fbpx
Category Archives for "Nezařazené"

Být na chvíli tou „druhou“ stranou

Rodičovské pády a tápání..

Staňme se někdy „tou druhou stranou“…

Protože, podle mě,  jsme stále částečně děti, co zkoušejí, učí se, tápají…tak naše děti se v tom tak trochu „motají“ s námi.

Jsem máma dvou kluků (9 a 13;a taky bývalá učitelka…prostě na to nemám;-))…dnes bych chtěla otevřít zacítění nad otázkou, z jaké pozice nad sebou přemýšlíme, jsme dobrý nebo špatný rodič…podle mě o sobě pochybujeme úplně všichni 😉

Začnu tím, že se na nás ze všech stran valí moudré knihy, příspěvky, workshopy..jak dělat výchovu a věci správně…být rodičem by tedy bylo na vysokoškolské studium, ale dříve než se rodičem staneme.

Ve škole se, ale bohužel, naučím rozebírat větné souvětí a tabulku chemických prvků a dějiny, které mi nic neřeknou o mých kořenech a s čím se konkrétně potýkám…a pak se tedy budu potýkat i jako rodič.

Za mě…všechny ty knihy a moudra jiných, včetně těch mých tady, jsou jenom pošťouchnutím, abychom si sami srovnali, co je nám blízké a co ne…největší „kniha“ je u každého z nás. Cítím, že to chci udělat a vím proč a nebo se mi to příčí,ať to píše jakákoli kapacita.

Jednám ze své vlastní přirozenosti…a ta se mění, podle toho jak za pochodu dospíváme, zrajeme a tím „dospíváme“ k jiným závěrům. Život je v neustálém pohybu. Neustále se proměňujeme…naše tělo se mění a tím i naše myšlení, chování…Podle mě to nejlepší, co můžeme někdy udělat, je přiznat dětem, „hele tohle jsem popletl(a), tohle jsem nezvládnul(a) a dospěl(a) jsme k tomu, že bych to chtěl(a) udělat jinak.

Přiznat ten proces, kterým dopějeme ke své úvaze chovat se tak a tak…osahat si jej u sebe uvnitř…uvědomit si, co mě k tomu vede a dětem o tom říct…to je nádherný způsob jak naučit děti upřímnosti, umět se sám zvednout(protože je v pořádku zakopnout a změnit úhel pohledu).

Naučit děti se vykašlat na to, „hlavně ať druzí tě vidí jako šikovného chlapečka, hodnou holčičku“..hlavně ať vyhovíš tomu dospělému…za mě raději:..“uchraň si své city, pocity a uvědomuj si, proč to tak cítíš a vyjádři to“…jo, ale to musím začít U SEBE…Musím nejdřív zjistit jak se v které situaci cítím a proč tak jednám, z jakého popudu?Abych vypadala dobře a dělala to správně?A nebo protože to tak cítím já?

Zahodit všechna moudra zvenčí…možná vyslechnout, ale pak o nich pochybovat..pochybovat i o sobě a hledat jak mě to sedí nejlépe a nejvíc mi pomáhá si představit, že JÁ JSEM TO DÍTĚ a říkám to sama sobě.

Tak tohle je nejvíc…jednak si otevřu své „bolístky“ a jednak zacítím jak jsem někdy manipulativní(chci dosáhnout cukrově a nebo hořce svého), jak jsem podělaná,aby mě dítě neodmítlo, jak zneužívám své moci a nebo jak jsem kontrolující, a nebo jak si připadám chytřejší než moje dítě. Dost často si to rozmyslím.Tohle je moje největší učení…POSTAVIT SE NA TU DRUHOU STRANU A ČELIT SOBĚ SAMÉ.

