Category Archives for "Nezařazené"

Řídím si svůj život?

Jak jsem si dnes tak řídila to své malé červené auto, došlo mi, že je to činnost dost symbolická k mému životu…

Svůj nový přístup k Životu vlastně prožívám stejně jako se prožívám pevnější a jistější v řízení auta. Rozhodně je to JÍZDA 🙂

Když jsem se učila řídit, byla jsem pokaždé dost nesvá, nejistá, nervózní, opatrná, po řízení vyčerpaná, tělo mě bolelo, ponejvíc nohy. Nevěřila jsem, že mě okolní auta vnímají, spíš jsem je vnímala jako „hyeny“, co mě spíš sežerou než, aby mě ohleduplně pomohli, pustili. Nevěřila jsem, že ti, co za mnou jedou, to mají pod kontrolou, že ovládají své řízení. Měla jsem, co dělat, abych zvládla svůj volant a pedály, ale do toho jsem potřebovala kontrolovat ostatní. Vjet na rychlou dálnici a zařadit se? Tak to bylo o upoceném čele, nájezd na několikrát a pak udržet rychlost a svou nejistotou vlastně ohrožovat plynulý provoz kolem jedoucích aut.

Můj život, než jsem se rozhodla, že si ho začnu řídit, neboli uvědomovat si, co cítím, jak cítím a proč to či ono dělám, byl jedna velká nervozita, napětí, kontrola, vyčerpání…

Musela jsem si přiznat, že je třeba se to naučit. Že vlastně ani nevím jak držet volant, že vlastně můžu a měla bych jej držet JÁ. Že mám nohy v pohybu vpřed životem v permanentní křeči (taky mám křečové žíly) , stejně jako když jsem se učila šlapat pedály.

Co pro mě dnes znamená “ mít své řízení života ve svých rukou“? To znamená, že vnímám tlukot svého srdce(motoru), že cítím své emoce a pocity a umím si je sama zpracovat a vyhodnotit (řadit od 1-5, poslouchat, kdy je zapotřebí „přeřadit), že vnímám sebe a tím i okolí. Jsem součástí provozu. Nakolik důvěřuji sobě, natolik můžu důvěřovat okolí. Mám něco neuchopeného “ za zády „? Myšleno: minulost. Stále cítím tlak minulosti? Místo, abych se dívala vpřed a vnímala provoz před sebou a vedle sebe, stále se více otáčím vzad? Tak to brzy asi přijde náraz… Tím, že se “ Necítím “ si neumím nastavit bezpečné hranice. Po rozvodu jsem 3 x po sobě, jednou do roka dostala nechutný smyk na D1 a dala si hodiny. Byl to pokaždé zvednutý prst vzhůru: jsi tady? Ve svém těle? Cítíš nebo unikáš? Chceš „uniknout úplně“, nebo začneš vnímat ? Kdybych vnímala , včas bych situaci vyhodnotila…

Svět se se mnou tenkrát opravdu nepříjemně zatočil. Naštěstí to bylo pouze o mě, nikdy jsem svou necitlivostí a nevnímavostí k sobě samé , potažmo autu( symbolicky tělu), nikomu druhému na vozovce neublížila, nicméně sobě – velmi. Určitě jsem do této doby životem, vozovkou neplynula, spíš jsem byla neustále „jako na trní“ a rozhodně jsem situaci moc vyhodnotit neuměla.

Mít „řízení svého života ve svých rukou, těle, u sebe“, také znamená, že odevzdávám kontrolu okolností a dějů, které nejsou v mé kompetenci. Čili pečuji o své reakce a pocity, vnímám zejména svůj vnitřní život, v klidu pozoruji ten kolem mě a nepřemýšlím a nehlídám chování druhých. Pouze reaguji na vzniklé situace. Z pevnosti, jasnosti a přítomnosti “ v provozu“ – životě – tady a teď.

Občas do mě může někdo “ narazit“, může nastat kolize. Ale ta bude zase jenom ukázkou nakolik jedu s proudem, nakolik sama se sebou jsem v souladu a nebo nakolik v sobě prožívám srážky / srážky mých pocitů, které nepřijímám/..Nakolik jsem v proudu ohleduplnosti, pochopení, citlivosti, otevřenosti SAMA K SOBĚ. Základní vztah je jenom jeden: JÁ versus JÁ.

