Být „opravdový“ rodič, člověk…

Z mé žité dílny Života…..Vezu autem mého synka Tondu (11) k sobě od jeho taťky. Máme konečně chvíli spolu, kdy není připojený ke svému milovanému online světu. Nemá v ruce mobil, sedíme vedle sebe a já najednou začnu spontánně vyprávět o tom jak mám aktuálně strach, že mě současná situace pěkně zavaří finančně. Možnost karantény a spadnutí do izolace na mě číhá nonstop. Vysvětluju mu, že moje práce na „vlastní noze“ mi teď trochu tu nohu podlamuje. že už je to na mě dlouhý a cítím se unavená. Pak ticho a najednou Tonda smutný obličej a říká: “ Já se teď teda necítím nějak dobře.“Hrkne ve mně a říkám, co se tě dotklo,l co tě rozesmutnilo?“ a on říká: „Mami, já mám strach ,že to nezvládneš.“ A rozplakal se.Držela jsem pevně volant, řídila a i mně se vrhly slzy do očí.Zaplavilo mě dojeti nad tou citlivostí toho malého muže. nad tou empatií ke mně. Jak ten můj strach nacítil a nebál se ho vyjádřit. Nemlčel a nenechal to trápení v sobě dusit. Měl odvahu to říct a já dostala šanci do té situace vnést naději a vysvětlit mu, že ruku v ruce s mým strachem jde i moje odvaha vydržet, důvěra v život. Mohla jsem mu říct,že mám kolem sebe skvělé přátele, kteří by mě úplně padnout nenechali. Říct mu, že se necítím bezradná a opuštěná, že mě jenom občas přepadne strach a ten jsem teď vyjádřila, ale ve většině času se cítím dobře. Okamžitě se uklidnil , moje odpověď mu stačila, neb cítil, že mluvím pravdu.Za mě to byla překrásná chvíle, kdy jsem se svému synovi mohla ukázat ve zcela lidské ženské podobě. V momentální slabosti, která ze mě ale vykřesává tu důvěru a sílu Pro mě jako ženu a matku bylo nesmírně naplňující vidět, že můj syn jednou bude umět vyjadřovat,co cítí a dávat tak vždycky situaci šanci, aby dostala pravdivý odraz. Děkuji Životu za všechny peprné lekce, které mě vedou k větší autentičnosti, citlivosti, otevřenosti, odvaze být bez her a masek ….Pojďme našim dětem odhalovat náš vnitřní svět se vším,co v něm je a ukazovat i naše řešení….