Nalézt svou sílu v samotě

Život mě obdařil samotou.Nenastal přechod ze vztahu do vztahu. Vlastně nikdy. Neznám být nonstop v obklopení lidí. Jsem živočišný druh, který kvalitu, esenci samoty zřejmě přináší mezi ostatní lidi, aby se jí přestali bát. Any ji vítali a vlastně občas vyhledávali. Zbytečně brzy se nechtěli vysmýknout z její hojivé náruče.Jo, ta otevřená zlomenina kurevsky bolí, na začátku. Dezinfekce je nutná. V tomhle případě je to vymývání toxických myšlenek, zabránění zánětlivým přesvědčením, hnilobným závislostem.Některé zlomeniny jsou opravdu komplikované a zánětlivost vysoká. Zvlášť když si nedopřejeme dostatečně dlouhou rekonvalescenci a vyběhneme ještě s otevřenou zlomeninou zpátky do adrenalinu svých sebedestruktivních tendencí, které jsme ještě vlastně ani nerozkryli. Po smrtelné ztrátě blízké osoby, rozvodech (což je taky smrt), odchodech dětí z domu, ztráty přítele, je to opravdu náročné ten proces ustát. Jenomže v tom je ten „poklad“, udělat z té bažiny ,která mě táhne dolů, pevnou půdu pod nohama. Přestat fňukat po mamince a tatínkovi. Být sám (a) sobě tou nejchápavější náručí.Zjistit, že mám tu moc a sílu situaci změnit. Situaci prožívání, vnímání. Nasytit svůj hlad …Odpovědět si „co potřebuju zajíst, co potřebuju zaplácnout přítomností druhého?“Najít odvahu zcela syrově si osahat svůj smutek, bolest, frustraci, beznaděj a najít cestu „ven“ u sebe uvnitř. Klidně s pomocí „odborníka“, někoho kdo je o „krok napřed“, ale nechtít, aby mě miloval, ale aby mi pomohl udělat z bahna transformující koktejl , díky kterému začnu vytvářet překrásné naplňující vztahy. Začnu si svých „ztrát“ vážit, protože, opravdu, bez nich bych nenalezl(a).Přestat hledat důležitost v názvech toho kým jsem: matka, milenka, manželka, vedoucí, prezidentka, spisovatelka, herečka….Ale UVIDĚT SE, VNÍMAT SE…a odtud vnímat druhé, mít zdravé úsudky ,ze zdravé psychiky, která nikdy nehledá spasení tam venku…Vyhledávejme samotu, postavme se do své síly, přestaňme být ufňukané princezny a chlapečkové….

Howgh

Řídím si svůj život?

Jak jsem si dnes tak řídila to své malé červené auto, došlo mi, že je to činnost dost symbolická k mému životu…

Svůj nový přístup k Životu vlastně prožívám stejně jako se prožívám pevnější a jistější v řízení auta. Rozhodně je to JÍZDA 🙂

Když jsem se učila řídit, byla jsem pokaždé dost nesvá, nejistá, nervózní, opatrná, po řízení vyčerpaná, tělo mě bolelo, ponejvíc nohy. Nevěřila jsem, že mě okolní auta vnímají, spíš jsem je vnímala jako „hyeny“, co mě spíš sežerou než, aby mě ohleduplně pomohli, pustili. Nevěřila jsem, že ti, co za mnou jedou, to mají pod kontrolou, že ovládají své řízení. Měla jsem, co dělat, abych zvládla svůj volant a pedály, ale do toho jsem potřebovala kontrolovat ostatní. Vjet na rychlou dálnici a zařadit se? Tak to bylo o upoceném čele, nájezd na několikrát a pak udržet rychlost a svou nejistotou vlastně ohrožovat plynulý provoz kolem jedoucích aut.

Můj život, než jsem se rozhodla, že si ho začnu řídit, neboli uvědomovat si, co cítím, jak cítím a proč to či ono dělám, byl jedna velká nervozita, napětí, kontrola, vyčerpání…

Musela jsem si přiznat, že je třeba se to naučit. Že vlastně ani nevím jak držet volant, že vlastně můžu a měla bych jej držet JÁ. Že mám nohy v pohybu vpřed životem v permanentní křeči (taky mám křečové žíly) , stejně jako když jsem se učila šlapat pedály.