Já jsem řidič a sedím v jednom autě, ne v několika najednou. Od toho se bude odvíjet plynulost mé cesty. Musím uznat na svou adresu, že řízení auta zbožňuju, a dnes jsem klidný a pevný řidič. Ještě si musím občas připomenout, že jsou „slepé úhly“ a být víc ostražitá. že je lepší být odvážná a jasně s citem vyhodnocovat situaci, než váhat a vytvářet chaos. Líbí se mi poslouchat motor a přeřazovat (automat je fakt na škodu;)), vnímat okolí jak si vzájemně vycházíme vstříc, respektovat sílu motoru a nehrát si na jinou značku.

Občas si dovolit se rozdurdit, ale pro pobavení, velkorysost, pocitu ohně v těle a zase v klidu „svištět, plout, jet.. “ Vzájemně si bliknutím poděkovat, vzájemně se upozornit na nefungující světla, otevřený kufr…. Vzájemně si pomoci v nesnázích….

Krásnou podzimní jemně něžnou melancholickou jízdu:)

  • 14.10.2021

Chandra, smutek, beznaděj? Připojte se, prosím….

Život mě obdaroval pádem do depresí. Podařilo se mi (alespoň to tak cítím) od nich poodstoupit. Deprese mám hlavně v hlavě. Zjistila jsem, že pro mě je nejúčinnější způsob jak vystoupit ze sebe ponižujících, sebe znehodnocujících a sebe destruktivních myšlenek, jít do těla. Opravdu krůček za krůčkem. Uvědomit si, že dýchám, jak dýchám, že mi tluče srdce, že venku svítí světlo. Jak cítím látku na svém těle, že cítím teplo svého těla….a stál sledovat detaily: jak cítím podlahu pod svýma nohama, jak našlapuju, prsty, paty, jak se při pohybu hýbu….jak vnímám hrnek na kávu, vůně, zvuky, sleduji jednotlivé kroky, které dělám. Absolutní ponoření se…Život mě přivedl k masážím. Říkám jim spirituální, není to vůbec z mé lidské vůle, z mého rozhodnutí mě jako člověka. Přišly samy díky zkušenostem depresí. Dotýkám se sama sebe hlouběji než jenom myšlenek a těla, které vidím v zrcadle. Když se mi podaří být „totálně zanořená, cítit a vnímat komplexně: hmat, sluch, čich, zrak , chuť a pozoruji a současně cítím“, jsem v „místě“, kde nejsem jenom myslící bytost. Tak mě vedou i masáže. Občas si zoufám, že pracuji hodně individuálně, ale současně si uvědomuji, že je to cesta „ven“. Zevnitř ven. Ukotvují mě a učí odpojovat se od reality depresí, smutku a myšlenek, které moc nedávají naději. Ale neodvádějí mě ven, pryč ode mě, ale naopak k Sobě. V jemnosti, pomalosti, plynutí jsem jakoby „zpět“. Ale ne zpět v realitě, tak jak jsem ji poznala, ale v té, kterou si tvořím z místa ,která nemá nic společného s minulostí, se zážitky z dětství, s tím kým si myslím, že jsem. Tvořím z místa citu….Kdykoli začnete „padat“, připojte se, prosím…Nejdříve k tělu a později ještě hlouběji….Howgh

