Být mezi lidmi a nebo cítit, že jsem s lidmi…proč nás vztahy nemusí naplňovat

Být s lidmi a nebo cítit, že jsem s lidmi. Být obklopená lidmi a nebo cítit, že jsem s ostatními…Proč mě setkání s lidmi nedává , to co bych chtěl (a)..naplnění a radost?
Než budete číst další slova zkuste se nejdříve zhluboka nadýchnout a vydýchnout…nejdříve cítit své tělo…- cítit své nohy na zemi- pohodlně usadit své kyčle, pánev, cítit pohodlný sed- uvolnit břicho- uvolnit ramena a paže- uvolnit obličej- nadýchněte se zhluboka do břicha a hrudníku,alespoň 3x a pak znovu uvolněte obličej, ramena, paže, pánev, nohy…- můžete si i pustit vám milou hudbu….a zkuste teprve teď číst dál…
Byly Vánoce, Silvestr, čas ,který máme spojený s tím, že se setkáváme s rodinou, přáteli (nemusí to tak být ..samota je taky překrásná, ale o tom jindy)Nicméně, i když jsme obklopení lidmi, vůbec se nemusíme cítit naplnění, šťastní a veselí….a nebo ano a po odchodu stejně přijde taková prázdnota a možná chuť brzy zase někoho vidět, s někým se potkat a nebo toho bylo tolik, že už nechceme nikoho vidět….Buď vlevo nebo vpravo…Lidskou společnost vyhledáváme a chceme s lidmi být, je to naše přirozenost a přece nemusí dojít k pocitu radosti…. a raději se pak někde „zašijeme“, v dílně, v pokoji, na zahradě, jdeme běhat, na kolo….Můj život mi dal takovéhle pochopení…Setkání s člověkem, s lidmi, je jako poslouchat hudbu. Buď ji prostě jenom slyšíme, slyšíme zvuk, tóny, možná vidíme skupinu muzikantů…s lidmi: slyšíme slova, vidíme tváře..Vnímáme pouze základními smysly. Všechno tak nějak sklouzne a jdeme dál..a nebo…Při poslechu vnímám sebe, své tělo, tlukot srdce, dech.Tóny a zvuky mě rozvibrovávají uvnitř těla, dopadají někam hluboko, kde mě nalaďují, vylaďují…chce se mi hýbat, pobrukovat si, tleskat, dupat, smát se, plakat….mám své pocity,ale hlavně cítím, že reaguje celý můj člověk uvnitř i venku..Vním,ám atmosféru kolem sebe, dakší reagující lidi, nejsem sama, jedeme na společné vlně hudby…(neuzavírám se pouze do sebe)Totéž mám i s lidmi. Když s někým mluvím, jsem v kontaktu, nevidím pouze jeho vnější vzhled a neslyším pouze slova. Vnímám barvu hlasu, vnímám, co je za slovy, vnímám jemné vlnění,které pohyby těla vytvářejí, vnímám, co člověk vyzařuje, když zrovna poslouchá mě anebo druhé a nebo mlčí.Nevnímám pouze projevujícího se člověka, pokud je skupina lidí,ale vnímám celý náboj skupiny,.Vnímám smích jako svěží déšť a společnou radost jao osvěžující drink, vážné pobrukování vnímám jako společnou hloubku situace. Neodděluji sebe a ostatní, vezu se na společné vlně. Můžu pak kdykoli skupinu opustit,ale stále ji cítím při sobě, pokud se mnou rezonovala…jsem schopná se naplnit jedním krásným pohledem od srdce k srdci, opravdovým obejmutím. V setkáních cítím svou plnost, svou totální přítomnost, svou upřímnost a otevřenost a navnímávám totéž u ostatních. A tak může být společnost, která mi nedá skoro nic, protože si každý „jede“ ve své ulitě…a nebo odcházím skoro s křídly na zádech, protože jsme se „setkaly“ hluboko, cítili jsme se, vnímali se…. a je úplně jedno ,jestli lidi znám 30 let a nebo pár hodin. Jde o otevřenost, cítění, vnímání, přijímání a dávání 🙂
Hluboké a naplňující setkávání v roce 2020

  • 3.1.2020