Category Archives for "Nezařazené"

Ztráta smyslu života…lze obnovit?

Mnoho let jsem trpěla depresemi. Dlouho jsem to nazývala důsledkem „náročného dětství“, omlouvala své stavy „právem na smutek“. Jenomže melancholie střídala melancholii. Moje velmi silná touha žít mě držela na nohou ,ale současně mě i držela od přiznání si pravdy, že nejsem úplně “ u sebe“. Dnes už to jasně chápu, cítím, vím. Byla jsem totálně odpojená od SEBE, byla jsem připojená ke svému dětskému příběhu. Připojená k selhání dospělých, kteří mě v dětství a dospívání obklopovali.Byla jsem totálně lapená v přesvědčení, že já mám stejné nastavení jako „oni“ . Jela jsem jako automat. Padnout, zvednout se, vší silou se pohnout kousek kupředu. Úplně vyčerpaná zase padnout, pak se zvednout a zase kousek popojít….Tak jsem následovala pitvání se ve všem, co mě bolelo a trápilo, přesvědčená,že mám možná únavový syndrom. Moje část „klauna“, který věci občas zlehčil mi pomáhala se nadechnout, nicméně nepomáhala mi vidět, že jsem stále na úplně jiné radiové vlně.Na téhle vlně vlastně vůbec nebylo možné zažívat úspěch, ve škole, v zaměstnání, ve vztahu, v každodenních běžných situacích. Zautomatizovaný program, měl jasný cíl: vidět a vnímat selhání, drama, neúspěch, pocity zmaru, odmítání….Můj záměr proč to píšu?Hodně lidí se v době Covidu ocitlo v pocitu zmaru, nesmyslnosti, zavalily je otázky „proč“ a bezmoc, neschopnost…Většině se vlastně vyvalila skutečnost, že jsou vyladění na úplně cizí frekvenci, že nežijí svůj myšlenkový svět, svá vlastní přesvědčení a touhy.Moje zkušenost mi říká, že kvalitní život nám přinese jedině prožívání skrze své vlastní tělo. Uvědomování si vlatního dechu, vlastního tepu srdce a proudící krve. Když cítím své tělo, můžu cítit své pocity a ty pak usměrňovat pomocí myšlenek, tam kam potřebuji.V případě, že jsem si vědoma toho, že MÁM MOC TO ZMĚNIT.Jediné, co totiž můžeme změnit, je náš vnitřní pocitový a myšlenkový prostor.Nemůžeme změnit druhého, natož celou skupinu…A tak, když mě dnes někdo kritizuje a nebo říká, že bych měla být jína, že to dělám špatně…zastavím se…chvíli přemyšlím, co z toho cítím, že je pravda…většinou už nic 🙂 (dříve? všechno)V tuhle chvíli můžu, zcela upřímně, říct DĚKUJI, svým depresím. Neboť mi ukázaly jak obrovskou mám sebedestruktivní sílu a já pochopila jak obrovskou mám „stavební“ a přeměňující sílu…Tělo, prožitek, bytí u sebe..vlídná slova, pochopení, klid….a jdeme tam, kam chceme za každé situace.

  • 8.5.2021

Bod zlomu…čtyřicet

Taky vám už vám bylo čtyřicet a nebo už je to na spadnutí? Taky najednou máte pocit, že skutečnosti, které jste nějak snášela, tak teď už nechcete?

Nikde mě na to nikdo neupozornil, že ve 40 se mi otočí život vzhůru nohama.

Já už se teda přehoupla blíže směrem k číslu 50 a cítím, že to bude další „divoká jízda“

Dnes mám ale chuť se vrátit do svých 40 J

První v pořadí přišla „hodná holka“. Jako kdybych si stoupla naproti téhle své části sama sebe  a řekla si: „Co to děláš? Přestaň hrát konečně tu hru na zasloužení si..“

Dělat všechno, „aby byl klid“, aby „nikdo moc nebrblal“, aby zdánlivě vypadalo všechno jako „ v pořádku“.

Takže, třeba „mít sex“, aby bylo doma přívětivé ticho…Tak to opravdu nešlo. Hodná holka mě mohla přemlouvat jak chtěla. Zrající tělo mělo jasno. Je moje a když nemám chuť, tak nemám chuť. A taky mi říkalo, že sex už fakt nechce, nechce to známé mačkání tří bodů…Prostě začalo vyžadovat  nějaký „přesah“, větší otevřenost, pomalost, jemnost…reakci na jsem „jiná“ než před dvaceti lety.

Pomilovat se s mužem, když jsem před chvíli dostala pojeb, že něco není podle jeho představ? Tělo mělo jasno a moje chuť taky.

