Ztratit samu sebe ve vztahu
Ztracení se ve vztahu. Buď úplně samu sebe potlačím, anebo se bojím vůbec vztahu otevřít, abych se „neztratila“. Já proměněné v MY. Naprostá ztráta toho, kdo jsem…Přináším k tomuto tématu, jak je mým zvykem, něco ze své „vztahové zahrádky“ Zažila jsem jeden dlouhodobý vztah – manželství, kde jsem zcela naivně a s důvěrou naprosto potlačila samu sebe, abych získala lásku, vztah, důvěrné partnertsví. Zapomněla na své Já a přizpůsobovala se. Dnes, se zkušeností a pochopením, vím, že Já a Ty by mělo zůstat oddělené a pouze občas se potkat v MY. Užít si tenhle pocit souladu, splynutí, umí to být nádhera. Pak zase vstoupit do svého já, nadechnout se, vyčistit svá zranění sama bez partnera, dosytit ,co je třeba, bez partnera, „uvědomit si „ve svém prostoru a znovu se zanořit do MY, kam osvěžená sama sebou, můžu přinést svou lásku, své pochopení, svou otevřenost, odevzdanost a z propojení v MY zase vylétnout do JÁ.Když to nedělám, v pravidelném rytmu, vztah zatěžuji vlastní tíhou, zatěžuji jej očekáváním, přenášením zodpovědnosti za sebe na druhého, dávám nejasné hranice sobě i partnerovi.Zapomněla jsem na své JÁ a tak tu hustotu nakonec rozčísla obrovskou silou a oddělila se navždy…Pak přišla několikaletá nezbytná samota, abych se zase „našla“.Přišel krátký vztah po pěti letech. Jaký byl?Okusila jsem druhý protipól: strach z blízkosti, neustálé oddělování já, já, já, ty, ty, ty.Bylo třeba to zakusit. Prožít.Teď mám v kostech i buňkách jasný prožitek, jasnost v srdci i mysli.Zažila jsme oba extrémy (Určitě to jde zažít i v rámci jednoho vztahu)Oběma svým mužům děkuji za tu zkušenost. Věřím, že teď můžu najít pomyslný střed a těším se na „třetího“
Krásně o tom mluví jeden příběh o muži, jež se rozhodl dát své srdce (ve tvaru hvězdy) do dlaní své vyvolené ženy. Co udělala žena s mužovým srdcem hvězdou ve svých dlaních?Hvězdu upustila a ta se rozbila. Neunesla zodpovědnost za lásku a štěstí toho druhého.HowghNaplňující rozjímání při úplňku
Láska ve vztazích
V poslední dny hodně otevírám téma lásky v partnerství. Vždy z toho vyjde, že pokud nejsem nasycená a spokojená uvnitř, tak „tam venku“ to je prostě takové jaké to je. Klišé, které se na nás valí odevšad, já vím…Co s tím? Jak se teda nasytit?…S oblibou říkám, být především připojená k tělu, ke svým smyslům. A jak se to dělá? Tak sdílím svůj příběh…Narodila jsem se a byla zcela otevřená. Mimi, pak batole, co se projevuje bez cenzury a hodnocení. Pláč, smích, smutek, vztek, radost a zase dokola, jak bylo třeba. Rostla jsem, emoce a pocity jsem postupně kontrolovala, korigovala, zavírala. ( Z mnoha důvodů).Nakonec jsem se od své emoční části odpojila. Tzn., že jsem měla tuhle část pod velmi přísnou kontrolou, raději jsem se zajímala o pocity druhých, tím jsem nemusela řešit ty své. Našla jsem prostředky jak odvádět pozornost od svých emocí a pocitů. Sport, řešení nepodstatných pracovních záležitostí ( ty se samozřejmě jevily velmi podstatné). Ponejvíce ale péče o ostatní, vyhovění všem ostatním, přizpůsobování se a tím jsme mohla svést své pocity a emoce na druhé, neb jsem je měla právě kvůli nim, aby byli spokojení. Všechny moje vztahy byly o tom, abych se „přizpůsobila“, soustředila se hlavně na toho druhého, své pocity kontrolovala, korigovala a neobtěžovala. Narodili se mi děti. Čisté otevřené prožívání. Napadá vás jaký byl můj první