Zkuste to a nejen u svých dětí, ale i partnerů a kamarádů…zaciťte se jak s nimi mluvíte, jaká slova volíte, jak s nimi jednáte…dejte mi vědět, jestli jste nakonec tu větu nepředělali 😉

  • 15.9.2019

Mocný i „nemocný“ dotek

Dotek… není dotek jako dotek. Může se vás druhý člověk „dotknout “ pouhým slovem a vaše tělo to velmi silně pocítí. Může se vás jiný člověk dotknout třeba rukou a Vaše tělo nic moc nepocítí…může někdo vedle vás hrát na hudební nástroj a vaše tělo to cítí, může vám někdo říkat milá slova a vaše tělo má silné či slabší pocity…vejdete do místnosti a i tam se vás může „dotknout“ vůně (cítím líbí, nelíbí, zajímavé..)…může se vás dotknout látka..vše, co nás obklopuje se nás nějak „dotýká“, reagujeme na to (pokud to vnímáme)…všimli jste si?

A dotýká se nás to buď velmi jemně, okrajově a nebo silněji, možná můžu ńapsat hluboce…dokonce si pak ten pocit neseme i déle a vyvolá v nás reakce, myšlenky…někdy i nová rozhodnutí…Nebo nás uklidní, uvolní…zkrátka dotkne se „nějakého tlačítka“…já to vnímám jakoby se spolu potkaly dva tóny a ty vyvolají reakci, vznikne nějaký zvuk (myšlenky pocity, uvědomění….)….

Dotek může být velmi inspirativní pro naše tělo… a tím pro nás, protože skrze naše tělo dostáváme velmi hmatatelné a jasné informace….

Tohle umí přijímaný dotek, vnímaný a vnímavý dotek…kdy na dotek reagujeme byť neviditelně..nenecháme pouze, aby na nás dotek tupě dopadnul a my ho zajedli, zapili, zakecali nebo zaplatili….

Je to dar, který nás může i proměnit…přeladit, vyladit, naladit na nás autentické….

Cítíte ten rozdíl?

  • 13.9.2019

Rozhoduji se jako „ta malá“ nebo „ta velká“?

Co když otevřeme studnu s pocity?A začne to s námi mlátit ode zdi ke zdi? Chvíli chci křičet a poslat někoho do…chvíli plakat a být obejmutá, chvíli nedělat vůbec nic, vzdávám to, pak zase cítím, že „co blbnu,sakra, vždyť o nic,nejde“, pak se směju a zase dokola znovu a znovu střídání výšek a nížek…Můj vnitřní život je velmi pestrý a tak všechny tyhle pocity a spousty jejich odstínů znám.Dokud jsem je jenom chtěla zahnat a přebít…čímkoli…myšlenkou, činností, zaměřením se jinam, bytím s mužem, s dětma…..spolehlivě fungoval „zákon stlačené pružiny“….pak potlačené emoce a pocity vylétly se silou tornáda, ničící hlavně mě. Chtěla jsem to změnit…pochopila jsem ,že emoce a pocity jsem já ŽENA, že pokud je oddělím, budu stroj, budu umělá panenka…chci-li být ženou je třeba ke všemu přistupovat jako dospělá žena…aha…..takže tu máme tu „malou“ versus „velkou“.
Od té doby, což je nejvíce od rozvodu(protože zůstat se svými pocity fakt sama je TERAPIE k nezaplacení) se učím pracovat s emocemi a pocity…našla jsem je sídlit ve svém těle..a tak pracuju s tělem, s ženskými pohyby, uvolňuji, dýchám…dospěla jsem k poznání, že bez prožitého pohybu spojeného s emocí,pocitem tomu nejsem schopná „porozumět, procítit“ a nasměrovat samu sebe dál, tím, že pochopím, co vlastně chci, co potřebuju, proč jsem tak radostná a nebo v řiti…Jeden den štěstí neznamená, že zítra nebudu brečet 

;-)…mé pocity a emoce mě učí být si rodičem, partnerem…nechtít to od druhých a velmi velmi mi pomáhá kontakt s jinými srdcatými ženami….toť má inspirace pro dnešek…
Ráda vás, tě, potkám na prožitkových šťavnatých večerech v Babiččině zahradě v Průhonicích a nebo můžeme takový večer uspořádat kdekoli jinde, kde bude chuť vyladit přívod šťávy:-)

  • 10.9.2019

Rozum versus Cit

ROZUM versus CIT

Zbožňuju chodit do přírody  a ne mít nutně dosažitelný cíl… ale pozorovat, co cestou potkám, co mi cvrnkne do nosu a jakou najdu souvislost se svým životem. Je v tom humor, zvědavost, takové dětské nadšení a přitom dospělé uvažování.