Taky jsem začala mít potřebu říkat „ne“, „nebudu“, „nechci“ i v jiných oblastech a potřebu být mimo rodinu, mít  čas pro sebe. Pokud jsem si to nedopřála, zaplatila jsem za to svou vnitřní podrážděností, frustrací.

Přestalo mě naplňovat být dokonalá hospodyňka, co všechno stihne a ještě něco „navíc“.

Pomalu být pro své děti  i trenérem, usměvavý parťák, co ho fakt baví kopat do míče a večer hrát na bitvu (mám dva kluky)

Zvládat být v práci a ještě s sebou mít své děti a pak stejně poslouchat, že finance ,které přináším jsou vlastně „směšné“

Najednou jsem zacítila , že snaha mé „hodné holky“ je fakt hořkost přinášející.

Přišla potřeba „jet ve svém rytmu.“ Najednou nebylo možné být přesně v 10:05 nastoupená k odjezdu se zabalenou svačinou pro všechny a mít v tašce ještě sto věcí pro „kdyby“.

Přestala jsme být schopná plnit do puntíku něčí požadavky, které mi  nepřišly smysluplné. Být pod něčí kontrolou.

Být hodnocená za podaný výkon. Přišla velká potřeba mé dospělé části, dělat věci po svém, tak jak je cítím.

Zdálo se , že moje přizpůsobivost a extrémní respekt, vystřídal vzdor. No, ono je třeba, před nastolením rovnováhy, ty pomyslné váhy rozkývat na druhou stranu, aby se pak vyvážily. Má rovnováha byla vychýlená pouze k té „hodné frustrované holce“ a teď bylo třeba najít tu „opravdovou“ Moje zkušenost je, že to vede skrze vychýlení na druhou stranu. Nelituju ani minuty vychýlení J

S nastolováním rovnováhy, s cestou vylaďování se na svou autentičnost přišla potřeba vyjadřovat sebe, něčím, co mě utváří. Tady jsem narazila asi na největší frustraci.Co mě vlastně opravdu těší? Tahle část je ještě v procesu. Ještě zkouším, pátrám, hledám, ale jdu do toho i za cenu neúspěchu. Protože, a to je skvělý objev, neúspěch neexistuje. Během uskutečňování nápadu se vždycky dozvím něco nového, vždycky si něco „odnesu“:  myšlenku, nové „to je ono“, nebo „tudy ne“ a nebo nové přátele, prožitky a o ty jde ze všeho nejvíc…Vždycky stojí za to něco zkusit…

Velké téma je „přijímání“. Přijímání nezvratitelné proměny. Jednak té vnitřní psychické, ale i té vnější. Je třeba přijmout, že vzhled dvacítky je pryč a s ním přichází proměna těla, gravitaci neošálíme a pokud chceme sáhnout k podpůrným prostředkům, pak nejsme ochotné přijímat. A tahle lekce se bude hlásit později.  Po 40 se  schopnost „ přijímat“ hlásí zcela nekompromisně. Řekla bych, podle své zkušenosti, že je to vlastně záměr té čtyřicítky v nás. Nastolit rovnováhu v dávání a přijímání. Vyladit mužský a ženský princip v nás a posléze i kolem nás. Přijmout své autentické části. Proměnlivost, neuchopitelnost, náladovost, citlivost, ostrost, něhu, hluboké prožívání, vysokou intuice, empatii, ale i zuřivost….cesta k rovnováze ještě zralejší ženy, teprve začíná…

Není tedy překvapení pokud, žena v téhle fázi proměny, opustí muže, opustí původní zaměstnání, místo bydliště, způsob oblékání, účes, způsob projevu…Buď promění pouze něco z toho, a nebo všechno najednou..

Mým záměrem je vás podpořit, pokud se v takové fázi nacházíte. Jsem v tomto procesu už sedmým rokem. Ne , nemám život v bavlnce, nemám spoustu peněz na účtě, skvělou práci, která mě velmi dobře živí, ani necestuju  a nemám zástup milenců..Nicméně mám SEBE, mám stále koho poznávat a to mi dává další směr. Mám dobrodružství nejistoty, jaký bude další rok a krok. Mám nové přátele a mám velmi bdělé  hluboce prožívající srdce. Nikdy před tím jsem neslyšela tak krásně zpívat ráno ptáky, milovat pohled do ohně, blaženě plavat v řece, vychutnávat jídlo…Tolik prožitků, které jsem brala jako samozřejmost. Mám odvahu přijít o práci, přijít o muže, přijít o peníze…o jakoukoli jistotu, kterou mi nikdo stejně nezaručí.

Cítím sílu, vlastní sílu..I když upadnu ( a já padám), zvednu se  a zavolám si bez ostychu pro podporu. Nahlas pláču , křičím i se  směju. Bez obalu umím mluvit o čemkoli. Suma sumárum, každý rok je pro mě vetší pocit Svobody a Lásky. A bez keců, není to spojené, ani s úspěchy v práci, ani s partnerem, ani  s čímkoli hmatatelným .

