Category Archives for "Nezařazené"

Říct si o pomoc a cítit se v bezpečí

Moci vyjádřit před mužem jasně své emoce, cítit se v tom bezpečně, říct si o pomoc a nevnímat to jako selhání… 

Téma mé dnešní ladící masáže. 

Budu psát jakože já, mé klientce moc děkuji za důvěru sdílení 😉 

Došly jsme spolu k zajímavému rozklíčování našich možných mentálních a emočních uzlů. 

Křičící , despotický otec, kterému není nic dobré. Stojí před svou malinkou dcerou, která si jeho silné neadekvátní emoce hněvu vykládá jakože za ně může, je to její vina. Cítí tátův hněv a neví si s ním rady. Táta je přece ochránce, silák, je s ním legrace. Jsem jeho “holčička.” Aha…..takhle to teda je, aby byl táta silák a ochránce: já mu musím dát svou sílu tím, že na mě křičí, to j je jeho ochrana. Ale mě to bolí, co s tím, musím z toho utéct. Bere mi moji sílu a moc. On nebrečí, já taky nebudu…A tak ….Později v dospělosti…Utíkáme. Utíkáme do hlavy, odpojujeme se od velké citové bolesti, od bolesti a pocitu nebezpečí na každém kroku, protože tím, že jsme odpojené od své citlivosti, od těla, vlajeme kdesi ve vzduchoprázdnu, chytáme se jakýchsi přesvědčení a myšlenek. Jsme nesmírně výkonné, stejně to teda nebude nikdy pro nás dost, nikdy nebudeme „dost daleko“ a taky  hlavně musíme chránit muže před jejich pocitem selhání. Aby už na mě žádný muž nekřičel tak ho “předběhnu”, udělám všechno za něj, já udělám to bezpečí: zařídím, vyřídím, přibiju, nalakuju, vymaluju, oběhám, vydělám peníze, zajistím rodinu…Uteču…Uteču před svými bolavými pocity opuštění, zrady, bezmoci vůči tomu křičícímu nešťastnému obrovi, tam tenkrát v dětství. 

Říct si muži o pomoc? Aha..no, to mě ani nenapadne. Muž mě dostává do nebezpečí, to si musím dát sama. Jak? No, přeci únikem před svými pocity bolesti, smutku, strachu, opuštění, zrady….Jak uniknu? Odpojím se od těla. Ztuhnou mi nohy, boky..Vnímám se od stlačeného břicha nahoru. Hlava mi jede na plné obrátky. Co všechno musím dnes ještě stihnout. Jsem tak schopná tak, že dokonce založím firmu, tu samozřejmě vedu, protože musím “utíkat”.

Podělit se s někým o vedení a  citlivě vnímat, že se chci stulit do náručí a už mě to nebaví? No, tak to sama sebe takovými nápady akorát pěkně štvu. Jsem fňukna, nebo co? Ukazovat jak se opravdu cítím? A už se dopaluju, cítím hněv, vztek……sama na sebe jak jinak….Přece už tenkrát jsem za všechno mohla já. 

Jak z toho ven? Jak je možné tenhle “příběh” rozmotat? 

  1. Uvidět zpětně, že  táta si svou emoční bolest, selhání, řešil tak, že na mě křičel, ponižoval mě a tím se dostával do síly. Já si to vzala na sebe, jako svou vinu. Zraňovalo mě to tenkrát. Neuměla jsem říct tátovi jak moc mě to bolí, neřekla jsem mu : “nerozumím, pomoz mi, chci tě milovat, chci se cítit milovaná. ” Naučila jsem se tedy jako dítě unikat do nemoci (cítit se ne mocná), později v dospělosti unikat do výkonu, zastávat mužské kvality ( a být na sebe permanentně naštvaná, protože podvědomě cítím, že to není „moje“) a taky se na sebe zlobit , že neumím ukázat svou citlivost a říct si o pomoc (nevědomé)  a vědomě být naštvaná na mužskou neschopnost, protože, „sakra, proč to za ně zase dělám já?“
  1. Připojit se k tělu, k pánvi, k nohám. Vydechovat svůj vztek dolů do nohou skrze pánev, aby mohl zaktivovat mou citlivost (existují pak různé metody uvolňování vzteku). 

