Vědět, či nevědět…?

VÍM, ČI NEVÍM, TO JE OČ TU BĚŽÍ….
Čím dál tím častěji mě baví moje „nevím“…Další takové „nevím“ mám ohledně vztahu muže a ženy…V době samoty, jsem „hodně věděla“, co chci a nechci, jaký by měl být, co by měl umět, jak by asi měl vypadat…Objevil se a všechno mi zbořil :):)Cosi ve mně, co „hodně vědělo“ a občas ještě „ví“, mělo a má námitky…Ve spoustě okolnostech se spolu nepotkáváme, ani s partnerem, ani s „vím“. Ale, když se zklidním, dýchám a cítím tlukot srdce a život ve mně, něco tiše vysílá, že se mám vykašlat na všechna „vím“, co je pro mě dobré, „vím“ jak to má vypadat“ Když ale necítím ohrožení a cítím klid, tak je to asi v pořádku, bez ohledu na to, co si myslím. Takže já fakt „nevím“, ale ten stav je vlastně velmi příjemný….nevážou se na něj žádné velké emoce a pocity, ale vlastně mi to vůbec nevadí…V přítomnosti partnera,ale i bez něj neprožívám žádné vzlety, žádné výstřely, žádnou euforii…ale když vypnu „vím“, cítím, že mi to opravdu nevadí…Cosi ve mně je zmatené a cosi blažené. Tak to pozoruju a cosi ve mně se tomu směje…A tohle je pro mě důležitý ukazatel, probouzí se nadhled, laskavý humor, lehkost….Občas čtu něco o spřízněných duších a dvojplamenech…“Nevím“…..cítím, že je to jedno koho potkáme…důležitý je lakmusový papírek vnitřního klidu, pocit nějakého ukotvení bez přílišných emočních výbuchů kolem…Za mě je to velmi překvapivě lahodný a hřejivý pocit…byť moje mysl nad tím opravdu kroutí hlavou 🙂

„Přijmout“ znamená zavázat se?

Vztahy jsou opravdu seberozvojové. Díky vztahům se můžeme víc vnímat. Díky intimním vztahům se můžeme „ultra“ vnímat.

Díky svému protějšku jsem objevila rovnici, která ve mně dřímá a ovlivňuje mi sakramenstky život. Třeba se v tom taky potkáte sami se sebou 🙂

Téma zní: „když přijmu dar, obejmutí, náklonnost, pozornost, pomoc, pohlazení, vstřícnost…..zavazuji se k nekonečné vděčnosti a stálému dokazování, že si to opravdu zasloužím“

Sice už si umím říkat o pomoc, myslela jsme si, že i umím přijmout lásku, náklonnost i dary……ale…… všechno má své slupky…

Zdroj takového přesvědčení je , jak jinak, v dětství. Rodiče, kteří sami sebe nenávidí a neustále nám vytýkají nějaké naše nedostatky. Nebyli blízko, když jsme jejich blízkost potřebovali. „Srazili“ (byť slovně) nás k zemi, když jsme chtěli podporu. Shazovali naše sny, naděje, radosti. Neustále jsme cítili jejich odmítání…..nebyl čas, nebyla nálada, nebo vůbec nebyli přítomní.

To nás v takovém případě naučilo „vyživovat se“ pocitem, že nejsem dost pro druhé, že mě svým způsobem odmítají, to nám dalo energii a spustilo program dokazování, že si ale zasloužíme a že jsme dobří a to nás zaháčkovalo do bludného kruhu.

V průběhu života jsme tento program aplikovali kamkoli. Do školy….cítili jsme se outsidery a tak jsme mohli vyvíjet snahu…nebyli jsme premianti, a tak jsme mohli dokazovat, že to dokážeme ….v práci….většinou všechno vydržíme a ještě víc a nebo zkoušíme být inovativní a získáme odmítnutí, a důkaz, že mě fakt nikdo nechápe…..ve vztazích, zažíváme i ponižování a všechno si musíme udělat sami…..(to jsou jenom příklady, projev je velmi barevný)…

Velmi čerstvý příklad z mého současného života (byť jsem prošla nespočetným množstvím terapií a kurzů ;))

Život mi přihrál partnera. Je to velmi láskyplný člověk, bezpochyby mě má rád..oba se učíme „milovat“. Nicméně já se přistihuji jak za každou jeho laskavostí, za každým milým slovem, ale i mlčením, hledám, že to nemyslí vážně. Čekám, kdy se zachová vůči mě odmítavě…Vlastně se soustředím na svůj program, abych mohla zažehnout výdej energie na dokazování, že jsem dobrá partnerka…čekám na přihrávku v podobě „odmítnutí“, čekám na spuštění automatického programu (byť si v hloubi duše přeju úplně něco jiného)

A jak to vypadá?..No, jasně, že je nacházím. Všichni máme totiž obrovskou sílu a moc si zhmotňovat naše myšlenky a programy.

Mám počínající vztah a jsem z něj vlastně „v prdeli“…No, tak to mě fakt namíchlo. Řekla jsme si, že to není „normální“…a odhalila výše uvedené.

Co s tím prakticky?

Když mi někdo něco dá: peníze navíc za masáž, dárek, řekne mi hřejivá slova, obejme mě…prostě to zkusím „PŘIJMOUT“…bez pocitu, že mě to zavazuje k nekonečné vděčnosti a být ještě lepší.

Přijmout nemá přesnou podobu..je to pocit…pocit, stejný jako když si lehnu na slunce a nechám sluneční paprsky, aby mi prohřály tělo. Tak to je stejné a věřím, že na druhé straně se může udít láskyplný pocit z dávání…A nikdo není nikde zaháčkován.

Žádné pocity provinění, že jsme přijali, aniž bychom vrátili…

Ať se nám daří….