Category Archives for "Nezařazené"

Chceme zažívat „plný“ život? Je třeba navázat spojení s tělem….

Cítím se naplněná pouze, když mám potvrzení od druhých lidí, že jsem dobrá, slovně mě pochválí….cítím satisfakci a úspěch v životě v případě, že mě někdo pochválí, že uvedu nový výrobek na trh, uzavřu lukrativní obchod, tleskají mi na pódiu, můj tým dosáhne výsledku, cítím úspěch v práci… 

GÓl do branky má sice příchuť nadšení, vášně, extáze, ale je dočasný….. 

Jenomže ženská přirozenost chce cítit. Tahle věta není vyčtená…Ta je tvrdě prožitá a odžitá… 

Je velmi nepotěšující, že dotek máme spojený pouze s erotikou, nebo hlazením malých dětí. 

Že dotek vlastně nebereme jako životně důležitou léčivou “terapii”, jako nutné dosycení…dotek neerotický, nic nežádající…že se samy sebe nedotýkáme s láskou, že si v partnerství neumíme vzájemně tento druh doteku poskytnout, říci si o něj…a přitom chceme hluboké vzájemné propojení? když se neumíme “dotýkat” beze slov? Pouze cítěním druhého, sebe a vzájemné tiché vyjadřování si lásky?… a to mezi kýmkoli ke komu “cítíme” lásku…k rodičům, sourozencům, tetám, sousedům, kamarádkám… 

Přiznejme si, jak moc mě dotek jiného člověka těší? Když mě někdo pohladí, co mi první naskočí? Ježíš, co po mě chce? Bože, proč se mě dotýká…Co to má znamenat? Nebo necítíme nic, jenom trapnost, stažení se….tiš to přetrpíme a pak se odtáhneme…Dotek jako nonverbální komunikace  ve většině případů, vnímáme jako překročení komfortní zóny. Neumíme si nastavit hranice, neumíme se jasně vyjadřovat, neumíme přijímat, uvolnit se, a tak vnímáme doteky jako ” nebezpečnou blízkost”. 

Jenomže lidská přirozenost touží po blízkosti, nemáme rádi pocit oddělenosti, opuštěnosti a samoty. 

Jsem klasické dítě, které se vychovávalo bez objímání, “potulení”, pohlazení…Způsobilo to moji neskutečnou tvrdost…časem mi to přivodilo neschopnost navazovat intimní láskyplné kontakty s muži, podceňování sebe sama, vnitřní sado masochismus, destruktivní ničení všeho krásného, včetně manželství a vlastní rodiny…..honba za důkazem mé schopnosti, i přes vnitřní nechuť , nenaplnění, skákání do absolutně absurdních “nevztahů”, které mě úspěšně ničily, zesílení masky usměvavého klauna, kterého nic “nezlomí”(protože už zlomený je), pocit neustálé oddělenosti, pocit, že jsem “mimo” …neschopnost cítiti vlastní hodnotu, neschopnost cítit sebe samu a žití skrze prožitky druhých a neustálou únavu. 

Dotek, dotek, který proniká skrze svalová vlákna mnohem hlouběji do buněk, hluboko k jádru člověka, k něčemu velmi širokému, objímajícímu, velkorysému, naplňujícímu… k srdci, k duši, k podstatě, ke spojení, kdo jak chcete….. 

Ženu naplňuje pocit lásky, blaženosti, odevzdání, jemnosti, něžnosti, uvolnění….. 

Ve své praxi naciťuji těla žádostivá doteku, rozbolavělá neustálým vnitřním tlakem mysli, posuzováním, odsuzováním, porovnáváním, přemýšlením jak dosáhnout toho, či onoho….těla uvnitř doslova vrnící, když je s láskou a přijetím vnímám a cítím…. 

Chceme být úspěšné, ale prvně připojme se k tomu největšímu nástroji na “úspěch”, ke svému tělu 🙂 

  • 14.8.2020

Úhel vnímání, myšlenkový Matrix

Je mi 45 a vypadá to, že jsem dospěla k životnímu objevu 🙂

Jestli opravdu chci mít ze Života požitek, prožitek, naplnění a vnímat krásu a pohodu, pak je třeba se, jednak na tyhle aspekty zaměřovat, vidět je, a druhak je smysly zacítit, jakoby je „nasát“, dovolit jim, aby mi vyplnily můj vnitřní prostor..  a jakoby je nechat v sobě rozplynout. Je to otázka: “ buď vnímám vše starou minulou myslí, z pozice dětských útrap a nenaplnění, a nebo otevřu oči úplně v jiném myšlenkovém Matrixu“

Prakticky to může třeba vypadat takhle:

Fakta: Žiju v bytě v Průhonicích, mám dvě větší děti (10 a 14 let), střídavou péči, jsem OSVČ  s nepravidelným příjmem, nedávno, po pětileté samotě, jsem navázala intimní vztah  s mužem, který bydlí asi 40 km ode mě.

Tak a teď dva úhly vnímání.Hojnost versus nedostatek

  1. Nedostatek, pochyby….starý dětský myšlenkový Matrix

Mám malý byt ve velmi honosných Průhonicích, jezdím malým ojetým Suzuki  a věčně parkuji vedle mega honosných milionových aut. Neustále sháním klientelu, abych se uživila, jedu z měsíce na měsíc, jsem ve vnitřním tlaku a presu, jak to bude další měsíc. Kluci mi pomalu unikají, mají svůj svět, už mě potřebují jenom na pocit zázemí a uvařit, je těžké s nimi vyrazit na nějaký výlet a mít pocit, že se jim líbí. Mé týdny jsou nevyzpytatelné, nemají pravidelný řád, moc si nemůžu plánovat dopředu, je pro mě důležitější pocit dostatku práce a výdělku a tak radši nic neplánuji a do vzniklého okna popřípadě něco vymyslím. Je to taková tíživá nejistota, dost často přemýšlím, jestli se nevrátit do školství a mít pravidelný příjem.

