Lada Dudová
Author Archives: Lada Dudová

Matrix, mnohovrstevná realita

Mám potřebu sdílet…tenhle „Matrix“, co se teď děje je opravdu neuvěřitelný.

Je to vlnění strachu, obav, nejistoty, které, když se nám daří „přepočítávat“ , přináší takovou úlevu.

Dnes dopoledne jsem se rozbrečela neskutečným vděkem, dojetím, úžasem, uvědoměním..

Kdo mě zná, ví, že tady sladce netlachám…

Najednou mě zaplavila vlna péče jiných lidí o mě…sice jsem doma úplně sama (ale klučíci už brzy dorazí), ale vlastně na určité úrovni vnímání jsem zabalená v péči jiných lidí, kteří nejsou se mnou fyzicky. Někdo si předplatil masáž, dostávám víno, marmeládu, květiny, milá slova…

Abych to ucítila jako opravdovou psychickou podporu a vnímala bezpečí v téhle situaci, bylo třeba pustit urputné myšlenky nato, odkud by zájem měl logicky přijít, opustit myšlenky, že se to všechno potáhne, jaké to má dopady….jenom nechat k sobě ten pocit „péče a bezpečí“, který se vlní v  „Matrixu určité reality“

Jo, asi je ze mě částečný blázen, který vnímám realitu jinak, ale je to osvobozující;)

Jenom se nadechnout reality, která vysílá podporu, oporu, spojení, spojení, propojení, lásku k životu….nesmírně mě dojímá podpora lidí, kteří mě ani skoro neznají, podpora státu, který mě taky nezná…je to „jenom “ určitá REALITA – MATRIX, do kterého mi bylo dovoleno se nacítit. Boží…nemám slov..vysílám k Vám

  • 27.3.2020

Vnitřní síla je částí naší fyzické imunity

Fyziologická fakta současné situace versus vnitřní citový svět. Viditelné a jasně prokazatelné pod mikroskopem (buňky), jinak skryté a stejně tak….. viditelné v krizových situacích v našich životech (pocity a emoce), jinak skryté za zavřenými dveřmi domácností a našich životních masek .Nyní mikroskopy nutně rozkrývaný analyzovaný vir, který nás prokazatelně napadá, abychom zjistili „jak na něj“ a nutně rozkrývané „psychické projevy viru“ v našich každodenních životech, které prokazatelně napadají naše jistoty, přístupy, hodnoty, automatické chování, zajetý koloběh věcí…Jak moje úžasná kamarádka , bioložka vědkyně, která pracuje v laboratoři , dostávají se k ní různé analýzy a pracuje se souvislostmi kolem rozborů…mi vysvětlila:“..v úrovní první fáze onemocnění reaguje obranný systém nedostatečně a je třeba jej „vhodně“ posílit a v druhé fázi virus spouští patologickou imunitní reakci, člověka vlastně zabíjí vlastní dysfunkční imunitní buňky…“ Přirovnáno k našemu běžnému dennímu životu ?Náš každodenní život posilujeme: prací, vyděláváním peněz, partnery, aktivitami, zábavou, povinnostmi, vyplňováním volného času…vyplňováním sama sebe? vlastně čím?plnými koši jídla?velkými zážitky?zaplněným denním harmonogramem, pocitem důležitosti, že vedu lidi…kam?spokojenými fajfkami, že moje děti studují tam a tam, umí to a to a žijeme skrze jejich úspěch?nebo vztahovými životními dramaty?…skoro se nezastavit a tím nemít moc pocitů ohledně osobního vnitřního života. Je to „vhodné“ posilování?Když ne, „vir nevhodného posilování života“ se začne projevovat…přijde nutkavý tlak na životní změnu. Nekompromisní Změna k nám všem tedy dorazila…..někoho zastavila…a nebo ještě přidala: práci, děti doma, partner doma….zvětšené emoce. A přišel na řadu náš „imunitní systém“, nebo-li zjednodušeně: schopnost odpovídat na nepříznivou situaci. A dal se do pohybu náš opravdový vnitřní stav.Zviditelňuje, co žijeme a jestli je to TO, co nám podporuje „imunitní systém“,vnitřní rovnováhu, vyrovnanost, stabilitu, integritu, a nebo nás „ničí“
Někdo v téhle situaci hledá nové byznys nápady, protože vyděláváním peněz žije,u někoho se zvýšil nápor práce, protože toho má pořád „nad hlavu“, někdo cítí velký tlak ze zodpovědnosti za druhé, protože žije velikou zodpovědností,u někoho se zvedl strach, protože uvnitř se o svůj život bojí, někdo má potřebu pomáhat, protože žije skrze službu druhým, někdo hned hledá brigádu, protože si jinak přijde neužitečný, u někoho se zvedl pocit, že nechce být stále obklopen rodinou, protože …., u někoho se projevil nesouhlas s chováním někoho ve své blízkosti, protože má málo tolerance a je nespokojený sám se sebou, u někoho pesimistické prognózy, protože je pesimista, někdo začne víc pít, protože se rád odpojuje a utlumuje, někdo se najde ve výuce svých dětí, protože rád vede….prostě se krásně vybarvujeme ….a pokud je náš „imunitní systém“ dysfunkční, tedy náš vnitřní prostor je vyčerpaný, unavený, nevyživený námi samotnými, naše integrita je rozbořená…“jsme napadeni virem“, který, když dáme pod „mikroskop“ a blíže se na něj podíváme, se jmenuje: necitlivost k sobě, skoro žádná empatie, izolovanost, utlumování sebe sama odpojováním se od svých pocitů a emocí, pak je čas „se léčit“ a vrátit náš život do Rovnováhy ….každý máme ten zobáček vychýlený jinam. Za mě: já si léčím „pocit materiálního bezpečí“, i když můj účet a současný stav vypovídá o něčem jiném. Iluzi opuštěnosti, když se nemohu s ostatními stýkat…Jde hlavně o to zvýšit citovou a srdcovou imunitu a zjistit, co nám prospívá a co ne…Vyvážit rozum a cit (není to nějaký film?) Spoustu informací nám „pan vir“ přináší.

