Archive
Monthly Archives: Leden 2022

Naplnění ženy skrze zpomalení

Když mi bylo dvacet prostě jsem frčela, pařby v rámci studia, stačily mi dvě hodiny spánku a klidně i ještě mít pár promile v krvi a seděla jsem i tak na přednášce. Myšlení „střelce“, odvážné cestování, změny práce. Rychlost, fičák, rychlost. Nějaké hlubší vnímání, co bych víc chtěla? Asi pořád jít dál, rodinka, práce…Ve třiceti pořád velká rychlost, dva synové, co jsem všechno s nima dokázala absolvovat nad tím mi dnes rozum zůstává stát, kojit za chůze. Odplavat, odcvičit ,nějak se postarat…fičák, válcování dnů, absolutně nevyspaná. Občas fakt propady do smutku, ale což, jedeme dál, musí se všechno stihnout. Nějaké něžné, naplňující vnitřní prožívání? To je jako co?Ty moje smutky, aha, tak děkuji nechci…. Vůbec jsem skoro nechápala. Nicméně něco uvnitř pořád tlouklo: „zastav, zastav, zastav“….Čyřicet, říká se to mu „stát na spáleništi“. Spáleniště bylo hlavně u mě uvnitř: vyčerpaná, zmatená, moje cíle nedávaly smysl a ani se nepovedly. Jaká vlastně jsem, kdo jsem? Pocit selhání na všech frontách: jako manželka, matka, vydělávačka peněz….Tenhle pocit musel přijít, protože jsem celou dobu žila připojená myslí i srdcem k životu jiných, nejvíce mých příbuzných žen, mamky nejvíc samozřejmě, ale i k mužským předkům (smýšlení o mužích, vztazích)A tak jsem vytála ten obrovský kabel, odpojila se…Začalo to už před 40, po narození druhého syna (34) byl ten vnitřní hlas tak hlučný, že už to nešlo přeslechnout. Nicméně až ve 40-ti jsem byla schopná se nadechnout. Rozvod…Ne jenom s mužem..rozvod s minulostí.

Detox. Moji, drazí, detox jako kráva…..Dneska zpětně vidím ten úprk životem, který jsem vedla, úprk tam jinam, kde bude líp, hlavně se nezastavit.Dneska, zbožňuju být zastavená. Zbožňuju pomalu myslet, jíst, pohybovat se. Cítím, vnímám, teď už objímající vnitřní prostor. Milovat se s mužem z takového místa prožívání je blaženost. Vnímat svět z takového pomalého místa je velmi barevné. Cítíte všechno, všechno je pro vás v pořádku, i mé melancholie, mé smutky..to jsou indikátory“ „ještě zpomal“..Důvěra, obrovské milující srdce..Blázen, víla, praktická žena, puberťačka…Můžu kdykoli do čehokoli vstoupit a zase vystoupit…Hra….Uznání bolesti…Radost..ocenění ušlé sakra husté cesty…..

Pojeďte se vzájemně inspirovat na farmu do Soběsuk 24.-27.2. 2022

  • 12.1.2022

Propad jako zdroj vzlétnutí

Silvestr

Příběh z mé dílny života.

Silvestrovský den mi otevřel mou třináctou komnatu. Byl to takový ten den, ktery bych mohla velmi pokrytecky interpretovat jako Veselý a povedený. Procházka s kámoškama v prosluněné staré Praze, svařák, pak pokec doma a nakonec diskotéka v naší hospodě. No, takovej prima silvestrovskej den, že? Jenomže, já žiju opravdovostí a můj vnitřní prostor se nenechá uchlácholit pozlátky zvenku. Když prostředí není vyladěno uvnitř, venku může být třeba Brad Pitt s kyticí růží 🙂 ale vnitřní pravda prostě zůstane pravdou. A tak se mi při tanci podvrtlo moje ne úplně uzdravené koleno, prostě se mi z toho všeho podlomila noha. Pak jsem tedy raději pozorovala „cvrkot“ kolem, vnímala atmosféru. DJ začal hrát hůř a hůř a projekce tam venku začala tak divně „hučet“, skrze svůj vnitřní prostor jsem začala vnímat odehrávající se příběhy jiných lidí, zdánlivě vesele tančících, baštících. Pozorovala jsem ty různé skupinky, dvojice a v mém vnitřním prostoru se začaly aktivovat ne veselé prožité příběhy spojené právě s takovým “ jako veselím“, příběh spojený s mým prvním zraněním kolene, s alkoholem v rodině, najednou jsem v sobě cítila mámu.. Alkohol kolem, hudba, změť různě se bavících lidí, ne náhodou byla jedna osamělá žena na parketě podobná mé mámě. .. V tu chvíli začíná běžet Matrix minulosti. Aktivují se vzpomínky a prožitky, které prostě potřebují pozornost, protože nesou důležitou informaci.Zcela nekontrolovatelně se ve mně otevřel neskutečný smutek. Pocity, které jsem sice jenom pozorovala a úplně jim nepropadala, nicméně, vnitřní hlas byl zcela jasný: „vykašli se tady na to, udělej si svou pohodu bez ohledu na to jak by to dnes mělo vypadat. Potřebuješ být v klidu sama se sebou.“ Hromadné veselí ve mně začalo vyvolávat pocit opuštěnosti, bolavé srdce. Bylo to vlastně podobné minulosti, když jsem jako dítě chtěla vytáhnout mámu z veselí vinárny, neslyšela mě, neviděla, nevnímala. Teď jsem ale dospělá a slyším se, vnímám se, respektuju svoje potřeby. Mohla jsem se tedy prostě zvednout a odvést „svou zraněnou část do klidu a pocitu pohody“V plánu jsem měla být na přípitek doma se svými syny. Takže jsem prostě vyrazila mnohem dřív směrem domů. Kamarádky se moc nevyptávaly, nepřemlouvaly, byla jsem nesmírně vděčná. Doma kluci na svých compech, udělala jsem nám všem čaj, prohodili jsme pár slov, viděli skrz okna spousty ohňostrojů. Zaledovala jsem koleno. Kluci si ponocovali po svém a já šla spát. „Proces“, který se spustil trval asi tři dny. Tyhle ponory do pocitů a emocí mají vždycky laskavý vzkaz. Naučila jsem se čekat a být v těch dnech na sebe opravdu milá:) Pomalu mi to docházelo, pocity smutku se proměňovaly v pocity dojetí nad silou srdce. Silvestr mi chtěl ukázat, že už “ je to za mnou, už je to pryč. Jsem jiná než moje máma, kluci mě opilou neznají, neodcházím na několik dní, nemusí mě vyzvedávat ve vinárně a být odmítnutí, nevyslyšení. Naopak, jsem mamka, co umí nechat prostor, ale i se přiblížit, umí pohladit, ale i říct : “ To zvládneš beze mne“Nezahlcuji kluky svými milostnými avantýrami, ctím jejich otce a nikdy jsem neměla (a nemám) tendenci, jim přivést dalšího tátu. Výsledkem celého příběhu, procesu, tedy je „osvobození“ dalšího mého pomačkaného kousku. Chtěla bych inspirovat k tomu, abychom se nebáli a vítali pocity ne zrovna příjemné, nesou v sobě potenciál proměny a osvobozujícího uvědomění 🙂 Howgh