S mým novým přítelem se oťukáváme, máme své boly z minula a občas na ně narazíme, jsme spolu málo, protože oba podnikáme a máme čas zaplněný dost nepravidelně, vyladit se velmi náročné

  1. Dostatek, vděčnost…nový myšlenkový Matrix

Díky rozvodu mám svůj byt v Průhonicích, už nic nesplácím, je můj. Je na konci ulice, v klidu, koukám se do borovic. Díky střídavce mám spoustu času jen tak být, sama, pustit si film jaký chci, běhat po bytě nahá, pustit si nahlas hudbu a tančit, zvát si přátele..

Nedávno mi kamarádka nabídla svou malou Suzuki a tak si ji můžu splácet a nemusím na Opatově čekat na autobus, ušetřím hodně času, kluky můžu vozit kam je třeba, netahám nákupy na zádech. Boží.

Moji kluci už jsou docela velcí a je zajímavý pronikat do jejich světa, nechat si ukazovat jak programují, co získali ve své virtuální hře. Povídat si s nima o tom jak vnímají život kolem sebe, byť je to rozhovor často velmi krátký a na slova chudý. Cítím je, vnímám je, říkají mi toho hodně nonverbálně. Pořád se rádi přitulí, rádi se nechají namasírovat, podrbat záda a současně už mi odhalují rozdíly mužského a ženského světa. Nebaví je moc jezdit se mnou na výlety, tak jedu sama a oni s užívají zase svoje a nebo naberu i jejich kamarády, aby to bylo pro ně veselejší.

Mám několik prací, a nesutále se mi tvoří nová klientela. Můj týden je fakt pestrý. Přebíhám někdy i z místa na místo, ale během přejezdů si můžu být ve svém světě, uvnitř sebe, pozorovat lidi, někdy se jen tak s nimi pobavím. Moje práce mi vážně naplňuje srdce. Někdy mám nečekaně i den volna  a tak můžu udělat jiné věci. Když potřebuju odjet na víc dnů, vyblokuju si ten čas dopředu. Přestala jsem sčítat a odečítat peníze, prostě to neustále nějak plyne. Odevzdávám se přirozenému běhu věcí. Když nepracuji, tak ale mám volno, můžu déle spát, můžu odjet na výlet, můžu být víc s klukama…ta nepravidelnost mě udržuje ve vnitřním živém prostoru

Nedávno jsem potkala zajímavého muže. Vlastně se mi splnil sen. Je citlivý, milý a bydlí jenom 40 minut ode mě , v mém směru, nemusíme za sebou jezdit přes Prahu, ale krásnou přírodou. Oba si vážíme své svobody a prostoru a čas spolu opravdu nasáváme. Občas narazíme na nedořešené boly a je velmi příjemné pozorovat jak jsme schopni to pojmenovat, vykomunikovat a nechat to rozplynout.

Můj život je nevyzpytetlná nepravidelná řeka, která mě neustále obdarovává, můj mozek by to nevymyslel, tohle je ŽIVOT

Cítíte ten rozdíl?

Z toho dětského hnoje jsem vykrystalizovala velmi živou půdu , úrodnou zem, pevnou půdu pod vlastníma nohama. Cítím, vnímám, vím, že život není jenom legrace,ale už hluboko v sobě chápu, že právě o tom je Život…..o přijímání a o vidění krásy i ve smutku a bolesti.

  • 4.8.2020

Žít jako „program“ a nebo jako Žena ?

Asi se všechny shodneme, že se neustále uvnitř nás něco děje. Asi všechny cítíme, že život je opravdu plný  a točí se, když začneme cítit samy sebe.

Tenhle rok je pro opravdu velmi zásadní, neb opouštím se zcela svobodnou vůlí, zcela uvědoměle, cítím to i fyzicky na těle…opouštím starý program, který je velmi zautomatizovaný a velmi hluboce zakořeněný.

Takové programy trvají než se mohou zcela pustit. Trvá než dospějeme k možnosti začít program nahrazovat, nejprve novými myšlenkami, jinými slovy k sobě začneme mluvit, jiné pocity, týkající se tématu, si začít nastavovat .

Když se něco starého začne odlupovat, nejdříve to ani moc nevíme, jenom si přitáhneme situace a lidi,kteří nám začnou situaci zviditelňovat. Začneme prožívat diskomfortní situace,které nás nutí zamyslet se a po té, zacítit se.

Podle toho jak moc chceme se situace začne „roztáčet“, podle toho jak hluboká zranění si s sebou nese, se pomalu začnou rozkrývat pravdy mezi iluzemi. (Ale díky tomu všemu, velmi snadno, pak rozpouštíme jednodušší „zarytosti“)

Jak je mým dobrým zvykem půjdu na trh se svou kůží.