How

  • 26.3.2020

Autentické prožívání období „koronavirus“

Autentický „koronavirový“ příběh. Je neskutečně zajímavé jak se naše prožívání může měnit pouze na základě zaměření pozornosti na určitý aspekt situace. Stačí změnit úhel pohledu a svou situaci zase prožíváme jinak.
Konkrétně z mého života…
…Než se k nám dostala „vlna“ , jsem už měla radost, že jsem své „živnostnění“ docela rozjela, že mi dělá radost, že vím jakým směrem jdu, že zúročuji nabyté zkušenosti a pády, že nejsem tak povrchní (jak jsme občas o sobě slýchavala), neb mě život hloubkám naučil. Nějak jsem smířenější se střídavou péčí, kluci povyrostli a já si s nimi mohu otevřeně povídat o pocitech a emocích s tím spojených. Chápou i osobnostní rozdíly mezi svými rodiči a vědí, že my dva spolu žít v lásce a harmonii nezvládneme. Měla jsem pocit, že mi narostla odvaha projevit se taková jaká jsem, zdánlivě bez nohou na zemi, ale při bližším zaměření se, velmi pragmatická.
Zdánlivě vzdorovitá žena (ve skutečnosti vystrašená), která chce za každou cenu vidět a prožívat život jinak než její rodiče.
Zpět k březnu 2020…prásk!….a Lada je zpět v bodě 0. Nemůžu dělat nic z toho, co mě naplňuje, živí, dělá radost. Plavání s dětmi, cvičení se ženami, masáže, pobyty…
Jako první se ozvalo…“to bude dobrý, to přejde a brzy bude vše zpět… „..Nicméně je neuvěřitelný jak se myšlenky mění stejně rychle jako se šíří mezi nás virus…Můj zpětný rozjezd se stále o měsíce vzdaluje, můj pragmatismus a selský rozum se zapojil. Výbuchy v pláč, beznaděj, hysterie, pocit oběti.
Umím si život hodně okořenit a hořké druhy nechybí, takže děti jdou na 14 dní k tátovi, ve chvíli, kdy je vyhlášená karanténa. Zdi, náš králík a já 🙂
Nebudu dělat frajerku, že vše zvládám s ironickým úsměvem a pusou plnou vtipů na svůj účet 😉 I to, že sdílím svůj příběh, je jasný důkaz, že prahnu po pospolitosti, propojení a pocitu, že „v tom“ nejsem sama.
Jo…nechtěně jsme otěhotněli něčím novým, kdo chce i něčím jiným než koronavirem (nechci teď zlehčovat virovou situaci, budu se zaměřovat pouze na tu psychickou vnitřní stránku).
I „potrat“ může být řešení, ale já se rozhodla, že tohle „dítě“ ve svých 45 letech „donosím“.
Jak dlouho, že to těhotenství trvá? 9 měsíců? O.k….takže mám a snad i se mnou někdo další (dejte vědět;)), máme před sebou 9 měsíců trpělivého „přepočítávání trasy“ v našich životech.
A teď ten úhel pohledu. Zatím vítězí ten hodně vnitřní, který cítí, že tohle se řeší i na globální úrovni.
DOSTATEK, POSPOLITOST, PODPORA, RESPEKT, DŮVĚRA, že život má svou inteligenci a pokud jsem schopná se neoddělovat od ŽIVOTA, zvládnu to. Zvládneme to.
Co mě (cítím tak) odděluje, nás odděluje? Strach v jakékoli podobě, pocit oběti (že jsme pouze vlečeni)…myšlení je podle mě energie, která se zhmotňuje…Cítím tedy, že mým hlavním úkolem, je, ne za prvé přemýšlet jak se uživím a jak to bude za pár měsíců, ale JAK ZMĚNÍM SVÉ MYŠLENÍ NA PODPŮRNÉ A NA POCITY BEZPEČÍ. Změnit smýšlení o opuštěnosti a cítit tu obrovskou propojenost.
…a..odtud…jednat
Z jinu (ženská esence) “ těhotenství “ do akce jangu (mužská esence) „porodu“
Všem nám držím palce…potkáme se v „porodnici“ 🙂
Jo a v tomhle případě, rodí i muži:)