Tím přestanu vztek používat jako sebedestrukci a nadávat si, neboť začnu citlivět sama k sobě a přestanu chtít nést mužskou zodpovědnost, neboť zcitlivěním v těle začnu vnímat, že mi v tom není dobře a potřebuji se více uvolnit, zpomalit, odevzdat se., odevzdat to břímě zodpovědnosti, které mi nenáleží… 

Pak to chce čas, znovu a znovu si zvědomovat onu dětskou zradu a sama si být laskavým otcem (moje vnitřní mužská stránka) ,který mi svou autentickou citlivostí dělá pocit bezpečí. Moje vnitřní mužská stránka mě začne sytit pocitem, že si mohu přiznat, že potřebuji pomoc, obejme mě, přijme mě citlivou, rozhozenou, bezradnou. Dovolím si nahlas i s emocemi vyslovit, co potřebuji. Nebo-li , si sama sobě přiznat, co teď potřebuji a posléze si to i dát. 

A v životní realitě tam venku, si třeba uvědomit, že nemám sílu tu bednu zvednout a říci si muži o pomoc. Přiznat si, že potřebuji obejmout a muži si říci o obejmutí….. 

Cítit samu sebe a postavit se za své pocity, které jasně sdílím… 

Možná cesta….. (vždy je dobré mít k tomu průvodce, říct si o pomoc)

  • 19.7.2021

Rozvést se…?

Před rozvodem jsem se nejvíc bála samoty. Ale dneska vím, že jsem se bála své vnitřní kritiky, přísnosti, pocitu selhání, viny. Moc dobře jsem si uvědomovala ten nepříjemný jebavý zvuk uvnitř mě samotné. Už je to šest let a s úctou sama k sobě musím uznat, že jsem ty hlasy a ten temný tíživý sliz proměnila v naději a doslova sama sobě svítím do dalších odmítaných částí sebe sama. Rozmělňuju a roztávám svou krutost, sebedestrukci, závislost na emoční bolesti. Už tam toho moc není, už je to jednoduché to rozpoznat. Už píšu svůj příběh úplně z jiného úhlu pohledu na život 🙂 V samotě se můžeme naučit být si tím nejlaskavějším parťákem:)

  • 11.7.2021

Odpustit otci

Můj nový „plašič zlých snů“ a tátův obraz v pozadí. Krásný symbol jak v životě pracovat s tím, co jsme očekávaly od tatínka a možná stále očekáváme a ve většině případů nedostaly a nedostaneme. Je nesmírně osvobozující , dávající křídla, sílu, větší pochopení, větší pocit bezpečí, když svůj vztah nevztah s fyzickým otcem našeho života pochopíme, uchopíme, porozumíme proč se dělo to či ono. Proč s námi tak mluvil, proč nás tak chránil nebo vůbec, proč při nás byl a nebo byl nepřítomný, proč nás tolik hýčkal a nebo naopak fyzicky či psychicky týral. Variant je nespočet.Když se nám podaří příběh rozklíčovat, rozmotat tu nepříjemnou hustotu tísně nebo zmatku v těle, myšlení, srdci, můžeme rozpustit ledasjaké smýšlení o mužích všeobecně, o své vlastní síle, o své vlastní schopnosti dát si bezpečí, pozornost, porozumění, opravdový zájem o sebe samu. Když jsem otevřela zcela opravdově své příběhy s tátou, mé pocity k němu, smýšlení o situacích, začaly se mi životní situace skládat v novém úhlu pohledu, začala jsem chápat proč jednám tak či onak, proč mám takové a takové reakce, proč si hledám takový druh situací, pocitů….A ten největší zázrak je, že můžeme ve finále odpustit i tu největší odpornost a začít psát zcela nový příběh…Svůj autentický život…ten nárůst vlastní sebehodnoty, konec závislosti na přísunu mužské lásky zvenčí, mimojiné také znamená, že náš partner nám může být opravdu partnerem a přestane hrát roli našeho otce se vším, co jsme znaly z „minula“. V životě je třeba jít vpřed, ale ne ,co do stavění nových cílů a dokazování, ale jít vpřed ve způsobu cítění, prožívání, uchopování situací a tím měnit svůj Život. Howgh