  • 7.10.2021

Sebekontrola

Z mé „dílny“…Aby se kolegové se mnou cítili dobře, abych se příliš nesmála nahlas, abych nevypadala vyzývavě, abych moc nemluvila, abych nikoho neobtěžovala svou neschopností, abych nikoho nevyhazovala z konceptu svými poznámkami, abych vypadala korektně a upraveně, abych nebrzdila tým, abych se nikoho „nedotkla“, abych nepožadovala moc, abych byla pro všechny přijatelná, abych udržela své silné emoce na uzdě, abych…abych..abych…Sebekontrola, sebekontrola, sebekontrola….Neustálý nekonečný frustrující zvednutý prst nad vlastním prožíváním. A aby toho nebylo málo, pak sebezptyující myšlenky: „co jsem udělala blbě, že se ten onen tak tváří, že mi to říká?“…Tak tomuhle se říká TLAK, pocit nedostatečnosti, bezmoci…Jak dobře ho znám. Už mu rozumím, co mi chtěl ukázat, ale dlouhé roky, jsem ho s sebou vlekla a přišlo mi to sice nepříjemný, ale „normální.“Cesta ven? No, vůbec si připustit, že už mám toho tlaku „dost“. Vůbec ten tlak ucítit. Protože na všechno bolavé se dá, bohužel, zvyknout. Znecitlivíme a jdeme dál. A napětí kolem nás roste. Víc práce, víc nespokojený partner, víc otravný děti, víc klacků pod nohama….Protože jak se uzavírám a tvrdnu, tvrdne i můj svět kolem mě….Většinou přijde nějaké životní „prásk“: zdraví, partnerství, psychika, zaměstnání, děti….a začnu cítit tu zátěž tak urputnou, že už je třeba se rozhodnout….Jedna z možností je: s obrovskou odvahou si dovolit „to cítit“…..Vnímat emoce. Začít brečet, být naštvaná, cítit přetlak, frustraci….Začít cítit….Většinou s větším cítěním nám začnou do života přicházet nové impulsy….Mohu být jedním z nich….Tvrdost k sobě a vysoké nároky na sebe, „to musím zvládnout“, byly mým osobním strážcem od útlého dětství…Zvu vás k cestě za měkkostí srdce i těla…

  • 5.10.2021

Když se zase propadám….

O víkendu mě pohltil můj vnitřní napnelismus. To je vždycky pohonná hmota, je třeba hýbnout svým vnitřním prostorem směr uvolnění….Povětšinou ze svých myšlenkových konstruktů, které mi aktivují obrovskou emoční bolest.Nejlepší pro mě je, vyrazit někam do přírody. A jít dost svižně. Dýchat, vnímat jak míjí jedna noha druhou, soustředit se na nerovný terén.Život mě má rád, „zastihlo mě to“ v mých milovaných Krkonoších.Dopoledne jsem tlakem doslova vylítla a byť jsem skoro bez fyzičky , během několika čtvrthodinek jsem zpocená a funící stála na Žalým. Pak jsem pomaleji klesala. Užila si chvilku svých silných emocí.A znovu si uvědomila, že se aktivoval můj stín pocitu odmítnutí. Je to moje velká životní výzva. Neztotožňovat se s tímhle pocitem a úplně mu nepropadat. A tak se do něj dostávám prostřednictvím „ticha“ z nekomunikace z druhých stran. Neodpovědi písemné, neobsazení kurzů, výkyvy v pracovním vytížení.Najednou jsem zacítila tu tíhu jak pořád vše svým vlastním úsilím a snahou chci držet v chodu. Komunikaci s lidmi , vztahy, aby plynuly, příliv klientů, aby plynul, můj ex vztah, aby byl, co nejvíce v harmonii…..Jenomže jak je tam ten strach, že „nenaplním“, „nebude“, „neodpoví“, „nepřijde,“ „nezavolá“…..Tak to dnes a denně zhmotňuju. Je to děsně vyčerpávající.Mám za sebou opravdu spoustu terapií, seminářů, meditací, „aha“ momentů….A stejně….Resumé: mám díky svému „tlaku“ další možnost si zase víc uvědomit, že jedině odevzdáním svých starostí něčemu, co mě přesahuje, že jedině odevzdání se svému tlaku a pocitu , že to „musím udržet“ v chodu a prostě to pustit, mi ve finále uleví.Venku se možná nic nezmění, ale já budu v klidu, že to je jak to je.Že nemusím být jiná, mít jiné prožívání, někde se zeslabit nebo zesílit. Někde něco víc napsat, někde dát víc prostoru…Prostě jenom to „pouštět“ se všemi pocity, které v tom figurují: jsem smutná, jsem zklamaná, jsem natěšená, a tak se chovám jako dítě…..jsem právě taková jaká jsem ..situace je jaká je…pořád se vracet k sobě…..nespojovat si svůj vnitřní stav s druhými lidmi, s okolnostmi….Pořád neustále ladit svůj vnitřní prostor a být pro sebe tím nejlaskavějším člověkem.Že uvolnění, klid a pocit nadhledu mi nepřinese to, že někdo něco udělá, že někdo zareaguje tak, aby se mi ulevilo, že situace se bude vyvíjet tak a tak. Tohle očekávání a touha právě vytváří tu závislost na tom, aby se věci děly tak jak já si myslím, že by měly….Svobodu od mého tlaku mi může přinést jedině ucítění, že jsem v tlaku a „prosté“ odevzdání se tomu tlaku….Zdánlivě jednouché….Nicméně můj vnitřní hlídač „tlak a smutek“ mě nenechá usnout na vavřínech….Důmyslně mi přináší praktická cvičení hlavně tam, kde „už fakt nechci“Vivat svému smutku a emoční bolesti (zdánlivé)Howgh…PS: to auto jsem potkala právě při své procházce na Žalý (i ten název je dost symbolický)