  • 17.3.2020

„Koronavirus, hlubší smyslus“

Na úvod chci napsat, že souhlasím s tím být zodpovědné, čili mýt si ruce, pokud se necítíme dobře být v karanténě, necestovat…

Dále chci pak psát o hlubším smyslu

Pojďme si slovo Koronavirus trochu rozebrat:

korona, koróna

Význam:

• věnec, koruna

• vnější vrstva sluneční atmosféry

• druh elektrického výboje vznikající v okolí silně zakřivených vodičů

• (knižně) kruh, družina

(zdroj: slovník cizích slov)

Za mě: podstatou této situace je:  najít v sobě dostatek odvahy, lásky, naděje, důvěry a vytvořit „družinu“. A díky této „družině“, společenství, prosvítit strach, který kolem toho vznikáJ

Udělala jsem i numerologický rozbor, každé písmeno vibruje pod nějakým číslem, vzala jsme chaldejsko-hebrejskou kabalu podle Lindy Goodman:

KORONAVIRUS dává dohromady 42, 4plus 2= 6

A pojďme se podívat na podstatu čísla 6

Jednak koresponduje s ženskou planetou Venuše (se znameními Býka  a Vah…téma matérie versus spirit, mezilidské vztahy versus osobní zájem)

Dál budu psát o čísle 6 z pozice vnímání světa jako vibrujících atomů, jako o shluku buněk, které nesou informace a energii. Nesou informace všeho, co se na Zemi událo, informace našich předků…víceméně DNA informace…genetika a fyzika…

Chápu, že vše má svou „DNA“ i čísla a jména…všechno…neb „my jsme všechno“

Číslo 6 pokud není „prosvícené“, tedy nevibruje s láskou, ještě pozemštějšími slovy: Pokud se potenciál čísla 6 vůbec nevyužívá a tupě se pouze přijímá, pak co nám přináší?..nese v sobě  závislost, agresivitu, zbabělost, opatrnost, autoritářství…nosí v sobě velmi nízké sebevědomí.

ČILI koronavirus nám má pomoci tohle v sobě „přepočítat“ J

Na : víru, odvahu a důvěru

Většinou máme se strachem tendenci si své strachy projektovat do druhých a o to tu běží…KORONAVIRUS JE NAŠE KOLEKTIVNÍ PROJEKCE STRACHU.

Vše bereme jako PO VINNOST, na hlubší úrovni je téma VINA a dělání všeho bez ducha jako povinnosti, bez vlastní zodpovědnosti a iniciativy.Bezduché  následování….a naprostá nutnost vyhýbat se chybám…pak chceme jistotu, pak jsme závislé, pak jsme plné strachu…cítíte to „domino“?

….a to je ta past….chyba je lidská, a vlastně neexistuje..je to pouze zkušenost

Sebezáchovou je tedy: Vřelost, odvaha, důvěru, propojení se s ostatními podobně smýšlejícími lidmi..vystoupení ze smyčky viny, povinnosti a tupého následování…

Zacítění se nad vlastním životem, kde stále pouze následuji, co je třeba, neb se to ode mě vyžaduje a naprosto ignoruji svou intuici, své potřeby…ignoruji péči o sebe a pouze „přežívám“, chci zapadnout  a moc neriskuji a hlavně se kontroluji, protože „chyba se trestá“ (totéž pak dělám ostatním (zejména rodič versus děti))

V celé situaci tedy cítím mnoho pozitivního (byť mě to zdánlivě drtí ekonomicky, nemohu svou práci vykonávat), získat můžeme mnoho pro svůj osobní láskyplný posun,a  nebo zcela upadnout. Je na nás jakou „družinu“ si vybereme J (jakou „družinu“ pocitů a emocí)

A na závěr: je to o ženské energii soucitu, trpělivosti, hloubce. Jin (ženská energie“ je děloha…temnota…život ze tmy a útrob). Můžeme nyní „otěhotnět“ novým přístupem k životu a nebo „potratit“

Amen

Moc děkuji za komentáře, diskuzi…cokoli J

Objímám a děkuji za „naši družinu“

Lada

  • 14.3.2020

7 tipů jak uvolnit napětí v těle

…a udělat si prostor pro novou vlnu síly

1) Pozornost, ne snaha

Pochopit, že není třeba ke všemu veliké úsilí. Takové to přísloví „dvakrát měř a jednou řež“, bych pouze pozměnila na „několikrát pozoruj a pak mysli a jednej“

Naučit se hlavně pozorovat, soustředit se na malé detaily, na prostředí kolem sebe: osvětlení, příjemnost vzduchu, uspořádání místnosti…cokoli …a pozorovat samu sebe (sám sebe) jak se tady cítím, jak sedím, jak to všechno vnímám…pozorovat, „pozorovat“ tón hlasu člověka se kterým mluvíme, barvu očí, mimiku, gestikulace, jak se s ním cítíme.