  • 11.7.2021

Ztratit samu sebe ve vztahu

Ztracení se ve vztahu. Buď úplně samu sebe potlačím, anebo se bojím vůbec vztahu otevřít, abych se „neztratila“. Já proměněné v MY. Naprostá ztráta toho, kdo jsem…Přináším k tomuto tématu, jak je mým zvykem, něco ze své „vztahové zahrádky“ Zažila jsem jeden dlouhodobý vztah – manželství, kde jsem zcela naivně a s důvěrou naprosto potlačila samu sebe, abych získala lásku, vztah, důvěrné partnertsví. Zapomněla na své Já a přizpůsobovala se. Dnes, se zkušeností a pochopením, vím, že Já a Ty by mělo zůstat oddělené a pouze občas se potkat v MY. Užít si tenhle pocit souladu, splynutí, umí to být nádhera. Pak zase vstoupit do svého já, nadechnout se, vyčistit svá zranění sama bez partnera, dosytit ,co je třeba, bez partnera, „uvědomit si „ve svém prostoru a znovu se zanořit do MY, kam osvěžená sama sebou, můžu přinést svou lásku, své pochopení, svou otevřenost, odevzdanost a z propojení v MY zase vylétnout do JÁ.Když to nedělám, v pravidelném rytmu, vztah zatěžuji vlastní tíhou, zatěžuji jej očekáváním, přenášením zodpovědnosti za sebe na druhého, dávám nejasné hranice sobě i partnerovi.Zapomněla jsem na své JÁ a tak tu hustotu nakonec rozčísla obrovskou silou a oddělila se navždy…Pak přišla několikaletá nezbytná samota, abych se zase „našla“.Přišel krátký vztah po pěti letech. Jaký byl?Okusila jsem druhý protipól: strach z blízkosti, neustálé oddělování já, já, já, ty, ty, ty.Bylo třeba to zakusit. Prožít.Teď mám v kostech i buňkách jasný prožitek, jasnost v srdci i mysli.Zažila jsme oba extrémy (Určitě to jde zažít i v rámci jednoho vztahu)Oběma svým mužům děkuji za tu zkušenost. Věřím, že teď můžu najít pomyslný střed a těším se na „třetího“🙂Krásně o tom mluví jeden příběh o muži, jež se rozhodl dát své srdce (ve tvaru hvězdy) do dlaní své vyvolené ženy. Co udělala žena s mužovým srdcem hvězdou ve svých dlaních?Hvězdu upustila a ta se rozbila. Neunesla zodpovědnost za lásku a štěstí toho druhého.HowghNaplňující rozjímání při úplňku