  • 21.9.2021

Vztahy

Každý vztah, který si do života přitáhneme, zažíváme, máme jej… Sousedi, kamarádi, děti, partneři… Každý takový vztah je pro nás jakousi „ladičkou“ . Čím je vztah intimnější a citověji zabarvený, tím je naše vnitřní “ ladička“ více vytížená. V praxi to vypadá třeba tak: nemám ráda, když ukazuju svoji citlivost, chci ukazovat, že to zvládám a i když je mi do breku a cítím uvnitř smutek, raději začnu vtipkovat a říkat si, že jsou horší věci na světě, pocity „zamáznu“ a jdu dál. No, a tak velmi brzy, podle intenzity potlačování, se objeví někdo, kdo nám potlačené pocity začne ukazovat. Hodně citlivá kamarádka, co se klidně kdykoli a kdekoli rozbrečí, naše dítě, které bude mít své jakoby „hormonálně nevyvážené období“… Kdokoli, kdo v nás bude “ provokovat“ naši potlačenou část. Nebo bytí „mírotvůrcem“, za každou cenu oddalovat konflikt, udržet své silné hněvivé emoce na uzdě, byt diplomatická a rozumná. A tak bude výbušný náš partner, děti, budeme zažívat častěji situace, které v nás hněv vyvolávají. Nebo odmítám svůj pocit nejistoty, přebíjím ho důležitým postavením v práci, vylepšuji svůj vzhled, zase to prostě něčím „zamáznu“ a přitahuji si pak nejisté partnery, kolegy… Kohokoli, kdo mě bude dráždit na téhle úrovni. Vivat každému, kdo nás vyahazuje z rovnováhy (která ve skutečností vůbec rovnováhou není), kdo nás někde uvnitř „zlobí“. Kdo v nás vyvolává nechuť k jeho konkrétnímu prožívání a emocí koordinacim.Jsme emoční bytosti a komunikace ve většině případů neprobíhá na úrovni slov, ale pocitů. Jaký pocit je za naším chováním, jaký emoční a pocitový impulz nás vede k určité reakci. Proč od blízkých lidu vyžaduji to a to. Proč lpím na určitém partnerově chování… Čím více vnímáme svůj vnitřní prostor, jasně cítíme, co cítíme, jsme přítomni doma v těle, tím více můžeme najít uspokojivé řešení pro naši situaci (nechat se vyladit svým „aha“ momentem), tím jasněji a srozumitelněji můžeme komunikovat s partnerem, dětmi, přáteli, kýmkoli. Vytvářel uvolněné opravdové autentické vztahy. Cesty k tomu vedou různé. Důležité je se rozhodnout, že přestávám samu sebe odmítat jako bytost emoční a uznám, že mám pocity. Skrze tělo a biodynamicka cvičení, relaxační masáže, dechová cvičení, jakákoli jemnější uvnitřňující cvičení… Se pomalu může otevírat Pandořina skříňka- Já a můžeme začít Žít..

  • 21.9.2021

Můžu za to já….

