Vysoké nároky a snížená citlivost k sobě

Z mé dílny života….

Jeden z možných ( a mnou na vlastní kůži a srdce) detekovaných zdrojů našich velmi vysokých nároků na sebe, přísnosti, sebekritičnosti , je nenasycení otcovskou láskou. Tenhle blog, ale nemá sloužit jako kritika otců a mužů, ale jako náhled, uvědomění si a následné propuštění vnitřních tlaků, skrze jejich pochopení a počátek dosycování vzniklé „díry“ v nás samotných námi samotnými 🙂

Každá jsme vyrostla s nějakou situací s otcem. I kdyby tam nebyl, tak zase je tam otisk: Táta není. Takže i tak příběh existuje.

Kolikrát táta je, ale nějak ho úplně necítíme, a nebo bychom raději, aby nebyl, protože má na nás tak vysoké nároky a je k nám tak kritický, že se v jeho přítomnosti cítíme ještě hůř než bez něj.

Je jedno, který je to případ, všechno jsou strany téže mince. Necítíme stabilitu, necítíme pevnou půdu pod nohama, necítíme se úplně obejmuté se vším jaké jsme: s tím jak vypadáme, jaké máme výsledky ve škole, jak si steleme postel, jak máme rády to a nebo nerady ono, jak se smějeme, jak jsme introvertní nebo extrovertní…Nezažily jsme jaké to je “ být v blízkosti muže a neztratit samu sebe“, ve smyslu, zůstat autentická, cítit, že taková jaká jsem je pro muže úplně v pořádku, že i uplakaná a ne ve všem nejlepší mám pro muže hodnotu. Jaké to je se v mužském náručí schoulit a odpočinout si, cítit se pod jeho ochranou. Nepoznaly jsme, toho „prince“(otce), který kdykoli zažene funícího draka (naše obavy z nedokonalosti, selhání)

(a záměrně teď vynechávám, že jsme ještě navíc pozorovaly chování otce k matce a matky k otci..to je další aspekt)

………A tak jsme si začaly vytvářet vlastní ochrany před venkovním světem. Konec autentičnosti .

Konec uvolněnosti, hravosti a přirozenosti. Přišly role: jsem silná, budu vyhrávat a tím si zajistím bezpečí, budu hodně dřít a tím mi nikdo nemůže nic vyčíst, budu vypadat krásněji než druhé ženy a tím si přilákám mužskou pozornost, budu vždycky hodně milá a pečující a tím si zajistím mužské ocenění, a nebo jsem takový nešikovný klaun a tak se mi můžou druzí smát, protože tak mám jejich pozornost, jsem prostě popleta, a tak mi nemůže nikdo nic moc vyčítat (nicméně já sama sebe „zjebu“ neskutečným způsobem, ale bolí to míň než od těch druhých)….dokazujeme, hrajeme, přizpůsobujeme se…..Já sama, jsem zkusila vyižít všechny výše uvedené možnosti…Vyhrál outsider.

Roste v nás obrovská sebekritika a kontrola, protože je třeba si fiktivní ochranu zachovat, ale roste v nás i strach ze ztráty sama sebe ve vztahu s mužem…protože my už ztracené jsme, a to dřív než muže (ve své „dospělosti) potkáme. Uvnitř nás ťuká ten kousíček nepoškozené holčičí části, to je ta část, která si vzpomíná „než jsme začaly hrát“.

Nadechněte se a vydechněte. Čtěte srdcem, nechejte ho ať se víc a víc rozpomíná.

Cesta z toho ven? Uvědomit si, že tu přísnost, kritiku a nároky a nebo nedokonalost, pocit outsidera, jsem si vytvořila sama. Z pokroucené představy, co je to ochrana. A pak pomalu krok za krokem začít být v reálném životě svá. Pomalu zkoumat, kde jsem k sobě příliš přísná, kde mám na sebe zbytečně vysoké nároky, kde si myslím, že selhávám a přesto se do toho pořád tlačím, co všechno chci unést a už nemůžu. A pomalu si laskavě říkat: „už nemusíš, to není pravda, už je to pryč…“ Vnímat jaká slova bych potřebovala slyšet a dopřát si je.

Začneme si více a více přitahovat milé lidi, kteří nám rozumí, vnímají nás a nemusíme nic hrát. Vstoupíme do chladivé , osvěžující, hravě bublající řeky, která z nás na cestě meandry bude omývat naše smyšlené nánosy ochrany a postupně se zase staneme takovými jakými prostě JSME.