Pozornost nám dovoluje být až za slovy, za tím, co je na povrchu, dostaneme se „za to“ jak se situace jeví prostřednictvím bleskových myšlenek bez hlubšího pozorování. Tak můžeme lépe odhadnout, co je třeba udělat, jestli stres a tlak, který cítím je třeba mít, jestli to není pouze zautomatizovaný stav a hlavně můžeme postupně napětí v těle rozmělňovat právě zaměřením pozornosti na detaily, které opravdu vidím, cítím..a  nejsem pouze otrokem letících myšlenek.

Přílišné myšlení nám způsobuje spousty nežádoucího napětí a pouhým pozorováním můžeme tenhle stav „zachytit“ a posléze dalším pozorováním nechat zjemnit a nebo odejít.

POZORUJME bez myšlenkového doprovodu

2)  Netlačit na “ teď HNED“ to musím udělat, co nejvíce být bez časového omezování

Mít odvahu (pokud nejde o život)dát si větší časový prostor než mi dává můj vnitřní diktátor a nebo diktátor v práci, či doma

Může jít o pouhé minuty, či hodinku navíc, nemusí jít o celý den. Jenom si dovolit ihned nereagovat na vnitřní či vnější impulz „včera bylo pozdě“. Děsný manipulativní pořekadlo.

Dovolit si reagovat doslova s nohami na zemi, cítit své nohy, cítit jak stojím, jak dýchám

Ptát se, opravdu je to teď hned nutné?Co se stane, když to teď hned neudělám, nebo on, ona neudělá?

Velmi dobrým učitelem jsou děti..“jo, počkej, za chvíli, už jdu, teď ne, pak to udělám“…  a třeba to úplně stačí..Ptejme se. Je to opravdu nutné?

        3)    Přestat sobě a ostatním dokazovat

Rozhodnout se, že uvařím večeři o pěti chodech, na kterou nakoupím mezitím, co rozvezu  a následně vyzvednu děti z kroužků a ještě pomůžu sousedce. Navíc u toho budu velmi dobře vypadat a dělat, že to mě to děsně baví.

Nebo zvládnu pět schůzek  s  klienty a s každým uzavřu výhodný projekt, vůbec mě to nevyčerpává, jsem ráda výkonná, protože mi to? Šolíchá ego? Anebo vytváří sakra velké napětí v těle? Anebo zřejmě obéJ

Ptát se, jestli to ocenění ( a od koho?) stojí za to a jestli to vlastně celé není moc vážné.

4)   Zapojit, co nejvíce smysly

Co nejčastěji během dne se zadívat z okna a vnímat barvy, světlo. Zapojovat hmat, cítit pod rukama věci, které mě obklopují. Přivonět ke kávě, ke květinám. Zavnímat jak se cítím v oblečení, které mám na sobě. Zkrátka se během dne na chviličku zastavit a zjistit, co vidí mé oči, co cítí můj nos, co slyším, jak citlivé jsou mé ruce.

Zavnímat svůj dech, zavnímat své tělo jak se mu daří…

         5)   Velmi často zapojovat protažení s hlubokými nádechy a výdechy

Můžete se inspirovat těmi,co jsou na mém youtube kanálu a nebo jakýmikoli, které jste se naučili.

Je dobré se několikrát za den projít, co nejvíce vstávat a chodit a vnímat jak rychle chodím, jak se u toho hýbu, jak je mé těle sehrané v horní časti a spodní části

         6)    Humor a smích

Nacházet, co nejvíce příležitostí k úsměvu. Udělat si ze situace legraci. Místo neustálých příkazů našim dětem, jim to můžeme třeba zazpívat(byť falešně), ukázat jim, že si ze sebe umíme udělat legraci. Vyměnit si třeba na chvíli role,ale se smíchem, ne zase něco někomu dokazovat.

Nacházet v situacích,co nejvíc lehkosti, i když se to zdá nemožné.

Pouštět si vtipné seriály, pořady…u kterých můžeme vypnout a rozplakat se smíchy.

Tím se nám uvolní emoce.

Stejně dobrý je i pořádný pláč,ale pojďme si to udělat méně vážné (už tak jsme si toho dost naložily;))

7)  Mít přátele a vídat se  s nimi, co nejčastěji osobně

My holky potřebujeme hlavně kamarádky, lépe pochopí naše myšlenkové pochody a zvládnou náš vnitřní chaotický a velmi emoční řád neřád;)

 A zapojit všechny předešlé body

Vykašlat se přitom, jestli to dělám dostatečně dobře:):)

  • 7.3.2020

Citlivost, k čemu je to dobrý?