Něco z mé „dílny”.  

Taky s vámi mamka vlastně soutěžila? Nebyla jste tak úplně dcerou jako spíš sokyní? Meta, ke které se vaše máma vlastně potřebovala neustále přibližovat. Spíš než ochranu a péči jste dostávala kritiku a většinou měla pocity viny, že vaše mamka se cítí mizerně vlastně kvůli  vám. 

Tenhle způsob konkurenčního vztahu matka a dcera má různé podoby. Já jej taky ve svém životě zažila. Dost tvrdě a sebevědomí začínám mít až teď hluboko po 40. 

Vezmu teď jeden konkrétní příklad z mé “dílny” 

“Tys mě připravila o tátovu lásku”, “Ty nám překážíš ve vztahu”. “Tvoje chování a to jaká jsi mi brání, aby mě měl táta rád” a podobné, byť nepřímo řečené věty v nás zasazují pocit provinění, pocit “jsem špatně”, moje máma je kvůli mně nešťastná. A jede další sekvence myšlenek:  Takže nesmím mít tátu ráda, a táta nesmí mít rád mě, moje máma je pak nešťastná.  

Jako děti milujeme oba rodiče bez rozdílu. Je nám vlastně i jedno jací jsou, prostě bychom za ně i položily život. 

Vztah otec dcera , mimojiné, je náš první vztah s mužem, podle něj si nastavujeme vztahy s muži. 

A tak přede mnou stojí smutná dospělá žena, které nechápe, proč ji neustále muži zrazují. 

A tak se vracíme do dětství a výše popsaného příběhu. 

Pokračujeme v myšlenkové sekvenci….Když mě má táta  rád a já jeho taky, zrazuju nmámu. Jsem zrádce. A zrádce si zase zaslouží zradu…..Tohle zůstane někde hluboko uložené v nevědomí. Tahle naše část se jakoby zafixuje a žije s námi dál, dospíváme, na tuhle část zapomeneme. 

Rodiče se možná i posléze rozvedou. Náš vztah s tátou ochladne, s mámou je závislý. 

A naše vztahy? Proč těm mužům nečvěřím, proč mám takovou nedůvěru, ještě, než se seznámím? 

Jakmile totiž začneme navazovat vztah s mužem ,  okamžitě se aktivuje poslední vzpomínka na vztah s mužem(tátou) a to je ten nevědomě zasunutý “program”, kterému věříme:  

“Zrádce si zaslouží zase jenom zradu.” 

Není jiná možnost, než, že nás muž pokaždé nějakým způsobem zradí. 

A maminka nás nadále celoživotně citově vydírá, protože my jsme podle ní ten zdroj jejího neštěstí a neúspěchu. Jsme k ní připoutané tím nevědomým pocitem viny. 

Jak z toho ven… 

Jednak si tenhle myšlenkový proces a tím vzniknuvší program uvědomit. 

Začít dávat věcem řád: máma je máma, táta je táta, já jsem já. 

Pochopit a znovu prožít situaci. 

Najít v sobě zpátky vlastní ženskou lásku a s tou se spojit. Přestat se spojovat s mámou jako zdrojem lásky, kterou potřebuji. 

Uvědomit si, že jsem nikoho nezradila. Byla jsem dítě. To jenom máma na mě nevědomě přehodila svou bolest, už to nechtěla nést sama. Jenomže tím se zbavila i své síly.  Své vlastní síly se zvednout, být zase sama sebou….odevzdala zodpovědnost za svůj život do “vašich rukou” 

Takže je třeba jí to s láskou vrátit, aby se zase zpátky mohla spojit sama se sebou, vzít svou zodpovědnost. 

Vy se zase na oplátku, zbavená břímě své matky, můžete začít spojovat sama se sebou a mít své vztahy  vlastní vztahy, ne ty máminy… 

To všechno jde “přepočítat” a proměnit, když se spojí tělo, hlava a srdce 😊 

Je to jeden malinký střípek, který ale může odhalit další a pomalu se začne skládat nová nádherná vitráž: VY 

  • 1.9.2021

Jsem k sobě pravdivá?

