Jak zjistím, že je potřeba něco začít dělat jinak…

Kdy a jak a proč mi přišlo, že by bylo třeba v sobě, se sebou, něco udělat?

No, lidi mi překračovali hranice. Nesnáším spory, jenomže já musela občas říct „dost“, a protože už i to bylo pozdě, musela jsem do toho jít docela s agresí. Třásla jsem se většinou vzteky. V hlavě mi jelo kolečko: „copak mu ,jí, jim, to není jasné? Copak jsem to dost nenaznačovala?

Neuměla jsem jasně pojmenovat, co chci , a tak jsem naznačovala. Pak většinou přetekl pohár, protože já se fakt snažila a všechno zvládala. Tak mi, přece, může aspoň někdo s něčím pomoct, ne, i když si neřeknu.

Aspoň něco ocenit, uznat.

Velmi často jsem šla přes vlastní fyzickou i emoční „čáru“ a doufala, že to „někdo“ uvidí, pochopí a pochválí mě.
To se vážně nekonalo. S dětmi naopak všechno stoupalo: snaha, rychlost, emoční podráždění, vztek, pocit nepochopení a odmítnutí.

Vztekle jsem tedy začala odmítat, začala jsem se fyzicky uzavírat, být neustále „a priori“ vůči někomu nebo něčemu ve vzdoru, abych nemusela slyšet nějakou kritiku na mou adresu, už dopředu viděla fiasko. Od lidí se vlastně sama odtahovala, tím, že jsem měla „moc práce“, chtěla stihnout „to a ještě „to“, a očekávala…ocenění a asi i snahu druhých mě vtáhnout blíž k nim.

Začala jsem být sama sobě neskutečně nepříjemná. Plačtivá, smutná, podrážděná, nevypočitatelná.

Bylo mi cca 34…přišel druhý syn, rozvod, samota, postavení se na vlastní nohy….a …..

Bylo třeba začít CÍTIT, VNÍMAT. Vytvořila jsem si tolik tlaku, že jsem skoro explodovala.

Bylo třeba začít dříve vnímat, kdy sama sobě překračuju hranice, kdy sama sobě dost jasně nepojmenuju, co chci a co ne. Přiznat si, že samu sebe za odvedenou práci spíš zkritizuju, než abych měla dobrý pocit. Že sama sobě nic milého nedopřeju, protože to je ztráta času. Že pokud jsem neměla vše skoro perfektně hotové, byl můj den promarněný. Bylo třeba začít vnímat, že se neustále hodnotím podle výkonu a ne podle toho jak se cítím.

Mé dobré rozpoložení bylo naprosto závislé na ocenění druhých, na uznané práci, na úspěchu označeném druhými lidmi za úspěch.

Suma sumárum. Bylo třeba si postupně přiznat, uvidět a uvědomit si, že žiju skrze druhé a vůbec nejsem spojená se svým tělem a se svými pocity. Že pouze vysílám chaotické impulzy.

První velký „kopanec“ přišel s ženskou tantrickou cestou pod vedením Ivanky Megové.

Tenkrát to byl holčičí „hec“, měly jsme za to, že si prostě užijeme nějaký „úlet“.

No, velmi nekompromisně jsem musela otevřít několik třináctých komnat…

Zpětné připojování se k SOBĚ, probíhá dodnes…je to velké dobrodružství a můj vnitřní život a prožívání, vnímání , vidění a cítění života se nedá srovnávat s tím ,co bylo tenkrát…

Cesta k sobě, stojí za to, i když zdánlivě nemáte to,po čem toužíte…Život začne nabízet úplně jiné pokrmy….