osoba, chytrá a něco "umět"
*Pokud vše klape v klidu, blíží se nějaké drama
*Dokázat si, že stojím za pozornost dospělých
*Nikdy se nevdám
*Nechci žádné dárky, chci, aby u mě někdo byl blízko
*Dospělí jsou fakt divní, raději si budu sama dospělým
*Musím se spoléhat jenom sama na sebe
*Jsem prostě "jiná", nezapadám

Jak se to časem projevilo:

Do školy jsme chodila mezi prvními s hrůzou, že bych přišla pozdě.

Neustále jsem se kontrolovala, ( a dost možná ještě kontroluji), jestli mám
všechno, jestli jsme se všechno naučila..můj vnitřní dráb, jak mám v životě
uspět byl, (a ještě i dnes je ) "dost vostrej"

Čím víc jsem se snažila, tím víc průšvihů jsem si působila. Zapomínala jsem
tašku s tělocvikem, výtvarkou, byla jsem roztržitá...vycukaná z jakéhokoli
zkoušení, "že zase nesplním očekávání" (ponejvíc ta svoje)

K učitelům jsem vzhlížela, se svýma kruhama pod očima, bála jsem se jich,
ale uvnitř jsem současně pohrdala jejich "dospěláctvím", které mě vyhazovalo
z konceptu, absolutně jsem jim nedůvěřovala, jenom jsem věděla, že nesmím to
"dospělé stvoření nějak vytočit".

A tak jsem je vlastně nevědomě vytáčela, tvářila se jako hodná holčička,ale
uvnitř byl ten sarkasmus a cynismus jaký jsem si vytvořila vůči dospělým.

Premiantka jsem tedy nikdy nebyla.

Díky jedné paní učitelce (která se mnou ze svého důvodu soucítila) jsme se
dostala na gympl....uf...moje smlouva, že ze mě bude intelektuál se mohla
naplnit...

Gympl jsem doslova "přežila", se čtyřkami, v prostředí, kde jsem byla jenom
protože mi to přikazovala moje vlastní "smlouva", že musím být chytrá a to
se měří podle vzdělání (stále ještě, že¨?)

Doma si ze mě utahovali, že jednou budu učitelka, ráda jsem moralizovala.
Sice jsem protestovala, neb učitel byl víceméně můj nepřítel, ale po gymplu
bylo třeba jít dál.

Chytrá jsem nebyla, takže medicína a posléze studium genetiky..to,co by
tátovi udělalo radost, nepřicházelo v úvahu.

Protože táta uměl francouzsky a já přece chtěla být něčím "jiná" ,( za co mě
někdo ocení, ale současně zapadnout) a hlavně se přiblížit tátovi.... jako druhý cizí jazyk jsem na gymplu měla franštinu (v prváku zrušili ruštinu)...moc mi to
nešlo...oblíbenec jsem zrovna taky nebyla (ale, kdo mě zná, ví, že jsem se
nakonec stala učitelem francouzštiny ;-))

"Vejška"?Kam se mnou, nic moc mi nešlo...podle mě samozřejmě

V rámci své "přísnosti" na sebe, jsem v deseti letech začala dělat skoky do
vody.

Moc jsem chtěla někam patřit a drsnost s jasnými pravidly (u sportu jako

tenhle jich je víc než dost) byla podle mě, dobrý protipól k mé chaotické a
rozvolněné rodině.

...a taky to je sport dostatečně neobvyklý a hlavně dostatečně náročný.
Neustále jsem si musela dokazovat jak mi něco "nejde"...no, pohybově jsem
nemožná nebyla, takže mi to docela šlo a nechali si mě.

Tréninky 4x týdně, soboty neděle, gymnastika a trampolína na suchu. Nebavilo
mě to, měla jsme šílený strach, zvlášt, když jsem skákala z výšky...omlácená
záda ze skoků, které už byly náročnější..probrečené závody, protože mě to
šíleně stresovalo...Mohla jsem toho kdykoli nechat, ale byla tam autorita
trenérky, starší uznávané paní( a moje vlastní smlouva), které jsem chtěla
dokázat, že si zasloužím její pozornost, že nejsem "bábovka"...rodiče snad
ani nevěděli, že na nějaké tréninky chodím, nikdy mě skákat neviděli, takže
pro paní "trenérku" a plnit mou domluvu, že si nějak musím zasloužit ocenění
a zviditelnit se.

Vydržela jsme se takhle "mučit" tři roky...nicméně mi to pak pomohlo v
rozhodování o dalším studiu...

Peďák, francouzština - tělocvik. Skoro nikdo se tam nehlásil. Veliká
pravděpodobnost úspěchu a vyšlo to 😉

Je mi dobře mezi dětmi, hodně se na ně umím nacítit, porozumět jim...dost
dlouho jsem později dělala trenérku skoků do vody, ale byla jsem pro ostatní
trenéry moc hravá (no...doháním, co jsem v dětství přeskočila)...zase jsem
nezapadla do skupiny?

Učila jsem chvíli hned po škole. Díky svému přístupu k dospělým a zamrznutím

v naštvaném dítěti, jsem si učitelský sbor zrovna nenaklonila (kromě jedné
rebelantské učitelky, se kterou jsme velké kamarádky dodnes;-). Bylo mi
dobře s dětma, (a dodnes je), ale to se necení...

Zkusila jsem se do školství vrátit za dvacet let na to, na hudební
konzervatoř. Říkala jsem si, že je mi to prostředí bližší a lidi mi možná
budou podobní..doma u táty mi tihle lidi přišli dost "ulítlí", v dobrém
slova smyslu.

Díky téhle škole jsem objevila ten svůj dětský vzdor vůči autoritám.

Jasně, že jsem se paktovala se studenty a stávkovala všechna školní pravidla
a řády...

...tak se učím dělat si bezpečí znovu a jinak, učím se , že jsem už taky
dospělá a není to tak nebezpečný vyrůst a stát se "tou příšerou"...že na
prvním místě jsou mé potřeby, které se učím naplňovat si ( i za cenu, že se
to někomu nebude líbit, nebo budu muset změnit místo, partnera,
přátele....), neb jinak jsem na ostatní nespravedlivě naštvaná.....je to pak
"kvůli nim" jak se cítím a "kvůli nim" nemůžu dělat tyhle věci, ale to není
úplně pravda, že?...Můžu to kdykoli sama změnit..uf...

Ze školy jsem tedy odešla, protože uvnitř nesouhlasím se školním systémem a
můj "boj a vzdor" nikam nevede...raději ruším svá vlastní přísná a
"nesmyslná pravidla" a nehodlám nikoho dalšího , v rámci školních pravidel,
stresovat.

A nejvíc se to učím se svými vlastními dětmi 😉

Největší paradox...

Vlastně neustále narážím na to jak sama sebe stresuju, vlastně to sama se
sebou dělám přesně tak, jak jsem se bála, že to se mnou jednou budou dělat
dospělí..a tak jsem sama sobě tou největší "brzdou, moralistou a dozorcem"

A co s tím?..tak jak to píšu...sebe na první místo, sobě dát maximální
pozornost, nechat samu sebe dýchat, znovu se naučit si hrát a nebýt tak
šíleně "moudrá a vědět, co je dobře a co špatně"...postupně přijímám svou
dospělost jako možnost udělat si život takový jaký chci, s respektem k
dětské naivitě, spontánnosti, ulítlosti, hravosti.... kterou v sobě stále
mám,ale nesměla jsem ji dlouho projevovat

Krosna ještě zdaleka není vysypaná....tak příště...třeba drama lásky?;-) a
nebo "když dítě vychovává dítě" 😉