Tento rok je pro mě zásadní, protože mám možnost pustit svůj nejtěžší program: NEDOSTATEK…s tím souvisí stěžejní myšlenka: TO ZVLÁDNU

………Nejdříve se tenhle program pořádně naplnil v dětství, sbíral prožitky, zážitky, následné reakce, zásady ,co je dobře a co je špatně, jak se chovat a jak se nechovat, pocitové automaty, které se později spínaly při podobných situacích, slovech, prožitcích

………Po té bylo třeba  s ním začít žít jakoby dospělý život, život po odchodu z domu (18 let v mém případě). Žijeme podle programu, normálně jedeme jako naprogramovaný počítač, byť nám v tom není dobře, máme na to reakce a myšlenky, které nás z toho nepustí. „takový je život“, život je těžký, život je boj, vztahy jsou ničivé, láska bolí, jsem jiná,…..bla bla bla…

Na základě programu si přitahujeme situace a lidi..

………Já si jela pro nedostatek lásky a bezpečí a pocitu, že jsem fakt „mimoň“ do Afriky, Ameriky, Oceánie….všude jsem prožívala (sice v trochu jiných situacích a s jiným obsazením) stále to samé…Obrana před láskyplným prožíváním, před pohodou, neustálé vnitřní napětí, všudypřítomný strach, který už jsem ani nevnímala ..můj program měl úžasnou obranou hradbu: absolutní necitlivost sama k sobě maskovaná neskutečnou péčí o druhé, vyhledáváním míst, lidí, situací ne úplně bežných…být zajímavá a výkonná…(skutečnost uvnitř: rozsekaná, krutá sama k sobě, absolutní nesebeúcta, sebevědomí 0)

……Můj první vztah s mužem (26 let)….sice už jsem si uvědomovala svou citovou rozháranost, ale program mi nedovoloval si uvědomit, že mám nějakou vnitřní sílu to stopnout, že je to na mém rozhodnutí, co chci prožívat…Program nabízel možnost: zachrání tě jedině milující muž, ten tě teda současně i zničí, ale jiná cesta není…Bylo to vlastně čirý zoufalství..Nebylo úniku…Zažít vztahovou lásku, která mě konečně naplní….ale současně i vyčerpá.

Nevědomý program, necitlivost k nám samotným, žití v odpojení od hluboké podstaty sama sebe nám totiž jasně říká, že jsme oběti osudu, oběti druhých lidí, oběti systému…že někdo prostě je šťastný a narodil se pod dobrou hvězdou a někdo je prostě looser.

Nevědomost nám nedovolí vnímat pravdu, nevědomost, necitlivost, odpojenost, přílišná přemýšlivost, nám nedovoluje se nadechnout, rozhrnout závěs a zjistit, že ten Program je odrazový můstek  UVIDĚT PRAVDU skrze tu ILUZI programu

Začala jsem chtít cítit se jinak, z toho šíleného tlaku uvnitř vytryskla TOUHA rozpustit ten tlak..TOUHA zkusit, jestli by to nešlo jinak…

…….Vše se naplno roztočilo porodem prvního syna (31 let)…

Ještě jsem porodila druhého ( syna 35let), který ve mně definitivně spustil tu nezastavitelnou touhu po opravdové Lásce, po DOSTATKU

Rozvod (40 let)…bolestné důsledky odpojenosti, ale současně  počátek  uvědomování si , že nejsem jenom nástroj a bezduchá panenka…jsem si začala přitahovat jiný druh lidí, řekla bych lidi s aktivovaným duchem, plnější, živější, lidi více láskyplné (neb i já jsem zažehla cit sama k sobě)

Opřela jsme se do toho…do objevování svého života…

Výsledkem je dnes (45 let) zcela jasné uvědomění si, že ŽENA je nositelkou pravdy srdce, nositelkou pravdy o Lásce….

Čím hlubší má prožitky nelásky sama k sobě, tím hlubší může mít prožitky Lásky, pochopení, porozumění (a  nebo ji to zničí….moje maminka)

Dnes stojím nad propastí zdánlivého nebezpečí, když opustím dostatek hustých ničivých myšlenek, chování, reakcí…Roky práce na sobě, trpělivosti, neustálé vnitřní hlazení sama sebe vytrysklo ve velmi jednoduchou myšlenku, jednoduchý pocit:

ROZHODNI SE a ŽIJ…..

Když se začneme cítit a ctít, velmi snadno rozpoznáme lásku a nelásku a každou minutu se rozhodujeme jak o tom budeme přemýšlet, jak situaci budeme řešit, jak se chceme cítit. Je důležité být k sobě trpělivá a dovolit si smutek, zklamání, strach, ale v doprovodu vnitřní síly, že to, že to všechno cítím znamená, že to můžu změnit, třeba ne hned, ale MOHU, že mám na to plné právo, že je to jenom způsob jak zcitlivět a najít způsob jak samu sebe naplnit láskou, něhou a pochopením

Z téhle dlouhatánské cesty, vznikl hluboký neotřesitelný pocit, vnitřní pravda, že rozhodující jsou v životě ženy POCITY, EMOCE…jejich respektování, pomalé a láskyplné řízení se jimi, aby ty silné se mohly vyklidnit, abychom ty silné emoce pomalu jako malé dítě vyrovnaly do láskyplné něhy…abychom si mohly emoce vychutnávat beze strachu, že zraníme jiné nebo sebe…

Být ŽENOU je nesmírně naplňující J

Být v kontaktu s jinými láskyplnými ženami je nepopsatelný prožitek….Jedno velké bijící srdce, které obsahuje všechno cítění i vědění…

A pak….pak můžeme mít nádherné vztahy s muži, se svými dětmi…..