Řekni mi jak se jmenuješ, co děláš za práci, kde bydlíš, ať vím, kdo jsi. Kolik vyděláváš, co jsi dokázal postavit ,udělat…A já si budu podle toho myslet, že jsi dobrý člověk. Chceme se vzájemně poznat, ale posuzujeme podle měřítek, které málo vypovídají o tom ,kdo opravdu jsme. Práce mě vůbec nemusí bavit, lžu tedy sám sobě, abych tam každý den zašel. Vůbec nemusím mít rád místo, kde bydlím, prostě jsem se tam narodila a lžu sama sobě, kde bych opravdu chtěla žít. Možná mám veliký dům a krásné auto, ale sním o cestování, karavanu a neustálém pohybu a lžu sama sobě, že mě baví mít rodinku na jednom místě. Směju se a vyprávím dobrodružné historky a dělám si ze sebe legraci a lžu sama sobě, že jsem bodrý člověk nad věcí. vařím teplá jídla, pečuju o všechny a všechno a lžu sama sobě, že tohle mě naplňuje. Mám dlouhé vlasy a šaty a přitom bych raději džíny a triko, ale lžu sama sobě, že takhle si připadám žensky……Toužíme po vztahu a vzájemné blízkosti, upřímnosti, opravdovosti. To ale můžeme mít pouze do takové míry do jaké míry umíme mít vztah s tím kdo doopravdy jsme. Když si nelžeme. Jinak přitahujeme lež.A obviňujeme druhé, že nám říkali věci, kterým jsme uvěřili, že je myslí vážně a oni nám lhali…Ale kdo s tím začal?

  • 3.8.2021

Jsem dospělá?

Ujisti mě, že mě máš rád, že jsem hezká, že nejsem tlustá, řekni čeho si na mě vážíš…co děláš když nejsme spolu….kdy se zase uvidíme…..Když jsme jako malé holky nenabyly vnitřní jistotu, v dospělosti jsme vlastně pořád malými holkami. Chce se po nás, abychom v sobě našly svou zralou sílu a uměly utěšit naše pochybnosti. Ve chvíli, kdy najdeme dospělou metodu jak si být zdrojem jistoty, přestaneme chtít ujištění od partnera, který má v tu chvíli roli tatínka. Je to třeba, neboť chceme partnera, ne rodiče. Pokud to neuděláme, zase přijde taťka…Nejlepší cesta k nabytí vlastní jistoty je skrze tělo, neb tam se ukládají pocity a emoce…

  • 3.8.2021

Syn…jak mu neufiknout koule…

Vrátit muži „koule“a sobě lásku a tím zahájit úctu v jakémkoli vztahu muž žena.Malá nevinná událost, která se ale udála v čase, kdy jsem byla zcela připravená pochopit mnohem širší kontext události.Můj mladší syn mi začal srdceryvně psát z tábora, jak je to tam nesnesitelné, že to „tam nedá“ „nezvládne“, „mami, prosím, prosím“…Je mu 11, rozvedli jsme se, když mu bylo 5. Přišly a jsou ,samozřejmě ,pocity viny, co jsem mu tím vším asi provedla. Čili mě celé roky provází nutkavý pocit jej chránit. Nicméně nezůstávám v pocitu oběti a hýbám „prdelí“ , abych tohle zastavila. Zpracovávám si zodpovědně své boly, které poctivě odděluji. Takže mi píše a já najednou uvnitř cítila takovou jistotu, že teď to nejláskyplnější a nejpodpůrnější, co mohu pro něj, nás, mužství, udělat, je že mu dám důvěru a pochopení současně. Že ho podpořím svou láskyplnou důvěrou, aby mohl najít své řešení bez zásahu maminky a v budoucnu nehledal spásu v druhých. Aby našel svůj vlastní způsob jak si v situaci poradit ( s vedoucími jsem mluvila, situaci zjišťovala i z druhé strany)Co mi z toho v širším kontextu vyplynulo je, že mám tendenci od sebe unikat péčí o druhé a přebírat jejich tíhu na sebe. Beru si takovou více mužskou podobu, abych to vyřešila, unesla, v klidu a ráciu..přitom emoce ve mně bouří a já bych se nejradši rozbrečela…ale musím přece dohlížet na to, aby se ten druhý posouval jak má:správně se stravoval, sportoval, pečoval o sebe, relaxoval, měl výsledky ve škole, …tisíce moudrých rad k druhé straně….on, on, on…Ale víte, co to znamená? Utíkám od sebe, nakládám si víc a víc a přetěžuju se.Tohle umíme skvěle i v rámci pracovního týmu. Hlavně ať se mají všichni skvěle, já až potom…Takže:…i můj jedenáctiletý syn si umí najít svou pevnou půdu pod nohama, když já zůstanu pevně v sobě, ve svém srdci, břichu i nohou. Když já cítím lásku u sebe , svou stabilitu a pevnost, může ji cítit i ten druhý. A ne , že sotva stojím a ještě si vezmu další. Jsem něžná, křehká bytost. Mým úkolem je Láska ne „řešit“.Dejme mužům zpět, co je jejich a sobě vraťme něhu a křehkost.Proto ženské vedení je úplně diametrálně jiné než to mužské a je to tak v pořádku. Howgh

