Být na chvíli tou „druhou“ stranou

Rodičovské pády a tápání..

Staňme se někdy „tou druhou stranou“…

Protože, podle mě,  jsme stále částečně děti, co zkoušejí, učí se, tápají…tak naše děti se v tom tak trochu „motají“ s námi.

Jsem máma dvou kluků (9 a 13;a taky bývalá učitelka…prostě na to nemám;-))…dnes bych chtěla otevřít zacítění nad otázkou, z jaké pozice nad sebou přemýšlíme, jsme dobrý nebo špatný rodič…podle mě o sobě pochybujeme úplně všichni 😉

Začnu tím, že se na nás ze všech stran valí moudré knihy, příspěvky, workshopy..jak dělat výchovu a věci správně…být rodičem by tedy bylo na vysokoškolské studium, ale dříve než se rodičem staneme.

Ve škole se, ale bohužel, naučím rozebírat větné souvětí a tabulku chemických prvků a dějiny, které mi nic neřeknou o mých kořenech a s čím se konkrétně potýkám…a pak se tedy budu potýkat i jako rodič.

Za mě…všechny ty knihy a moudra jiných, včetně těch mých tady, jsou jenom pošťouchnutím, abychom si sami srovnali, co je nám blízké a co ne…největší „kniha“ je u každého z nás. Cítím, že to chci udělat a vím proč a nebo se mi to příčí,ať to píše jakákoli kapacita.

Jednám ze své vlastní přirozenosti…a ta se mění, podle toho jak za pochodu dospíváme, zrajeme a tím „dospíváme“ k jiným závěrům. Život je v neustálém pohybu. Neustále se proměňujeme…naše tělo se mění a tím i naše myšlení, chování…Podle mě to nejlepší, co můžeme někdy udělat, je přiznat dětem, „hele tohle jsem popletl(a), tohle jsem nezvládnul(a) a dospěl(a) jsme k tomu, že bych to chtěl(a) udělat jinak.

Přiznat ten proces, kterým dopějeme ke své úvaze chovat se tak a tak…osahat si jej u sebe uvnitř…uvědomit si, co mě k tomu vede a dětem o tom říct…to je nádherný způsob jak naučit děti upřímnosti, umět se sám zvednout(protože je v pořádku zakopnout a změnit úhel pohledu).

Naučit děti se vykašlat na to, „hlavně ať druzí tě vidí jako šikovného chlapečka, hodnou holčičku“..hlavně ať vyhovíš tomu dospělému…za mě raději:..“uchraň si své city, pocity a uvědomuj si, proč to tak cítíš a vyjádři to“…jo, ale to musím začít U SEBE…Musím nejdřív zjistit jak se v které situaci cítím a proč tak jednám, z jakého popudu?Abych vypadala dobře a dělala to správně?A nebo protože to tak cítím já?

Zahodit všechna moudra zvenčí…možná vyslechnout, ale pak o nich pochybovat..pochybovat i o sobě a hledat jak mě to sedí nejlépe a nejvíc mi pomáhá si představit, že JÁ JSEM TO DÍTĚ a říkám to sama sobě.

Tak tohle je nejvíc…jednak si otevřu své „bolístky“ a jednak zacítím jak jsem někdy manipulativní(chci dosáhnout cukrově a nebo hořce svého), jak jsem podělaná,aby mě dítě neodmítlo, jak zneužívám své moci a nebo jak jsem kontrolující, a nebo jak si připadám chytřejší než moje dítě. Dost často si to rozmyslím.Tohle je moje největší učení…POSTAVIT SE NA TU DRUHOU STRANU A ČELIT SOBĚ SAMÉ.

