Říct si o pomoc a cítit se v bezpečí

Moci vyjádřit před mužem jasně své emoce, cítit se v tom bezpečně, říct si o pomoc a nevnímat to jako selhání… 

Téma mé dnešní ladící masáže. 

Budu psát jakože já, mé klientce moc děkuji za důvěru sdílení 😉 

Došly jsme spolu k zajímavému rozklíčování našich možných mentálních a emočních uzlů. 

Křičící , despotický otec, kterému není nic dobré. Stojí před svou malinkou dcerou, která si jeho silné neadekvátní emoce hněvu vykládá jakože za ně může, je to její vina. Cítí tátův hněv a neví si s ním rady. Táta je přece ochránce, silák, je s ním legrace. Jsem jeho “holčička.” Aha…..takhle to teda je, aby byl táta silák a ochránce: já mu musím dát svou sílu tím, že na mě křičí, to j je jeho ochrana. Ale mě to bolí, co s tím, musím z toho utéct. Bere mi moji sílu a moc. On nebrečí, já taky nebudu…A tak ….Později v dospělosti…Utíkáme. Utíkáme do hlavy, odpojujeme se od velké citové bolesti, od bolesti a pocitu nebezpečí na každém kroku, protože tím, že jsme odpojené od své citlivosti, od těla, vlajeme kdesi ve vzduchoprázdnu, chytáme se jakýchsi přesvědčení a myšlenek. Jsme nesmírně výkonné, stejně to teda nebude nikdy pro nás dost, nikdy nebudeme „dost daleko“ a taky  hlavně musíme chránit muže před jejich pocitem selhání. Aby už na mě žádný muž nekřičel tak ho “předběhnu”, udělám všechno za něj, já udělám to bezpečí: zařídím, vyřídím, přibiju, nalakuju, vymaluju, oběhám, vydělám peníze, zajistím rodinu…Uteču…Uteču před svými bolavými pocity opuštění, zrady, bezmoci vůči tomu křičícímu nešťastnému obrovi, tam tenkrát v dětství. 

Říct si muži o pomoc? Aha..no, to mě ani nenapadne. Muž mě dostává do nebezpečí, to si musím dát sama. Jak? No, přeci únikem před svými pocity bolesti, smutku, strachu, opuštění, zrady….Jak uniknu? Odpojím se od těla. Ztuhnou mi nohy, boky..Vnímám se od stlačeného břicha nahoru. Hlava mi jede na plné obrátky. Co všechno musím dnes ještě stihnout. Jsem tak schopná tak, že dokonce založím firmu, tu samozřejmě vedu, protože musím “utíkat”.

Podělit se s někým o vedení a  citlivě vnímat, že se chci stulit do náručí a už mě to nebaví? No, tak to sama sebe takovými nápady akorát pěkně štvu. Jsem fňukna, nebo co? Ukazovat jak se opravdu cítím? A už se dopaluju, cítím hněv, vztek……sama na sebe jak jinak….Přece už tenkrát jsem za všechno mohla já. 

Jak z toho ven? Jak je možné tenhle “příběh” rozmotat? 

1. Uvidět zpětně, že  táta si svou emoční bolest, selhání, řešil tak, že na mě křičel, ponižoval mě a tím se dostával do síly. Já si to vzala na sebe, jako svou vinu. Zraňovalo mě to tenkrát. Neuměla jsem říct tátovi jak moc mě to bolí, neřekla jsem mu : “nerozumím, pomoz mi, chci tě milovat, chci se cítit milovaná. ” Naučila jsem se tedy jako dítě unikat do nemoci (cítit se ne mocná), později v dospělosti unikat do výkonu, zastávat mužské kvality ( a být na sebe permanentně naštvaná, protože podvědomě cítím, že to není „moje“) a taky se na sebe zlobit , že neumím ukázat svou citlivost a říct si o pomoc (nevědomé)  a vědomě být naštvaná na mužskou neschopnost, protože, „sakra, proč to za ně zase dělám já?“

2. Připojit se k tělu, k pánvi, k nohám. Vydechovat svůj vztek dolů do nohou skrze pánev, aby mohl zaktivovat mou citlivost (existují pak různé metody uvolňování vzteku). 