Přeji krásných čtyřicet a  víc…

  • 6.4.2021

Děti nám „nepatří“, jak tomu mám rozumět?

„Děti nám nepatří“, pouze nás navštívili, mají vlastní cestu….přišli „skrze nás“, mají svoji „navigaci“ ….I na tenhle „životní předmět“ , respektive pochopit jej a uchopit a integrovat do své zkušenosti, jsem jako Lada, od své Duše „zapsaná“.Jednou to čeká nás všechny „rodiče“, střihnout pupeční šňůru, uznat, že vůbec „naše“ („nenaše“ děti) nemusí být po nás, že vůbec nemusí následovat to, co my si myslíme, že je dobré. Stát před skutečností, že je nemůžeme ochránit. Můžeme inspirovat naším způsobem života, ale nemůžeme zastavit jejich způsob „studia „Života.“Ještě zdaleka nemám „odkroucené všechny přednášky“ týkající se tohohle předmětu.Nicméně, co už zřejmě vím je, jaké je pro lidskou bytost „střihání pupeční šňůry. Mým klukům je teprve 10 a 14, ale v únoru začínám šestým rokem tvrdě střihat pupeční šňůru. Mám střídavou péči.

Musím říct a přiznávám, že to není lehké. Každé pondělí, když se s klukama na 14 dní loučím, bolí mě u srdce. Takže, tuhle lekci ještě tedy zpracovanou úplně nemám. S klukama jsem v kontaktu minimálně, telefonování nemají rádi. Teď už aspoň pošlou smilik na Whatsapp 🙂Nicméně chápu, že je třeba dětem Důveřovat, pomáhat jim „zapínat“ jejich navigační vnitřní láskyplný systém. Pomáhat jim připomínat, že je v jejich moci zvládnout náročnější pocity a emoce. Pro své kluky tady vždy jsem, ale ne vždy jsem s nimi fyzicky a ne vždy budu. Tyhle roky pravidelného střihání „šňůry“, mě dovedly k pochopení, že nejvíc svým dětem dám, když jim na sobě budu ukazovat, že i já využívám ponejvíc svou vnitřní navigaci. Používám ji k hledání cesty ven z náročných situací. Citových, finančních, pracovních, vztahových. Stručně, krátce , ve vhodných chvílích se toho témata dotknu. i slovně. Žádné velké rozpravy. Děti to stejně všechno vnímají. Děje se toho v mém životě hodně. Děje se nám toho v životě hodně. Skvělá možnost děti učit prožitkem na nás samotných. Tohle mě osvobozuje od dost nepříjemného pocitu viny ze selhání jako rodič, matka…Nejsem ani jedno, vlastně. Jsem jenom průvodce po realitě lidského života, tak jak ji mám uchopenou skrze Ladu. Potvrzením, že mi moje děti jako dospělému věří, je, že si dovolí být emoční a nebojí se o mě….nepátrají jak to všechno zvládám, nemají tendenci mě zachraňovat, chovat se tak, aby mě nerozčílili, nebyla jsem smutná, nezlobila jsem se, nezklamali mě….nebojí se mě (ne, to opravdu nedělají…..jsou vážně hodně sví:):):)….

Proč to píšu?

Jako inspiraci. Že naše jakékoli dospělácké změny v životě jsou pro děti skvělou příležitostí naučit se používat svou vlastní vnitřní sílu. Tím, že řešíme náročné situace a přitom jsme autentičtí a láskyplní, jsme tím nejlepším, co děti může potkat.