Být citlivá… Je to tak trochu jako chodit venku v nepříznivém počasí bez oblečení, jako mít hodně bolavé tělo a nechat ostatní, aby na ty „modřiny “ sahali. Ale už nemůžu jinak, když je schovávám a svou citlivost maskuji sarkasmem, shazováním sama sebe, sváděním „modřin na mém těle“ na druhé, naplňuje mě pak pocit, že žiju nesmysl, který zaplácávám prací, péčí o druhé, tlacháním o nedůležitostech, hledáním jak samu sebe znecitlivět…už nechci být necitlivá..znamená to,ale , že nejsem stále americky vysmátá, protože cítím nepravdy jiných žen a ty jakoby zvětšovaly ty moje „modřiny“…Nechci ze sebe dělat někoho zajímavýho, naopak…Asi jsem konečně natrefila na to, co mi dává smysl. Být úplně obyčejná ženská a neschovávat „modřiny“, učit se je léčit na vzduchu, neskrývat je, nematlat si med kolem pusy…nežehrat na špatné počasí, na nedostatek lásky od muže, na špatně placenou práci, na tlaky zvenčí, přestat si myslet, že mě spasí chození na seberozvojové kurzy, kde jsou návody na lepší žití. Ne, tyhle rozhodně. Jestli mají nějaké smysl, dle mé zkušenosti, pak ty, které mi dají prožitek mých „modřin“ , dávají mi tím schopnost je cítit, sebe cítit a nacházet vlastní způsob jak se jich stále nedotýkat, nezvětšovat je, ale naopak je nechat zmenšit, možná i zmizet. Dávají mi pochopení, že „modřiny “ jsem si udělala sama a tím pádem jsem i JÁ schopná je poléčit. A víte,co mi modřiny způsobuje? Třeba jenom pitomé hodnocení mé samotné, pojmenovávání mého způsobu života, různá jména: jiný, odlišný, neúspěšný…neuvolněnost mého těla, necítění mých hranic a dovolování ostatním je překračovat. Je toho hodně, rozepíšu se jindy. BAVÍ MĚ HLEDAT MYŠLENKY A ZPŮSOBY ŽITÍ, KTERÉ MI TĚLO A PROŽÍVÁNÍ NIČÍ, KTERÉ MĚ ZNECITLIVUJÍ, ABYCH OPĚT ZCITLIVĚLA,abych zase ŽILA.

Proč to píšu? Protože vím, že nejsem jediná a třeba to někomu dodá odvahu;) a bude nás víc a přestaneme se schovávat za anděly, za „duc hovno“ za materialistky a realistky…Co je REALITA ŽENY BEZ CITLIVOSTI?…..i muži mají svou modřinatou ženu uvnitř,ale ZAČÍT MUSÍME MY ŽENY V ŽENSKÉM TĚLE .

Kdyby to ve Vás (Tobě) vyvolalo jakýkoli pocit, napiš (te) mi a přidejte se třeba i k mé skupince „Projekt Žena“

ladadudova@volny.cz

  • 23.2.2020

Štavnatý a smyslný život!

Bez ohledu na věk, postavu, tituly, rodinu či nerodinu, bytí v páru či singl, vlastnění tučného konta a nebo pár peněz..bez ohledu na tohle všechno, cítit, že jsem „plná nápadů“, živých inspirativních pocitů, naplněná proudící vášní a silou, která mě doprovází všude – na nákup, při vaření, cestou domů, v metru, při vybírání nové knihy, šatů, během jídla, povídání s kamarádkami. Cítit ji kdykoli a kdekoli…

Tuhle vlnící se sílu, které je jednou více, jednou méně, jednou se promění ve slastné ticho, po druhé v hlasitý smích, po třetí ve spokojené vrnění při masáži, po čtvrté……

Když jsme se narodily cítily jsme se blaženě při pohlazení, při dobrém jídle, při pohledu na barevné nebe, letící bublinu, rozchehtaly jsme se při legračním zvuku, hraní na honěnou…Bylo nám jedno, jak u toho vypadáme a jestli se na nás někdo dívá. Bylo nám jedno, jestli to někdo ocení.

Postupem času jsme ale zvážněly, ztuhly, začaly jsme padat do kalkulací za jaké chování, co dostaneme. Propadly jsme posuzování a hodnocení sebe sama  a druhých podle vzhledu, značky oblečení, podle druhu koníčku, auta ve kterém jezdíme, začaly jsme samy sebe vidět jako „hodnotné“ pouze „za podmínek“. Naše hodnota se začala spojovat s úspěchy ve škole, pak v práci. V množství nasbíraných diplomů a titulů, s výkonností (ve sportu nebo v práci), ve schopnosti být dokonalou matkou, dokonalou ženou, dokonalou zaměstnankyní…

Začaly jsme soutěžit, myslet, plnit úkoly, mít cíle…a …..umírat.

Tohle naše ženství zabíjí.                                                

Vím, o čem mluvím. Sama jsem byla od útlého dětství až do nedávné doby klukem. Zvládala jsme skoro nezvladatelné.

Jenomže jsem se cítila divně, jako kdybych žila život někoho jiného…

Cítila jsem ,že chci VÍC…ale čeho víc?

Lepšího partnera, lepší děti, hezčí bydlení, víc peněz, milejšího zaměstnavatele, víc večírků, víc dovolených, víc dobrého jídla, víc romantiky.?…Každé „víc“ vůbec nepomáhalo…naopak, bylo stále nedostačující.

A já vím, že „tohle víc“ zůstane nedostačující…jsme zakleté veverky na kolotoči, co běží a běží a rychleji a rychleji a víc a víc….ale nikam to nevede…možná k únavovému syndromu, problémy se ženskými orgány, nepovedeným vztahům, psychickým poruchám, neplodnosti, neustále přítomné podrážděnosti a nespokojenosti.

