Jsem k sobě pravdivá?
Řekni mi jak se jmenuješ, co děláš za práci, kde bydlíš, ať vím, kdo jsi. Kolik vyděláváš, co jsi dokázal postavit ,udělat…A já si budu podle toho myslet, že jsi dobrý člověk. Chceme se vzájemně poznat, ale posuzujeme podle měřítek, které málo vypovídají o tom ,kdo opravdu jsme. Práce mě vůbec nemusí bavit, lžu tedy sám sobě, abych tam každý den zašel. Vůbec nemusím mít rád místo, kde bydlím, prostě jsem se tam narodila a lžu sama sobě, kde bych opravdu chtěla žít. Možná mám veliký dům a krásné auto, ale sním o cestování, karavanu a neustálém pohybu a lžu sama sobě, že mě baví mít rodinku na jednom místě. Směju se a vyprávím dobrodružné historky a dělám si ze sebe legraci a lžu sama sobě, že jsem bodrý člověk nad věcí. vařím teplá jídla, pečuju o všechny a všechno a lžu sama sobě, že tohle mě naplňuje. Mám dlouhé vlasy a šaty a přitom bych raději džíny a triko, ale lžu sama sobě, že takhle si připadám žensky……Toužíme po vztahu a vzájemné blízkosti, upřímnosti, opravdovosti. To ale můžeme mít pouze do takové míry do jaké míry umíme mít vztah s tím kdo doopravdy jsme. Když si nelžeme. Jinak přitahujeme lež.A obviňujeme druhé, že nám říkali věci, kterým jsme uvěřili, že je myslí vážně a oni nám lhali…Ale kdo s tím začal?
Jsem dospělá?
Ujisti mě, že mě máš rád, že jsem hezká, že nejsem tlustá, řekni čeho si na mě vážíš…co děláš když nejsme spolu….kdy se zase uvidíme…..Když jsme jako malé holky nenabyly vnitřní jistotu, v dospělosti jsme vlastně pořád malými holkami. Chce se po nás, abychom v sobě našly svou zralou sílu a uměly utěšit naše pochybnosti. Ve chvíli, kdy najdeme dospělou metodu jak si být zdrojem jistoty, přestaneme chtít ujištění od partnera, který má v tu chvíli roli tatínka. Je to třeba, neboť chceme partnera, ne rodiče. Pokud to neuděláme, zase přijde taťka…Nejlepší cesta k nabytí vlastní jistoty je skrze tělo, neb tam se ukládají pocity a emoce…
Syn…jak mu neufiknout koule…
Vrátit muži „koule“a sobě lásku a tím zahájit úctu v jakémkoli vztahu muž žena.Malá nevinná událost, která se ale udála v čase, kdy jsem byla zcela připravená pochopit mnohem širší kontext události.Můj mladší syn mi začal srdceryvně psát z tábora, jak je to tam nesnesitelné, že to „tam nedá“ „nezvládne“, „mami, prosím, prosím“…Je mu 11, rozvedli jsme se, když mu bylo 5. Přišly a jsou ,samozřejmě ,pocity viny, co jsem mu tím vším asi provedla. Čili mě celé roky provází nutkavý pocit jej chránit. Nicméně nezůstávám v pocitu oběti a hýbám „prdelí“ , abych tohle zastavila. Zpracovávám si zodpovědně své boly, které poctivě odděluji. Takže mi píše a já najednou uvnitř cítila takovou jistotu, že teď to nejláskyplnější a nejpodpůrnější, co mohu pro něj, nás, mužství, udělat, je že mu dám důvěru a pochopení současně. Že ho podpořím svou láskyplnou důvěrou, aby mohl najít své řešení bez zásahu maminky a v budoucnu nehledal spásu v druhých. Aby našel svůj vlastní způsob jak si v situaci poradit ( s vedoucími jsem mluvila, situaci zjišťovala i z druhé strany)Co mi z toho v širším kontextu vyplynulo je, že mám tendenci od sebe unikat péčí o druhé a přebírat jejich tíhu na sebe. Beru si takovou více mužskou podobu, abych to vyřešila, unesla, v klidu a ráciu..přitom emoce ve mně bouří a já bych se nejradši rozbrečela…ale musím přece dohlížet na to, aby se ten druhý posouval jak má:správně se stravoval, sportoval, pečoval o sebe, relaxoval, měl výsledky ve škole, …tisíce moudrých rad k druhé straně….on, on, on…Ale víte, co to znamená? Utíkám od sebe, nakládám si víc a víc a přetěžuju se.Tohle umíme skvěle i v rámci pracovního týmu. Hlavně ať se mají všichni skvěle, já až potom…Takže:…i můj jedenáctiletý syn si umí najít svou pevnou půdu pod nohama, když já zůstanu pevně v sobě, ve svém srdci, břichu i nohou. Když já cítím lásku u sebe , svou stabilitu a pevnost, může ji cítit i ten druhý. A ne , že sotva stojím a ještě si vezmu další. Jsem něžná, křehká bytost. Mým úkolem je Láska ne „řešit“.Dejme mužům zpět, co je jejich a sobě vraťme něhu a křehkost.Proto ženské vedení je úplně diametrálně jiné než to mužské a je to tak v pořádku. Howgh
POchybnosti….