Zkuste to a nejen u svých dětí, ale i partnerů a kamarádů…zaciťte se jak s nimi mluvíte, jaká slova volíte, jak s nimi jednáte…dejte mi vědět, jestli jste nakonec tu větu nepředělali 😉

Mocný i „nemocný“ dotek

Dotek… není dotek jako dotek. Může se vás druhý člověk „dotknout “ pouhým slovem a vaše tělo to velmi silně pocítí. Může se vás jiný člověk dotknout třeba rukou a Vaše tělo nic moc nepocítí…může někdo vedle vás hrát na hudební nástroj a vaše tělo to cítí, může vám někdo říkat milá slova a vaše tělo má silné či slabší pocity…vejdete do místnosti a i tam se vás může „dotknout“ vůně (cítím líbí, nelíbí, zajímavé..)…může se vás dotknout látka..vše, co nás obklopuje se nás nějak „dotýká“, reagujeme na to (pokud to vnímáme)…všimli jste si?

A dotýká se nás to buď velmi jemně, okrajově a nebo silněji, možná můžu ńapsat hluboce…dokonce si pak ten pocit neseme i déle a vyvolá v nás reakce, myšlenky…někdy i nová rozhodnutí…Nebo nás uklidní, uvolní…zkrátka dotkne se „nějakého tlačítka“…já to vnímám jakoby se spolu potkaly dva tóny a ty vyvolají reakci, vznikne nějaký zvuk (myšlenky pocity, uvědomění….)….

Dotek může být velmi inspirativní pro naše tělo… a tím pro nás, protože skrze naše tělo dostáváme velmi hmatatelné a jasné informace….

Tohle umí přijímaný dotek, vnímaný a vnímavý dotek…kdy na dotek reagujeme byť neviditelně..nenecháme pouze, aby na nás dotek tupě dopadnul a my ho zajedli, zapili, zakecali nebo zaplatili….

Je to dar, který nás může i proměnit…přeladit, vyladit, naladit na nás autentické….

Cítíte ten rozdíl?

Rozhoduji se jako „ta malá“ nebo „ta velká“?

Co když otevřeme studnu s pocity?A začne to s námi mlátit ode zdi ke zdi? Chvíli chci křičet a poslat někoho do…chvíli plakat a být obejmutá, chvíli nedělat vůbec nic, vzdávám to, pak zase cítím, že „co blbnu,sakra, vždyť o nic,nejde“, pak se směju a zase dokola znovu a znovu střídání výšek a nížek…Můj vnitřní život je velmi pestrý a tak všechny tyhle pocity a spousty jejich odstínů znám.Dokud jsem je jenom chtěla zahnat a přebít…čímkoli…myšlenkou, činností, zaměřením se jinam, bytím s mužem, s dětma…..spolehlivě fungoval „zákon stlačené pružiny“….pak potlačené emoce a pocity vylétly se silou tornáda, ničící hlavně mě. Chtěla jsem to změnit…pochopila jsem ,že emoce a pocity jsem já ŽENA, že pokud je oddělím, budu stroj, budu umělá panenka…chci-li být ženou je třeba ke všemu přistupovat jako dospělá žena…aha…..takže tu máme tu „malou“ versus „velkou“.
Od té doby, což je nejvíce od rozvodu(protože zůstat se svými pocity fakt sama je TERAPIE k nezaplacení) se učím pracovat s emocemi a pocity…našla jsem je sídlit ve svém těle..a tak pracuju s tělem, s ženskými pohyby, uvolňuji, dýchám…dospěla jsem k poznání, že bez prožitého pohybu spojeného s emocí,pocitem tomu nejsem schopná „porozumět, procítit“ a nasměrovat samu sebe dál, tím, že pochopím, co vlastně chci, co potřebuju, proč jsem tak radostná a nebo v řiti…Jeden den štěstí neznamená, že zítra nebudu brečet 

;-)…mé pocity a emoce mě učí být si rodičem, partnerem…nechtít to od druhých a velmi velmi mi pomáhá kontakt s jinými srdcatými ženami….toť má inspirace pro dnešek…
Ráda vás, tě, potkám na prožitkových šťavnatých večerech v Babiččině zahradě v Průhonicích a nebo můžeme takový večer uspořádat kdekoli jinde, kde bude chuť vyladit přívod šťávy:-)

Rozum versus Cit

ROZUM versus CIT

Zbožňuju chodit do přírody  a ne mít nutně dosažitelný cíl… ale pozorovat, co cestou potkám, co mi cvrnkne do nosu a jakou najdu souvislost se svým životem. Je v tom humor, zvědavost, takové dětské nadšení a přitom dospělé uvažování.