syn, když se narodil? Pořád plakal, moc nespal, byl neklidný. Narodil se mi druhý syn…Řval jak protržený, byl neustále v pohybu, usínal jedině v neklidu, skoro nespal, pořád se budil. Přetlak….Dneska tomu naprosto rozumím. Byl to můj neklid, moje emoce, které moje děti cítily. Takže přišel den, kdy jsem se Práce s tělem v pomalém rytmu. Dech, hluboké pohledy druhým do očí, obejmutí od srdce, otevření smyslů: čich, hmat, sluch, chuť. Zpomalení, zpomalení, zpomalení. Časté pobývání o samotě a vnímání svého těla. Tep srdce, proudění krve v žilách, otevírání těla s dechem, napětí v různých částech těla, jejich uvolňování. Soustředění se na „tady a teď“ v těle. Pozorování všech částí těla…Pozorování z těla, i když se dívám kolem, cítím hranice svého těla, uvolněnost nebo napětí některých svých částí…Neztrácím se v myšlenkách. „Připojuji se.“ Tak jsem mohla postupně začít naplňovat pozorností sebe, začít si dovolovat mít emoce, prostě je projevovat. Dnes je umím uvolnit a včas ukončit. Vždy je vnímám z těla, ze srdce. Nikam je nemířím, jenom uvolňuji. Cítím se živá. Pouštím postupně naučenou kontrolu. Moje dnešní obejmutí je obejmutí. Ne nešťastné zavěšení se na někoho, a nebo plaché poplácání po rameni. Připojte se…Pak se může připojit i partnerská láska. Pak se můžeme všichni propojit a spojit.
Znovu „se narodit“…
Naprosto živě si pamatuji moment, kdy jsem se poprvé rozhodla nechat se namasírovat s pocitem, že mám ženské tělo. Fotka je naprosto vystihující, je dokonce i z té doby. Tak nějak jsem vzdáleně na sebe bázlivě pohlížela jako na tu růži, co mám v ruce.Abyste lépe porozuměli. Je to asi osm let. Bylo jasné, že rozvod je na spadnutí. Cítila jsem se pod psa. Dva malí kluci, cítila jsme se neschopná jako matka, jako žena, jako milenka jsem víceméně neexistovala. Tělo jsem měla zavřené. Nechtěla jsem cítit stud, pochybnosti, nedostatečnost. To všechno se s otevíráním těla a srdce může objevit. (Něco o tom za těch osm let a ještě kousek, vím)Byla jsem asi dva roky po ženské tantrické iniciaci ( Ivana Megová) První opravdové potkání se sama se sebou. Stržení masky statečné holky. Byla jsem po druhé maminkou, další průtrž neošetřených emocí a pocitů. Druhý syn už mi nedovolil nic popřít.Roztrhla se absolutní neúcta, nepochopení a nerespekt ke svému tělu, k ženskému citlivému způsobu vnímání. Absolvovala jsem kurz Mohendžodáro (Iveta Kučerová) , který byl o jemnosti a otevíral mi další otázky kolem mě jako Ženy , dala jsem si rovnou tři běhy:)Všechno gradovalo a já začala být fyzicky úplně frustrovaná, připadala jsem si jako žena naprosto nepřitažlivá, neschopná, tělo bez chuti k intimnostem.Tak jsem se zkusila odevzdat citlivému mužskému terapeutovi a opravdu opravdu od srdce vnímat své tělo. Nechat se opečovat bez záměru sexuality. „Pouze“ uctít své ženské tělo.Rozplakala jsem se hned na začátku masáže a plakala a plakala a plakala. Nicméně byl to skvělý krok sama k sobě. Pokračovala jsem v práci s tělem a v něm uloženými bolestmi uvnitř i na povrchu. Následovala jemná něžná práce s dechem, pohybem, sdílení se ženami. Větší odvaha setkávat se s druhými bez obranné masky na seminářích i v životě.Jsem sobě i svému tělu neskutečně vděčná.Dnes jsem kdo jsem, dělám, co dělám a za to Životu a Sobě děkuji A také děkuji všem, které a kteří se se mnou potkávají a vzájemně se dál podporujeme v odvaze směr „autentičnost“