Amen

  • 4.7.2020

Vyladění vnitřní krutosti

Tak něco zase z autentického prožívání….

Zjistila jsem,  že jsem dlouho žila ve svém vlastním „nouzovém nastavení“, které se nyní aktivuje

Můj původní impuls něco napsat byl: že jsme se ráno rozbrečela, že nemám řád,  s klukama snídáme a obědváme současně, ten velikej pořádek doma jsem ještě nezačala dělat..stále jsem nevymyslela jinou výdělečnou činnost..úplně jsme se rozsekala….naštěstí se nestydím plakat kamarádkám…no  a tohle jsem někomu z vás měla sdělit….

Působím jakože nemám ráda řád a disciplínu a strukturu…jenomže opak je pravdou, si teď musím přiznat..(tohle „nouzový“ období totiž přináší pocity, ve kterých se cítíme „nuzně“, neboli, kde na sebe tlačíme, nebo,co si nedopřejeme, kde nejsme vyladění)….

Já si jako dítě, které vyrůstalo v naprostém chaosu, změti lidí, událostí, alkoholového veselí, večírků…u sebe uvnitř nastavila neskutečný „bič“ struktury a řádu…Jako důkaz, třeba: v 10-ti letech jsem se sama přihlásila  do kroužku skoků do vody. Je nutné vědět, že jsem měla paniku z vody….Takový přísný trenér, řekl : „vylez“ na trojku a skoč“ (to je prkno vysoké 3m)…konečně mi nědo dal „jasný“ příkaz, nehodlala  jsem selhávat (jako ti dospělí,  se kterými jsem vyrůstala  a totálně je jako dítě nedítě odsoudila), nehodlala jsem cítit svou slabost…A tak jsem dobrovolně chodila na tréninky 4x týdně , i v neděli místo studia Kamarád…Mí dospělí o tom asi ani nevěděli…sama se zabalila, sedla na tramvaj a valila směr Podolí…mockrát jsem se tréninku děsně bála…

Tenhle příběh je velmi symbolický k tomu, co jsem si v sobě uvnitř nastavila: tvrdá disciplína i za cenu toho, že cítím, že  mám strach, že nechci, že mě to vlastně netěší…radost?Ta k tomu nepatřila..tvrdej výcvik u sebe uvnitř…No, jenomže vzrůstal vnitřní tlak, takový rebel, protože tahle krutá dětská část mi nedovolovala „být jen tak“, těšit se s kamarády, dělat hlouposti, zamilovávat se do kluků, tlachat holčičí věci, jezdit na tábory a hrát hry….

Postupem času jsem se vážně úplně rozpůlila: vnitřní přísný řád versus “ se na to můžu vy…“ Ladím to dodnes. A teď v nouzovém režimu, vyjeli oba ve svém sváru naplno.

Naštěstí mám ještě další Ladu a ta je velmi citlivá..Ta tenkrát řekla i skokům do vody “ dost“ , přestaň se trápit (výsledky jsem měla, ale ten strach, který jsem musela překonávat byl nadlidský, nebylo to prostě pro mě). Tahle moje citlivá část mě už několikrát zachránila život.

V Africe, kdy taky řekla „dost“ a odvezla mě domů, v Americe, kdy se postavila necitlivé japonské „housmum“, na lodi v Oceánii, když před totálním psychickým zkolabováním taky řekla „dost“…

Moje kruté vnitřní disciplinované dítě mě umí dostat vážně do úzkých v kritických situacích.

Můj vnitřní rebel přináší částečné osvobození

Moje velmi citlivá část řešení….

Proč to píšu.

Ve středu úplněk ve Vahách, je třeba vyvážit své vnitřní části, zjistit, co nám chtějí sdělit.

Moje kruté vnitřní dítě, chce od mé dospělé citllivé části, uklidnění a ujištění, že není třeba na sebe vyvíjet tlak, že může chodit do lesa, sbírat filaky na sirup, pouštět si nahlas hudbu, mít dlouhé telefonáty s kamarádkami, chodit v pyžamu celý den…že nemusí podávat výkon. Citlivá část říká: „Nejdůlěžitější teď je,  hledat radost a uvolnění“.. a moje disciplína si jde v klidu uvařit a nekouká na hodiny.

Vnitřní rebel mi pomáhá nebýt ovce, číst různé názory, hledat si různá prohlášení ,  čísla…

Moje citlivá část, rebel  a  dětská radost jsou náherná rodina….

Vůbec jsem tohle nechtěla psát…ale zřejmě jsme měla…je čas se uvnitř vyladit…

  • 7.4.2020

Matrix, mnohovrstevná realita

Mám potřebu sdílet…tenhle „Matrix“, co se teď děje je opravdu neuvěřitelný.

Je to vlnění strachu, obav, nejistoty, které, když se nám daří „přepočítávat“ , přináší takovou úlevu.

Dnes dopoledne jsem se rozbrečela neskutečným vděkem, dojetím, úžasem, uvědoměním..