Co pro mě dnes znamená “ mít své řízení života ve svých rukou“? To znamená, že vnímám tlukot svého srdce(motoru), že cítím své emoce a pocity a umím si je sama zpracovat a vyhodnotit (řadit od 1-5, poslouchat, kdy je zapotřebí „přeřadit), že vnímám sebe a tím i okolí. Jsem součástí provozu. Nakolik důvěřuji sobě, natolik můžu důvěřovat okolí. Mám něco neuchopeného “ za zády „? Myšleno: minulost. Stále cítím tlak minulosti? Místo, abych se dívala vpřed a vnímala provoz před sebou a vedle sebe, stále se více otáčím vzad? Tak to brzy asi přijde náraz… Tím, že se “ Necítím “ si neumím nastavit bezpečné hranice. Po rozvodu jsem 3 x po sobě, jednou do roka dostala nechutný smyk na D1 a dala si hodiny. Byl to pokaždé zvednutý prst vzhůru: jsi tady? Ve svém těle? Cítíš nebo unikáš? Chceš „uniknout úplně“, nebo začneš vnímat ? Kdybych vnímala , včas bych situaci vyhodnotila…

Svět se se mnou tenkrát opravdu nepříjemně zatočil. Naštěstí to bylo pouze o mě, nikdy jsem svou necitlivostí a nevnímavostí k sobě samé , potažmo autu( symbolicky tělu), nikomu druhému na vozovce neublížila, nicméně sobě – velmi. Určitě jsem do této doby životem, vozovkou neplynula, spíš jsem byla neustále „jako na trní“ a rozhodně jsem situaci moc vyhodnotit neuměla.

Mít „řízení svého života ve svých rukou, těle, u sebe“, také znamená, že odevzdávám kontrolu okolností a dějů, které nejsou v mé kompetenci. Čili pečuji o své reakce a pocity, vnímám zejména svůj vnitřní život, v klidu pozoruji ten kolem mě a nepřemýšlím a nehlídám chování druhých. Pouze reaguji na vzniklé situace. Z pevnosti, jasnosti a přítomnosti “ v provozu“ – životě – tady a teď.

Občas do mě může někdo “ narazit“, může nastat kolize. Ale ta bude zase jenom ukázkou nakolik jedu s proudem, nakolik sama se sebou jsem v souladu a nebo nakolik v sobě prožívám srážky / srážky mých pocitů, které nepřijímám/..Nakolik jsem v proudu ohleduplnosti, pochopení, citlivosti, otevřenosti SAMA K SOBĚ. Základní vztah je jenom jeden: JÁ versus JÁ.

Já jsem řidič a sedím v jednom autě, ne v několika najednou. Od toho se bude odvíjet plynulost mé cesty. Musím uznat na svou adresu, že řízení auta zbožňuju, a dnes jsem klidný a pevný řidič. Ještě si musím občas připomenout, že jsou „slepé úhly“ a být víc ostražitá. že je lepší být odvážná a jasně s citem vyhodnocovat situaci, než váhat a vytvářet chaos. Líbí se mi poslouchat motor a přeřazovat (automat je fakt na škodu;)), vnímat okolí jak si vzájemně vycházíme vstříc, respektovat sílu motoru a nehrát si na jinou značku.

Občas si dovolit se rozdurdit, ale pro pobavení, velkorysost, pocitu ohně v těle a zase v klidu „svištět, plout, jet.. “ Vzájemně si bliknutím poděkovat, vzájemně se upozornit na nefungující světla, otevřený kufr…. Vzájemně si pomoci v nesnázích….

Krásnou podzimní jemně něžnou melancholickou jízdu:)

Chandra, smutek, beznaděj? Připojte se, prosím….

