Nový vztah s mužem: jupiii a nebo „ups“?

Splnilo se mi dlouholeté přání. Mám zase vedle sebe muže, mám intimního mužského přítele. 

Nejvíc mě dostávají ta má očekávání, ale i okolí, že najednou budu “jiná”, najednou mi svět zrůžoví, najednou to, co nebylo možné, možné bude. No, jo, ale to by mi nesmělo být 45, ale 17. To bych nesměla mít ty prožitky a mozkové zkušenosti. Takže vzhledem k tomu, že jsem posledních 10 let procházela hustým “přepočítáváním trasy” jak já ráda říkám změnám myšlení, způsobu životu, vnímání emocí a pocitů, jsem i nyní někdo “jiný”, i když nosím stále stejné jméno. Přepočítávala jsem cestu v rámci manželství, rozvodu a po té samoty. Do mého vztahu s mužem mi tedy dost stále zasahují minulé zkušenosti. Jsem jako v kleštích. Vlastně si uvědomuji to svobodnější prožívání lásky, uvědomuji si sebe, vidím v muži i sebe a vím, že to, co mi neladí, je můj prostor a se vším se dá pracovat, ale současně si znovu odžívám staré bolístky, staré nespravedlnosti. Jako první mi do situací naskakují stará automatická myšlení, jednání, reakce. Je to tedy pro mě vážně proces uvádění mého nového vnitřního života do reality a neustálé uvědomování si, co je minulost a automat a že se tím nechávám vykolejit. 

Když vypnu ten automat, zjišťuju, že je to velké dobrodružství, pozoruji svůj mužský protějšek a dost často se musím usmívat jak je mi vnitřně podobný, jak má reakce přesně ty které nechci a bojím se jich…proč?No, protože ještě lpím na komplikacích, dramátkách, strachu z odmítnutí. 

Co v bdělém stavu zbožňuju, je, když mě svým mlčením nechá v mých pochybnostech, neutěšuje mě, neuklidňuje mě jako malou holku přesně těmi slovy, co potřebuju slyšet. To mi pak tepe automat sebe zpochybňování v celém těle. Když si uvědomím : ” ha, starý program”, “tak jak to chci mít teď”? 

Chci mít pečujícího taťku, co mi bude foukat na odřeniny, a nebo parťáka? 

Když hodně pochybuju, jestli je to muž “pro mě”, naciťuji se na sebe jak se vedle něj cítím v tichosti, vnímám jenom své tělo, svůj tlukot srdce.. Bývá tam klid…což je pro mě znamením, jdeme dál a více a více vypínám automaty. Že jich, ale mám. 

Takže na poznámku:” to je super, zase mít vedle sebe muže,viď?. Neumím odpovědět. Ale uvnitř vím, že je to bomba mít příležitost uvádět do praxe všechny ty návody, co jsem vstřebala a myslím si, že jim věřím. Když mám sílu, musím se sama sobě smát. 

Žiju teď zase jiné velké dobrodružství 😊 Když máme svůj polaritní protějšek velmi blízko, nezbývá než si držet klobouk směrem ještě větší “sebe odhalování” 

Jeho nedokonalost je ta naše. A je to nedokonalost? 

Howgh 

Chceme zažívat „plný“ život? Je třeba navázat spojení s tělem….

Cítím se naplněná pouze, když mám potvrzení od druhých lidí, že jsem dobrá, slovně mě pochválí….cítím satisfakci a úspěch v životě v případě, že mě někdo pochválí, že uvedu nový výrobek na trh, uzavřu lukrativní obchod, tleskají mi na pódiu, můj tým dosáhne výsledku, cítím úspěch v práci… 

GÓl do branky má sice příchuť nadšení, vášně, extáze, ale je dočasný….. 

Jenomže ženská přirozenost chce cítit. Tahle věta není vyčtená…Ta je tvrdě prožitá a odžitá… 

Je velmi nepotěšující, že dotek máme spojený pouze s erotikou, nebo hlazením malých dětí. 