Howgh

  • 19.1.2021

Začít se nebrat vážně…je úlevné

Tak jako se zasněžila naše vlast, tak i ke mně něco přistálo. Už dva měsíce chodím na „čínské jehličky“, cítila jsem, že potřebuju některé spoje v těle probrat, prošťouchnout a tak…po dnešku mám podezření, že mi do těla píchají marihuanu :):):)Mám velmi šťavnatý vnitřní život, respektive jsem jedna z těch, co ho takový mají..(modří vědí). I teď bude pro mě těžké dát dohromady , co mi tam začalo lítat, když jsem válela slaný štrúdl. Začalo to vlastně už ráno. Ta zmíněná online škola, která už mě nechává klidnou, vím, že je to pro školství skvělá příležitost „uvidět“, že starý přístup k výuce přivede současné učitele k antidepresivům. Děti na to neslyší, motivace klesla k bodu nula a já jako rodič nehodlám potápějící se loď, kterou jsem opustila před dvěma lety z téhož důvodu, nějak podporovat formou peskování či trestání mých dětí, či je nějak kontrolovat, na to mám Život moc ráda. Pokračuji dále ve dni. …Jela jsem předat určité dokumenty pro zahájení akce odjezdu mé kamarádky z divokých hor Jihoafrické republiky zpět do domoviny, po pěti letech (domeček z hlíny, nošení vody, co si vypěstuji, to mám…)Budu ji říkat „afrika“. S „afrikou“ se znám již od nějakých dvaceti, odjely jsme spolu do Států, tam zůstala a teď intenzivně sdílím její příběh posledních pěti let, který se odehrává v Jihoafrické republice (jestli jste četli mé Vzpomínky na Afriku, tak to je žblabuňk proti tomuhle). Romantika ,která byla ve vizi, se prostě zbořila. Nicméně, co je na tom v téhle chvíli krásné, je třeba moment, kdy situaci řešíme 4 kamarádky a z toho jedna je tedy v JARu, jedna jako konzulka v Nigérii, jedna žije na Novém Zélandu a já tedy v Praze:)Tohle zbožňuji: „Když chceš celý Vesmír se spojí, aby ti pomohl“.(Paolo Coelho, Alchymista) . Já vím, mimo Zemi teda nikoho nemáme, i když…já cítím, že ano 🙂Pak pokračuju ke kamarádce, kde sdílíme životní příběh rozvedené ženy, které nakonec její exmanžel v ledasčem vychází vstříc, tohle mě dojímá a potvrzuje, že to existuje……láska v jiné podobě i po rozvodu (i když mě se to nepodařilo, neb nemůžu ex manžela nutit, aby to bral víc s nadhledem a lásku neměnil na nenávist), pak jedu metrem domů a dostanu velmi smutnou zprávu od jiné kamarádky, že ztratila miminko v sedmém měsíci. Pláču v metru, roušku promočenou, na tohle je dobrá, odchytává slzy a není vidět zanudlený nos…..pokračuju v cestě vyzvednout nádherný masážní olej- Babylonian Rejuvenating (už můžu masírovat v domácnosti),ale stejně jsem „zločinec“ jak řekl , s úsměvem a určitě i určitou hrdostí, můj mladší syn…. neb pečuji o naše těla a psýchu ,i když je to zakázané.Jedu domů, hraju s mladším synem pinčes…..pak vyměňuji pár hlubokých a láskyplných zpráv s kamarádkami a mými „adoptivními rodiči“ tetou a strejdou, které vidím málo, ale ten pocit, že mě mají rádi, a jsem kdykoli vítaná, i když nejsem jejich biologická a nevyrůstala jsme u nich..ach…a konečně se dostávám k tomu zásadnímu. Jestli jste to dočetli až sem…tak cítíte kolik toho člověk vlastně zažívá, prožívá…jaké vlny …jenom během jednoho dne…A tak najednou se cítím jako Blázen…můj exmanžel mi to často říkal, že jím jsem, ale nemyslel to nijak lichotivě. Kdo znáte tarot /takovu karetní psychologickou hru/ víte, že Blázen je fajn…Má číslo 0…prostě vycházení z bodu 0….Je spojovaný i s mým znamením narození-Vodnářem.Najednou cítím jakoby něco do sebe fyzicky začalo zapadat, uvnitř mého těla, mimo moje tělo, já nevím…Mám chuť se smát, vtipkuju, jsem veselá. A nezpůsobilo to, že by se mi vrátil přítel , nebo jsem se do někoho znovu zamilovala, nedostala jsem finanční příležitost, nikdo mi neodkázal balík peněz, nikdo mě nelechtal…nic…jenom to přišlo…Bolest jde ruku v ruce s hloubkou Lásky. Jenom pořádný uvědomělý propad může poskytnout udusání půdy pod nohama. A my můžeme vidět ,co z toho rozpadu roste, co je vedlejší produkt. Teď začínám chápat film : „Život je krásný“, kde i v koncentarčním táboře se dá vytvořit Život, chuť do života, být tady a teď úplně naplno. (I když to je tedy mistrovský kousek, na který ještě nemám) A vůbec nechci snižovat bolesti, které prožíváme, znám je a neshazuji je…..ale teď z nějakého vnitřního pochopení vím, že je to nezbytné. Nezbytné k posunu vpřed a k tomu mému vysněnému opravdovému láskyplnému přátelství mezi lidmi.Howgh

  • 17.1.2021

Jde od sebe „poodstoupit“?