Třeba teď jsem se toulala v podhůří Krkonoš, měla jsem cca danou trasu, kterou jsem měnila dle bolení nohou (nemám úplně trénink;-)).

A malý příběh, na kterém jsme pochopila jak málo ještě sama sobě důvěřuju, jak moc ještě potřebuji potvrzení a schválení „tam venku“, že „jdu správně“.

Jdu si po zelené  a jdu si a najednou je přede mnou žlutá.Hm…ale já přece úplně bez pochyb cítím (ne vím), jsem uvnitř jasně upevněná, že nebylo kam uhnout, že jsem vnímala cestu a asi se někde zase ta zelená vynoří. Jenomže do toho „vleze“, ta, co to chce mít pod kontrolou a je opravdu rozumová: „Ale ta barva je žlutá ne zelená.Třeba jsi opravdu nedávala pozor“

Ta co cítí:

„Vnímala jsem cestu jasně , prostě se někde stala chybka ve značení, to bude v pohodě.“

Rozum:

„ Jo, a pak se zase bude vracet lán cesty, jenom protože to teď tak cítíš?“

Cit:

„Ale mně vlastně nevadí, že když tak tu cestu změním, je to vlastně hravý a dobrodružný.Nechci se vracet.“

Rozum:

„Hele, je to nerozumný.Může tě to odvést fakt dost daleko a taky leje“

Cit:

„Já se teda cítím dobře.Ale o.k., vrátíme se na to místo,kde možná mohla být odbočka.Ať máme klid.“

Vzdala jsem to, rozum mě převálcoval. Značka tam venku, mluvila jasně. Mé pocity nejasně.

Tak jsem se vrátila kus zpátky, abych zjistila, že opravdu nebylo, kde odbočit. Šla zase zpátky  až tam, kde najednou byla ta žlutá místo zelené. Pokračovala jsem dál, neboť ta rozumová dostala svůj díl potravy: zkontrolovala jsem to…No a co se stalo?

Jasně, že se zelená zase vynořila.Najednou rozcestí žluté a zelené a bylo jasno.

A stalo se mi to po cestě ještě jednou. Šla jsme chvíli bez značky, která se měla napojit na značku.Já uvnitř úplně jasně cítila, že „teď“ můžu odbočit a tam se ty cesty setkají s tou označenou.Ale oči „neviděly to rozcestí“, kde ta značka má být.Oči neviděly značku a můj pocit, že ta značka tam opravdu bude, zase můj rozum nepřeválcoval.

A jak to dopadlo? Šla jsem tedy nedůvěřivě dál, dokud neuvidím a nedostanu to potvrzení.Ušla jsem pár metrů, značka, odbočení na cestu a ta se sešla po pár metrech s tou, kterou jsem jasně cítila, že je to ona.

Závěr: důvěra ve své pocity a trpělivost…tohle mi ještě úplně nejde

Kde se tohle nejvíce učím?. Během pohybu a prožitku svých pocitů.Kdykoli,když si dovolím opustit sv

  • 9.9.2019

Hodná holka versus vzdor

Stává se vám někdy, že lidi iritujete a vyvoláváte v nich naštvanost, i když nic neříkáte?…možná vás ta druhá strana „trochu“ štve a nebo s ní nesouhlasíte, ale fakt „ se snažíte“ být slušní a mlčíte a dokonce třeba i vyhovíte, i když uvnitř to ve vás kvasí?

Říká se tomu vzdor, odpor, rezistence…

….Bývala jsem a jsem mistr vzdoru, odporu a bytí v „odboji“. Cítila jsem ten stále přítomný vnitřní tlak, ale nebyla jsme schopná s tím nic moc udělat a často jsem pak cítila,byť jemný, útok na mou osobu jako nespravedlnost.

Jednak, když  s někým nesouhlasíme, tak nemusíme ani nic říkat a ten druhý to na nás pozná…mimika, postoj, určité vyzařování…prostě nějaké vnější vlnění, takové rádiové vysílání…budu tomu říkat vibrace, protože někdy to s námi po těle i vibruje.