Pochybuju, dost často pochybuju, což je na jednu stranu fajn, neusínám na vavřínech, ale vůbec to není fajn, když moje pochybnost je spuštěná srovnáváním se s ostatními a tím, co je všeobecně zakořeněné jako správné. Jako dobrý a hodnotný život. Ve chvíli, kdy samu sebe začnu táhnout dolů, začnu se krmit myšlenkama typu: „nejsi úspěšná, nevyděláváš dost peněz, nemáš zásobu klientů, nemáš vybudovanou databázi, nejsi dost aktivní na sítích; neumíš mít hluboký vztah s mužem, to jsi na sobě asi moc nemákla, pořád se bojíš blízkosti, k čemu ti teda ten seberozvoj je….a umím pak samu sebe shodit i skrze bydlení a to že jsem bez blízké biologické rodiny a bla bla bla bla….a najdu takových nedokonalostí a co nemám a měla bych mít. Umím samu sebe dostat do slušné řitě. Musím v těch chvílích dýchat a pořád si jenom opakovat “ to není pravda“, „to přejde“, „jsou to kecy hlavy“. Začnu se soustředit na to, co dělám a hledám v tom klid. Klid v soustředění se třeba na vaření čaje. Nebo jedu na nákup a soustředím se na jízdu, jak vystupuji, pozoruju lidi, zapojuju smysly. Slyším, vidím, cítím…Když se hlava zase rozjede s tím nechutný jebáním, zase se začnu soustředit na to, co dělám , jak se moje tělo pohybuje a dýchám. Vím o každém kousku svého těla. Jak se pohybují moje nohy, jak mám uvolněné břicho. Když přijdou emoce, většinou pláč, pustím ho. I kdyby mi mělo napršet do čaje nebo nákupního košíku. Dovoluju si být naprosto autentická a tady a teď. Přijímám, zcela přijímám situaci jaká je, přijímám sebe jako destruktora, smutnidlo, oběť, malou holku…Neodsuzuju se za to. Pořád Ladu cítím, jsem s ní. Cítím její slabost. Jenomže v tom je ten fígl, který jsem pochopila. Vnímám u sebe slabost, ale mám obrovskou sílu na to ji zcela cítit. Když jsem opravdu „tady“ a vnímám se a přijímám situaci ať je jaká je, přestane mít takovou obludnou sílu. Přestane mi dávat nálepku, “ jsi k ničemu a slabá“ Záleží na bolestivosti situace. Záleží jak velká bolest se mi vynoří. Podle toho se hlava uklidní za pár chvil, hodin, nebo někdy i dnů. Ale vždycky uklidní. A vždycky přijde hlouběji zakořeněné uvědomění, že život není o stabilitě v práci, vztahu, o jistém výdělku, o mamince a tatínkovi, babi a dědovi. Že život je o tom nakolik ho chci Žít a odkrývat pravdu o Lásce..¨.Howgh