  • 3.8.2021

POchybnosti….

Pochybuju, dost často pochybuju, což je na jednu stranu fajn, neusínám na vavřínech, ale vůbec to není fajn, když moje pochybnost je spuštěná srovnáváním se s ostatními a tím, co je všeobecně zakořeněné jako správné. Jako dobrý a hodnotný život. Ve chvíli, kdy samu sebe začnu táhnout dolů, začnu se krmit myšlenkama typu: „nejsi úspěšná, nevyděláváš dost peněz, nemáš zásobu klientů, nemáš vybudovanou databázi, nejsi dost aktivní na sítích; neumíš mít hluboký vztah s mužem, to jsi na sobě asi moc nemákla, pořád se bojíš blízkosti, k čemu ti teda ten seberozvoj je….a umím pak samu sebe shodit i skrze bydlení a to že jsem bez blízké biologické rodiny a bla bla bla bla….a najdu takových nedokonalostí a co nemám a měla bych mít. Umím samu sebe dostat do slušné řitě. Musím v těch chvílích dýchat a pořád si jenom opakovat “ to není pravda“, „to přejde“, „jsou to kecy hlavy“. Začnu se soustředit na to, co dělám a hledám v tom klid. Klid v soustředění se třeba na vaření čaje. Nebo jedu na nákup a soustředím se na jízdu, jak vystupuji, pozoruju lidi, zapojuju smysly. Slyším, vidím, cítím…Když se hlava zase rozjede s tím nechutný jebáním, zase se začnu soustředit na to, co dělám , jak se moje tělo pohybuje a dýchám. Vím o každém kousku svého těla. Jak se pohybují moje nohy, jak mám uvolněné břicho. Když přijdou emoce, většinou pláč, pustím ho. I kdyby mi mělo napršet do čaje nebo nákupního košíku. Dovoluju si být naprosto autentická a tady a teď. Přijímám, zcela přijímám situaci jaká je, přijímám sebe jako destruktora, smutnidlo, oběť, malou holku…Neodsuzuju se za to. Pořád Ladu cítím, jsem s ní. Cítím její slabost. Jenomže v tom je ten fígl, který jsem pochopila. Vnímám u sebe slabost, ale mám obrovskou sílu na to ji zcela cítit. Když jsem opravdu „tady“ a vnímám se a přijímám situaci ať je jaká je, přestane mít takovou obludnou sílu. Přestane mi dávat nálepku, “ jsi k ničemu a slabá“ Záleží na bolestivosti situace. Záleží jak velká bolest se mi vynoří. Podle toho se hlava uklidní za pár chvil, hodin, nebo někdy i dnů. Ale vždycky uklidní. A vždycky přijde hlouběji zakořeněné uvědomění, že život není o stabilitě v práci, vztahu, o jistém výdělku, o mamince a tatínkovi, babi a dědovi. Že život je o tom nakolik ho chci Žít a odkrývat pravdu o Lásce..¨.Howgh

  • 3.8.2021
1 2 3 8