Dělám to správně….

Řekla jsem si, že to jak žili moji rodiče bylo fakt špatně a já to budu dělat „správně“.Všechno budu dělat správně, protože vím, co je špatně.

No jo, jenomže nic není černobílé,že? A kde je napsáno, co je „správně“?

Dneska napíšu, že o všem rozhodují moje pocity.

Nicméně já dělal věci správně a moje pocity byly jeden velký nezvladatelný bordel, a nebo jsem je zakopala a vytáhla rozumové úvahy…..

A tak jsem se snažila dělat všechno správně, a to posléze i v manželství, v soužití s mužem.

Rozhodně jsem „věděla“, že nechci bát závislá finančně.. No jo, ale to bych musela taky vědět, že mám mít úspory a nebo rovnou skočit po roce zpátky do práce. Úspory jsem neměla a další moje „správně“ bylo: o dítě se pečuje a neodchází.

Tak jsem se to jala vykompenzovat nezávislostí v tom, že si se vším poradím sama. Uklizeno, navařeno, dítě postaraný, dokonce jsem si začala přivydělávat, ale tak, abych muže neobtěžovala, takže syny jsem měla vždycky všude sebou nebo to nějak zařídila. Našla jsem si i práci lektora na pobytech, aby můj muž měl prostor pro sebe.

Svůj osobní život jsem potlačila, protože „správně“ je vše pro rodinu.

Teda, to bylo tolik „správnosti“, že se ze mě stal takový hybrid robota a a chlapíka v ženském sportovním těle.

Vztah šel úplně do kytek a já byla uvnitř úplně vyčerpaná.

Jak je to možný, vždyť jsem dělala všechno „správně“?… tak jsem si to myslela a tak se mi i zdálo, že „slušní“ lidé žijí.

Z pohledu Lady dnes: z bordelu jsem vyrostla, bordel jsem vytvářela…

Takže zbořit….hlavně zbořit sebe. Tu zmatenou holku, co sice ví, co nechce, ale vůbec netuší jaká je a co chce.

Postupně jsem rozebírala cihlu po cihle….

Musela jsem, a stále musím, opouštět všechno, nejenom přesvědčení, způsob myšlení a otevírat svoje tělo pocitům, ale nese to s sebou i změnu ve fyzické realitě (opouštění lidí, míst, situací…)

Dnes vám řeknu, že správně je všechno, kde můžu volně dýchat, kde se cítím v pohodě, kde se můžu projevovat spontánně, když jsem autentická, když jednám citlivě se sebou i s druhými, když přijímám, že všechno se pořád mění, když spoléhám na svou intuici, když respektuji různost nás všech, když miluju a miluju bez podmínek….když vím, že vlastně vůbec nevím

Když jsem pro hodně lidí „bizár“, ale současně nacházím i „svůj kmen“

Amen

Přijímám, že….se mi nechce…

Jednou mě miloval (a) a teď mě nenávidí….

Přijímám, že to zkusím přijmout.

Nemusíme nic hned, můžeme na sebe pomalu, můžeme na sebe jemně, můžeme si i přiznat, že je to přijímání je ku..těžký.

Prostě i přijímám, že teď zrovna nepřijímám

Můj největší posun v přijímání přišel jednou, když jsem jednak vyslovila pro sebe výše uvedené, a druhak, když jsem začala přijímat, že osoba na druhé straně prostě není dobrák, prostě teď nechce klid, nechce mě pochopit, nechce se mnou souhlasit, nechce se mnou spolupracovat, nechce vnímat, že mám možná taky pravdu…..že té osobě na druhé straně prostě nikdy nevysvětlím jak to myslím a že můj záměr je dobrý a že nechci být v rozporu.

Ale ta osoba chce být v rozporu, chce drama, chce mě nesnášet a já jí to vlastně beru tím, že nepřijímám jak to ke mně má.

Jsem svým způsobem stejná jako osoba na druhé straně, melu si svou a arogantně si myslím, že já jsem „dobře“. No, to si ta osoba myslí taky…..

Znáte to?

Úplně nejvíc je to, když ta osoba je někdo vám velmi blízký příbuzný, a nebo manžel, vaše dítě…

Majstrštyk…

Přijmout, že ta osoba prostě s vámi spolupracovat nechce a jste kráva, i kdyby za vámi stál celý svět.

Když jsem to přijala, že tak to je, najednou jako bych stála pevněji nohama na zemi, najednou mysl jasná a srdce už tak netlouklo na poplach..

Situace dostala svůj řád…

Druhá strana mě dál nesnáší, ale já už to nepotřebuji měnit a už to je příjemný pocit. „A vo to tady de“

Co teď zrovna máte přijmout jak to je?