  • 24.6.2021

Láska ve vztazích

V poslední dny hodně otevírám téma lásky v partnerství. Vždy z toho vyjde, že pokud nejsem nasycená a spokojená uvnitř, tak „tam venku“ to je prostě takové jaké to je. Klišé, které se na nás valí odevšad, já vím…Co s tím? Jak se teda nasytit?…S oblibou říkám, být především připojená k tělu, ke svým smyslům. A jak se to dělá? Tak sdílím svůj příběh…Narodila jsem se a byla zcela otevřená. Mimi, pak batole, co se projevuje bez cenzury a hodnocení. Pláč, smích, smutek, vztek, radost a zase dokola, jak bylo třeba. Rostla jsem, emoce a pocity jsem postupně kontrolovala, korigovala, zavírala. ( Z mnoha důvodů).Nakonec jsem se od své emoční části odpojila. Tzn., že jsem měla tuhle část pod velmi přísnou kontrolou, raději jsem se zajímala o pocity druhých, tím jsem nemusela řešit ty své. Našla jsem prostředky jak odvádět pozornost od svých emocí a pocitů. Sport, řešení nepodstatných pracovních záležitostí ( ty se samozřejmě jevily velmi podstatné). Ponejvíce ale péče o ostatní, vyhovění všem ostatním, přizpůsobování se a tím jsme mohla svést své pocity a emoce na druhé, neb jsem je měla právě kvůli nim, aby byli spokojení. Všechny moje vztahy byly o tom, abych se „přizpůsobila“, soustředila se hlavně na toho druhého, své pocity kontrolovala, korigovala a neobtěžovala. Narodili se mi děti. Čisté otevřené prožívání. Napadá vás jaký byl můj první syn, když se narodil? Pořád plakal, moc nespal, byl neklidný. Narodil se mi druhý syn…Řval jak protržený, byl neustále v pohybu, usínal jedině v neklidu, skoro nespal, pořád se budil. Přetlak….Dneska tomu naprosto rozumím. Byl to můj neklid, moje emoce, které moje děti cítily. Takže přišel den, kdy jsem se Práce s tělem v pomalém rytmu. Dech, hluboké pohledy druhým do očí, obejmutí od srdce, otevření smyslů: čich, hmat, sluch, chuť. Zpomalení, zpomalení, zpomalení. Časté pobývání o samotě a vnímání svého těla. Tep srdce, proudění krve v žilách, otevírání těla s dechem, napětí v různých částech těla, jejich uvolňování. Soustředění se na „tady a teď“ v těle. Pozorování všech částí těla…Pozorování z těla, i když se dívám kolem, cítím hranice svého těla, uvolněnost nebo napětí některých svých částí…Neztrácím se v myšlenkách. „Připojuji se.“ Tak jsem mohla postupně začít naplňovat pozorností sebe, začít si dovolovat mít emoce, prostě je projevovat. Dnes je umím uvolnit a včas ukončit. Vždy je vnímám z těla, ze srdce. Nikam je nemířím, jenom uvolňuji. Cítím se živá. Pouštím postupně naučenou kontrolu. Moje dnešní obejmutí je obejmutí. Ne nešťastné zavěšení se na někoho, a nebo plaché poplácání po rameni. Připojte se…Pak se může připojit i partnerská láska. Pak se můžeme všichni propojit a spojit.

  • 9.6.2021

Znovu „se narodit“…

Naprosto živě si pamatuji moment, kdy jsem se poprvé rozhodla nechat se namasírovat s pocitem, že mám ženské tělo. Fotka je naprosto vystihující, je dokonce i z té doby. Tak nějak jsem vzdáleně na sebe bázlivě pohlížela jako na tu růži, co mám v ruce.Abyste lépe porozuměli. Je to asi osm let. Bylo jasné, že rozvod je na spadnutí. Cítila jsem se pod psa. Dva malí kluci, cítila jsme se neschopná jako matka, jako žena, jako milenka jsem víceméně neexistovala. Tělo jsem měla zavřené. Nechtěla jsem cítit stud, pochybnosti, nedostatečnost. To všechno se s otevíráním těla a srdce může objevit. (Něco o tom za těch osm let a ještě kousek, vím)Byla jsem asi dva roky po ženské tantrické iniciaci ( Ivana Megová) První opravdové potkání se sama se sebou. Stržení masky statečné holky. Byla jsem po druhé maminkou, další průtrž neošetřených emocí a pocitů. Druhý syn už mi nedovolil nic popřít.Roztrhla se absolutní neúcta, nepochopení a nerespekt ke svému tělu, k ženskému citlivému způsobu vnímání. Absolvovala jsem kurz Mohendžodáro (Iveta Kučerová) , který byl o jemnosti a otevíral mi další otázky kolem mě jako Ženy , dala jsem si rovnou tři běhy:)Všechno gradovalo a já začala být fyzicky úplně frustrovaná, připadala jsem si jako žena naprosto nepřitažlivá, neschopná, tělo bez chuti k intimnostem.Tak jsem se zkusila odevzdat citlivému mužskému terapeutovi a opravdu opravdu od srdce vnímat své tělo. Nechat se opečovat bez záměru sexuality. „Pouze“ uctít své ženské tělo.Rozplakala jsem se hned na začátku masáže a plakala a plakala a plakala. Nicméně byl to skvělý krok sama k sobě. Pokračovala jsem v práci s tělem a v něm uloženými bolestmi uvnitř i na povrchu. Následovala jemná něžná práce s dechem, pohybem, sdílení se ženami. Větší odvaha setkávat se s druhými bez obranné masky na seminářích i v životě.Jsem sobě i svému tělu neskutečně vděčná.Dnes jsem kdo jsem, dělám, co dělám a za to Životu a Sobě děkuji A také děkuji všem, které a kteří se se mnou potkávají a vzájemně se dál podporujeme v odvaze směr „autentičnost“🙂

  • 3.6.2021

Jak zjistím, že je potřeba něco začít dělat jinak…

Kdy a jak a proč mi přišlo, že by bylo třeba v sobě, se sebou, něco udělat?