Baví mě pozorovat tu „moji ženu“, to moje ženské „já“. Baví mě vnímat kolik nálad během dne vygeneruje. Objevila jsem, že můžu ze své bytosti Lady jakoby vystoupit a pozorovat ji. Zkuste to. Je to zajímavý a vlastně zábavný. Lada chodí ráda na procházky. Někdy má hudbu do uší a to je pak fičák. Je schopná se ploužit, ronit slzy a pak najednou se usmívat a pustit si hudbu na plný kule a klidně lesem proskákat. Pozoruju ji, jak má ráda samotu, ale když někoho pozdraví, tak se jí rozzáří oči. Miluje lidi. Baví mě pozorovat jak si ráno uvaří kávu. Hloupě občas zkouší přemýšlet o tom, jestli je to zdravý. To ji vždycky jasně našeptám, že když ji to dělá radost, tak jak to může být nezdravý. To její disciplinovaná mysl je fakt tuk navíc 🙂Zkuste někdy vnímat samu sebe jako byste to nebyla vy. …Musím říct, že mě to učí mít Ladu ráda. Je to ta nejskvělejší „technika“ jak „uvidět víc“….Pozorovat ji jako svou kamarádku. Lada jich má spousty, zbožňuje je. Jsou její rodina.S Ladou je vlastně legrace, byť umí vygenerovat tolik smutku. Pochopila jsem, že chce od života opravdu „plnost“, proto tolik jakoby „ztrácí“, mění, je v neustálé proměně. Když si nad tím zoufá, tak ji to připomenu…A ptám se jí? A tohle jsi chtěla? Tohle opravdu chceš? Tak se chceš cítit?…Většinou i hodně pláče, čemuž nerozumím, není proč…pořád jde, v mých očích je skvělá…Kéž by se začala vnímat těmahle vnitřníma očima každou minutu. No, vytáhla mě, píše o mě. Dokonce mě asi chce i s Vámi seznámit:). Zdá se, že už mě víc přijímá…Kdo jsem? Jsem „Ladina“ důvěra, naděje, dětská naivita, objímající láskyplnost, porozumění, hravost, barevnost prožívání…A kdo se skrývá u vás za vaším jménem, kdo je u vás ochoten vystoupit z té „hry na člověka“ a být širším a velkorysejším zúčastněným:) Co vnímá? Jak Vás jako ženu vnímá? Zahrajte si to, je to velmi dojemné. Tak uvidíme, co bude dál….

  • 27.12.2020

Kooperace hravosti a zralosti ;)

Možná ten čas pohádek, svítící večerní světýlka, rozzářené oči mých dětí u vánočního stromku, byť to trvalo jenom pár chvil…Vánoční rozchod a pocit zlomeného srdce…. 

Najednou jakoby něco ve mně i skrz ty slzy zakřičelo “Dost” 

Vracím se zpět ke svému dětskému naivnímu důvěřivému já, teď ale obohaceného otlučeným já s nohama na zemi, zřejmě dospělák😊.Ti dva spolu zapomněli víc komunikovat. I když, vlastně, vždycky spolu hrají nádherný duet při ladících večerních setkáních.  To je kolikrát koncert jak se vzájemně doplňuje hravost   a zkušenost života. Přání a touhy s důvěrou. 

Proč to píšu? Chci dneska rozházet “kouzelný hvězdný prach” a inspirovat nás ke zpětnému očekávání těch dobrých věcí, zase psát “ježíškovi” a nejenom na Vánoce…prostě tomu malému “ježíškovi” v sobě, co si splní každé (teď už ale dospělým moudrem obohacené) přání. 

Všechno to střízlivění z dětské naivity byl vlastně takový “nouzový stav”, teď se jenom projevil v plné parádě. Projevil se, aby mě břinknul do hlavy a já si uvědomila, co všechno už umím zvládnout, jak mě něco sice ještě rozhodí, ale rozhodně to nevzdám. Ten můj “ježíšek” tam pořád je. Já jenom zapomněla. 

Jedna z mých náročnějších vlastností (ale díky za ni) je, že mi dělá potíže dodržovat pravidla druhých. Dodržím je pouze do té míry, pokud mi neberou vlastní kreativitu. Jakmile se nemůžu projevit se svými vlastními nápady, nemůžu být autentická…”beru kramle”… 

Najednou jako bych to viděla. Jdu prostě jak se říká “za tou svou hvězdou”. Moji rodiče, mi vlastně dali i to jméno: Lada. Mám ji na čele….No jo…..tak, kam to chci vlastně jít? 😊 

No přece zase k té hravosti, ven z nouzového stavu, směr jemnost a láskyplnost. 

Opravdu celou dobu proplouvám tak trochu jako šedá myška, myškuju….tak konec .Uzavírám nouzový stav..  Alespoň v mé realitě…Jdu na ten “ples”. 

Zvu vás, zbožnuju dávání lidí dohromady. 

Co to znamená? 

