fbpx

Být na chvíli tou „druhou“ stranou

Rodičovské pády a tápání..

Staňme se někdy „tou druhou stranou“…

Protože, podle mě,  jsme stále částečně děti, co zkoušejí, učí se, tápají…tak naše děti se v tom tak trochu „motají“ s námi.

Jsem máma dvou kluků (9 a 13;a taky bývalá učitelka…prostě na to nemám;-))…dnes bych chtěla otevřít zacítění nad otázkou, z jaké pozice nad sebou přemýšlíme, jsme dobrý nebo špatný rodič…podle mě o sobě pochybujeme úplně všichni 😉

Začnu tím, že se na nás ze všech stran valí moudré knihy, příspěvky, workshopy..jak dělat výchovu a věci správně…být rodičem by tedy bylo na vysokoškolské studium, ale dříve než se rodičem staneme.

Ve škole se, ale bohužel, naučím rozebírat větné souvětí a tabulku chemických prvků a dějiny, které mi nic neřeknou o mých kořenech a s čím se konkrétně potýkám…a pak se tedy budu potýkat i jako rodič.

Za mě…všechny ty knihy a moudra jiných, včetně těch mých tady, jsou jenom pošťouchnutím, abychom si sami srovnali, co je nám blízké a co ne…největší „kniha“ je u každého z nás. Cítím, že to chci udělat a vím proč a nebo se mi to příčí,ať to píše jakákoli kapacita.

Jednám ze své vlastní přirozenosti…a ta se mění, podle toho jak za pochodu dospíváme, zrajeme a tím „dospíváme“ k jiným závěrům. Život je v neustálém pohybu. Neustále se proměňujeme…naše tělo se mění a tím i naše myšlení, chování…Podle mě to nejlepší, co můžeme někdy udělat, je přiznat dětem, „hele tohle jsem popletl(a), tohle jsem nezvládnul(a) a dospěl(a) jsme k tomu, že bych to chtěl(a) udělat jinak.

Přiznat ten proces, kterým dopějeme ke své úvaze chovat se tak a tak…osahat si jej u sebe uvnitř…uvědomit si, co mě k tomu vede a dětem o tom říct…to je nádherný způsob jak naučit děti upřímnosti, umět se sám zvednout(protože je v pořádku zakopnout a změnit úhel pohledu).

Naučit děti se vykašlat na to, „hlavně ať druzí tě vidí jako šikovného chlapečka, hodnou holčičku“..hlavně ať vyhovíš tomu dospělému…za mě raději:..“uchraň si své city, pocity a uvědomuj si, proč to tak cítíš a vyjádři to“…jo, ale to musím začít U SEBE…Musím nejdřív zjistit jak se v které situaci cítím a proč tak jednám, z jakého popudu?Abych vypadala dobře a dělala to správně?A nebo protože to tak cítím já?

Zahodit všechna moudra zvenčí…možná vyslechnout, ale pak o nich pochybovat..pochybovat i o sobě a hledat jak mě to sedí nejlépe a nejvíc mi pomáhá si představit, že JÁ JSEM TO DÍTĚ a říkám to sama sobě.

Tak tohle je nejvíc…jednak si otevřu své „bolístky“ a jednak zacítím jak jsem někdy manipulativní(chci dosáhnout cukrově a nebo hořce svého), jak jsem podělaná,aby mě dítě neodmítlo, jak zneužívám své moci a nebo jak jsem kontrolující, a nebo jak si připadám chytřejší než moje dítě. Dost často si to rozmyslím.Tohle je moje největší učení…POSTAVIT SE NA TU DRUHOU STRANU A ČELIT SOBĚ SAMÉ.

Zkuste to a nejen u svých dětí, ale i partnerů a kamarádů…zaciťte se jak s nimi mluvíte, jaká slova volíte, jak s nimi jednáte…dejte mi vědět, jestli jste nakonec tu větu nepředělali 😉

  • 15.9.2019