No, lidi mi překračovali hranice. Nesnáším spory, jenomže já musela občas říct „dost“, a protože už i to bylo pozdě, musela jsem do toho jít docela s agresí. Třásla jsem se většinou vzteky. V hlavě mi jelo kolečko: „copak mu ,jí, jim, to není jasné? Copak jsem to dost nenaznačovala?

Neuměla jsem jasně pojmenovat, co chci , a tak jsem naznačovala. Pak většinou přetekl pohár, protože já se fakt snažila a všechno zvládala. Tak mi, přece, může aspoň někdo s něčím pomoct, ne, i když si neřeknu.

Aspoň něco ocenit, uznat.

Velmi často jsem šla přes vlastní fyzickou i emoční „čáru“ a doufala, že to „někdo“ uvidí, pochopí a pochválí mě.
To se vážně nekonalo. S dětmi naopak všechno stoupalo: snaha, rychlost, emoční podráždění, vztek, pocit nepochopení a odmítnutí.

Vztekle jsem tedy začala odmítat, začala jsem se fyzicky uzavírat, být neustále „a priori“ vůči někomu nebo něčemu ve vzdoru, abych nemusela slyšet nějakou kritiku na mou adresu, už dopředu viděla fiasko. Od lidí se vlastně sama odtahovala, tím, že jsem měla „moc práce“, chtěla stihnout „to a ještě „to“, a očekávala…ocenění a asi i snahu druhých mě vtáhnout blíž k nim.

Začala jsem být sama sobě neskutečně nepříjemná. Plačtivá, smutná, podrážděná, nevypočitatelná.

Bylo mi cca 34…přišel druhý syn, rozvod, samota, postavení se na vlastní nohy….a …..

Bylo třeba začít CÍTIT, VNÍMAT. Vytvořila jsem si tolik tlaku, že jsem skoro explodovala.

Bylo třeba začít dříve vnímat, kdy sama sobě překračuju hranice, kdy sama sobě dost jasně nepojmenuju, co chci a co ne. Přiznat si, že samu sebe za odvedenou práci spíš zkritizuju, než abych měla dobrý pocit. Že sama sobě nic milého nedopřeju, protože to je ztráta času. Že pokud jsem neměla vše skoro perfektně hotové, byl můj den promarněný. Bylo třeba začít vnímat, že se neustále hodnotím podle výkonu a ne podle toho jak se cítím.

Mé dobré rozpoložení bylo naprosto závislé na ocenění druhých, na uznané práci, na úspěchu označeném druhými lidmi za úspěch.

Suma sumárum. Bylo třeba si postupně přiznat, uvidět a uvědomit si, že žiju skrze druhé a vůbec nejsem spojená se svým tělem a se svými pocity. Že pouze vysílám chaotické impulzy.

První velký „kopanec“ přišel s ženskou tantrickou cestou pod vedením Ivanky Megové.

Tenkrát to byl holčičí „hec“, měly jsme za to, že si prostě užijeme nějaký „úlet“.

No, velmi nekompromisně jsem musela otevřít několik třináctých komnat…

Zpětné připojování se k SOBĚ, probíhá dodnes…je to velké dobrodružství a můj vnitřní život a prožívání, vnímání , vidění a cítění života se nedá srovnávat s tím ,co bylo tenkrát…

Cesta k sobě, stojí za to, i když zdánlivě nemáte to,po čem toužíte…Život začne nabízet úplně jiné pokrmy….

  • 23.5.2021

Ztráta smyslu života…lze obnovit?

