Jak „ruším“ sebedestruktivní přesvědčení….

Když jeden člověk začne něco ve svém nitru „přestavovat“, ti, co jsou mu blízko, nemyslím fyzickou vzdálenost (ale určité naladění na podobnou frekvenci), začnou taky…Tenhle princip domina se mi líbí, dává mi velikou naději, že může vyrůst nový les Života.V realitě to vypadá třeba tak, že já osobně se učím nekrčit před autoritami, vlastně nikoho nestavět do autority, nikoho nestavět na piedestal. Mám tam zejména muže a ženy s mužským nábojem, které jsou v životě velmi výkonné. Krčím se před nimi, protože mám někde kód přesvědčení, že „síla“ lidství se hodnotí (ble) a hodnotí se podle jasných viditelných hmatatelných znaků (výdělek, pozice v zaměstnání, šťastná rodina…no…..snad ani nebudu psát dál, protože moje srdce z toho nemůže už teď)Tenhle čas mě neúprosně zastavil, i když já se teda mrskám, víte, co se stane, když se zastavíte…děti nejsou, práce není, partner není, nedej bože ještě zdraví není…musíme jít hlouběji…za hmatatelné…já osobně tam objevuju nejdřív veliký strach…chytnu ho za pomyslnou ruku a on se proměňuje…v slzy, v něhu, v pochopení, v láskyplnou jemnou bolest a pak se mění dál, záleží nakolik udržím pozornost….nejdřív v malé jakoby rarášství (zase velmi láskyplné) a začne ve mně trochu poskakovat..co když je to všechno jinak?…co když existují jiné tvé pocity já, které jsi přes hluk a urputnost, že to zvládneš nemohla vidět ani slyšet….a mluví dál…ještě neutíkej…soustřeď se….co uvnitř tebe ještě je, kromě minulých zážitků, co generují strach..co teď?…pořád je tam naděje, pořád je tam život, pořád je každá minuta nová….Jiné je o tom číst, slyšet to od někoho jiného, prožívat to v síle kolektivu…velmi silné je to zažívat v těch opravdu nejtěžších chvílích….jsou to malé chvilky…jenom je stále odchytávat…vracet se k nim…..trpělivě…s dětskou naivitou a moudrým zápalem…jestli chcete…zastavte se…teď …..a poslouchejte….a kdykoli vám to kakofonní mysl dovolí… a pak vám třeba zazní něco do uší….jako mně teď…Bára Poláková zpívá: „čas není“…Buď chci věřit na zázraky a nové a nové tvoření, a nebo se budu soustředit na ten chaos venku.. Na co potřebuju stabilní státní ekonomiku, na co potřebuju mít povoleno pracovat…? Jak s tím souvisí můj hluboký tichý vnitřní srdečný prostor?…..jak to může ovlivnit mou schopnost Milovat a cítit Lásku druhých? A o to tady jde. Co nás dlouhodobě naplní? Jaký pocit?Celé mě to může lapit, když „vypnu“ spojení , když se odpojím…takže stále k sobě, k sobě , k sobě….A teď mi slovo „autorita“ přijde smyšlené…. a krčit se před kým? co to blábolím…

Každá bolest má svého delfíního posla :)

Hrajeme si na schovávanou a nebo Žijeme?

Hrajeme na schovku a nebo Žijeme?Melancholie podzimu, štíří zapichování se pod kůži….Víte,kdy začneme sbírat plody svého života? Ne…není to, když máme děti na prestižní Univerzitě, když nám vydají cd, když vylezeme na Mount Everest, když nám dají ocenění v práci v podobě tučné výplaty a diplomu, když uzavřu úspěšný byznys, když postavím dům, vychovám děti, splním si pracovní povinnosti, všechno a ještě víc stihnu za jeden den….i když, budu mluvit za sebe…můj druh člověka, možná můj druh „spiritu“, „duše“, můj druh „životní síly“ a možná to máte taky tak…..Můj Život mě právě teď učí vidět, slyšet, vnímat Život jako obrovské hřiště, po kterém můžu upalovat tryskem, běhat indiánským během, šourat se, plazit se, skotačit….Vlastně se to po mě(nás ) chce…..abychom vyzkoušeli chutě, druhy, abychom se nebály pouští, bažin, vysokých hor, divokých řek, abychom ocenili obyčejnost louky v pražském údolí, lavičku před bytovkou v Průhonicích, abychom si vyzkoušeli divokou vášeň, ale i jemné ticho a něhu, hluk společnosti, ale i hlubokou samotu….Abychom kousali do „zakázaného “ jablka a nechali se vyživovat jeho různorodou šťávou. Možná nám občas i zaskočí a nemůžeme polknout, možná se někdy naopak nemůžeme nabažit jeho chuti…Můj druh Života mi říká, že jsme tu od toho, abychom riskovali, klopýtali, objímali své přátele, sdíleli své opravdovosti, uznali proměnlivost, nestálost….zahodili rutinu a jistoty a opatrnost…..přestali jsme snít o neskutečnostech z filmů a báchorek našich sousedů „hráčů“…ale snili svůj šťavnatý život do kterého patří vše vše zmíněné…protože bez těchto ochutnávek všelijakých druhů prožitků, to není Život ,ale schovávaná před Životem…čekání …odkládání…opatrné našlapování…srdce tluče v nouzovém režimu….takže…..nouzový režim a nebo Život?..to je oč tu běží..AmenKonec přímého přenosu