Já vím… a jsem na cestě z toho ven, mám pořádný kus za sebou.

A je to naplňující dobrodružství

Pojďme s  tím společně zatočit, rozhodnout se být odvážné a  pomalu, ale jistě převést VÍC a  VÍC do CÍTÍM a PROŽÍVÁM.

Být nezávislá na vnějších faktorech a  cítit  se šťavnatá, měkká, sexy, zářící.

Neslibuji jistotu stálého smíchu a stálé spokojenosti. To bych byla podvodnice.

Živý ženský svět je zkrátka živý, nicméně když jsme u sebe uvnitř jako doma, už si prostě zakřičíme, protože nám to uleví,ale nestrhne mě to do hysterie.

Směju se, protože mi to přijde směšné a ne proto, abych se nezesměšnila a druzí na mě nekoukali divně.

Mám pro Vás připravené dýchací techniky, které tělo nakopnou.

Videa jak pracovat, postupně s pánevním dnem. Zdrojem síly, potěšení, ženské měkkosti, autentičnosti, smyslnosti 🙂

Mám své vlastní životní příběhy, ze kterých se dají pochopit ledasjaké zákonitosti důsledků 🙂

Vše si prožijete v teple domova, či jiném Vám milém místě 🙂

Napište mi na můj email: ladadudova@volny.cz

A začneme dýcháním, začneme žít od začátku;)

A každý týden až dva týdny zašlu novou inspiraci.

Berete?

Strávíme spolu týdny, měsíce, možná i roky…uvidíme, jak se to vyvine.

Už začínáme …ženské plynutí… a cílem je cítit ŽIVOT uvnitř sebe.

Lada

  • 11.2.2020

Jsem ulítlá a nebo velmi nohama na zemi?

Jsem ulítlá?Někteří moji blízcí a i neblízcí, kteří mě znají méně, mají pocit, nebo si spíš myslí, že zbytečně život pitvám, ptám se na zbytečné otázky, jsem prostě jiná, zabývám se věcmi, které nic moc neprodukují, nemají logiku , vymykají se běžnému zaběhlému způsobu života.K tomu jak nahlížím na život, z kterého úhlu pohledu mě zajímá mě přivedla „bolavá psychika“ a bolavé tělo. Díky svým životním zážitkům, bylo třeba najít nějaké vysvětlení proč mám nahuštěných tolik „negativních životních dramat“, počínaje narozením. Už v některém předešlém příspěvku jsme psala o tom, jak jsem byla kluk, , bojovník…..potřebovala jsem přežít..Já už teď o životě vlastně nepřemýšlím, už nejsem filozofem života, já ho dnes doslova cítím.Mám velmi citlivé tělo, díky, cvičení, které tělo oživuje. Okamžitě mě mé tělo upozorní, když jednám nebo myslím „proti sobě“. Do nedávné doby jsem totiž vlastně jenom rutinně žila, nicméně moc radosti, pocitu vášně, uvolnění, krásných prožitků, mi to nepřineslo.Bylo třeba začít vnímat jiným způsobem než pouze mozkem a myslí…začala jsem zbystřovat své smysly , brát vážně mé pocity a emoce a učím se nebýt jimi ovládána,ale vedena…Můj život je rozhodně stabilnější, veselejší, jsem méně závislá na názorech druhých, nestydím se být svá, cítím mnohem větší svobodu, než kdy předtím…A tak mi řekněte, je možné být ulítlá, když jsem v těle, když se soustředím na pocity,které jsou v těle, když „uvažuji“ z míst v těle? Tělo je přece hmotné, nebo ne?A myšlenky? Nejsou ty právě ty ulítlé, odpojené od těla?

