Když se zase propadám….

O víkendu mě pohltil můj vnitřní napnelismus. To je vždycky pohonná hmota, je třeba hýbnout svým vnitřním prostorem směr uvolnění….Povětšinou ze svých myšlenkových konstruktů, které mi aktivují obrovskou emoční bolest.Nejlepší pro mě je, vyrazit někam do přírody. A jít dost svižně. Dýchat, vnímat jak míjí jedna noha druhou, soustředit se na nerovný terén.Život mě má rád, „zastihlo mě to“ v mých milovaných Krkonoších.Dopoledne jsem tlakem doslova vylítla a byť jsem skoro bez fyzičky , během několika čtvrthodinek jsem zpocená a funící stála na Žalým. Pak jsem pomaleji klesala. Užila si chvilku svých silných emocí.A znovu si uvědomila, že se aktivoval můj stín pocitu odmítnutí. Je to moje velká životní výzva. Neztotožňovat se s tímhle pocitem a úplně mu nepropadat. A tak se do něj dostávám prostřednictvím „ticha“ z nekomunikace z druhých stran. Neodpovědi písemné, neobsazení kurzů, výkyvy v pracovním vytížení.Najednou jsem zacítila tu tíhu jak pořád vše svým vlastním úsilím a snahou chci držet v chodu. Komunikaci s lidmi , vztahy, aby plynuly, příliv klientů, aby plynul, můj ex vztah, aby byl, co nejvíce v harmonii…..Jenomže jak je tam ten strach, že „nenaplním“, „nebude“, „neodpoví“, „nepřijde,“ „nezavolá“…..Tak to dnes a denně zhmotňuju. Je to děsně vyčerpávající.Mám za sebou opravdu spoustu terapií, seminářů, meditací, „aha“ momentů….A stejně….Resumé: mám díky svému „tlaku“ další možnost si zase víc uvědomit, že jedině odevzdáním svých starostí něčemu, co mě přesahuje, že jedině odevzdání se svému tlaku a pocitu , že to „musím udržet“ v chodu a prostě to pustit, mi ve finále uleví.Venku se možná nic nezmění, ale já budu v klidu, že to je jak to je.Že nemusím být jiná, mít jiné prožívání, někde se zeslabit nebo zesílit. Někde něco víc napsat, někde dát víc prostoru…Prostě jenom to „pouštět“ se všemi pocity, které v tom figurují: jsem smutná, jsem zklamaná, jsem natěšená, a tak se chovám jako dítě…..jsem právě taková jaká jsem ..situace je jaká je…pořád se vracet k sobě…..nespojovat si svůj vnitřní stav s druhými lidmi, s okolnostmi….Pořád neustále ladit svůj vnitřní prostor a být pro sebe tím nejlaskavějším člověkem.Že uvolnění, klid a pocit nadhledu mi nepřinese to, že někdo něco udělá, že někdo zareaguje tak, aby se mi ulevilo, že situace se bude vyvíjet tak a tak. Tohle očekávání a touha právě vytváří tu závislost na tom, aby se věci děly tak jak já si myslím, že by měly….Svobodu od mého tlaku mi může přinést jedině ucítění, že jsem v tlaku a „prosté“ odevzdání se tomu tlaku….Zdánlivě jednouché….Nicméně můj vnitřní hlídač „tlak a smutek“ mě nenechá usnout na vavřínech….Důmyslně mi přináší praktická cvičení hlavně tam, kde „už fakt nechci“Vivat svému smutku a emoční bolesti (zdánlivé)Howgh…PS: to auto jsem potkala právě při své procházce na Žalý (i ten název je dost symbolický)

  • 21.9.2021