Kdo mě zná, ví, že tady sladce netlachám…

Najednou mě zaplavila vlna péče jiných lidí o mě…sice jsem doma úplně sama (ale klučíci už brzy dorazí), ale vlastně na určité úrovni vnímání jsem zabalená v péči jiných lidí, kteří nejsou se mnou fyzicky. Někdo si předplatil masáž, dostávám víno, marmeládu, květiny, milá slova…

Abych to ucítila jako opravdovou psychickou podporu a vnímala bezpečí v téhle situaci, bylo třeba pustit urputné myšlenky nato, odkud by zájem měl logicky přijít, opustit myšlenky, že se to všechno potáhne, jaké to má dopady….jenom nechat k sobě ten pocit „péče a bezpečí“, který se vlní v  „Matrixu určité reality“

Jo, asi je ze mě částečný blázen, který vnímám realitu jinak, ale je to osvobozující;)

Jenom se nadechnout reality, která vysílá podporu, oporu, spojení, spojení, propojení, lásku k životu….nesmírně mě dojímá podpora lidí, kteří mě ani skoro neznají, podpora státu, který mě taky nezná…je to „jenom “ určitá REALITA – MATRIX, do kterého mi bylo dovoleno se nacítit. Boží…nemám slov..vysílám k Vám

  • 27.3.2020

Vnitřní síla je částí naší fyzické imunity

Fyziologická fakta současné situace versus vnitřní citový svět. Viditelné a jasně prokazatelné pod mikroskopem (buňky), jinak skryté a stejně tak….. viditelné v krizových situacích v našich životech (pocity a emoce), jinak skryté za zavřenými dveřmi domácností a našich životních masek .Nyní mikroskopy nutně rozkrývaný analyzovaný vir, který nás prokazatelně napadá, abychom zjistili „jak na něj“ a nutně rozkrývané „psychické projevy viru“ v našich každodenních životech, které prokazatelně napadají naše jistoty, přístupy, hodnoty, automatické chování, zajetý koloběh věcí…Jak moje úžasná kamarádka , bioložka vědkyně, která pracuje v laboratoři , dostávají se k ní různé analýzy a pracuje se souvislostmi kolem rozborů…mi vysvětlila:“..v úrovní první fáze onemocnění reaguje obranný systém nedostatečně a je třeba jej „vhodně“ posílit a v druhé fázi virus spouští patologickou imunitní reakci, člověka vlastně zabíjí vlastní dysfunkční imunitní buňky…“ Přirovnáno k našemu běžnému dennímu životu ?Náš každodenní život posilujeme: prací, vyděláváním peněz, partnery, aktivitami, zábavou, povinnostmi, vyplňováním volného času…vyplňováním sama sebe? vlastně čím?plnými koši jídla?velkými zážitky?zaplněným denním harmonogramem, pocitem důležitosti, že vedu lidi…kam?spokojenými fajfkami, že moje děti studují tam a tam, umí to a to a žijeme skrze jejich úspěch?nebo vztahovými životními dramaty?…skoro se nezastavit a tím nemít moc pocitů ohledně osobního vnitřního života. Je to „vhodné“ posilování?Když ne, „vir nevhodného posilování života“ se začne projevovat…přijde nutkavý tlak na životní změnu. Nekompromisní Změna k nám všem tedy dorazila…..někoho zastavila…a nebo ještě přidala: práci, děti doma, partner doma….zvětšené emoce. A přišel na řadu náš „imunitní systém“, nebo-li zjednodušeně: schopnost odpovídat na nepříznivou situaci. A dal se do pohybu náš opravdový vnitřní stav.Zviditelňuje, co žijeme a jestli je to TO, co nám podporuje „imunitní systém“,vnitřní rovnováhu, vyrovnanost, stabilitu, integritu, a nebo nás „ničí“
Někdo v téhle situaci hledá nové byznys nápady, protože vyděláváním peněz žije,u někoho se zvýšil nápor práce, protože toho má pořád „nad hlavu“, někdo cítí velký tlak ze zodpovědnosti za druhé, protože žije velikou zodpovědností,u někoho se zvedl strach, protože uvnitř se o svůj život bojí, někdo má potřebu pomáhat, protože žije skrze službu druhým, někdo hned hledá brigádu, protože si jinak přijde neužitečný, u někoho se zvedl pocit, že nechce být stále obklopen rodinou, protože …., u někoho se projevil nesouhlas s chováním někoho ve své blízkosti, protože má málo tolerance a je nespokojený sám se sebou, u někoho pesimistické prognózy, protože je pesimista, někdo začne víc pít, protože se rád odpojuje a utlumuje, někdo se najde ve výuce svých dětí, protože rád vede….prostě se krásně vybarvujeme ….a pokud je náš „imunitní systém“ dysfunkční, tedy náš vnitřní prostor je vyčerpaný, unavený, nevyživený námi samotnými, naše integrita je rozbořená…“jsme napadeni virem“, který, když dáme pod „mikroskop“ a blíže se na něj podíváme, se jmenuje: necitlivost k sobě, skoro žádná empatie, izolovanost, utlumování sebe sama odpojováním se od svých pocitů a emocí, pak je čas „se léčit“ a vrátit náš život do Rovnováhy ….každý máme ten zobáček vychýlený jinam. Za mě: já si léčím „pocit materiálního bezpečí“, i když můj účet a současný stav vypovídá o něčem jiném. Iluzi opuštěnosti, když se nemohu s ostatními stýkat…Jde hlavně o to zvýšit citovou a srdcovou imunitu a zjistit, co nám prospívá a co ne…Vyvážit rozum a cit (není to nějaký film?) Spoustu informací nám „pan vir“ přináší.