  • 8.2.2020

Být ženou „a přesto“ a nebo „právě proto“ si hezky žít

Byla jsem ženou uvězněnou v mužském způsobu života, vše ,co jsem dělala bylo řízeno principem: výkon, efektivnost, zvládnuto dokonale, jasné cíle, poradit si ve většině případů sama, volný čas trávený sportovním výkonem na kole a nebo rychlou chůzí, či během a hlavně závod s časem…
Děti byl další důvod, proč ještě „přidat“..
Celých mých posledních 10 let je o překlopení se z mužského nastavení do ženského.
Učím se tvořit, pečovat, milovat a vydělávat peníze…a přitom být v těle a vnímání, kde převažuje ženská esence.
Celé to začalo tak, že mi moje ženská část pomalu,ale jistě začala úplně dávat „výpověď“: moje tělo byl stroj, žádné smyslné prožitky, žádná chuť na ženskou jemnost a tvoření z vášně.Jediné, co jsem si občas dovolila byly lekce afrického tance , jenomže i ten byl zaměřený na výkon, jasné kroky v choreografii, takový spíše válečný tanec…Tím, že jsem ignorovala svou ženskou část, neb mi překážala svou citlivostí..dost brečela a stávala se smutnou a bezradnou a to jsme fakt nesnášela, jsem se pořád víc a víc odpojovala sama od sebe. Dost jsem své přecitlivělé části nadávala a nechtěla ji skoro vůbec pouštět „ke slovu“. Byla to pro mě slabost a projev ženské ufňukanosti a to mi vážně vadilo.
A tak…..můj intimní vztah s partnerem šel do kytek, protože v posteli se vlastně potkávali dva kluci.Vůbec jsem tenkrát netušila , jak je obohacující ženská pomalá vlnivá smyslnost…naše hrátky byly zameřené na jasný cíl: orgasmus a všelijaké výmysly kolem, co by mohlo být vzrušující ..Svou ženskou podstatu jsem ,ale nemohla úplně vymýtit, takže ta byla po milování frustrovaná a smutná, byť zhlediska mé mužské části „splněno“
Tak jo…takže,co všechno jsem, prozatím, pochopila při překlápění svého velmi silného jang (mužský princip)náboje do toho , rozhodně mně bližšího, jin (ženského principu) náboje…a přitom stále zůstávat ve schopnosti uživit sebe a děti..a udržet „linku“ a „záměr“(mužská schopnost). To musím i teď při psaní..čili je opravdu dobré mít oba „náboje“ schopné projevu,ale žít více tím, co v nás převažuje (ženská či mužská část).
Co je patrné na pohled je, že se změnilo moje tělo, opadly mi vyrýsované svaly na rukou, zjemnil i můj mužský výraz v obličeji, umím používat při chůzi měkké boky a už nerázuji jako voják při pochodu.
Potřebuji čas, než něco vznikne (třeba i tenhle článek) , předchází skoro nic nedělání…potřebuji vnímat své tělo, cítit jej, dávat mu láskyplnou péči.Nemazat na něj rutinně nějaký krém,ale vnímat vůni oleje, vnímat jak kůže přijímá vyživující látky, vnímat své dotýkající se ruce…tohle je velmi důležitý bod, pro nás ženy, vnímat své tělo a dávat mu samy péči,kterou potřebuje. Nejdříve naše doteky a naše péče, a pak můžeme vést doteky druhého člověka.
Dělat věci jen tak, protože mě uvolňují, protože mě to baví, protože se při nich cítím „svá“, nic nehraju, prostě jsem. To,co dělám není pro mě práce,ale vždy je to moje vyjádření se…
Musela jsem odejít ze zaměstnání, kde jsou jasně nalinkované způsoby práce, kde je pravidelný řád, kde jsou úkoly ke splnění…
Odešla jsem tkzvaně na „vlastní nohu“
Ženská podstata potřebuje, přirozený chaotický řád.Řád, který se vlní, je flexibilní jako proudící řeka, má různé kvality. Chvíli dynamický, chvíli jemný, chvíli vážný, chvíli dětsky nevinný…My ženy jsme cyklické, proměnlivé ..to nepotlačíme..a nebo ano…ale mohou vzniknout třeba deprese, či ženské potíže, či….
Musela jsem opustit vztah, ketrý nás oba totálně potápěl. Bylo třeba zažít si samotu a objevit v ní sebe a propojení s ostatními. Začít se opravdu vnímat a samu sebe naplňovat…to je velká lekce a ještě probíhá…
Ženská podstata nemá cíl, my ženy se potřebujeme projevit, nasávat padající minuty všedního dne a tvořit z nich úsměvy, pohlazení, sdílení, krásu, něhu a možná to vede i k něčemu finálnímu, ale pro nás je důležitý ten proces ne výsledek.
Spontánnost..najednou přijde nápad.Náš vnitřní mužský princip nám pomůže jej uskutečnit,ale za doprovodu natěšeného žesnkého náboje, který se raduje při realizaci.Baví o ty vůně, barvy, vyplňování prostoru svými nápady..baví nás všechny ty pocity, ketré uskutečňování doprovází.
Sdílení a otevření se bez sebekontroly..povídání si skamarádkami, o všedních věcech, o svých plánech, o svých starostech a pochybování…společně si otevřít víno, poplakat si a nebo se halasně smát, vzájemné obejmutí v pochopení,že „v tom plaveme všechny“
Vztahy. Tvoření vztahů.Svolávání večeří, malých setkání.Dávat lidi dohromady….žena umí udělat atmosféru, teplo, přijetí a péči.Naše mužská část nám pomůže udělat “ akci pozvání“ a vymyslet a připravit vše kolem.Ženská část díky svým smyslům vybírá dobré jídlo, vyladěné kombinace chutí, barev, vůní…a své smyslné vyzařování.
Když vpustíme naši ženskou přirozenost cítíme se naplněné, celé, kompletní, nemáme pocit, že „nám něco chybí“… Tady podle mě vzniká ta naše charakteristika, „že nevíme, co chceme ,ale nedáme pokoj,dokud to nedostaneme“…chceme vlastně svou ženskost :)..
Když vpustíme více naší mužské podstaty, než je zdrávo, cítíme se vyčerpané, podrážděné, frustrované, uanvené, naštvané a muž je rpo nás vlastně obtěžující element, protože je to jenom další chlap (kromě toho našeho uvnitř), který mě zase vysaje…
Moje ženská část mi postupem času přinesla tvoření v podobě velmi pečujících masáží, péči o ženská těla , ženskou mysl a ducha v podobě pohybových setkání asvé plavání s dětmi přetvářím na větší radost, hravost a volnost 🙂
Moje ženská část mě učí důvěře, že vše přichází v ten správný čas a ve správném množství.
Odevzdávám se s větší jistotou nejistotě a nepravidelnosti …množství výdělku se mi vlní stejně jako moje pocity, schopnost „zabrat“ se řídí mým cyklem a já už si s tím moc nelámu hlavu.
Mám čas psát, uvařit dobré jídlo, jít na procházku, hledat si hudbu, kreslit si, objímat své děti, být s nimi jen tak doma, nemít plány na víkend a třeba se celý den nesvléct z pyžama :)..mám čas BÝT…
Přeji nám všem více odvahy být ženou v roce 2020

