Chceme zažívat „plný“ život? Je třeba navázat spojení s tělem….

Cítím se naplněná pouze, když mám potvrzení od druhých lidí, že jsem dobrá, slovně mě pochválí….cítím satisfakci a úspěch v životě v případě, že mě někdo pochválí, že uvedu nový výrobek na trh, uzavřu lukrativní obchod, tleskají mi na pódiu, můj tým dosáhne výsledku, cítím úspěch v práci… 

GÓl do branky má sice příchuť nadšení, vášně, extáze, ale je dočasný….. 

Jenomže ženská přirozenost chce cítit. Tahle věta není vyčtená…Ta je tvrdě prožitá a odžitá… 

Je velmi nepotěšující, že dotek máme spojený pouze s erotikou, nebo hlazením malých dětí. 

Že dotek vlastně nebereme jako životně důležitou léčivou “terapii”, jako nutné dosycení…dotek neerotický, nic nežádající…že se samy sebe nedotýkáme s láskou, že si v partnerství neumíme vzájemně tento druh doteku poskytnout, říci si o něj…a přitom chceme hluboké vzájemné propojení? když se neumíme “dotýkat” beze slov? Pouze cítěním druhého, sebe a vzájemné tiché vyjadřování si lásky?… a to mezi kýmkoli ke komu “cítíme” lásku…k rodičům, sourozencům, tetám, sousedům, kamarádkám… 

Přiznejme si, jak moc mě dotek jiného člověka těší? Když mě někdo pohladí, co mi první naskočí? Ježíš, co po mě chce? Bože, proč se mě dotýká…Co to má znamenat? Nebo necítíme nic, jenom trapnost, stažení se….tiš to přetrpíme a pak se odtáhneme…Dotek jako nonverbální komunikace  ve většině případů, vnímáme jako překročení komfortní zóny. Neumíme si nastavit hranice, neumíme se jasně vyjadřovat, neumíme přijímat, uvolnit se, a tak vnímáme doteky jako ” nebezpečnou blízkost”. 

Jenomže lidská přirozenost touží po blízkosti, nemáme rádi pocit oddělenosti, opuštěnosti a samoty. 

Jsem klasické dítě, které se vychovávalo bez objímání, “potulení”, pohlazení…Způsobilo to moji neskutečnou tvrdost…časem mi to přivodilo neschopnost navazovat intimní láskyplné kontakty s muži, podceňování sebe sama, vnitřní sado masochismus, destruktivní ničení všeho krásného, včetně manželství a vlastní rodiny…..honba za důkazem mé schopnosti, i přes vnitřní nechuť , nenaplnění, skákání do absolutně absurdních “nevztahů”, které mě úspěšně ničily, zesílení masky usměvavého klauna, kterého nic “nezlomí”(protože už zlomený je), pocit neustálé oddělenosti, pocit, že jsem “mimo” …neschopnost cítiti vlastní hodnotu, neschopnost cítit sebe samu a žití skrze prožitky druhých a neustálou únavu. 

Dotek, dotek, který proniká skrze svalová vlákna mnohem hlouběji do buněk, hluboko k jádru člověka, k něčemu velmi širokému, objímajícímu, velkorysému, naplňujícímu… k srdci, k duši, k podstatě, ke spojení, kdo jak chcete….. 

Ženu naplňuje pocit lásky, blaženosti, odevzdání, jemnosti, něžnosti, uvolnění….. 

Ve své praxi naciťuji těla žádostivá doteku, rozbolavělá neustálým vnitřním tlakem mysli, posuzováním, odsuzováním, porovnáváním, přemýšlením jak dosáhnout toho, či onoho….těla uvnitř doslova vrnící, když je s láskou a přijetím vnímám a cítím…. 

Chceme být úspěšné, ale prvně připojme se k tomu největšímu nástroji na “úspěch”, ke svému tělu 🙂 

  • 14.8.2020