  • 10.1.2022

Být „opravdový“ rodič, člověk…

Z mé žité dílny Života…..Vezu autem mého synka Tondu (11) k sobě od jeho taťky. Máme konečně chvíli spolu, kdy není připojený ke svému milovanému online světu. Nemá v ruce mobil, sedíme vedle sebe a já najednou začnu spontánně vyprávět o tom jak mám aktuálně strach, že mě současná situace pěkně zavaří finančně. Možnost karantény a spadnutí do izolace na mě číhá nonstop. Vysvětluju mu, že moje práce na „vlastní noze“ mi teď trochu tu nohu podlamuje. že už je to na mě dlouhý a cítím se unavená. Pak ticho a najednou Tonda smutný obličej a říká: “ Já se teď teda necítím nějak dobře.“Hrkne ve mně a říkám, co se tě dotklo,l co tě rozesmutnilo?“ a on říká: „Mami, já mám strach ,že to nezvládneš.“ A rozplakal se.Držela jsem pevně volant, řídila a i mně se vrhly slzy do očí.Zaplavilo mě dojeti nad tou citlivostí toho malého muže. nad tou empatií ke mně. Jak ten můj strach nacítil a nebál se ho vyjádřit. Nemlčel a nenechal to trápení v sobě dusit. Měl odvahu to říct a já dostala šanci do té situace vnést naději a vysvětlit mu, že ruku v ruce s mým strachem jde i moje odvaha vydržet, důvěra v život. Mohla jsem mu říct,že mám kolem sebe skvělé přátele, kteří by mě úplně padnout nenechali. Říct mu, že se necítím bezradná a opuštěná, že mě jenom občas přepadne strach a ten jsem teď vyjádřila, ale ve většině času se cítím dobře. Okamžitě se uklidnil , moje odpověď mu stačila, neb cítil, že mluvím pravdu.Za mě to byla překrásná chvíle, kdy jsem se svému synovi mohla ukázat ve zcela lidské ženské podobě. V momentální slabosti, která ze mě ale vykřesává tu důvěru a sílu 🙂Pro mě jako ženu a matku bylo nesmírně naplňující vidět, že můj syn jednou bude umět vyjadřovat,co cítí a dávat tak vždycky situaci šanci, aby dostala pravdivý odraz. Děkuji Životu za všechny peprné lekce, které mě vedou k větší autentičnosti, citlivosti, otevřenosti, odvaze být bez her a masek 🙂….Pojďme našim dětem odhalovat náš vnitřní svět se vším,co v něm je a ukazovat i naše řešení….

  • 1.1.2022

Být něžná

Ladím intenzívně dva dny ženská těla a srdce. Chtěla bych sdílet svůj úhel pohledu na nás ženy, skrze své prožívání a to jak se vylaďuji skrze vyzařování druhých a jen zase skrze vyzařování mé. Vnímám, že jako žena se učím odevzdávat. Netlačit ( proto jsem odstoupila od silových masáží, využívám sílu Něhy), otevírat se, i když jsem bolavá, to znamená, i když znovu v nějaké situaci prožívám znovu bolest, smutek, ponížení, odmítnutí, cokoli nepříjemného, není to „opakování“, je to příležitost, možnost zkusit vyladit své tělo skrze otevřenost (dech, postoj těla, uvolnění svalového napětí, vnímání nohou na zemi, měkké boky, uvolňovat tělo do měkkosti, ať se děje, co se děje) a tak situaci cítit skrze svou láskyplnost sama k sobě. Ptát se, co chci cítit, který pocit chci proměnit v jaký… A skrze změnu prožívání známé bolavé situace, skrze měkkost něhu, lásku proměnit svou budoucnost. Příště už tahle situace nemusí být vnímána stejně. Vytvořím nový pocitový a paměťový otisk. Tohle shledávám jako velký ženský DAR: přepočítávat do Lásky. Cokoli. „Modří vědí“❤

  • 1.1.2022