Byla jsem vyplašená okatá malá holka, a asvůj vnitřní odpor jsem poprvé zacítila ve škole….byla jsme ta , co holčička, co se snažila mít všechny úkoly a děsila se, když ji vyvolali na zkoušení a přesto jsem hodně učitelů fakt iritovala…tenkrát jsem nic o vibraci nevěděla…takže dneska je mi jasné, že ta „druhá strana“ (v tomhle případě učitel), prostě cítila, že mě štve, že vlastně mám odpor k těm úkolům, k tomu zacházení, k té komunikaci…( a každý to najdeme jindei…práce a kolegové, jakýkoli nadřízený, partner, sousedka, rodič, sourozenec…)

Čím víc jsem mlčela a snažila se proti své vůli,jenom aby byl klid, o to víc ve mně rostlo to napětí (které jsem samozřejmě nijak neventilovala)..později tedy stačilo málo,abych se hned velmi tvrdě uvnitř napnula, protože to jenom dosedlo na již velmi vysokou kupu naštvání, nesouhlasu a odporu, který jsem, ale nikam nedávala…stále mi to vadilo.

Rostla jsem s vnitřním tlakem (odporem, rezistencí) dál…Byť jseme v pubertě byla vlastně hodně hodná holka…uvnitř jsem byla chodící odjištěná mina, sílilo to… a jenom to ve mně zůstávalo. No a máme všudypřítomný vzdor, rezistenci, odpor, který se aktivuje, kdykoli mi někdo říkal věci, se kterými jsem nesouhlasila…začala jsem se vlastně cítit slabá a zatlačená do kouta, nechtěla jsem to a byla jsem naštvaná na druhou osobu, že mi to způsobovala a a pak na sebe, že jsme byla neschopná se bránit.

Když jsem pak něco po někom něco chtěla já, chtěla si o něco říct, říkala jsem to (zcela neuvědoměle) s tím napětím uvnitř, s tím odmítáním druhých, co po mě pořád něco chtějí a mně stejně nikdo neslyší (jenomže já nic neříkala) a nevyhoví mi (jenomže já neřekla, co chci). Vlastně jsem , chtě nechtě komunikovala s lidmi(pokud to mělo vážnější charakter..o něco mě nebo jim šlo) s uvnitř nahromaděnou frustrací, agresí, naštváním…vzdorem..a přesvědčením, že mě stejně nikdo nebere..vůbec jsem nedávala šanci…takový zautomatizovaný val kolem mě.

Časem v rané dospělosti jsem se naučila na vnější tlak reagovat pláčem…prostě už jsem nemohla, byla jsem jako chodící veliká bolavá modřina, stačilo jenom ťuknout..buď jsem byla šašek, co si ze všeho dělá srandu (tím se krásně chráníte, aby do vás nikdo moc nestřílel, předběhnete ho) a anebo jsem brečela….někoho můj pláč  rozzlobil ještě víc, někdo zjemnil…já se trochu ventilovala…ale tohle je zase jiná záležitost: emoční manipulace (to jindy)..

Klapka…máme rok 2019, je mi 45

Z rozličných důvodů jsem začala studovat své emoční reakce, své chování a hledala zdroje, protože jsem se necítila v těle uvolněná, necítila jsem se opravdu radostná z hloubi svého nitra, své Lady…metodymě k tomu vedly různé.

V každém případě, co se týká mého vzdoru, rezistence, odporu..teď rozumím a cítím, že se kontrolka spíná ve chvíli, kdy mi někdo překračuje hranice a já se včas nevyslovím a a neřeknu jak se cítím, neb)vajádřím s čím nesouhlasím, nebo vůbec nedám najevo, že se mi to nelíbí ….prostě to nepojmenuju…Vzdor se spíná ve chvíli, kdy někdo na mě používá svou moc, vyvolává ve mně slabost…a u mě se začne vynořovat agrese, rezistence, vdor.