Howgh

PS: Ještě jsou dvě volná místa na prodloužený víkend na kouzelné farmě Soběsuky….

28.9.-2.10.

Sebedestrukce jako „možnost“…

Z hodně hlubokých hlubin..

My všechny, které jsme měly to štěstí (opravdu to myslím vážně: „štěstí“) a měly jsme , nebo máme, v blízkosti sebe ženu, ženy, které mají sebedestruktivní tendence, ženy, které totálně samy sebe potlačují: alkoholem, drogami a závislostmi všeho druhu, včetně práce, vztahů, jsme dostaly obrovskou šanci samy sebe nastartovat do hlubokého i širokého vnímání lásky, soucitu, potenciálu ženství. Čím větší blízkost: maminka, teta, babička, kamarádka, sestra, tím větší „grády“

Tento příspěvek čtěte opravdu srdcem, otevřete jej, co nejvíc, prosím…

Pokud taková žena je s námi spojená pokrevně koluje nám tato bolest a sebezničující tendence „v krvi“. Měly nebo máme tak možnost doslova i na sobě pociťovat (pokud si dovolíme zcitlivět), díky této druhé ženě, vnitřní bolest, která se sebedestrukcí souvisí. Na vlastní kůži a srdce zakoušíme jaké to je samu sebe ponižovat, potlačovat, odepírat si jídlo, radost, pohodu,naplňující intimní vztahy, samu sebe doslova „zakopávat za živa“.

Dám vlastní příklad. Nikdy nepíšu o ničem, co bych si sama neprožila.

Sebedestruktivní ženy ( a i naše sebedestruktivní tendence) v našem životě, nám paradoxně „svítí na cestu“. Ukazují nám, kde je třeba rozsvítit, kde je ta černá tma, která nás pohlcuje, ale vlastně chce ukázat „tady tady tady tady“

Tyhle ženy nám předávají louč, která je před zhasnutím, ale plápolá nadějí, že třeba MY pochopíme.

A tak jsem jednoho dne, zatlačená hodně k zemi, začala svítit na své sebeponižující myšlenky, na pocity, že jsem míň než ten druhý, na špatně nastavené hranice, které dovolovaly, aby mi lidé hodně mluvili do života, říkali mi, jak to mám dělat „správně“, na pocity sloužit druhým bez ohledu na sebe samu, na vstupování do mileneckých vztahů se ženatými muži, na snižování svých schopností, na své pocity viny, na potřebu být pochválená , na strachy spojené s nedokonalostí a chybami, na neustálou potřebu něco dělat, mít výsledky….

Díky ženě, která mi stála nejblíže jak to jen v životě jde, mi mmukázala, jak můžu samu sebe zničit, když tu tmu nechám být tmou a nebudu v ní „číst“ a nenajdu způsob jak v ní zapnout jasno (světlo).

A tak mi tato žena a další ženy daly navigaci a dál dávají, kde ještě není jasno a kde tápu.

Kde pořád hraju tu hru, „vždyť je tma(jsem strašná) nemůžu “ vidět “ a hledám vypínač tmy, místo spínač uvědomění, odvahy a jasna.

Jediná cesta jak najít možnost tu předanou louč naděje zapálit, je otevírat srdce. Jde to mnohem snadněji skrze vztahy, skrze neustálé odhalování tmy v srdci, skrze své „ublížené“ reakce. Posilovat otevírání srdce s lidmi, které vám jej pomáhají otevírat. S laskavými ženami i muži.

Vyhledávejme možnosti jak být s lidmi, kteří mají tento záměr: předanou louč zavřeného a sebedestruktivního srdce zažehávat, svítit na klamná temná místa snahy a sebeponižování.

A předávejme našim nejbližším z našeho srdce zažehnutý plamen soucitu s lidskou bolestí.

Možná hodně patetické ,ale tohle téma asi jinak nelze.

Děkuji všem ženám, které odvážně vystoupily, a nebo vystupují z role “ oběti osudu“

Howgh

Kde jsem?

Z mé „dílny“…..

