Děti nám „nepatří“, jak tomu mám rozumět?

„Děti nám nepatří“, pouze nás navštívili, mají vlastní cestu….přišli „skrze nás“, mají svoji „navigaci“ ….I na tenhle „životní předmět“ , respektive pochopit jej a uchopit a integrovat do své zkušenosti, jsem jako Lada, od své Duše „zapsaná“.Jednou to čeká nás všechny „rodiče“, střihnout pupeční šňůru, uznat, že vůbec „naše“ („nenaše“ děti) nemusí být po nás, že vůbec nemusí následovat to, co my si myslíme, že je dobré. Stát před skutečností, že je nemůžeme ochránit. Můžeme inspirovat naším způsobem života, ale nemůžeme zastavit jejich způsob „studia „Života.“Ještě zdaleka nemám „odkroucené všechny přednášky“ týkající se tohohle předmětu.Nicméně, co už zřejmě vím je, jaké je pro lidskou bytost „střihání pupeční šňůry. Mým klukům je teprve 10 a 14, ale v únoru začínám šestým rokem tvrdě střihat pupeční šňůru. Mám střídavou péči.

Musím říct a přiznávám, že to není lehké. Každé pondělí, když se s klukama na 14 dní loučím, bolí mě u srdce. Takže, tuhle lekci ještě tedy zpracovanou úplně nemám. S klukama jsem v kontaktu minimálně, telefonování nemají rádi. Teď už aspoň pošlou smilik na Whatsapp Nicméně chápu, že je třeba dětem Důveřovat, pomáhat jim „zapínat“ jejich navigační vnitřní láskyplný systém. Pomáhat jim připomínat, že je v jejich moci zvládnout náročnější pocity a emoce. Pro své kluky tady vždy jsem, ale ne vždy jsem s nimi fyzicky a ne vždy budu. Tyhle roky pravidelného střihání „šňůry“, mě dovedly k pochopení, že nejvíc svým dětem dám, když jim na sobě budu ukazovat, že i já využívám ponejvíc svou vnitřní navigaci. Používám ji k hledání cesty ven z náročných situací. Citových, finančních, pracovních, vztahových. Stručně, krátce , ve vhodných chvílích se toho témata dotknu. i slovně. Žádné velké rozpravy. Děti to stejně všechno vnímají. Děje se toho v mém životě hodně. Děje se nám toho v životě hodně. Skvělá možnost děti učit prožitkem na nás samotných. Tohle mě osvobozuje od dost nepříjemného pocitu viny ze selhání jako rodič, matka…Nejsem ani jedno, vlastně. Jsem jenom průvodce po realitě lidského života, tak jak ji mám uchopenou skrze Ladu. Potvrzením, že mi moje děti jako dospělému věří, je, že si dovolí být emoční a nebojí se o mě….nepátrají jak to všechno zvládám, nemají tendenci mě zachraňovat, chovat se tak, aby mě nerozčílili, nebyla jsem smutná, nezlobila jsem se, nezklamali mě….nebojí se mě (ne, to opravdu nedělají…..jsou vážně hodně sví:):):)….

Proč to píšu?

Jako inspiraci. Že naše jakékoli dospělácké změny v životě jsou pro děti skvělou příležitostí naučit se používat svou vlastní vnitřní sílu. Tím, že řešíme náročné situace a přitom jsme autentičtí a láskyplní, jsme tím nejlepším, co děti může potkat.