Dnes už jsem schopná tuhle fázi detekovat a jenom si uvědomit,co mi vadí..jenom to pojmenování už mi dává pocit vnitřního bezpečí a nic se vůbec nemusí sepnout…když to jde, otevřeně řeknu jak to vnímám, i když mám v sobě rezistenci a strach..po té,co tak učiním pocit vzdoru mizí…

Pokud se v mém zkráceném příběhu poznáváte, vřele doporučuji cvičení na uvolnění agrese, pohybová prožitková cvičení..protože máme v těle emoční stopu a automatické spínače….ovlivňují pak naši radost ze života, prožívání lásky a otevřenosti k druhým, ke svému životu…ovlivňují naši spontánnost, přirozenost…omezují nás a je tam pouze vnější ochranné „cosi“.

  • 6.9.2019

Životní úspěch…?

Jsem v životě úspěšná? Jak se to měří, podle čeho se to vyhodnocuje?Dokázala jsem něco? Kdo to určuje, jak se to určuje?..a je to vlastně důležité vlastnit tenhle „diplom úspěšnosti“, v životě?

Moje zkušenost mi říká, že je to o úhlu pohledu a taky jsme zjistila, že je  pro mě nejdůležitější pocit jaký ze svého života mám…a ten…umím ocenit jenom já…

Můj život z pohledu běžného života občana, podle měřítek, které nevím, kdo, kdy, kde založil:

Jsem rozvedená, mám střídavou péči, nestabilní příjem, bez životního partnera, bez kariéry, bez dostatečné sumy na účtu, bez auta….tak podle těchto měřítek bych řekla: „no nazdar, to jsme ten život asi pěkně prokaučovala, to jsme teda asi nic nedokázala“…jenomže…druhý úhel pohledu…uvnitř sebe se cítím velmi živě, svůj život vnímám jako dobrodružství, které mě učí mít opravdu hluboká přátelství, učí mě odvaze riskovat, nelpět na „jistém“, což mi dává pocit, že vše má řešení.Vystoupila jsem z těžkých závislostí  své biologické rodiny a odpoutala se od ní, pochopila jsem, že opravdovou rodinu si musím najít sama, objevila nevymyslitelná řešení svého života: sdílím auto  s kamarádkou, trávím krásné prázdniny v penzionu jiné kamarádky, kde jí pomáhám a současně jsem v přírodě a moji kluci přešťastní s jejíma klukama, mám možnost sdílet ženské příběhy, ten pocit vzájemné důvěry a opravdovosti je pro mě hodně naplňující…nakolik jsem otevřená já, natolik jsou otevření druzí….

Cítím, že život má smysl, i když zažívám eskapády: viz moje dovolená v rozpálené Sicílii, ne úplně přátelské vztahy s exmanželem.Není všechno růžové, něco se změnit nedá, ale to neznamená selhání, to znamená, že to chce jiný úhel pohledu a to je celé J.

Život mě naučil, že moje vnitřní stabilita a radost není odvislá od toho, zda mám standardní rodinu, pevnou pracovní dobu, dostatečně vysoký příjem…

Prostě nemůžu se dívat „ven“,abych zjistila jak se mám uvnitř…Moji přátelé se mnou určitě neudržují vztah, protože jsem „úspěšná“..a nebo…jsem ?….

  • 29.8.2019

Pekelná dovolená

I dovolená se někdy může stát peklem? Možná máte podobný prožitek..těšíte se, malujete si to…a…je to nějak jinak…ale nakonec Vám to dá takové prozření a takový náboj a nakopnutí…najednou máte jasno, co chcete a co už ne…vnímáte okolnosti, kterých byste si jinak nevšimli, máte prožitky ,které byste jinak necítili…takže ve finále si musíte říct „byla to teda „pekelně výživná dovolená“ – a tohle v sobě skrývá oba póly to dobré i to horší  Povím ten svůj příběh a svůj jiný úhel pohledu: Sicílie, moře, zmrzlina, pizza – byla naše vize (má a mých synů)..ale nenapadlo nás třeba, že… ….že bude tak pekelné vedro, že se budeme potit nonstop, že bydlet budeme v místnosti bez kouska větříku a potit se budeme nonstop…úplně všude uvnitř těla, na těle,všude kromě klimatizovaného obchodu při nákupu 😉 …že vztahy s ostatními dospělými, kteří tam budou ( a na něž jsme se těšili) budou mnohem komplikovanější a míň pohodové …že budeme po třech dnech tak saturovaní horkem a solí, že budeme chtít domů…že vám horko vlézá do všech buněk i těch mozkových… ..a pak se vrátíte… Vyskočíte skoro metr vysoko radostí, když vystoupíte z letadla a zacítíte na své kůži a ve vlasech ten svěží jemný vítr, zabroukáte slastí, když si lehnete do chladné postele a dělá vám nesmírně dobře se zachumlat do peřin, přestanou se vám odírat o sebe stehna a dělat beďary, v klidu se na všem dohodnete a den je prostě krásný, protože je nádherných 24 stupňů a nejste na nikom závislí …nic víc nepotřebujete…to jsou ty okamžiky štěstí, které nám vyrábí kouzlo okamžiku…vážíte si toho, co máte a zjistíte jak je to boží a vůbec nelitujete, že žijete jak žijete a kde žijete …a jste rádi, že vaše rodina vypadá jak vypadá (já a moji synové a pohoda) – vše je jak má být…ale to víme až TEĎ. Díky „pekelná“ zkušenosti