Jsem žena….

Narodila jsem se jako žena. Mám prostě ženské fyzické pohlavní znaky.

Dlouho jsem ale vůbec žena nechtěla být.

Raději jsem se „vypnula“

Být ženou jsem měla spojené s tím, že budu trpět, makat, furt budu frustrovaná, smutná, chlapi mě budou trápit. Že budu slabá, vlastně se v životě topit a popřípadě to můžu vyřešit utopením se v alkoholu a nebo se vypnout práškama.

Nechtěla jsem to takhle, ale neměla jsem moc návodu jak to udělat jinak. Rodinné otisky jsou prostě silné. Odezíráte od okolí, ale genům a dětským prožitkům jenom pozorovat nestačí. Je to jako magnet a zase vás to stočí směr, který je zarytý……jediná možnost je použít svou vůli, rozbušit srdce pro Život a pomalu a trpělivě měnit své reakce, chování, přístupy, myšlení, řešení situací…až se vám začnou objevovat nové úhly pohledu, nové pocity, nové prožitky….ty staré se ještě vrací, ale už máme záznam těch nových.

Takže jsem jako „vypnutá“, tak tomu říkám, tvrdě sportovala, šla na prestižní gympl, studovala tělocvik…všude jsem byla nešťastná, cítila se nemožně, cítila jsem, že nic nedokážu.

Chtěla jsem svůj „program: žena trpí“ prostě přeprat, přemoct pohybem, sportem, výkonem….vzala jsem si za muže logického, praktického, tradičního muže….jasně: přepereme spontánní chaotický život ženy logikou a praktickou konstruktivností….

Kdo mě zná, ví, že tohle už nežiju…

Nakonec jsem zabalila zbraně sportu, tvrdé práce, logiky, která ztrácí pružnost a spontánnost, vykašlala se na dokazování skrze výkon…

Zapínám se…zjištuju, kdo je to žena, bez minulosti, bez toho, co vidím kolem, zjišťuji to skrze své cítění, empatii….jemnost, něhu, pomalost, trpělivost, tlukoucí srdce, nepředvídatelnost, chaos, který má řád v cyklech….nebojím se svých silných emocí, protože je umím kdykoli ukončit, znám je, rozumím jim….

Umím si říct o obejmutí, o pomoc, umím dát sama sobě hranice, když padám do starých kolejí…..

Milé ženy, přestaňme zrazovat své ženství, zapněme se do polohy „on“…¨jak to poznáte?

Rozhodně nemáte zapotřebí něco udělat v nějakém limitujícím čase za určitých přesně daných pravidel a s jasně daným skóre výsledku…rozhodně nebudete chtít dávat na odiv své vysvalené tělo, nebudete chtít mít každý den stejný, dotek je pro vás jako osvěžující čistá voda, znáte svou hodnotu láskyplnosti a nenecháte se druhými využívat k otrocké výkonnostní práci….

Pojďme se „zapnout“, ať vytváříme smysluplné vztahy, které jsou to NEJVÍC

Když je vám blbě, kdo vám uvaří čaj? Splněné kvóty v práci a vaše činka vedle postele, drahý oční krém?

Howgh

Přijetí

Z mé vnitřní dílny….

Veškerá moje nespokojenost a vnitřní neklid, pocit neustálé potřeby něco dělat, zlepšovat, stihnout, na sobě opravit, neustálé pochybnosti o sobě samé, nikdy nekončící proměny pocitů a nálad mají (podle mě a mé zkušenosti) jeden „lék“ a není to „léčivo“ čili „léčka“, je to „dovolená“ od myšlení o tom všem…je to „DOVOLIT SI“ žít a cesta k tomu je skrze

PŘIJETÍ

Ženský princip potřebuje přijetí…proto tolik objímá, proto tolik řeší harmonii ve vztazích….všude chce cítit přijetí

A tak….z hloubi svého měkkého srdce:

– přijímám, že tolik přemýšlím

– přijímám, že si připadám nedokonalá

– přijímám, že mám proměnlivou náladu

– přijímám, že jsem toho hodně v životě neudělala

– přijímám, že toužím

– přijímám že moje tělo podléhá času

– přijímám, že už chci více jemnosti, něhy, smyslnosti uvnitř sebe

– přijímám, že nevím, co bude dál

– přijímám, že se v danou chvíli cítím tak a tak….

– přijímám své zpomalení, které mi, kupodivu, dělá velmi dobře

– přijímám svou vzdorovitost a paličatost

…..

ten seznam je obrovský….jaký by byl ten váš?

Zkuste si pár takových vět z místa tady a teď….co se s vámi děje, co nastává…?…taky cítíte víc prostoru pro nádech?

Howgh