Život mě obdaroval pádem do depresí. Podařilo se mi (alespoň to tak cítím) od nich poodstoupit. Deprese mám hlavně v hlavě. Zjistila jsem, že pro mě je nejúčinnější způsob jak vystoupit ze sebe ponižujících, sebe znehodnocujících a sebe destruktivních myšlenek, jít do těla. Opravdu krůček za krůčkem. Uvědomit si, že dýchám, jak dýchám, že mi tluče srdce, že venku svítí světlo. Jak cítím látku na svém těle, že cítím teplo svého těla….a stál sledovat detaily: jak cítím podlahu pod svýma nohama, jak našlapuju, prsty, paty, jak se při pohybu hýbu….jak vnímám hrnek na kávu, vůně, zvuky, sleduji jednotlivé kroky, které dělám. Absolutní ponoření se…Život mě přivedl k masážím. Říkám jim spirituální, není to vůbec z mé lidské vůle, z mého rozhodnutí mě jako člověka. Přišly samy díky zkušenostem depresí. Dotýkám se sama sebe hlouběji než jenom myšlenek a těla, které vidím v zrcadle. Když se mi podaří být „totálně zanořená, cítit a vnímat komplexně: hmat, sluch, čich, zrak , chuť a pozoruji a současně cítím“, jsem v „místě“, kde nejsem jenom myslící bytost. Tak mě vedou i masáže. Občas si zoufám, že pracuji hodně individuálně, ale současně si uvědomuji, že je to cesta „ven“. Zevnitř ven. Ukotvují mě a učí odpojovat se od reality depresí, smutku a myšlenek, které moc nedávají naději. Ale neodvádějí mě ven, pryč ode mě, ale naopak k Sobě. V jemnosti, pomalosti, plynutí jsem jakoby „zpět“. Ale ne zpět v realitě, tak jak jsem ji poznala, ale v té, kterou si tvořím z místa ,která nemá nic společného s minulostí, se zážitky z dětství, s tím kým si myslím, že jsem. Tvořím z místa citu….Kdykoli začnete „padat“, připojte se, prosím…Nejdříve k tělu a později ještě hlouběji….Howgh

Sebekontrola

Z mé „dílny“…Aby se kolegové se mnou cítili dobře, abych se příliš nesmála nahlas, abych nevypadala vyzývavě, abych moc nemluvila, abych nikoho neobtěžovala svou neschopností, abych nikoho nevyhazovala z konceptu svými poznámkami, abych vypadala korektně a upraveně, abych nebrzdila tým, abych se nikoho „nedotkla“, abych nepožadovala moc, abych byla pro všechny přijatelná, abych udržela své silné emoce na uzdě, abych…abych..abych…Sebekontrola, sebekontrola, sebekontrola….Neustálý nekonečný frustrující zvednutý prst nad vlastním prožíváním. A aby toho nebylo málo, pak sebezptyující myšlenky: „co jsem udělala blbě, že se ten onen tak tváří, že mi to říká?“…Tak tomuhle se říká TLAK, pocit nedostatečnosti, bezmoci…Jak dobře ho znám. Už mu rozumím, co mi chtěl ukázat, ale dlouhé roky, jsem ho s sebou vlekla a přišlo mi to sice nepříjemný, ale „normální.“Cesta ven? No, vůbec si připustit, že už mám toho tlaku „dost“. Vůbec ten tlak ucítit. Protože na všechno bolavé se dá, bohužel, zvyknout. Znecitlivíme a jdeme dál. A napětí kolem nás roste. Víc práce, víc nespokojený partner, víc otravný děti, víc klacků pod nohama….Protože jak se uzavírám a tvrdnu, tvrdne i můj svět kolem mě….Většinou přijde nějaké životní „prásk“: zdraví, partnerství, psychika, zaměstnání, děti….a začnu cítit tu zátěž tak urputnou, že už je třeba se rozhodnout….Jedna z možností je: s obrovskou odvahou si dovolit „to cítit“…..Vnímat emoce. Začít brečet, být naštvaná, cítit přetlak, frustraci….Začít cítit….Většinou s větším cítěním nám začnou do života přicházet nové impulsy….Mohu být jedním z nich….Tvrdost k sobě a vysoké nároky na sebe, „to musím zvládnout“, byly mým osobním strážcem od útlého dětství…Zvu vás k cestě za měkkostí srdce i těla…