  • 17.8.2019

Citlivost versus tělo a prožívání

„Raději budu plakat, zuřit, ječet..abych mohla i jásat, halasně se smát a se vší vroucností milovat. Jezdit na vlnách smutku a melancholie a posléze na vlně rozkoše a radosti. “

Mé dosavadní zkušenosti mi ukazují,že je přímá souvislost mezi mou citlivostí a citlivostí mého těla ..

Jak jsem citlivá já, tedy cítím, prožívám, mám pocity i emoce, o kterých vím a jsem schopná s nimi nějak nakládat, tak může být i citlivé mé tělo a reagovat nejen na vnější fyzikální jevy (chlad, teplo, bolest…),ale také na dotek, pohlazení stimul.

Zatím jsem pochopila a vlastně spíš „procítila“…. protože to není vlastně mozková záležitost, nýbrž záležitost mé citlivosti a ta, podle mě, nesídlí v mozku….že pokud nevnímám své pocity a emoce současně s tělem, nejsem schopná své pocity a emoce „kočírovat“, nebo je spíš využívat k vlastnímu uvolnění, vyladění, k nějaké změně, k pocitu rozkoše…naplno se do pocitu, či emoce položit, prožít ji a získat tak „nemozkové“ informace…zkrátka nové informace, zkušenosti…Díky propojení citlivosti mého těla jsem schopná mnohem lépe rozlišovat, co chci a co ne…jaké chování je mi blízké a jaké mi ubližuji, umím říct stop a nastavovat si hrannice v situacích a v komunikaci s lidmi. Neznamená to, že mám ihned vše vyhraněné,ale že během situace, komunikace, vnímám a cítím své tělo, které mi dává signály, každý je máme jiné..zvyšuje se mi tep, je mi úzko kolem žaludku nebo na hrudníku, zatínám zuby, mám ruce stažené, ramena v napětí, mhouřím oči, přestávám vnímat své nohy a bouří se mi hlava…to jsou například signály, že situace je zcela nevyhovující a je na čase „se ozvat“ a nebo případně odejít.Já dnes ani nebojím dát najevo jakékoli emoce, které se k tomu váží….i zakřičet či se rozplakat…Dnes už se nebojím, protože tím, že současně cítím své tělo, mé emoce mi pouze pomohou situaci jasně uchopit a být zcela „čitelná“ v komunikaci. Jak vzplanou, tak utichnou…je to stejné jako když cítíte „křeč v noze“…rozmasírujete, dáváte ji jasnou pozornost, možná syknete „jau“ a časem to odejde a i vy se uvolníte.

Co je na tom všem krásné, když se nám daří cítit své tělo a tím své pocity a emoce, že lépe vnímáme druhé lidi, jejich vliv na nás…umíme lépe reagovat a pokud navážeme svým tělem a pocity i intimnější sblížení, naše tělo nám zprostředkuje mimořádné zážitky…zatím jsem na cestě, objevuji….už se nechci být necitlivá.Raději cítit vše než nic.