Howgh

Začít se nebrat vážně…je úlevné

Tak jako se zasněžila naše vlast, tak i ke mně něco přistálo. Už dva měsíce chodím na „čínské jehličky“, cítila jsem, že potřebuju některé spoje v těle probrat, prošťouchnout a tak…po dnešku mám podezření, že mi do těla píchají marihuanu :):):)Mám velmi šťavnatý vnitřní život, respektive jsem jedna z těch, co ho takový mají..(modří vědí). I teď bude pro mě těžké dát dohromady , co mi tam začalo lítat, když jsem válela slaný štrúdl. Začalo to vlastně už ráno. Ta zmíněná online škola, která už mě nechává klidnou, vím, že je to pro školství skvělá příležitost „uvidět“, že starý přístup k výuce přivede současné učitele k antidepresivům. Děti na to neslyší, motivace klesla k bodu nula a já jako rodič nehodlám potápějící se loď, kterou jsem opustila před dvěma lety z téhož důvodu, nějak podporovat formou peskování či trestání mých dětí, či je nějak kontrolovat, na to mám Život moc ráda. Pokračuji dále ve dni. …Jela jsem předat určité dokumenty pro zahájení akce odjezdu mé kamarádky z divokých hor Jihoafrické republiky zpět do domoviny, po pěti letech (domeček z hlíny, nošení vody, co si vypěstuji, to mám…)Budu ji říkat „afrika“. S „afrikou“ se znám již od nějakých dvaceti, odjely jsme spolu do Států, tam zůstala a teď intenzivně sdílím její příběh posledních pěti let, který se odehrává v Jihoafrické republice (jestli jste četli mé Vzpomínky na Afriku, tak to je žblabuňk proti tomuhle). Romantika ,která byla ve vizi, se prostě zbořila. Nicméně, co je na tom v téhle chvíli krásné, je třeba moment, kdy situaci řešíme 4 kamarádky a z toho jedna je tedy v JARu, jedna jako konzulka v Nigérii, jedna žije na Novém Zélandu a já tedy v Praze:)Tohle zbožňuji: „Když chceš celý Vesmír se spojí, aby ti pomohl“.(Paolo Coelho, Alchymista) . Já vím, mimo Zemi teda nikoho nemáme, i když…já cítím, že ano Pak pokračuju ke kamarádce, kde sdílíme životní příběh rozvedené ženy, které nakonec její exmanžel v ledasčem vychází vstříc, tohle mě dojímá a potvrzuje, že to existuje……láska v jiné podobě i po rozvodu (i když mě se to nepodařilo, neb nemůžu ex manžela nutit, aby to bral víc s nadhledem a lásku neměnil na nenávist), pak jedu metrem domů a dostanu velmi smutnou zprávu od jiné kamarádky, že ztratila miminko v sedmém měsíci. Pláču v metru, roušku promočenou, na tohle je dobrá, odchytává slzy a není vidět zanudlený nos…..pokračuju v cestě vyzvednout nádherný masážní olej- Babylonian Rejuvenating (už můžu masírovat v domácnosti),ale stejně jsem „zločinec“ jak řekl , s úsměvem a určitě i určitou hrdostí, můj mladší syn…. neb pečuji o naše těla a psýchu ,i když je to zakázané.Jedu domů, hraju s mladším synem pinčes…..pak vyměňuji pár hlubokých a láskyplných zpráv s kamarádkami a mými „adoptivními rodiči“ tetou a strejdou, které vidím málo, ale ten pocit, že mě mají rádi, a jsem kdykoli vítaná, i když nejsem jejich biologická a nevyrůstala jsme u nich..ach…a konečně se dostávám k tomu zásadnímu. Jestli jste to dočetli až sem…tak cítíte kolik toho člověk vlastně zažívá, prožívá…jaké vlny …jenom během jednoho dne…A tak najednou se cítím jako Blázen…můj exmanžel mi to často říkal, že jím jsem, ale nemyslel to nijak lichotivě. Kdo znáte tarot /takovu karetní psychologickou hru/ víte, že Blázen je fajn…Má číslo 0…prostě vycházení z bodu 0….Je spojovaný i s mým znamením narození-Vodnářem.Najednou cítím jakoby něco do sebe fyzicky začalo zapadat, uvnitř mého těla, mimo moje tělo, já nevím…Mám chuť se smát, vtipkuju, jsem veselá. A nezpůsobilo to, že by se mi vrátil přítel , nebo jsem se do někoho znovu zamilovala, nedostala jsem finanční příležitost, nikdo mi neodkázal balík peněz, nikdo mě nelechtal…nic…jenom to přišlo…Bolest jde ruku v ruce s hloubkou Lásky. Jenom pořádný uvědomělý propad může poskytnout udusání půdy pod nohama. A my můžeme vidět ,co z toho rozpadu roste, co je vedlejší produkt. Teď začínám chápat film : „Život je krásný“, kde i v koncentarčním táboře se dá vytvořit Život, chuť do života, být tady a teď úplně naplno. (I když to je tedy mistrovský kousek, na který ještě nemám) A vůbec nechci snižovat bolesti, které prožíváme, znám je a neshazuji je…..ale teď z nějakého vnitřního pochopení vím, že je to nezbytné. Nezbytné k posunu vpřed a k tomu mému vysněnému opravdovému láskyplnému přátelství mezi lidmi.Howgh