  • 6.1.2020

Být mezi lidmi a nebo cítit, že jsem s lidmi…proč nás vztahy nemusí naplňovat

Být s lidmi a nebo cítit, že jsem s lidmi. Být obklopená lidmi a nebo cítit, že jsem s ostatními…Proč mě setkání s lidmi nedává , to co bych chtěl (a)..naplnění a radost?
Než budete číst další slova zkuste se nejdříve zhluboka nadýchnout a vydýchnout…nejdříve cítit své tělo…- cítit své nohy na zemi- pohodlně usadit své kyčle, pánev, cítit pohodlný sed- uvolnit břicho- uvolnit ramena a paže- uvolnit obličej- nadýchněte se zhluboka do břicha a hrudníku,alespoň 3x a pak znovu uvolněte obličej, ramena, paže, pánev, nohy…- můžete si i pustit vám milou hudbu….a zkuste teprve teď číst dál…
Byly Vánoce, Silvestr, čas ,který máme spojený s tím, že se setkáváme s rodinou, přáteli (nemusí to tak být ..samota je taky překrásná, ale o tom jindy)Nicméně, i když jsme obklopení lidmi, vůbec se nemusíme cítit naplnění, šťastní a veselí….a nebo ano a po odchodu stejně přijde taková prázdnota a možná chuť brzy zase někoho vidět, s někým se potkat a nebo toho bylo tolik, že už nechceme nikoho vidět….Buď vlevo nebo vpravo…Lidskou společnost vyhledáváme a chceme s lidmi být, je to naše přirozenost a přece nemusí dojít k pocitu radosti…. a raději se pak někde „zašijeme“, v dílně, v pokoji, na zahradě, jdeme běhat, na kolo….Můj život mi dal takovéhle pochopení…Setkání s člověkem, s lidmi, je jako poslouchat hudbu. Buď ji prostě jenom slyšíme, slyšíme zvuk, tóny, možná vidíme skupinu muzikantů…s lidmi: slyšíme slova, vidíme tváře..Vnímáme pouze základními smysly. Všechno tak nějak sklouzne a jdeme dál..a nebo…Při poslechu vnímám sebe, své tělo, tlukot srdce, dech.Tóny a zvuky mě rozvibrovávají uvnitř těla, dopadají někam hluboko, kde mě nalaďují, vylaďují…chce se mi hýbat, pobrukovat si, tleskat, dupat, smát se, plakat….mám své pocity,ale hlavně cítím, že reaguje celý můj člověk uvnitř i venku..Vním,ám atmosféru kolem sebe, dakší reagující lidi, nejsem sama, jedeme na společné vlně hudby…(neuzavírám se pouze do sebe)Totéž mám i s lidmi. Když s někým mluvím, jsem v kontaktu, nevidím pouze jeho vnější vzhled a neslyším pouze slova. Vnímám barvu hlasu, vnímám, co je za slovy, vnímám jemné vlnění,které pohyby těla vytvářejí, vnímám, co člověk vyzařuje, když zrovna poslouchá mě anebo druhé a nebo mlčí.Nevnímám pouze projevujícího se člověka, pokud je skupina lidí,ale vnímám celý náboj skupiny,.Vnímám smích jako svěží déšť a společnou radost jao osvěžující drink, vážné pobrukování vnímám jako společnou hloubku situace. Neodděluji sebe a ostatní, vezu se na společné vlně. Můžu pak kdykoli skupinu opustit,ale stále ji cítím při sobě, pokud se mnou rezonovala…jsem schopná se naplnit jedním krásným pohledem od srdce k srdci, opravdovým obejmutím. V setkáních cítím svou plnost, svou totální přítomnost, svou upřímnost a otevřenost a navnímávám totéž u ostatních. A tak může být společnost, která mi nedá skoro nic, protože si každý „jede“ ve své ulitě…a nebo odcházím skoro s křídly na zádech, protože jsme se „setkaly“ hluboko, cítili jsme se, vnímali se…. a je úplně jedno ,jestli lidi znám 30 let a nebo pár hodin. Jde o otevřenost, cítění, vnímání, přijímání a dávání 🙂
Hluboké a naplňující setkávání v roce 2020

  • 3.1.2020
1 2 3 5