Když se zase propadám….

O víkendu mě pohltil můj vnitřní napnelismus. To je vždycky pohonná hmota, je třeba hýbnout svým vnitřním prostorem směr uvolnění….Povětšinou ze svých myšlenkových konstruktů, které mi aktivují obrovskou emoční bolest.Nejlepší pro mě je, vyrazit někam do přírody. A jít dost svižně. Dýchat, vnímat jak míjí jedna noha druhou, soustředit se na nerovný terén.Život mě má rád, „zastihlo mě to“ v mých milovaných Krkonoších.Dopoledne jsem tlakem doslova vylítla a byť jsem skoro bez fyzičky , během několika čtvrthodinek jsem zpocená a funící stála na Žalým. Pak jsem pomaleji klesala. Užila si chvilku svých silných emocí.A znovu si uvědomila, že se aktivoval můj stín pocitu odmítnutí. Je to moje velká životní výzva. Neztotožňovat se s tímhle pocitem a úplně mu nepropadat. A tak se do něj dostávám prostřednictvím „ticha“ z nekomunikace z druhých stran. Neodpovědi písemné, neobsazení kurzů, výkyvy v pracovním vytížení.Najednou jsem zacítila tu tíhu jak pořád vše svým vlastním úsilím a snahou chci držet v chodu. Komunikaci s lidmi , vztahy, aby plynuly, příliv klientů, aby plynul, můj ex vztah, aby byl, co nejvíce v harmonii…..Jenomže jak je tam ten strach, že „nenaplním“, „nebude“, „neodpoví“, „nepřijde,“ „nezavolá“…..Tak to dnes a denně zhmotňuju. Je to děsně vyčerpávající.Mám za sebou opravdu spoustu terapií, seminářů, meditací, „aha“ momentů….A stejně….Resumé: mám díky svému „tlaku“ další možnost si zase víc uvědomit, že jedině odevzdáním svých starostí něčemu, co mě přesahuje, že jedině odevzdání se svému tlaku a pocitu , že to „musím udržet“ v chodu a prostě to pustit, mi ve finále uleví.Venku se možná nic nezmění, ale já budu v klidu, že to je jak to je.Že nemusím být jiná, mít jiné prožívání, někde se zeslabit nebo zesílit. Někde něco víc napsat, někde dát víc prostoru…Prostě jenom to „pouštět“ se všemi pocity, které v tom figurují: jsem smutná, jsem zklamaná, jsem natěšená, a tak se chovám jako dítě…..jsem právě taková jaká jsem ..situace je jaká je…pořád se vracet k sobě…..nespojovat si svůj vnitřní stav s druhými lidmi, s okolnostmi….Pořád neustále ladit svůj vnitřní prostor a být pro sebe tím nejlaskavějším člověkem.Že uvolnění, klid a pocit nadhledu mi nepřinese to, že někdo něco udělá, že někdo zareaguje tak, aby se mi ulevilo, že situace se bude vyvíjet tak a tak. Tohle očekávání a touha právě vytváří tu závislost na tom, aby se věci děly tak jak já si myslím, že by měly….Svobodu od mého tlaku mi může přinést jedině ucítění, že jsem v tlaku a „prosté“ odevzdání se tomu tlaku….Zdánlivě jednouché….Nicméně můj vnitřní hlídač „tlak a smutek“ mě nenechá usnout na vavřínech….Důmyslně mi přináší praktická cvičení hlavně tam, kde „už fakt nechci“Vivat svému smutku a emoční bolesti (zdánlivé)Howgh…PS: to auto jsem potkala právě při své procházce na Žalý (i ten název je dost symbolický)

Vztahy

Každý vztah, který si do života přitáhneme, zažíváme, máme jej… Sousedi, kamarádi, děti, partneři… Každý takový vztah je pro nás jakousi „ladičkou“ . Čím je vztah intimnější a citověji zabarvený, tím je naše vnitřní “ ladička“ více vytížená. V praxi to vypadá třeba tak: nemám ráda, když ukazuju svoji citlivost, chci ukazovat, že to zvládám a i když je mi do breku a cítím uvnitř smutek, raději začnu vtipkovat a říkat si, že jsou horší věci na světě, pocity „zamáznu“ a jdu dál. No, a tak velmi brzy, podle intenzity potlačování, se objeví někdo, kdo nám potlačené pocity začne ukazovat. Hodně citlivá kamarádka, co se klidně kdykoli a kdekoli rozbrečí, naše dítě, které bude mít své jakoby „hormonálně nevyvážené období“… Kdokoli, kdo v nás bude “ provokovat“ naši potlačenou část. Nebo bytí „mírotvůrcem“, za každou cenu oddalovat konflikt, udržet své silné hněvivé emoce na uzdě, byt diplomatická a rozumná. A tak bude výbušný náš partner, děti, budeme zažívat častěji situace, které v nás hněv vyvolávají. Nebo odmítám svůj pocit nejistoty, přebíjím ho důležitým postavením v práci, vylepšuji svůj vzhled, zase to prostě něčím „zamáznu“ a přitahuji si pak nejisté partnery, kolegy… Kohokoli, kdo mě bude dráždit na téhle úrovni. Vivat každému, kdo nás vyahazuje z rovnováhy (která ve skutečností vůbec rovnováhou není), kdo nás někde uvnitř „zlobí“. Kdo v nás vyvolává nechuť k jeho konkrétnímu prožívání a emocí koordinacim.Jsme emoční bytosti a komunikace ve většině případů neprobíhá na úrovni slov, ale pocitů. Jaký pocit je za naším chováním, jaký emoční a pocitový impulz nás vede k určité reakci. Proč od blízkých lidu vyžaduji to a to. Proč lpím na určitém partnerově chování… Čím více vnímáme svůj vnitřní prostor, jasně cítíme, co cítíme, jsme přítomni doma v těle, tím více můžeme najít uspokojivé řešení pro naši situaci (nechat se vyladit svým „aha“ momentem), tím jasněji a srozumitelněji můžeme komunikovat s partnerem, dětmi, přáteli, kýmkoli. Vytvářel uvolněné opravdové autentické vztahy. Cesty k tomu vedou různé. Důležité je se rozhodnout, že přestávám samu sebe odmítat jako bytost emoční a uznám, že mám pocity. Skrze tělo a biodynamicka cvičení, relaxační masáže, dechová cvičení, jakákoli jemnější uvnitřňující cvičení… Se pomalu může otevírat Pandořina skříňka- Já a můžeme začít Žít..