How

  • 26.3.2020

Autentické prožívání období „koronavirus“

Autentický „koronavirový“ příběh. Je neskutečně zajímavé jak se naše prožívání může měnit pouze na základě zaměření pozornosti na určitý aspekt situace. Stačí změnit úhel pohledu a svou situaci zase prožíváme jinak.
Konkrétně z mého života…
…Než se k nám dostala „vlna“ , jsem už měla radost, že jsem své „živnostnění“ docela rozjela, že mi dělá radost, že vím jakým směrem jdu, že zúročuji nabyté zkušenosti a pády, že nejsem tak povrchní (jak jsme občas o sobě slýchavala), neb mě život hloubkám naučil. Nějak jsem smířenější se střídavou péčí, kluci povyrostli a já si s nimi mohu otevřeně povídat o pocitech a emocích s tím spojených. Chápou i osobnostní rozdíly mezi svými rodiči a vědí, že my dva spolu žít v lásce a harmonii nezvládneme. Měla jsem pocit, že mi narostla odvaha projevit se taková jaká jsem, zdánlivě bez nohou na zemi, ale při bližším zaměření se, velmi pragmatická.
Zdánlivě vzdorovitá žena (ve skutečnosti vystrašená), která chce za každou cenu vidět a prožívat život jinak než její rodiče.
Zpět k březnu 2020…prásk!….a Lada je zpět v bodě 0. Nemůžu dělat nic z toho, co mě naplňuje, živí, dělá radost. Plavání s dětmi, cvičení se ženami, masáže, pobyty…
Jako první se ozvalo…“to bude dobrý, to přejde a brzy bude vše zpět… „..Nicméně je neuvěřitelný jak se myšlenky mění stejně rychle jako se šíří mezi nás virus…Můj zpětný rozjezd se stále o měsíce vzdaluje, můj pragmatismus a selský rozum se zapojil. Výbuchy v pláč, beznaděj, hysterie, pocit oběti.
Umím si život hodně okořenit a hořké druhy nechybí, takže děti jdou na 14 dní k tátovi, ve chvíli, kdy je vyhlášená karanténa. Zdi, náš králík a já 🙂
Nebudu dělat frajerku, že vše zvládám s ironickým úsměvem a pusou plnou vtipů na svůj účet 😉 I to, že sdílím svůj příběh, je jasný důkaz, že prahnu po pospolitosti, propojení a pocitu, že „v tom“ nejsem sama.
Jo…nechtěně jsme otěhotněli něčím novým, kdo chce i něčím jiným než koronavirem (nechci teď zlehčovat virovou situaci, budu se zaměřovat pouze na tu psychickou vnitřní stránku).
I „potrat“ může být řešení, ale já se rozhodla, že tohle „dítě“ ve svých 45 letech „donosím“.
Jak dlouho, že to těhotenství trvá? 9 měsíců? O.k….takže mám a snad i se mnou někdo další (dejte vědět;)), máme před sebou 9 měsíců trpělivého „přepočítávání trasy“ v našich životech.
A teď ten úhel pohledu. Zatím vítězí ten hodně vnitřní, který cítí, že tohle se řeší i na globální úrovni.
DOSTATEK, POSPOLITOST, PODPORA, RESPEKT, DŮVĚRA, že život má svou inteligenci a pokud jsem schopná se neoddělovat od ŽIVOTA, zvládnu to. Zvládneme to.
Co mě (cítím tak) odděluje, nás odděluje? Strach v jakékoli podobě, pocit oběti (že jsme pouze vlečeni)…myšlení je podle mě energie, která se zhmotňuje…Cítím tedy, že mým hlavním úkolem, je, ne za prvé přemýšlet jak se uživím a jak to bude za pár měsíců, ale JAK ZMĚNÍM SVÉ MYŠLENÍ NA PODPŮRNÉ A NA POCITY BEZPEČÍ. Změnit smýšlení o opuštěnosti a cítit tu obrovskou propojenost.
…a..odtud…jednat
Z jinu (ženská esence) “ těhotenství “ do akce jangu (mužská esence) „porodu“
Všem nám držím palce…potkáme se v „porodnici“ 🙂
Jo a v tomhle případě, rodí i muži:)

  • 17.3.2020

„Koronavirus, hlubší smyslus“

Na úvod chci napsat, že souhlasím s tím být zodpovědné, čili mýt si ruce, pokud se necítíme dobře být v karanténě, necestovat…

Dále chci pak psát o hlubším smyslu

Pojďme si slovo Koronavirus trochu rozebrat:

korona, koróna

Význam:

• věnec, koruna

• vnější vrstva sluneční atmosféry

• druh elektrického výboje vznikající v okolí silně zakřivených vodičů

• (knižně) kruh, družina

(zdroj: slovník cizích slov)

Za mě: podstatou této situace je:  najít v sobě dostatek odvahy, lásky, naděje, důvěry a vytvořit „družinu“. A díky této „družině“, společenství, prosvítit strach, který kolem toho vznikáJ

Udělala jsem i numerologický rozbor, každé písmeno vibruje pod nějakým číslem, vzala jsme chaldejsko-hebrejskou kabalu podle Lindy Goodman:

KORONAVIRUS dává dohromady 42, 4plus 2= 6

A pojďme se podívat na podstatu čísla 6

Jednak koresponduje s ženskou planetou Venuše (se znameními Býka  a Vah…téma matérie versus spirit, mezilidské vztahy versus osobní zájem)

Dál budu psát o čísle 6 z pozice vnímání světa jako vibrujících atomů, jako o shluku buněk, které nesou informace a energii. Nesou informace všeho, co se na Zemi událo, informace našich předků…víceméně DNA informace…genetika a fyzika…

Chápu, že vše má svou „DNA“ i čísla a jména…všechno…neb „my jsme všechno“

Číslo 6 pokud není „prosvícené“, tedy nevibruje s láskou, ještě pozemštějšími slovy: Pokud se potenciál čísla 6 vůbec nevyužívá a tupě se pouze přijímá, pak co nám přináší?..nese v sobě  závislost, agresivitu, zbabělost, opatrnost, autoritářství…nosí v sobě velmi nízké sebevědomí.