Že dotek vlastně nebereme jako životně důležitou léčivou “terapii”, jako nutné dosycení…dotek neerotický, nic nežádající…že se samy sebe nedotýkáme s láskou, že si v partnerství neumíme vzájemně tento druh doteku poskytnout, říci si o něj…a přitom chceme hluboké vzájemné propojení? když se neumíme “dotýkat” beze slov? Pouze cítěním druhého, sebe a vzájemné tiché vyjadřování si lásky?… a to mezi kýmkoli ke komu “cítíme” lásku…k rodičům, sourozencům, tetám, sousedům, kamarádkám… 

Přiznejme si, jak moc mě dotek jiného člověka těší? Když mě někdo pohladí, co mi první naskočí? Ježíš, co po mě chce? Bože, proč se mě dotýká…Co to má znamenat? Nebo necítíme nic, jenom trapnost, stažení se….tiš to přetrpíme a pak se odtáhneme…Dotek jako nonverbální komunikace  ve většině případů, vnímáme jako překročení komfortní zóny. Neumíme si nastavit hranice, neumíme se jasně vyjadřovat, neumíme přijímat, uvolnit se, a tak vnímáme doteky jako ” nebezpečnou blízkost”. 

Jenomže lidská přirozenost touží po blízkosti, nemáme rádi pocit oddělenosti, opuštěnosti a samoty. 

Jsem klasické dítě, které se vychovávalo bez objímání, “potulení”, pohlazení…Způsobilo to moji neskutečnou tvrdost…časem mi to přivodilo neschopnost navazovat intimní láskyplné kontakty s muži, podceňování sebe sama, vnitřní sado masochismus, destruktivní ničení všeho krásného, včetně manželství a vlastní rodiny…..honba za důkazem mé schopnosti, i přes vnitřní nechuť , nenaplnění, skákání do absolutně absurdních “nevztahů”, které mě úspěšně ničily, zesílení masky usměvavého klauna, kterého nic “nezlomí”(protože už zlomený je), pocit neustálé oddělenosti, pocit, že jsem “mimo” …neschopnost cítiti vlastní hodnotu, neschopnost cítit sebe samu a žití skrze prožitky druhých a neustálou únavu. 

Dotek, dotek, který proniká skrze svalová vlákna mnohem hlouběji do buněk, hluboko k jádru člověka, k něčemu velmi širokému, objímajícímu, velkorysému, naplňujícímu… k srdci, k duši, k podstatě, ke spojení, kdo jak chcete….. 

Ženu naplňuje pocit lásky, blaženosti, odevzdání, jemnosti, něžnosti, uvolnění….. 

Ve své praxi naciťuji těla žádostivá doteku, rozbolavělá neustálým vnitřním tlakem mysli, posuzováním, odsuzováním, porovnáváním, přemýšlením jak dosáhnout toho, či onoho….těla uvnitř doslova vrnící, když je s láskou a přijetím vnímám a cítím…. 

Chceme být úspěšné, ale prvně připojme se k tomu největšímu nástroji na “úspěch”, ke svému tělu 🙂 

Úhel vnímání, myšlenkový Matrix

Je mi 45 a vypadá to, že jsem dospěla k životnímu objevu 🙂

Jestli opravdu chci mít ze Života požitek, prožitek, naplnění a vnímat krásu a pohodu, pak je třeba se, jednak na tyhle aspekty zaměřovat, vidět je, a druhak je smysly zacítit, jakoby je „nasát“, dovolit jim, aby mi vyplnily můj vnitřní prostor..  a jakoby je nechat v sobě rozplynout. Je to otázka: “ buď vnímám vše starou minulou myslí, z pozice dětských útrap a nenaplnění, a nebo otevřu oči úplně v jiném myšlenkovém Matrixu“

Prakticky to může třeba vypadat takhle:

Fakta: Žiju v bytě v Průhonicích, mám dvě větší děti (10 a 14 let), střídavou péči, jsem OSVČ  s nepravidelným příjmem, nedávno, po pětileté samotě, jsem navázala intimní vztah  s mužem, který bydlí asi 40 km ode mě.