Tím přestanu vztek používat jako sebedestrukci a nadávat si, neboť začnu citlivět sama k sobě a přestanu chtít nést mužskou zodpovědnost, neboť zcitlivěním v těle začnu vnímat, že mi v tom není dobře a potřebuji se více uvolnit, zpomalit, odevzdat se., odevzdat to břímě zodpovědnosti, které mi nenáleží… 

Pak to chce čas, znovu a znovu si zvědomovat onu dětskou zradu a sama si být laskavým otcem (moje vnitřní mužská stránka) ,který mi svou autentickou citlivostí dělá pocit bezpečí. Moje vnitřní mužská stránka mě začne sytit pocitem, že si mohu přiznat, že potřebuji pomoc, obejme mě, přijme mě citlivou, rozhozenou, bezradnou. Dovolím si nahlas i s emocemi vyslovit, co potřebuji. Nebo-li , si sama sobě přiznat, co teď potřebuji a posléze si to i dát. 

A v životní realitě tam venku, si třeba uvědomit, že nemám sílu tu bednu zvednout a říci si muži o pomoc. Přiznat si, že potřebuji obejmout a muži si říci o obejmutí….. 

Cítit samu sebe a postavit se za své pocity, které jasně sdílím… 

Možná cesta….. (vždy je dobré mít k tomu průvodce, říct si o pomoc)

Rozvést se…?

Před rozvodem jsem se nejvíc bála samoty. Ale dneska vím, že jsem se bála své vnitřní kritiky, přísnosti, pocitu selhání, viny. Moc dobře jsem si uvědomovala ten nepříjemný jebavý zvuk uvnitř mě samotné. Už je to šest let a s úctou sama k sobě musím uznat, že jsem ty hlasy a ten temný tíživý sliz proměnila v naději a doslova sama sobě svítím do dalších odmítaných částí sebe sama. Rozmělňuju a roztávám svou krutost, sebedestrukci, závislost na emoční bolesti. Už tam toho moc není, už je to jednoduché to rozpoznat. Už píšu svůj příběh úplně z jiného úhlu pohledu na život V samotě se můžeme naučit být si tím nejlaskavějším parťákem:)

Odpustit otci

Můj nový „plašič zlých snů“ a tátův obraz v pozadí. Krásný symbol jak v životě pracovat s tím, co jsme očekávaly od tatínka a možná stále očekáváme a ve většině případů nedostaly a nedostaneme. Je nesmírně osvobozující , dávající křídla, sílu, větší pochopení, větší pocit bezpečí, když svůj vztah nevztah s fyzickým otcem našeho života pochopíme, uchopíme, porozumíme proč se dělo to či ono. Proč s námi tak mluvil, proč nás tak chránil nebo vůbec, proč při nás byl a nebo byl nepřítomný, proč nás tolik hýčkal a nebo naopak fyzicky či psychicky týral. Variant je nespočet.Když se nám podaří příběh rozklíčovat, rozmotat tu nepříjemnou hustotu tísně nebo zmatku v těle, myšlení, srdci, můžeme rozpustit ledasjaké smýšlení o mužích všeobecně, o své vlastní síle, o své vlastní schopnosti dát si bezpečí, pozornost, porozumění, opravdový zájem o sebe samu. Když jsem otevřela zcela opravdově své příběhy s tátou, mé pocity k němu, smýšlení o situacích, začaly se mi životní situace skládat v novém úhlu pohledu, začala jsem chápat proč jednám tak či onak, proč mám takové a takové reakce, proč si hledám takový druh situací, pocitů….A ten největší zázrak je, že můžeme ve finále odpustit i tu největší odpornost a začít psát zcela nový příběh…Svůj autentický život…ten nárůst vlastní sebehodnoty, konec závislosti na přísunu mužské lásky zvenčí, mimojiné také znamená, že náš partner nám může být opravdu partnerem a přestane hrát roli našeho otce se vším, co jsme znaly z „minula“. V životě je třeba jít vpřed, ale ne ,co do stavění nových cílů a dokazování, ale jít vpřed ve způsobu cítění, prožívání, uchopování situací a tím měnit svůj Život. Howgh