Děti nám „nepatří“, jak tomu mám rozumět?

„Děti nám nepatří“, pouze nás navštívili, mají vlastní cestu….přišli „skrze nás“, mají svoji „navigaci“ ….I na tenhle „životní předmět“ , respektive pochopit jej a uchopit a integrovat do své zkušenosti, jsem jako Lada, od své Duše „zapsaná“.Jednou to čeká nás všechny „rodiče“, střihnout pupeční šňůru, uznat, že vůbec „naše“ („nenaše“ děti) nemusí být po nás, že vůbec nemusí následovat to, co my si myslíme, že je dobré. Stát před skutečností, že je nemůžeme ochránit. Můžeme inspirovat naším způsobem života, ale nemůžeme zastavit jejich způsob „studia „Života.“Ještě zdaleka nemám „odkroucené všechny přednášky“ týkající se tohohle předmětu.Nicméně, co už zřejmě vím je, jaké je pro lidskou bytost „střihání pupeční šňůry. Mým klukům je teprve 10 a 14, ale v únoru začínám šestým rokem tvrdě střihat pupeční šňůru. Mám střídavou péči.

Musím říct a přiznávám, že to není lehké. Každé pondělí, když se s klukama na 14 dní loučím, bolí mě u srdce. Takže, tuhle lekci ještě tedy zpracovanou úplně nemám. S klukama jsem v kontaktu minimálně, telefonování nemají rádi. Teď už aspoň pošlou smilik na Whatsapp 🙂Nicméně chápu, že je třeba dětem Důveřovat, pomáhat jim „zapínat“ jejich navigační vnitřní láskyplný systém. Pomáhat jim připomínat, že je v jejich moci zvládnout náročnější pocity a emoce. Pro své kluky tady vždy jsem, ale ne vždy jsem s nimi fyzicky a ne vždy budu. Tyhle roky pravidelného střihání „šňůry“, mě dovedly k pochopení, že nejvíc svým dětem dám, když jim na sobě budu ukazovat, že i já využívám ponejvíc svou vnitřní navigaci. Používám ji k hledání cesty ven z náročných situací. Citových, finančních, pracovních, vztahových. Stručně, krátce , ve vhodných chvílích se toho témata dotknu. i slovně. Žádné velké rozpravy. Děti to stejně všechno vnímají. Děje se toho v mém životě hodně. Děje se nám toho v životě hodně. Skvělá možnost děti učit prožitkem na nás samotných. Tohle mě osvobozuje od dost nepříjemného pocitu viny ze selhání jako rodič, matka…Nejsem ani jedno, vlastně. Jsem jenom průvodce po realitě lidského života, tak jak ji mám uchopenou skrze Ladu. Potvrzením, že mi moje děti jako dospělému věří, je, že si dovolí být emoční a nebojí se o mě….nepátrají jak to všechno zvládám, nemají tendenci mě zachraňovat, chovat se tak, aby mě nerozčílili, nebyla jsem smutná, nezlobila jsem se, nezklamali mě….nebojí se mě (ne, to opravdu nedělají…..jsou vážně hodně sví:):):)….

Proč to píšu?

Jako inspiraci. Že naše jakékoli dospělácké změny v životě jsou pro děti skvělou příležitostí naučit se používat svou vlastní vnitřní sílu. Tím, že řešíme náročné situace a přitom jsme autentičtí a láskyplní, jsme tím nejlepším, co děti může potkat.

Howgh

  • 19.1.2021