Můžu za to já….

Něco z mé „dílny”.  

Taky s vámi mamka vlastně soutěžila? Nebyla jste tak úplně dcerou jako spíš sokyní? Meta, ke které se vaše máma vlastně potřebovala neustále přibližovat. Spíš než ochranu a péči jste dostávala kritiku a většinou měla pocity viny, že vaše mamka se cítí mizerně vlastně kvůli  vám. 

Tenhle způsob konkurenčního vztahu matka a dcera má různé podoby. Já jej taky ve svém životě zažila. Dost tvrdě a sebevědomí začínám mít až teď hluboko po 40. 

Vezmu teď jeden konkrétní příklad z mé “dílny” 

“Tys mě připravila o tátovu lásku”, “Ty nám překážíš ve vztahu”. “Tvoje chování a to jaká jsi mi brání, aby mě měl táta rád” a podobné, byť nepřímo řečené věty v nás zasazují pocit provinění, pocit “jsem špatně”, moje máma je kvůli mně nešťastná. A jede další sekvence myšlenek:  Takže nesmím mít tátu ráda, a táta nesmí mít rád mě, moje máma je pak nešťastná.  

Jako děti milujeme oba rodiče bez rozdílu. Je nám vlastně i jedno jací jsou, prostě bychom za ně i položily život. 

Vztah otec dcera , mimojiné, je náš první vztah s mužem, podle něj si nastavujeme vztahy s muži. 

A tak přede mnou stojí smutná dospělá žena, které nechápe, proč ji neustále muži zrazují. 

A tak se vracíme do dětství a výše popsaného příběhu. 

Pokračujeme v myšlenkové sekvenci….Když mě má táta  rád a já jeho taky, zrazuju nmámu. Jsem zrádce. A zrádce si zase zaslouží zradu…..Tohle zůstane někde hluboko uložené v nevědomí. Tahle naše část se jakoby zafixuje a žije s námi dál, dospíváme, na tuhle část zapomeneme. 

Rodiče se možná i posléze rozvedou. Náš vztah s tátou ochladne, s mámou je závislý. 

A naše vztahy? Proč těm mužům nečvěřím, proč mám takovou nedůvěru, ještě, než se seznámím? 

Jakmile totiž začneme navazovat vztah s mužem ,  okamžitě se aktivuje poslední vzpomínka na vztah s mužem(tátou) a to je ten nevědomě zasunutý “program”, kterému věříme:  

“Zrádce si zaslouží zase jenom zradu.” 

Není jiná možnost, než, že nás muž pokaždé nějakým způsobem zradí. 

A maminka nás nadále celoživotně citově vydírá, protože my jsme podle ní ten zdroj jejího neštěstí a neúspěchu. Jsme k ní připoutané tím nevědomým pocitem viny. 

Jak z toho ven… 

Jednak si tenhle myšlenkový proces a tím vzniknuvší program uvědomit. 

Začít dávat věcem řád: máma je máma, táta je táta, já jsem já. 

Pochopit a znovu prožít situaci. 

Najít v sobě zpátky vlastní ženskou lásku a s tou se spojit. Přestat se spojovat s mámou jako zdrojem lásky, kterou potřebuji. 

Uvědomit si, že jsem nikoho nezradila. Byla jsem dítě. To jenom máma na mě nevědomě přehodila svou bolest, už to nechtěla nést sama. Jenomže tím se zbavila i své síly.  Své vlastní síly se zvednout, být zase sama sebou….odevzdala zodpovědnost za svůj život do “vašich rukou” 

Takže je třeba jí to s láskou vrátit, aby se zase zpátky mohla spojit sama se sebou, vzít svou zodpovědnost. 

Vy se zase na oplátku, zbavená břímě své matky, můžete začít spojovat sama se sebou a mít své vztahy  vlastní vztahy, ne ty máminy… 

To všechno jde “přepočítat” a proměnit, když se spojí tělo, hlava a srdce 😊 

Je to jeden malinký střípek, který ale může odhalit další a pomalu se začne skládat nová nádherná vitráž: VY