Jsem ulítlá a nebo velmi nohama na zemi?

Jsem ulítlá?Někteří moji blízcí a i neblízcí, kteří mě znají méně, mají pocit, nebo si spíš myslí, že zbytečně život pitvám, ptám se na zbytečné otázky, jsem prostě jiná, zabývám se věcmi, které nic moc neprodukují, nemají logiku , vymykají se běžnému zaběhlému způsobu života.K tomu jak nahlížím na život, z kterého úhlu pohledu mě zajímá mě přivedla „bolavá psychika“ a bolavé tělo. Díky svým životním zážitkům, bylo třeba najít nějaké vysvětlení proč mám nahuštěných tolik „negativních životních dramat“, počínaje narozením. Už v některém předešlém příspěvku jsme psala o tom, jak jsem byla kluk, , bojovník…..potřebovala jsem přežít..Já už teď o životě vlastně nepřemýšlím, už nejsem filozofem života, já ho dnes doslova cítím.Mám velmi citlivé tělo, díky, cvičení, které tělo oživuje. Okamžitě mě mé tělo upozorní, když jednám nebo myslím „proti sobě“. Do nedávné doby jsem totiž vlastně jenom rutinně žila, nicméně moc radosti, pocitu vášně, uvolnění, krásných prožitků, mi to nepřineslo.Bylo třeba začít vnímat jiným způsobem než pouze mozkem a myslí…začala jsem zbystřovat své smysly , brát vážně mé pocity a emoce a učím se nebýt jimi ovládána,ale vedena…Můj život je rozhodně stabilnější, veselejší, jsem méně závislá na názorech druhých, nestydím se být svá, cítím mnohem větší svobodu, než kdy předtím…A tak mi řekněte, je možné být ulítlá, když jsem v těle, když se soustředím na pocity,které jsou v těle, když „uvažuji“ z míst v těle? Tělo je přece hmotné, nebo ne?A myšlenky? Nejsou ty právě ty ulítlé, odpojené od těla?

  • 8.2.2020