Tak a teď dva úhly vnímání.Hojnost versus nedostatek

1. Nedostatek, pochyby….starý dětský myšlenkový Matrix

Mám malý byt ve velmi honosných Průhonicích, jezdím malým ojetým Suzuki  a věčně parkuji vedle mega honosných milionových aut. Neustále sháním klientelu, abych se uživila, jedu z měsíce na měsíc, jsem ve vnitřním tlaku a presu, jak to bude další měsíc. Kluci mi pomalu unikají, mají svůj svět, už mě potřebují jenom na pocit zázemí a uvařit, je těžké s nimi vyrazit na nějaký výlet a mít pocit, že se jim líbí. Mé týdny jsou nevyzpytatelné, nemají pravidelný řád, moc si nemůžu plánovat dopředu, je pro mě důležitější pocit dostatku práce a výdělku a tak radši nic neplánuji a do vzniklého okna popřípadě něco vymyslím. Je to taková tíživá nejistota, dost často přemýšlím, jestli se nevrátit do školství a mít pravidelný příjem.

S mým novým přítelem se oťukáváme, máme své boly z minula a občas na ně narazíme, jsme spolu málo, protože oba podnikáme a máme čas zaplněný dost nepravidelně, vyladit se velmi náročné

2. Dostatek, vděčnost…nový myšlenkový Matrix

Díky rozvodu mám svůj byt v Průhonicích, už nic nesplácím, je můj. Je na konci ulice, v klidu, koukám se do borovic. Díky střídavce mám spoustu času jen tak být, sama, pustit si film jaký chci, běhat po bytě nahá, pustit si nahlas hudbu a tančit, zvát si přátele..

Nedávno mi kamarádka nabídla svou malou Suzuki a tak si ji můžu splácet a nemusím na Opatově čekat na autobus, ušetřím hodně času, kluky můžu vozit kam je třeba, netahám nákupy na zádech. Boží.

Moji kluci už jsou docela velcí a je zajímavý pronikat do jejich světa, nechat si ukazovat jak programují, co získali ve své virtuální hře. Povídat si s nima o tom jak vnímají život kolem sebe, byť je to rozhovor často velmi krátký a na slova chudý. Cítím je, vnímám je, říkají mi toho hodně nonverbálně. Pořád se rádi přitulí, rádi se nechají namasírovat, podrbat záda a současně už mi odhalují rozdíly mužského a ženského světa. Nebaví je moc jezdit se mnou na výlety, tak jedu sama a oni s užívají zase svoje a nebo naberu i jejich kamarády, aby to bylo pro ně veselejší.

Mám několik prací, a nesutále se mi tvoří nová klientela. Můj týden je fakt pestrý. Přebíhám někdy i z místa na místo, ale během přejezdů si můžu být ve svém světě, uvnitř sebe, pozorovat lidi, někdy se jen tak s nimi pobavím. Moje práce mi vážně naplňuje srdce. Někdy mám nečekaně i den volna  a tak můžu udělat jiné věci. Když potřebuju odjet na víc dnů, vyblokuju si ten čas dopředu. Přestala jsem sčítat a odečítat peníze, prostě to neustále nějak plyne. Odevzdávám se přirozenému běhu věcí. Když nepracuji, tak ale mám volno, můžu déle spát, můžu odjet na výlet, můžu být víc s klukama…ta nepravidelnost mě udržuje ve vnitřním živém prostoru

Nedávno jsem potkala zajímavého muže. Vlastně se mi splnil sen. Je citlivý, milý a bydlí jenom 40 minut ode mě , v mém směru, nemusíme za sebou jezdit přes Prahu, ale krásnou přírodou. Oba si vážíme své svobody a prostoru a čas spolu opravdu nasáváme. Občas narazíme na nedořešené boly a je velmi příjemné pozorovat jak jsme schopni to pojmenovat, vykomunikovat a nechat to rozplynout.

Můj život je nevyzpytetlná nepravidelná řeka, která mě neustále obdarovává, můj mozek by to nevymyslel, tohle je ŽIVOT

Cítíte ten rozdíl?

Z toho dětského hnoje jsem vykrystalizovala velmi živou půdu , úrodnou zem, pevnou půdu pod vlastníma nohama. Cítím, vnímám, vím, že život není jenom legrace,ale už hluboko v sobě chápu, že právě o tom je Život…..o přijímání a o vidění krásy i ve smutku a bolesti.