Citlivost, k čemu je to dobrý?

Být citlivá… Je to tak trochu jako chodit venku v nepříznivém počasí bez oblečení, jako mít hodně bolavé tělo a nechat ostatní, aby na ty „modřiny “ sahali. Ale už nemůžu jinak, když je schovávám a svou citlivost maskuji sarkasmem, shazováním sama sebe, sváděním „modřin na mém těle“ na druhé, naplňuje mě pak pocit, že žiju nesmysl, který zaplácávám prací, péčí o druhé, tlacháním o nedůležitostech, hledáním jak samu sebe znecitlivět…už nechci být necitlivá..znamená to,ale , že nejsem stále americky vysmátá, protože cítím nepravdy jiných žen a ty jakoby zvětšovaly ty moje „modřiny“…Nechci ze sebe dělat někoho zajímavýho, naopak…Asi jsem konečně natrefila na to, co mi dává smysl. Být úplně obyčejná ženská a neschovávat „modřiny“, učit se je léčit na vzduchu, neskrývat je, nematlat si med kolem pusy…nežehrat na špatné počasí, na nedostatek lásky od muže, na špatně placenou práci, na tlaky zvenčí, přestat si myslet, že mě spasí chození na seberozvojové kurzy, kde jsou návody na lepší žití. Ne, tyhle rozhodně. Jestli mají nějaké smysl, dle mé zkušenosti, pak ty, které mi dají prožitek mých „modřin“ , dávají mi tím schopnost je cítit, sebe cítit a nacházet vlastní způsob jak se jich stále nedotýkat, nezvětšovat je, ale naopak je nechat zmenšit, možná i zmizet. Dávají mi pochopení, že „modřiny “ jsem si udělala sama a tím pádem jsem i JÁ schopná je poléčit. A víte,co mi modřiny způsobuje? Třeba jenom pitomé hodnocení mé samotné, pojmenovávání mého způsobu života, různá jména: jiný, odlišný, neúspěšný…neuvolněnost mého těla, necítění mých hranic a dovolování ostatním je překračovat. Je toho hodně, rozepíšu se jindy. BAVÍ MĚ HLEDAT MYŠLENKY A ZPŮSOBY ŽITÍ, KTERÉ MI TĚLO A PROŽÍVÁNÍ NIČÍ, KTERÉ MĚ ZNECITLIVUJÍ, ABYCH OPĚT ZCITLIVĚLA,abych zase ŽILA.

Proč to píšu? Protože vím, že nejsem jediná a třeba to někomu dodá odvahu;) a bude nás víc a přestaneme se schovávat za anděly, za „duc hovno“ za materialistky a realistky…Co je REALITA ŽENY BEZ CITLIVOSTI?…..i muži mají svou modřinatou ženu uvnitř,ale ZAČÍT MUSÍME MY ŽENY V ŽENSKÉM TĚLE .

Kdyby to ve Vás (Tobě) vyvolalo jakýkoli pocit, napiš (te) mi a přidejte se třeba i k mé skupince „Projekt Žena“

ladadudova@volny.cz

Štavnatý a smyslný život!

Bez ohledu na věk, postavu, tituly, rodinu či nerodinu, bytí v páru či singl, vlastnění tučného konta a nebo pár peněz..bez ohledu na tohle všechno, cítit, že jsem „plná nápadů“, živých inspirativních pocitů, naplněná proudící vášní a silou, která mě doprovází všude – na nákup, při vaření, cestou domů, v metru, při vybírání nové knihy, šatů, během jídla, povídání s kamarádkami. Cítit ji kdykoli a kdekoli…

Tuhle vlnící se sílu, které je jednou více, jednou méně, jednou se promění ve slastné ticho, po druhé v hlasitý smích, po třetí ve spokojené vrnění při masáži, po čtvrté……

Když jsme se narodily cítily jsme se blaženě při pohlazení, při dobrém jídle, při pohledu na barevné nebe, letící bublinu, rozchehtaly jsme se při legračním zvuku, hraní na honěnou…Bylo nám jedno, jak u toho vypadáme a jestli se na nás někdo dívá. Bylo nám jedno, jestli to někdo ocení.

Postupem času jsme ale zvážněly, ztuhly, začaly jsme padat do kalkulací za jaké chování, co dostaneme. Propadly jsme posuzování a hodnocení sebe sama  a druhých podle vzhledu, značky oblečení, podle druhu koníčku, auta ve kterém jezdíme, začaly jsme samy sebe vidět jako „hodnotné“ pouze „za podmínek“. Naše hodnota se začala spojovat s úspěchy ve škole, pak v práci. V množství nasbíraných diplomů a titulů, s výkonností (ve sportu nebo v práci), ve schopnosti být dokonalou matkou, dokonalou ženou, dokonalou zaměstnankyní…

Začaly jsme soutěžit, myslet, plnit úkoly, mít cíle…a …..umírat.