ČILI koronavirus nám má pomoci tohle v sobě „přepočítat“ J

Na : víru, odvahu a důvěru

Většinou máme se strachem tendenci si své strachy projektovat do druhých a o to tu běží…KORONAVIRUS JE NAŠE KOLEKTIVNÍ PROJEKCE STRACHU.

Vše bereme jako PO VINNOST, na hlubší úrovni je téma VINA a dělání všeho bez ducha jako povinnosti, bez vlastní zodpovědnosti a iniciativy.Bezduché  následování….a naprostá nutnost vyhýbat se chybám…pak chceme jistotu, pak jsme závislé, pak jsme plné strachu…cítíte to „domino“?

….a to je ta past….chyba je lidská, a vlastně neexistuje..je to pouze zkušenost

Sebezáchovou je tedy: Vřelost, odvaha, důvěru, propojení se s ostatními podobně smýšlejícími lidmi..vystoupení ze smyčky viny, povinnosti a tupého následování…

Zacítění se nad vlastním životem, kde stále pouze následuji, co je třeba, neb se to ode mě vyžaduje a naprosto ignoruji svou intuici, své potřeby…ignoruji péči o sebe a pouze „přežívám“, chci zapadnout  a moc neriskuji a hlavně se kontroluji, protože „chyba se trestá“ (totéž pak dělám ostatním (zejména rodič versus děti))

V celé situaci tedy cítím mnoho pozitivního (byť mě to zdánlivě drtí ekonomicky, nemohu svou práci vykonávat), získat můžeme mnoho pro svůj osobní láskyplný posun,a  nebo zcela upadnout. Je na nás jakou „družinu“ si vybereme J (jakou „družinu“ pocitů a emocí)

A na závěr: je to o ženské energii soucitu, trpělivosti, hloubce. Jin (ženská energie“ je děloha…temnota…život ze tmy a útrob). Můžeme nyní „otěhotnět“ novým přístupem k životu a nebo „potratit“

Amen

Moc děkuji za komentáře, diskuzi…cokoli J

Objímám a děkuji za „naši družinu“

Lada

  • 14.3.2020

7 tipů jak uvolnit napětí v těle

…a udělat si prostor pro novou vlnu síly

1) Pozornost, ne snaha

Pochopit, že není třeba ke všemu veliké úsilí. Takové to přísloví „dvakrát měř a jednou řež“, bych pouze pozměnila na „několikrát pozoruj a pak mysli a jednej“

Naučit se hlavně pozorovat, soustředit se na malé detaily, na prostředí kolem sebe: osvětlení, příjemnost vzduchu, uspořádání místnosti…cokoli …a pozorovat samu sebe (sám sebe) jak se tady cítím, jak sedím, jak to všechno vnímám…pozorovat, „pozorovat“ tón hlasu člověka se kterým mluvíme, barvu očí, mimiku, gestikulace, jak se s ním cítíme.

Pozornost nám dovoluje být až za slovy, za tím, co je na povrchu, dostaneme se „za to“ jak se situace jeví prostřednictvím bleskových myšlenek bez hlubšího pozorování. Tak můžeme lépe odhadnout, co je třeba udělat, jestli stres a tlak, který cítím je třeba mít, jestli to není pouze zautomatizovaný stav a hlavně můžeme postupně napětí v těle rozmělňovat právě zaměřením pozornosti na detaily, které opravdu vidím, cítím..a  nejsem pouze otrokem letících myšlenek.

Přílišné myšlení nám způsobuje spousty nežádoucího napětí a pouhým pozorováním můžeme tenhle stav „zachytit“ a posléze dalším pozorováním nechat zjemnit a nebo odejít.

POZORUJME bez myšlenkového doprovodu

2)  Netlačit na “ teď HNED“ to musím udělat, co nejvíce být bez časového omezování

Mít odvahu (pokud nejde o život)dát si větší časový prostor než mi dává můj vnitřní diktátor a nebo diktátor v práci, či doma

Může jít o pouhé minuty, či hodinku navíc, nemusí jít o celý den. Jenom si dovolit ihned nereagovat na vnitřní či vnější impulz „včera bylo pozdě“. Děsný manipulativní pořekadlo.

Dovolit si reagovat doslova s nohami na zemi, cítit své nohy, cítit jak stojím, jak dýchám

Ptát se, opravdu je to teď hned nutné?Co se stane, když to teď hned neudělám, nebo on, ona neudělá?

Velmi dobrým učitelem jsou děti..“jo, počkej, za chvíli, už jdu, teď ne, pak to udělám“…  a třeba to úplně stačí..Ptejme se. Je to opravdu nutné?

        3)    Přestat sobě a ostatním dokazovat

Rozhodnout se, že uvařím večeři o pěti chodech, na kterou nakoupím mezitím, co rozvezu  a následně vyzvednu děti z kroužků a ještě pomůžu sousedce. Navíc u toho budu velmi dobře vypadat a dělat, že to mě to děsně baví.