Raději budu plakat, zuřit, ječet..abych mohla i jásat, halasně se smát a se vší vroucností milovat. Jezdit na vlnách smutku a melancholie a posléze na vlně rozkoše a radosti…bez vlnění není ŽIVOT…cokoli vám zcitliví tělo (interaktivní cvičení, dechová a relaxační cvičení, , masáže, sauna, milování….), vám otevře další dveře do šťavnatého života 🙂

citlivou cestu 🙂

  • 14.8.2019

Pojďme se pohnout „vpřed“alias jak snadné je stagnovat a jak těžké „se nakopnout“

Ve svých 44 se konečně dostávám k sobě. Je to nutné a nezbytné, neb každý den čelím neustálému pocitu, že pořád nedělám, to co bych měla, co mě naplňuje…byla jsme zvyklá být v neustálém vnitřním tlaku, bát se, pociťovat velkou nejistotu …zvládat svá životní dramata..a to mě nedávalo (nebo jsme si sama nedávala) prostor soustředit se na sebe. Dnes mě cosi nutí podívat se na svůj život znovu, ne ze starého úhlu pohledu..z úhlu své minulosti, svého rodinného zázemí, svých zkušeností z dětství. Dostala jsem obrovskou možnost pochopit a osahat si jaké proměny je člověk schopen. Narodila jsem se kam jsem se narodila..vybrala si komplikace…měla na výběr…pouze tupě následovat genetickou výbavu, zůstat v roli chudinky, co to měla těžký..stát se alkoholičkou nebo feťačkou, možná i prostitutkou….mít i nemít děti a život plný neskutečných dramat….Ale já jednou chytila tu vnitřní navigaci, která nám prostřednictvím pocitu strachu, obrovské bolesti, smutku, depresí….oznamuje,že jdeme fakt úplně „mimo“…a tak v dospělosti přišly na řadu různé nesčetné terapie,abych „programy“, pochopila a tím své chování, své kroky… Učila se cítit své tělo, dýchat,brečet, křičet, vnímat své emoce a umět jim dávat nesebedestruktivní směr…Učila jsem se vnímat svou sexualitu jako možnost vyjádřit své ženství,ne jako trest. Nebát se následovat své impulsy a časem regulovat, co je vzpoura a vzdor a co je čirá zvědavost a posun vpřed.

Dnes je červenec 2019 a jsem tu sama za sebe.Mám dva syny a úžasné přátele…probudila jsem se a řekla si „KONEC“, konec řešení,co bylo…potřebuju vzít,co mám v sobě teď .Přestat chtít věci dělat ze zajetých kolejí chudinky a člověka, co se musí psychicky zvednout, protože to „měl težké“. Do háje s tím!Věnovala jsem tomu 24 let…Nezaplatitelná škola, nezaplatitelný proces.

Díky tomu mám obrovskou chuť pořádat ženská pohybová a taneční setkání, sdílet, inspirovat a podporovat se…Vytvořila jsem si vlastní masážní techniku, která přišla z mé potřeby a z mého velmi jasného cítění,co tělo vyžaduje…Pochopení, že to,co prožíváme každý den se ukládá v těle a pokud si to neuvědomujeme , tělo může prožitky kdykoli vyslat v podobě, někdy slabších někdy silnějších, emocí a nemocí a také vysílat myšlenky, které nás vedou k nelogickým řešením situacím, a velmi často „proti nám“. Vyrůstala jsem, tak jako většina z nás, bez doteků a něhy a právě tohle mi dalo to obrovské uvědomění jak může být nacítěný vnímavý nesexuální dotek prospěšný k uvědomění si, pochopení, uchopení a možnosti udělat změnu ..někdy i životní.

S tím souvisí postupné nabývání vlastní hodnoty, kterou se pak prezentujeme…V mém případě i cena, kterou dám své „práci“…

Mí přátelé a mé strachy a nespokojenost mi zasvítili červenou kontrolkou..“dost inspirování ostatních, že se musíme obětovat a nezasloužíme si a že podhodnocení je skromná a vděčná cesta“

Chci žít, živě, plně, s entuziasmem, se silou mít strach a přesto jít dál.