Pojďme si napsat, co chceme v životě prožívat a cítit, bez detailů, obecně: s dětmi, s partnerem, v práci, během dne……Ale ne z hlavy…Od srdce… 

A pak to dáme svému “ježíškovi”, té části, která věří, že to mít můžeme 😊 

Ale je třeba opravdu důvěřovat, tak jako jsme byly malé…Nepochybovaly jsme…Teď, díky zkušenostem, víme, co pro nás láskyplné je a co není, co nám opravdu poslouží ke šťavnatému životu a co ne. 

A přijďte se někdy “naladit”😉 

www.ladadudova.cz/masaze 

www.ladadudova.cz/stavnate-cviceni-pro-zeny 

  • 27.12.2020

Jak „ruším“ sebedestruktivní přesvědčení….

Když jeden člověk začne něco ve svém nitru „přestavovat“, ti, co jsou mu blízko, nemyslím fyzickou vzdálenost (ale určité naladění na podobnou frekvenci), začnou taky…Tenhle princip domina se mi líbí, dává mi velikou naději, že může vyrůst nový les Života.V realitě to vypadá třeba tak, že já osobně se učím nekrčit před autoritami, vlastně nikoho nestavět do autority, nikoho nestavět na piedestal. Mám tam zejména muže a ženy s mužským nábojem, které jsou v životě velmi výkonné. Krčím se před nimi, protože mám někde kód přesvědčení, že „síla“ lidství se hodnotí (ble) a hodnotí se podle jasných viditelných hmatatelných znaků (výdělek, pozice v zaměstnání, šťastná rodina…no…..snad ani nebudu psát dál, protože moje srdce z toho nemůže už teď)Tenhle čas mě neúprosně zastavil, i když já se teda mrskám, víte, co se stane, když se zastavíte…děti nejsou, práce není, partner není, nedej bože ještě zdraví není…musíme jít hlouběji…za hmatatelné…já osobně tam objevuju nejdřív veliký strach…chytnu ho za pomyslnou ruku a on se proměňuje…v slzy, v něhu, v pochopení, v láskyplnou jemnou bolest a pak se mění dál, záleží nakolik udržím pozornost….nejdřív v malé jakoby rarášství (zase velmi láskyplné) a začne ve mně trochu poskakovat..co když je to všechno jinak?…co když existují jiné tvé pocity já, které jsi přes hluk a urputnost, že to zvládneš nemohla vidět ani slyšet….a mluví dál…ještě neutíkej…soustřeď se….co uvnitř tebe ještě je, kromě minulých zážitků, co generují strach..co teď?…pořád je tam naděje, pořád je tam život, pořád je každá minuta nová….Jiné je o tom číst, slyšet to od někoho jiného, prožívat to v síle kolektivu…velmi silné je to zažívat v těch opravdu nejtěžších chvílích….jsou to malé chvilky…jenom je stále odchytávat…vracet se k nim…..trpělivě…s dětskou naivitou a moudrým zápalem…jestli chcete…zastavte se…teď …..a poslouchejte….a kdykoli vám to kakofonní mysl dovolí… a pak vám třeba zazní něco do uší….jako mně teď…Bára Poláková zpívá: „čas není“…Buď chci věřit na zázraky a nové a nové tvoření, a nebo se budu soustředit na ten chaos venku.. Na co potřebuju stabilní státní ekonomiku, na co potřebuju mít povoleno pracovat…? Jak s tím souvisí můj hluboký tichý vnitřní srdečný prostor?…..jak to může ovlivnit mou schopnost Milovat a cítit Lásku druhých? A o to tady jde. Co nás dlouhodobě naplní? Jaký pocit?Celé mě to může lapit, když „vypnu“ spojení , když se odpojím…takže stále k sobě, k sobě , k sobě….A teď mi slovo „autorita“ přijde smyšlené…. a krčit se před kým? co to blábolím…

  • 26.11.2020

Každá bolest má svého delfíního posla :)

Mé příspěvky ani dialogy rozhodně nejsou beznadějné, vždy obsahují svého "delfína".

Ráda vytahuju na světlo lidské skutečnosti, které moc nezáří, moc o nich nemluvíme, nebo spíš vůbec, nikdo nám za ně nezatleská, nikdo si tenhle produkt nekoupí a lajky tam taky moc neuvidíme..

Otevřít bolavá témata je pro mě důležité, léčím se a se mnou všichni, kdo jsou na vlně....z bahna tvoříme vyživující půdu pod nohama, z pochopených "selhání", strachů, závislostí, sebedestrukce", se dá vytvořit pocit bezpečí, dno, ze kterého se dá odrazit do plného života s otevřeným srdcem. Proto to má smysl. Je to tvoření skrze ponor. Mám ráda vodu a kdybych žila u moře či oceánu určitě bych dělala "free diving"...Hloubkové potápění bez přístrojů...V zemi bez moře se nořím do lidského nitra, do toho svého a opravdu vždycky natrefím na delfína, který mě vynese vzhůru. Mé příspěvky ani dialogy rozhodně nejsou beznadějné, vždy obsahují svého "delfína".