Tak nějak všechny jsme dostaly takovou specifickou výbavičku do života, která se jmenuje : „ať jsou všichni kolem tebe spokojení, cítí se opečovaní a ať z tebe mají „radost“ My jsme si tam pak zřejmě dosadily rovnítko = a tím pádem i já budu spokojená a šťastná….Prostě být „hodná holka přináší naplňující život.“

…A tak….jsme byly roztomilé a šikovné už odmalinka, aby rodiče byli spokojení, dobře jsme se učily a hezky psaly úkoly, taky jsme sportovaly, aby nás tatínek ocenil, že nejsme žádné bábovky. Všechno jsme zvládaly, abychom rodičům nebyly na obtíž. Dělaly jsme všechno proto, abychom měly dobré známky, hodnocení a dostaly se na nějakou školu, aby se za nás rodiče nemuseli stydět, a nebo abychom jim vrátily a ocenily tím jejich péči.

V zaměstnání jsme pilné a opravdu se snažíme, děláme i aktivity navíc, pečujeme o kolegy, o pracovní prostředí, skoro svému šéfovi odečítáme ze rtů, protože, jednak musíme neustále dokazovat, že máme hodnotu, už od dětství to tak děláme a druhak, očekáváme to ohodnocení, že jsme „dobré, šikovné, chytré, pilné“..Cokoli…..

A taky máme partnery, kolem kterých poletujeme a máváme „křidélky“, aby jim bylo, co nejlépe, aby se cítili dobře, aby zbytečně nemuseli kvůli nám cítit jakýkoli diskomfort. A zase očekáváme, že nás uvidí jako skvělé, jedinečné, opravdu krásné a dostaneme svou hodnotu. A některé z nás mají v životě i děti, a tak se proměníme v mravenčí chůvičky, skoro je krmíme ze zobáčku do zobáčku, chráníme všechny členy rodiny, aby je nic neotravovalo, ani novorozenecký pláč, všechno máme precizně nastudované, s dětmi absolvujeme nejrůznější kroužky, abychom měly hodnotu dobré matky, šikovné hospodyně, pracovité manželky. A rodičům dělaly radost i v dospělosti. Buď si hodnotu dál budujeme skrze rodinu a dál neúnavně očekáváme, kdy, kdy už ten moment pocitu, že je mi skvěle, cítím se naplněná a hodnotná, přijde…, a nebo si budujeme hodnotu skrze práci, jsme opravdu inventivní, proaktivní, manažersky schopné a možná i vyděláváme opravdu pěkné peníze a zase stále čekáme, kdy ten moment přijde, kdy ucítíme v srdci ten nádherný tlukot: to je krásně na světě, jsem tak ráda, že jsem….

A možná jsme i zkusily mít hodnotu skrze pěkný zevnějšek, makáme na sobě, jdeme s módou, jsme „chic“ a možná jsme si i něco malinko poupravily…..třeba teď přijde ten slastný pocit, na který čekáme od svého dětství: že mám svoji hodnotu a jsem úplně skvělá taková jaká jsem a cítím se opravdu naplněná, šťastná …

Modří už vědí…..

Tak nějak jsme zapomněly, že když jsme se narodily, prostě to byl zázrak….Časem už jsme zázrakem nebyly, neustále bylo třeba dokazovat, že díky nám jsou druzí šťastní a spokojení a bohužel, se taky, dost často, stávalo, že byly kvůli nám i rozladění a taky nás hodnotily jako neschopné , hloupé, boubelaté, moc hubené, sportovně netalentované, nepoužitelné, přecitlivělé, nešikovné, špatně se sousředící…..a tak začal výše uvedený koloběh , honba za ztracenou hodnotou….honba za oceněním

A možná ještě stále běžíme, a možná ještě stále zkoušíme jiné vztahy, rodíme víc dětí, zkoušíme nové práce, cestujeme, dáváme se na osobní rozvoj…..Jenomže my pořád běžíme k těm druhým, někam , k někomu, k něčemu…A přitom chceme sebe a já (my)jsem, teda, kde? U manžela, u syna, u maminky, v kanceláři u stolu, na stupni vítězů, u kamarádů, ve sklence vína, v plastových prsou, v nohách bez celulitidy, v diplomech, v absolvovaných kurzech, v chytrých dětech, na svém kontě, v designu svého bytu, v uběhnutém maratonu….?

Kde všude se dokážeme hledat?…A kde se nakonec nacházíme?..

V pocitu frustrace, smutku a nenaplnění, protože to všechno neděláme z opravdovosti k sobě, z autentičnosti, z radosti jen tak, pro radost, z uvolnění, z pocitu blaha, že Žiju…

Jednou jsem slyšela takovou hezkou moudrou přesmyčku:

„Já mám pořád dovolenou, protože je mi dovoleno Žít“

Howgh