Chci tohle posílat dál….dostala jsem od života možnost, tak jako my všichni a buď budu sedět a občas někde „pípnu“ a nesměle se ozvu…“přijďte si zacvičit a nebo osvěžit a vyladit své tělo masáží“ a nebo si prostě ve svém životě stoupnu a řeknu:“ 25 let výzkumu psychického a tělesného života mám za sebou, tohle je moje „práce“ a dám tomu pořádnou hodnotu, protože si vážím sebe ,ale i ostatních, kdo chtějí pochopit víc a jít ještě dál a klidně mít velká očekávání od života….

Dejme to dohromady!

  • 26.7.2019

Vnitřní fúrie

Dnes je keltský svátek Beltain, u nás čarodějnice.Velký oheň a pro mě možnost si pro sebe rituálně něco spálit…
Moc bych si přála odhodit všechna svá souzení a odsouzení….mám svou vnitřní čarodějnici, ve smyslu nespokojené fúrie, velmi živou…hodně podkopává nohy té jemné čarodějce, něžné kouzelnici.
Pochopila jsem, že je třeba si v životě trochu stále hrát jako malá holka, nechat tu naivní a snivou stále naživu.Stejně jako muž, který když ztratí svého malého kluka uvnitř, je z něj suchý páprda.Stejně tak my , holky, ženy (podle mě), když ztratíme kontakt a cit pro tu naší dětskou část, ztrácíme část kouzla ženy.
Kouzlo malé čarodějky, co umí vykouzlit z ničeho útulno, příjemno, dobrotu, vřelé obejmutí.
Dokonce, i když jsme úplně rozsekané psychicky, emočně, umíme z naší náruče stále vyslat tak vřelé a přijímající obejmutí.
Pochopila jsem to na setkáních s vícero ženami… když dáme možnost uvolnění se a upřímnosti mezi námi, nastane dojemné pochopení beze slov.
Jsme rozmanité, co do intenzity prožívání, barvitosti našich životních příběhů, způsobu chápání okolností..ale když se dostaneme do své „přirozenosti“, odhodíme nasranost, ublíženost, nedůvěru, že „můžu mít“, sklon k sebetrestání, přísnost, automatickou obranu a uzavřenost…najednou se potkáme na „jedné bárce“….podobné touhy, podobné pochybnosti, podobné zkušenosti…vždycky cítím jak každá je kousek mého „puzzle ženy „…nejsem konzistentní, jsem proměnlivá jako roční období, během života, roku, měsíce,ale i dne…
Letošní zima byla na intenzitu prožitků velmi bohatá…opravdu jsem cítila jak se zahříváním vzduchu venku se zahřívám i já a nyní s velkým ohněm bych ráda zapálila, to co ve mně a v nás může hořet a po určitý čas nás vést…ale ne pořád, je třeba respektovat, že vzduch a prostředí se změní a s ním i my…
Moje malá čarodějka to vítá, chce si časem hrát a koupat se ve vodě, chce si pak sbírat kaštany a podzimní jablka, skákat do listí a pít čaj za oknem, když venku je liják , dělat první stopy ve sněhu..a je jí úplně jedno, jestli má blond vlasy, kolik váží, je „chytrá“….cítí a žije a baví ji to…
Čarodějnici (svou fúrii ), zkusím tedy s pomocí své čarodějky používat, využívat k vyladění svého vnitřního prožívání, když se objeví, uvědomím si, že se někde srážím, že jsem zapomněla na hvězdný prach a kouzla…když mi bude zakazovat něco příliš cítit: smutek, bolest, strach…uvědomím si, že jsem k sobě krutá, přísná a nepříjímám své slabosti…lehnu si pak do vany plné bublinek a pustím tam své slané slzy, obejmu samu sebe jemnými dlaněmi…ach….jak jsem vděčná, že máme tělo…
A kdyby mi někdo chtěl ublížit, tak svou čarodějnici velmi ráda zavolám na pomoc, pěkně s ním zamete 🙂
Potřebuji obě: čarodějku i čarodějnici…a určitě to vyvážení mi přinese nádhernou KOUZELNICI, která umí obé..a MY VŠECHNY obyčejné neobyčejné ženy, mamky, dívky, holky, sestry, dcery, kamarádky….
Krásný Beltain…

  • 30.4.2019