Co teď otevírám v čase "štíra", v čase "Smrti", ukončování?

Tentokrát jde štíří ocas k nekompromisnímu otevírání pravdy.

Tentokrát se ,buď nechám vynést nahoru, a nebo tam dole zůstanu, protože moje SRDCE už toho mám DOST!

O co jde....

Opuštění sama sebe, zaprodání sama sebe za dokazování, že si zasloužím, opuštění sama sebe, abych byla pro druhé...Chápat druhé, stíhat péči o místa, kde se nacházím o lidi, kteří se tam pohybují a zapomínám, co chci já, co naplňuje moje potřeby. Zapomínám samu sebe dosycovat.

Vykonávání povinností, včetně vyčerpávajícího nucení mých dětí, aby si plnily své školní povinnosti A kdo to chce? No, ta vybátá holčička s kruhama pod očima, co když jí paní učitelka vynadá? (Moji kluci to mají takzvaně "na párku") a nebo to chce ta podupaná exmanželka, aby měla klid až půjdou děti ke svému tátovi, aby nemusela zase poslouchat, kde udělala chybu.a jak se špatně stará.

Být "důslednou matkou", co vede děti k pomáhání doma....to je taktéž vyčerpávající, kluky to nebaví a nechtějí....A kdo to chce? Ta vzorná hodná holka, co poslouchá rady moudrých lidí jak se to má správně dělat. Ta ponižovaná holka, co se jí vyčítá, že je měkká a přecitlivělá a měla by mít životě řád víc řádu. Ta poničená malá holka, co víc věří ostatním než sama sobě.

Být milenkou, když se to muži hodí. Kdo to dovoluje? Ta malá holka, co věří, že si toho moc nezaslouží, protože je divná, protože svou citlivostí je na obtíž, protože má být velká a rozumná....protože se to přece ještě dá vydržet. Protože je závislá na bolesti...

Scházím do hlubin všech svých poničených částí, zahazuji všechny výmluvy, že musím vydělávat peníze, že musím něco hodnotného vytvářet, vymyslet jiné projekty, jinou práci, která mi bude vydělávat, následovat moudré rady online podnikání...ne nic nemusím...moje poničené a zapomenuté části na mě křičí...Chci žít a nebo neustále dokazovat?....namáhavě vydávat světlo ze své falešné poničené síly a nebo konečně rozzářím tu pravou vnitřní sílu, která dostává jas pouze když "zemře" víra v mou poničenost. Já, já jsem na prvním místě. Sebe potřebuju hladit a masírovat, sebe potřebuju držet za ruku. Několikrát denně a neustále se sama sebe ptát, "co potřebuju? ", "opravdu veřím tomu, co říká ten druhý?", " je pro mě dobré zažívat pocit odmítání?". Objímám své poničené části, abych je už nemusela vidět "poničené", ale silné a odvážné.

Láska roste skrze Bolest...Jsem závislá na Lásce 🙂..transformuji bolest, za kterou Životu děkuji, že mi ji seslal, jinak bych nepochopila....

.

.....nepotkala bych svého "delfína".

Enter your text here...

  • 21.11.2020

Hrajeme si na schovávanou a nebo Žijeme?

Hrajeme na schovku a nebo Žijeme?Melancholie podzimu, štíří zapichování se pod kůži….Víte,kdy začneme sbírat plody svého života? Ne…není to, když máme děti na prestižní Univerzitě, když nám vydají cd, když vylezeme na Mount Everest, když nám dají ocenění v práci v podobě tučné výplaty a diplomu, když uzavřu úspěšný byznys, když postavím dům, vychovám děti, splním si pracovní povinnosti, všechno a ještě víc stihnu za jeden den….i když, budu mluvit za sebe…můj druh člověka, možná můj druh „spiritu“, „duše“, můj druh „životní síly“ a možná to máte taky tak…..Můj Život mě právě teď učí vidět, slyšet, vnímat Život jako obrovské hřiště, po kterém můžu upalovat tryskem, běhat indiánským během, šourat se, plazit se, skotačit….Vlastně se to po mě(nás ) chce…..abychom vyzkoušeli chutě, druhy, abychom se nebály pouští, bažin, vysokých hor, divokých řek, abychom ocenili obyčejnost louky v pražském údolí, lavičku před bytovkou v Průhonicích, abychom si vyzkoušeli divokou vášeň, ale i jemné ticho a něhu, hluk společnosti, ale i hlubokou samotu….Abychom kousali do „zakázaného “ jablka a nechali se vyživovat jeho různorodou šťávou. Možná nám občas i zaskočí a nemůžeme polknout, možná se někdy naopak nemůžeme nabažit jeho chuti…Můj druh Života mi říká, že jsme tu od toho, abychom riskovali, klopýtali, objímali své přátele, sdíleli své opravdovosti, uznali proměnlivost, nestálost….zahodili rutinu a jistoty a opatrnost…..přestali jsme snít o neskutečnostech z filmů a báchorek našich sousedů „hráčů“…ale snili svůj šťavnatý život do kterého patří vše vše zmíněné…protože bez těchto ochutnávek všelijakých druhů prožitků, to není Život ,ale schovávaná před Životem…čekání …odkládání…opatrné našlapování…srdce tluče v nouzovém režimu….takže…..nouzový režim a nebo Život?..to je oč tu běží..AmenKonec přímého přenosu