Tohle naše ženství zabíjí.                                                

Vím, o čem mluvím. Sama jsem byla od útlého dětství až do nedávné doby klukem. Zvládala jsme skoro nezvladatelné.

Jenomže jsem se cítila divně, jako kdybych žila život někoho jiného…

Cítila jsem ,že chci VÍC…ale čeho víc?

Lepšího partnera, lepší děti, hezčí bydlení, víc peněz, milejšího zaměstnavatele, víc večírků, víc dovolených, víc dobrého jídla, víc romantiky.?…Každé „víc“ vůbec nepomáhalo…naopak, bylo stále nedostačující.

A já vím, že „tohle víc“ zůstane nedostačující…jsme zakleté veverky na kolotoči, co běží a běží a rychleji a rychleji a víc a víc….ale nikam to nevede…možná k únavovému syndromu, problémy se ženskými orgány, nepovedeným vztahům, psychickým poruchám, neplodnosti, neustále přítomné podrážděnosti a nespokojenosti.

Já vím… a jsem na cestě z toho ven, mám pořádný kus za sebou.

A je to naplňující dobrodružství

Pojďme s  tím společně zatočit, rozhodnout se být odvážné a  pomalu, ale jistě převést VÍC a  VÍC do CÍTÍM a PROŽÍVÁM.

Být nezávislá na vnějších faktorech a  cítit  se šťavnatá, měkká, sexy, zářící.

Neslibuji jistotu stálého smíchu a stálé spokojenosti. To bych byla podvodnice.

Živý ženský svět je zkrátka živý, nicméně když jsme u sebe uvnitř jako doma, už si prostě zakřičíme, protože nám to uleví,ale nestrhne mě to do hysterie.

Směju se, protože mi to přijde směšné a ne proto, abych se nezesměšnila a druzí na mě nekoukali divně.

Mám pro Vás připravené dýchací techniky, které tělo nakopnou.

Videa jak pracovat, postupně s pánevním dnem. Zdrojem síly, potěšení, ženské měkkosti, autentičnosti, smyslnosti 🙂

Mám své vlastní životní příběhy, ze kterých se dají pochopit ledasjaké zákonitosti důsledků 🙂

Vše si prožijete v teple domova, či jiném Vám milém místě 🙂

Napište mi na můj email: ladadudova@volny.cz

A začneme dýcháním, začneme žít od začátku;)

A každý týden až dva týdny zašlu novou inspiraci.

Berete?

Strávíme spolu týdny, měsíce, možná i roky…uvidíme, jak se to vyvine.

Už začínáme …ženské plynutí… a cílem je cítit ŽIVOT uvnitř sebe.

Lada

Jsem ulítlá a nebo velmi nohama na zemi?

Jsem ulítlá?Někteří moji blízcí a i neblízcí, kteří mě znají méně, mají pocit, nebo si spíš myslí, že zbytečně život pitvám, ptám se na zbytečné otázky, jsem prostě jiná, zabývám se věcmi, které nic moc neprodukují, nemají logiku , vymykají se běžnému zaběhlému způsobu života.K tomu jak nahlížím na život, z kterého úhlu pohledu mě zajímá mě přivedla „bolavá psychika“ a bolavé tělo. Díky svým životním zážitkům, bylo třeba najít nějaké vysvětlení proč mám nahuštěných tolik „negativních životních dramat“, počínaje narozením. Už v některém předešlém příspěvku jsme psala o tom, jak jsem byla kluk, , bojovník…..potřebovala jsem přežít..Já už teď o životě vlastně nepřemýšlím, už nejsem filozofem života, já ho dnes doslova cítím.Mám velmi citlivé tělo, díky, cvičení, které tělo oživuje. Okamžitě mě mé tělo upozorní, když jednám nebo myslím „proti sobě“. Do nedávné doby jsem totiž vlastně jenom rutinně žila, nicméně moc radosti, pocitu vášně, uvolnění, krásných prožitků, mi to nepřineslo.Bylo třeba začít vnímat jiným způsobem než pouze mozkem a myslí…začala jsem zbystřovat své smysly , brát vážně mé pocity a emoce a učím se nebýt jimi ovládána,ale vedena…Můj život je rozhodně stabilnější, veselejší, jsem méně závislá na názorech druhých, nestydím se být svá, cítím mnohem větší svobodu, než kdy předtím…A tak mi řekněte, je možné být ulítlá, když jsem v těle, když se soustředím na pocity,které jsou v těle, když „uvažuji“ z míst v těle? Tělo je přece hmotné, nebo ne?A myšlenky? Nejsou ty právě ty ulítlé, odpojené od těla?