Nebo zvládnu pět schůzek  s  klienty a s každým uzavřu výhodný projekt, vůbec mě to nevyčerpává, jsem ráda výkonná, protože mi to? Šolíchá ego? Anebo vytváří sakra velké napětí v těle? Anebo zřejmě obéJ

Ptát se, jestli to ocenění ( a od koho?) stojí za to a jestli to vlastně celé není moc vážné.

4)   Zapojit, co nejvíce smysly

Co nejčastěji během dne se zadívat z okna a vnímat barvy, světlo. Zapojovat hmat, cítit pod rukama věci, které mě obklopují. Přivonět ke kávě, ke květinám. Zavnímat jak se cítím v oblečení, které mám na sobě. Zkrátka se během dne na chviličku zastavit a zjistit, co vidí mé oči, co cítí můj nos, co slyším, jak citlivé jsou mé ruce.

Zavnímat svůj dech, zavnímat své tělo jak se mu daří…

         5)   Velmi často zapojovat protažení s hlubokými nádechy a výdechy

Můžete se inspirovat těmi,co jsou na mém youtube kanálu a nebo jakýmikoli, které jste se naučili.

Je dobré se několikrát za den projít, co nejvíce vstávat a chodit a vnímat jak rychle chodím, jak se u toho hýbu, jak je mé těle sehrané v horní časti a spodní části

         6)    Humor a smích

Nacházet, co nejvíce příležitostí k úsměvu. Udělat si ze situace legraci. Místo neustálých příkazů našim dětem, jim to můžeme třeba zazpívat(byť falešně), ukázat jim, že si ze sebe umíme udělat legraci. Vyměnit si třeba na chvíli role,ale se smíchem, ne zase něco někomu dokazovat.

Nacházet v situacích,co nejvíc lehkosti, i když se to zdá nemožné.

Pouštět si vtipné seriály, pořady…u kterých můžeme vypnout a rozplakat se smíchy.

Tím se nám uvolní emoce.

Stejně dobrý je i pořádný pláč,ale pojďme si to udělat méně vážné (už tak jsme si toho dost naložily;))

7)  Mít přátele a vídat se  s nimi, co nejčastěji osobně

My holky potřebujeme hlavně kamarádky, lépe pochopí naše myšlenkové pochody a zvládnou náš vnitřní chaotický a velmi emoční řád neřád;)

 A zapojit všechny předešlé body

Vykašlat se přitom, jestli to dělám dostatečně dobře:):)

  • 7.3.2020

Citlivost, k čemu je to dobrý?

Být citlivá… Je to tak trochu jako chodit venku v nepříznivém počasí bez oblečení, jako mít hodně bolavé tělo a nechat ostatní, aby na ty „modřiny “ sahali. Ale už nemůžu jinak, když je schovávám a svou citlivost maskuji sarkasmem, shazováním sama sebe, sváděním „modřin na mém těle“ na druhé, naplňuje mě pak pocit, že žiju nesmysl, který zaplácávám prací, péčí o druhé, tlacháním o nedůležitostech, hledáním jak samu sebe znecitlivět…už nechci být necitlivá..znamená to,ale , že nejsem stále americky vysmátá, protože cítím nepravdy jiných žen a ty jakoby zvětšovaly ty moje „modřiny“…Nechci ze sebe dělat někoho zajímavýho, naopak…Asi jsem konečně natrefila na to, co mi dává smysl. Být úplně obyčejná ženská a neschovávat „modřiny“, učit se je léčit na vzduchu, neskrývat je, nematlat si med kolem pusy…nežehrat na špatné počasí, na nedostatek lásky od muže, na špatně placenou práci, na tlaky zvenčí, přestat si myslet, že mě spasí chození na seberozvojové kurzy, kde jsou návody na lepší žití. Ne, tyhle rozhodně. Jestli mají nějaké smysl, dle mé zkušenosti, pak ty, které mi dají prožitek mých „modřin“ , dávají mi tím schopnost je cítit, sebe cítit a nacházet vlastní způsob jak se jich stále nedotýkat, nezvětšovat je, ale naopak je nechat zmenšit, možná i zmizet. Dávají mi pochopení, že „modřiny “ jsem si udělala sama a tím pádem jsem i JÁ schopná je poléčit. A víte,co mi modřiny způsobuje? Třeba jenom pitomé hodnocení mé samotné, pojmenovávání mého způsobu života, různá jména: jiný, odlišný, neúspěšný…neuvolněnost mého těla, necítění mých hranic a dovolování ostatním je překračovat. Je toho hodně, rozepíšu se jindy. BAVÍ MĚ HLEDAT MYŠLENKY A ZPŮSOBY ŽITÍ, KTERÉ MI TĚLO A PROŽÍVÁNÍ NIČÍ, KTERÉ MĚ ZNECITLIVUJÍ, ABYCH OPĚT ZCITLIVĚLA,abych zase ŽILA.

Proč to píšu? Protože vím, že nejsem jediná a třeba to někomu dodá odvahu;) a bude nás víc a přestaneme se schovávat za anděly, za „duc hovno“ za materialistky a realistky…Co je REALITA ŽENY BEZ CITLIVOSTI?…..i muži mají svou modřinatou ženu uvnitř,ale ZAČÍT MUSÍME MY ŽENY V ŽENSKÉM TĚLE .

Kdyby to ve Vás (Tobě) vyvolalo jakýkoli pocit, napiš (te) mi a přidejte se třeba i k mé skupince „Projekt Žena“

ladadudova@volny.cz

  • 23.2.2020
1 2 3 5