Mnoho let jsem trpěla depresemi. Dlouho jsem to nazývala důsledkem „náročného dětství“, omlouvala své stavy „právem na smutek“. Jenomže melancholie střídala melancholii. Moje velmi silná touha žít mě držela na nohou ,ale současně mě i držela od přiznání si pravdy, že nejsem úplně “ u sebe“. Dnes už to jasně chápu, cítím, vím. Byla jsem totálně odpojená od SEBE, byla jsem připojená ke svému dětskému příběhu. Připojená k selhání dospělých, kteří mě v dětství a dospívání obklopovali.Byla jsem totálně lapená v přesvědčení, že já mám stejné nastavení jako „oni“ . Jela jsem jako automat. Padnout, zvednout se, vší silou se pohnout kousek kupředu. Úplně vyčerpaná zase padnout, pak se zvednout a zase kousek popojít….Tak jsem následovala pitvání se ve všem, co mě bolelo a trápilo, přesvědčená,že mám možná únavový syndrom. Moje část „klauna“, který věci občas zlehčil mi pomáhala se nadechnout, nicméně nepomáhala mi vidět, že jsem stále na úplně jiné radiové vlně.Na téhle vlně vlastně vůbec nebylo možné zažívat úspěch, ve škole, v zaměstnání, ve vztahu, v každodenních běžných situacích. Zautomatizovaný program, měl jasný cíl: vidět a vnímat selhání, drama, neúspěch, pocity zmaru, odmítání….Můj záměr proč to píšu?Hodně lidí se v době Covidu ocitlo v pocitu zmaru, nesmyslnosti, zavalily je otázky „proč“ a bezmoc, neschopnost…Většině se vlastně vyvalila skutečnost, že jsou vyladění na úplně cizí frekvenci, že nežijí svůj myšlenkový svět, svá vlastní přesvědčení a touhy.Moje zkušenost mi říká, že kvalitní život nám přinese jedině prožívání skrze své vlastní tělo. Uvědomování si vlatního dechu, vlastního tepu srdce a proudící krve. Když cítím své tělo, můžu cítit své pocity a ty pak usměrňovat pomocí myšlenek, tam kam potřebuji.V případě, že jsem si vědoma toho, že MÁM MOC TO ZMĚNIT.Jediné, co totiž můžeme změnit, je náš vnitřní pocitový a myšlenkový prostor.Nemůžeme změnit druhého, natož celou skupinu…A tak, když mě dnes někdo kritizuje a nebo říká, že bych měla být jína, že to dělám špatně…zastavím se…chvíli přemyšlím, co z toho cítím, že je pravda…většinou už nic 🙂 (dříve? všechno)V tuhle chvíli můžu, zcela upřímně, říct DĚKUJI, svým depresím. Neboť mi ukázaly jak obrovskou mám sebedestruktivní sílu a já pochopila jak obrovskou mám „stavební“ a přeměňující sílu…Tělo, prožitek, bytí u sebe..vlídná slova, pochopení, klid….a jdeme tam, kam chceme za každé situace.

  • 8.5.2021

Bod zlomu…čtyřicet

Taky vám už vám bylo čtyřicet a nebo už je to na spadnutí? Taky najednou máte pocit, že skutečnosti, které jste nějak snášela, tak teď už nechcete?

Nikde mě na to nikdo neupozornil, že ve 40 se mi otočí život vzhůru nohama.

Já už se teda přehoupla blíže směrem k číslu 50 a cítím, že to bude další „divoká jízda“

Dnes mám ale chuť se vrátit do svých 40 J

První v pořadí přišla „hodná holka“. Jako kdybych si stoupla naproti téhle své části sama sebe  a řekla si: „Co to děláš? Přestaň hrát konečně tu hru na zasloužení si..“

Dělat všechno, „aby byl klid“, aby „nikdo moc nebrblal“, aby zdánlivě vypadalo všechno jako „ v pořádku“.

Takže, třeba „mít sex“, aby bylo doma přívětivé ticho…Tak to opravdu nešlo. Hodná holka mě mohla přemlouvat jak chtěla. Zrající tělo mělo jasno. Je moje a když nemám chuť, tak nemám chuť. A taky mi říkalo, že sex už fakt nechce, nechce to známé mačkání tří bodů…Prostě začalo vyžadovat  nějaký „přesah“, větší otevřenost, pomalost, jemnost…reakci na jsem „jiná“ než před dvaceti lety.

Pomilovat se s mužem, když jsem před chvíli dostala pojeb, že něco není podle jeho představ? Tělo mělo jasno a moje chuť taky.