Jsem v tom zase a nebo přece jenom o kus dál?

Tak se takhle rozhodnete změnit práci, přestěhovat se, odejít ze vztahu, začít vydělávat víc peněz….dokonce i popracujete na svém způsobu myšlení, chování, proběhne hutná sebereflexe….myslíme si pak, že teda asi „máme hotovo“ a zkusíme něco „nového“….a ono se nám to vrátí „jako bumerang“. Jak je tohle možný? K sakru…Vezmu svou kůži na trh, jak je mým dobrým zvykem;)Rozvedla jsem se před pěti lety, dnes bych jako největší důvod řekla, že jsem zažívala neskutečné odmítání toho jaká vlastně jsem, zažívala jsem pocity odmítnutí, ponížení, nepřijetí, nedostatečnosti a následný pocit, že je to celé moje vina.Neb jsem dnes už žena, řekla bych „rozvinutejší“, možná i dospělá 🙂 vím, že to bylo samozřejmě mé vlastní odmítání sebe sama, nevidění se, vnímání se nedostatečnou….No jo…tak jsem do toho hrábla, pěkně řešila vnitřní dítě, meditovala, odhazovala, rozpouštěla…..učila se chápat ,co je to ta sebeláska (Bože, nemohlo by to být jako předmět ve škole, ať se s tím tak netrápíme v hluboké dospělosti?)Protože jsem někde hluboko i velmi přísný „voják“, tak jsem zůstala i sama….“žádné úniky, Ladi, žádná sebelítost, jo? Pěkně makej a koupej se v v tý ledovce tvých emocí a pocitů, dýchej…“No a takhle letos na jaře, jsem si řekla, že bych mohla prubnout, jak na tom teda jsem. Protože ono si můžete ledacos vyslechnout na seminářích, projít i prožitky, zvracet se šamanskýma bylinama, být velká „šamanka“, ale pak je třeba to umět ŽÍT JAKO ÚPLNĚ VOBYČEJNSKEJ ČLOVĚK. Tak jo, život mi tedy přihrál příležitost vyzkoušet svůj vnitřní prostor pět let po rozvodu a samoty do člověčí reality. Dobrý den, jsem tvá vnitřní realita proměněná ve vnější svět, konkrétně partnerský vztah. Nastal neskutečně rychlý sled událostí, moji milí. Velmi zrychlený film. Zamilování prý 1-2 roky, tahle romantika trvala asi 14 dní, sundavání růžových brýlí a rozkrývání stínů, iluzí a blamáží trvalo asi tři měsíce a vztah se ocitl v unaveném stadiu manželství po 20-ti letech, kdy je potřeba zažehávat novou jiskru. V mém případě jsem se najednou ocitla ve svém starém příběhu svého již ex manželství. Znovu stejné pocity odmítání, nepřijetí mě samotné taková jaká jsem, pocit nedostatečnosti a hlavně ten debilní pocit viny..že je to moje vina, jsem divná. Tentokrát, ale už žádné několikaleté bičování a snaha to napravit. Okamžitý vnitřní výkřik: “ Neeee!Tohle už ne!“Jo, to život, vtipálek, prostě přinesl zkoušku: tak se ukaž, milá Ladi, jak to vnímáš dnes? Je to pravda? Věříš tomu?No, asi na dva dny jsem do toho spadla, moje kamarádky na telefonu, odváděly skvělou práci. Nikdo z nás není špatně, buď jsou ty dva světy kompatibilní, vzájemně se inspirující a chtějí jít spolu dál, a nebo je to příliš veliká tíha a a ni jeden to nechce táhnout. Jaký v tom vidím posun? Vím, že to není ani moje, ani jeho vina…Prostě možná jsme žirafa a mravenec a fakt je to těžký to vyladit. V každém případě, s úctou a pochopením k sobě a vnímat že ten kruh je na spirále zase o kousek výš :)Přeji hodně odvahy v proměně vnitřního osobního Matrixu.Objímám ladovskou silou všechny, kteří se chtějí připojit a vzájemně si vyslat podporu