  • 5.11.2020

Jsem v tom zase a nebo přece jenom o kus dál?

Tak se takhle rozhodnete změnit práci, přestěhovat se, odejít ze vztahu, začít vydělávat víc peněz….dokonce i popracujete na svém způsobu myšlení, chování, proběhne hutná sebereflexe….myslíme si pak, že teda asi „máme hotovo“ a zkusíme něco „nového“….a ono se nám to vrátí „jako bumerang“. Jak je tohle možný? K sakru…Vezmu svou kůži na trh, jak je mým dobrým zvykem;)Rozvedla jsem se před pěti lety, dnes bych jako největší důvod řekla, že jsem zažívala neskutečné odmítání toho jaká vlastně jsem, zažívala jsem pocity odmítnutí, ponížení, nepřijetí, nedostatečnosti a následný pocit, že je to celé moje vina.Neb jsem dnes už žena, řekla bych „rozvinutejší“, možná i dospělá 🙂 vím, že to bylo samozřejmě mé vlastní odmítání sebe sama, nevidění se, vnímání se nedostatečnou….No jo…tak jsem do toho hrábla, pěkně řešila vnitřní dítě, meditovala, odhazovala, rozpouštěla…..učila se chápat ,co je to ta sebeláska (Bože, nemohlo by to být jako předmět ve škole, ať se s tím tak netrápíme v hluboké dospělosti?)Protože jsem někde hluboko i velmi přísný „voják“, tak jsem zůstala i sama….“žádné úniky, Ladi, žádná sebelítost, jo? Pěkně makej a koupej se v v tý ledovce tvých emocí a pocitů, dýchej…“No a takhle letos na jaře, jsem si řekla, že bych mohla prubnout, jak na tom teda jsem. Protože ono si můžete ledacos vyslechnout na seminářích, projít i prožitky, zvracet se šamanskýma bylinama, být velká „šamanka“, ale pak je třeba to umět ŽÍT JAKO ÚPLNĚ VOBYČEJNSKEJ ČLOVĚK. Tak jo, život mi tedy přihrál příležitost vyzkoušet svůj vnitřní prostor pět let po rozvodu a samoty do člověčí reality. Dobrý den, jsem tvá vnitřní realita proměněná ve vnější svět, konkrétně partnerský vztah. Nastal neskutečně rychlý sled událostí, moji milí. Velmi zrychlený film. Zamilování prý 1-2 roky, tahle romantika trvala asi 14 dní, sundavání růžových brýlí a rozkrývání stínů, iluzí a blamáží trvalo asi tři měsíce a vztah se ocitl v unaveném stadiu manželství po 20-ti letech, kdy je potřeba zažehávat novou jiskru. V mém případě jsem se najednou ocitla ve svém starém příběhu svého již ex manželství. Znovu stejné pocity odmítání, nepřijetí mě samotné taková jaká jsem, pocit nedostatečnosti a hlavně ten debilní pocit viny..že je to moje vina, jsem divná. Tentokrát, ale už žádné několikaleté bičování a snaha to napravit. Okamžitý vnitřní výkřik: “ Neeee!Tohle už ne!“Jo, to život, vtipálek, prostě přinesl zkoušku: tak se ukaž, milá Ladi, jak to vnímáš dnes? Je to pravda? Věříš tomu?No, asi na dva dny jsem do toho spadla, moje kamarádky na telefonu, odváděly skvělou práci. Nikdo z nás není špatně, buď jsou ty dva světy kompatibilní, vzájemně se inspirující a chtějí jít spolu dál, a nebo je to příliš veliká tíha a a ni jeden to nechce táhnout. Jaký v tom vidím posun? Vím, že to není ani moje, ani jeho vina…Prostě možná jsme žirafa a mravenec a fakt je to těžký to vyladit. V každém případě, s úctou a pochopením k sobě a vnímat že ten kruh je na spirále zase o kousek výš :)Přeji hodně odvahy v proměně vnitřního osobního Matrixu.Objímám ladovskou silou všechny, kteří se chtějí připojit a vzájemně si vyslat podporu

  • 3.11.2020
1 2 3 7