Smysl života, cítit se milovaná?

Tak moc chceme, aby jsme se cítily milované, aby nás druzí přijímaly a necítily jsme tolik kritiky vůči sobě. Abychom zažívaly klid ve vztazích doma, v práci, s dětmi…Jenomže, vážené, kolik času denně věnujete vnímání sama sebe, v klidu? Kolik času denně mluvíte a jednáte z oblasti níže než je hlava a výše než jsou vaše pudové části? Jo, o srdci píšu.Holky, sakra!, proberme se a přestaňme chtít mít postavu jako ve dvaceti, být všezvládající žena v práci, skvělá partnerka pro svého muže a neomylná matka pro své děti….Vys… se na tyhle nátlakový blamáže, které nás zavedou akorát tak….do vyčerpanosti a frustrace….Přestaňme fňukat, že nemáme víc času na sebe a cítit, protože a protože a když ho máme ,tak se jdeme zničit do fitka, aby nás druzí obdivovali jak jsme krásné..Ale kde jsme krásné? Máme pěknej zadek? Hmmmm..bingo….trochu daleko od srdce….A zamilovanost do muže není řešení….To je závislý dopování se, pokud to neumím sama o sobě…. být „ZAMILOVANÁ DO ŽIVOTA“Můj vodnářský tajfun musel zase trochu sprchnout…A víte kam směřuju? Prostě přijďte, vystupte z komfortní zóny, a pojďte k sobě! Zvlášť, jestli máte děti a chcete zachraňovat svět!

Každé úterý 18:30, Babiččina zahrada, Průhonice

Návrat k SOBĚ

Realita nebo iluze?

Z mé dílny života….Zkusím přenést do slov můj zcela čerstvý prožitek, který mi totálně „zašejkoval“ s prožíváním v člověčím těle..Ani nevím jak to nazvat….Můj syn mi nasadil na oči virtuální realitu.Stála jsem v obýváku, pod nohama podlaha, kolem mě 4 stěny, absolutní bezpečí. Moje oči,ale viděly jak stojím na vrcholu mrakodrapu a mám před sebou prkno, ze kterého mám skočit dolů.Věděla jsem, že nemůžu zemřít, že mě to nebude bolet. Něco to ve mně „vědělo“, ale mnohem silnější byly pocity spojené s tím ,co vidím. Asi desetkrát jsem brýle sundala, desetkrát jsem si opakovala, že je to iluze to,co vidím očima v brýlích, že přece pod nohama je koberec, že jsem ve své bytovce…Nic..Jakmile moje oči viděly tu výšku a prázdno pode mnou, rozjely se mi pocity po těle na plný obrátky: Pot, vysoký tep, pocit bolesti, který zřejmě brzy zažiju….Chtěla jsem to „dokázat“,protože to ve mně vyvolávalo šílenou frustraci, že něco ve mně „ví“, cítí, že v brýlích je iluze..Chtěla jsem si jakoby „přepočítat“ tuhle situaci….Udělala jsem ten krok, ječela tak, že málem popraskaly zdi…Závěr? Mám velmi hluboké prožívání, mám velmi silné záznamy strachu..Jsou tak silné, že mi přebíjí důvěru v to, co považuji já (ale kdo „já“, že?) za realitu. že stačí zaměřit pozornost někam, kde cítím strach, co zaktivuje moje záznamy strachu a důvěra v mé vnitřní vnímání je ta tam, síla strachu mě úplně strhne….Víte, co to znamená? Že většina z nás má neošetřené strachy, i když na sobě pracujeme, ta stvůra iluze strachu tam pořád je, stačí, aby nám něco (někdo) nasadil jinou realitu před oči (nemoc, válku, bídu…) a naše záznamy paměti strachu úplně přehluší to, čemu v naší vnitřní skutečnosti věříme.Cesta z toho ven? Podle mě, se neustále, skrze tělo, ladit do jemnosti a klidu. Hodně odpočívat, aby naše nervová soustava nebyla snadno ovlivnitelná. Být na sebe hodně hodně laskaví, odměňovat se, chválit se, abychom se mohli v těle cítit bezpečně, sami v sobě bezpečně, abychom důvěřovali svým pocitům, které mě vyživují….Zjemnit….Abychom měli jasnou chuť se odpojit od zbytečných dramat, která odvádějí pozornost od našich vnitřních vlastních strachů a stále živých psychických „ran“….Vidět skrze svůj vnitřní klid…Majstrštyk…já vím…ale jinak jsme stále oběti Iluze našeho vystrašeného mozkuHowgh1 sdíleníTo se mi líbíOkomentovatSdílet