Taky jsem začala mít potřebu říkat „ne“, „nebudu“, „nechci“ i v jiných oblastech a potřebu být mimo rodinu, mít  čas pro sebe. Pokud jsem si to nedopřála, zaplatila jsem za to svou vnitřní podrážděností, frustrací.

Přestalo mě naplňovat být dokonalá hospodyňka, co všechno stihne a ještě něco „navíc“.

Pomalu být pro své děti  i trenérem, usměvavý parťák, co ho fakt baví kopat do míče a večer hrát na bitvu (mám dva kluky)

Zvládat být v práci a ještě s sebou mít své děti a pak stejně poslouchat, že finance ,které přináším jsou vlastně „směšné“

Najednou jsem zacítila , že snaha mé „hodné holky“ je fakt hořkost přinášející.

Přišla potřeba „jet ve svém rytmu.“ Najednou nebylo možné být přesně v 10:05 nastoupená k odjezdu se zabalenou svačinou pro všechny a mít v tašce ještě sto věcí pro „kdyby“.

Přestala jsme být schopná plnit do puntíku něčí požadavky, které mi  nepřišly smysluplné. Být pod něčí kontrolou.

Být hodnocená za podaný výkon. Přišla velká potřeba mé dospělé části, dělat věci po svém, tak jak je cítím.

Zdálo se , že moje přizpůsobivost a extrémní respekt, vystřídal vzdor. No, ono je třeba, před nastolením rovnováhy, ty pomyslné váhy rozkývat na druhou stranu, aby se pak vyvážily. Má rovnováha byla vychýlená pouze k té „hodné frustrované holce“ a teď bylo třeba najít tu „opravdovou“ Moje zkušenost je, že to vede skrze vychýlení na druhou stranu. Nelituju ani minuty vychýlení J

S nastolováním rovnováhy, s cestou vylaďování se na svou autentičnost přišla potřeba vyjadřovat sebe, něčím, co mě utváří. Tady jsem narazila asi na největší frustraci.Co mě vlastně opravdu těší? Tahle část je ještě v procesu. Ještě zkouším, pátrám, hledám, ale jdu do toho i za cenu neúspěchu. Protože, a to je skvělý objev, neúspěch neexistuje. Během uskutečňování nápadu se vždycky dozvím něco nového, vždycky si něco „odnesu“:  myšlenku, nové „to je ono“, nebo „tudy ne“ a nebo nové přátele, prožitky a o ty jde ze všeho nejvíc…Vždycky stojí za to něco zkusit…

Velké téma je „přijímání“. Přijímání nezvratitelné proměny. Jednak té vnitřní psychické, ale i té vnější. Je třeba přijmout, že vzhled dvacítky je pryč a s ním přichází proměna těla, gravitaci neošálíme a pokud chceme sáhnout k podpůrným prostředkům, pak nejsme ochotné přijímat. A tahle lekce se bude hlásit později.  Po 40 se  schopnost „ přijímat“ hlásí zcela nekompromisně. Řekla bych, podle své zkušenosti, že je to vlastně záměr té čtyřicítky v nás. Nastolit rovnováhu v dávání a přijímání. Vyladit mužský a ženský princip v nás a posléze i kolem nás. Přijmout své autentické části. Proměnlivost, neuchopitelnost, náladovost, citlivost, ostrost, něhu, hluboké prožívání, vysokou intuice, empatii, ale i zuřivost….cesta k rovnováze ještě zralejší ženy, teprve začíná…

Není tedy překvapení pokud, žena v téhle fázi proměny, opustí muže, opustí původní zaměstnání, místo bydliště, způsob oblékání, účes, způsob projevu…Buď promění pouze něco z toho, a nebo všechno najednou..

Mým záměrem je vás podpořit, pokud se v takové fázi nacházíte. Jsem v tomto procesu už sedmým rokem. Ne , nemám život v bavlnce, nemám spoustu peněz na účtě, skvělou práci, která mě velmi dobře živí, ani necestuju  a nemám zástup milenců..Nicméně mám SEBE, mám stále koho poznávat a to mi dává další směr. Mám dobrodružství nejistoty, jaký bude další rok a krok. Mám nové přátele a mám velmi bdělé  hluboce prožívající srdce. Nikdy před tím jsem neslyšela tak krásně zpívat ráno ptáky, milovat pohled do ohně, blaženě plavat v řece, vychutnávat jídlo…Tolik prožitků, které jsem brala jako samozřejmost. Mám odvahu přijít o práci, přijít o muže, přijít o peníze…o jakoukoli jistotu, kterou mi nikdo stejně nezaručí.

Cítím sílu, vlastní sílu..I když upadnu ( a já padám), zvednu se  a zavolám si bez ostychu pro podporu. Nahlas pláču , křičím i se  směju. Bez obalu umím mluvit o čemkoli. Suma sumárum, každý rok je pro mě vetší pocit Svobody a Lásky. A bez keců, není to spojené, ani s úspěchy v práci, ani s partnerem, ani  s čímkoli hmatatelným .

Přeji krásných čtyřicet a  víc…

  • 6.4.2021

Děti nám „nepatří“, jak tomu mám rozumět?

„Děti nám nepatří“, pouze nás navštívili, mají vlastní cestu….přišli „skrze nás“, mají svoji „navigaci“ ….I na tenhle „životní předmět“ , respektive pochopit jej a uchopit a integrovat do své zkušenosti, jsem jako Lada, od své Duše „zapsaná“.Jednou to čeká nás všechny „rodiče“, střihnout pupeční šňůru, uznat, že vůbec „naše“ („nenaše“ děti) nemusí být po nás, že vůbec nemusí následovat to, co my si myslíme, že je dobré. Stát před skutečností, že je nemůžeme ochránit. Můžeme inspirovat naším způsobem života, ale nemůžeme zastavit jejich způsob „studia „Života.“Ještě zdaleka nemám „odkroucené všechny přednášky“ týkající se tohohle předmětu.Nicméně, co už zřejmě vím je, jaké je pro lidskou bytost „střihání pupeční šňůry. Mým klukům je teprve 10 a 14, ale v únoru začínám šestým rokem tvrdě střihat pupeční šňůru. Mám střídavou péči.

Musím říct a přiznávám, že to není lehké. Každé pondělí, když se s klukama na 14 dní loučím, bolí mě u srdce. Takže, tuhle lekci ještě tedy zpracovanou úplně nemám. S klukama jsem v kontaktu minimálně, telefonování nemají rádi. Teď už aspoň pošlou smilik na Whatsapp 🙂Nicméně chápu, že je třeba dětem Důveřovat, pomáhat jim „zapínat“ jejich navigační vnitřní láskyplný systém. Pomáhat jim připomínat, že je v jejich moci zvládnout náročnější pocity a emoce. Pro své kluky tady vždy jsem, ale ne vždy jsem s nimi fyzicky a ne vždy budu. Tyhle roky pravidelného střihání „šňůry“, mě dovedly k pochopení, že nejvíc svým dětem dám, když jim na sobě budu ukazovat, že i já využívám ponejvíc svou vnitřní navigaci. Používám ji k hledání cesty ven z náročných situací. Citových, finančních, pracovních, vztahových. Stručně, krátce , ve vhodných chvílích se toho témata dotknu. i slovně. Žádné velké rozpravy. Děti to stejně všechno vnímají. Děje se toho v mém životě hodně. Děje se nám toho v životě hodně. Skvělá možnost děti učit prožitkem na nás samotných. Tohle mě osvobozuje od dost nepříjemného pocitu viny ze selhání jako rodič, matka…Nejsem ani jedno, vlastně. Jsem jenom průvodce po realitě lidského života, tak jak ji mám uchopenou skrze Ladu. Potvrzením, že mi moje děti jako dospělému věří, je, že si dovolí být emoční a nebojí se o mě….nepátrají jak to všechno zvládám, nemají tendenci mě zachraňovat, chovat se tak, aby mě nerozčílili, nebyla jsem smutná, nezlobila jsem se, nezklamali mě….nebojí se mě (ne, to opravdu nedělají…..jsou vážně hodně sví:):):)….

Proč to píšu?

Jako inspiraci. Že naše jakékoli dospělácké změny v životě jsou pro děti skvělou příležitostí naučit se používat svou vlastní vnitřní sílu. Tím, že řešíme náročné situace a přitom jsme autentičtí a láskyplní, jsme tím nejlepším, co děti může potkat.

Howgh

  • 19.1.2021
1 2 3 7