Třeba teď jsem se toulala v podhůří Krkonoš, měla jsem cca danou trasu, kterou jsem měnila dle bolení nohou (nemám úplně trénink;-)).

A malý příběh, na kterém jsme pochopila jak málo ještě sama sobě důvěřuju, jak moc ještě potřebuji potvrzení a schválení „tam venku“, že „jdu správně“.

Jdu si po zelené  a jdu si a najednou je přede mnou žlutá.Hm…ale já přece úplně bez pochyb cítím (ne vím), jsem uvnitř jasně upevněná, že nebylo kam uhnout, že jsem vnímala cestu a asi se někde zase ta zelená vynoří. Jenomže do toho „vleze“, ta, co to chce mít pod kontrolou a je opravdu rozumová: „Ale ta barva je žlutá ne zelená.Třeba jsi opravdu nedávala pozor“

Ta co cítí:

„Vnímala jsem cestu jasně , prostě se někde stala chybka ve značení, to bude v pohodě.“

Rozum:

„ Jo, a pak se zase bude vracet lán cesty, jenom protože to teď tak cítíš?“

Cit:

„Ale mně vlastně nevadí, že když tak tu cestu změním, je to vlastně hravý a dobrodružný.Nechci se vracet.“

Rozum:

„Hele, je to nerozumný.Může tě to odvést fakt dost daleko a taky leje“

Cit:

„Já se teda cítím dobře.Ale o.k., vrátíme se na to místo,kde možná mohla být odbočka.Ať máme klid.“

Vzdala jsem to, rozum mě převálcoval. Značka tam venku, mluvila jasně. Mé pocity nejasně.

Tak jsem se vrátila kus zpátky, abych zjistila, že opravdu nebylo, kde odbočit. Šla zase zpátky  až tam, kde najednou byla ta žlutá místo zelené. Pokračovala jsem dál, neboť ta rozumová dostala svůj díl potravy: zkontrolovala jsem to…No a co se stalo?

Jasně, že se zelená zase vynořila.Najednou rozcestí žluté a zelené a bylo jasno.

A stalo se mi to po cestě ještě jednou. Šla jsme chvíli bez značky, která se měla napojit na značku.Já uvnitř úplně jasně cítila, že „teď“ můžu odbočit a tam se ty cesty setkají s tou označenou.Ale oči „neviděly to rozcestí“, kde ta značka má být.Oči neviděly značku a můj pocit, že ta značka tam opravdu bude, zase můj rozum nepřeválcoval.

A jak to dopadlo? Šla jsem tedy nedůvěřivě dál, dokud neuvidím a nedostanu to potvrzení.Ušla jsem pár metrů, značka, odbočení na cestu a ta se sešla po pár metrech s tou, kterou jsem jasně cítila, že je to ona.

Závěr: důvěra ve své pocity a trpělivost…tohle mi ještě úplně nejde

Kde se tohle nejvíce učím?. Během pohybu a prožitku svých pocitů.Kdykoli,když si dovolím opustit sv

Hodná holka versus vzdor

Stává se vám někdy, že lidi iritujete a vyvoláváte v nich naštvanost, i když nic neříkáte?…možná vás ta druhá strana „trochu“ štve a nebo s ní nesouhlasíte, ale fakt „ se snažíte“ být slušní a mlčíte a dokonce třeba i vyhovíte, i když uvnitř to ve vás kvasí?

Říká se tomu vzdor, odpor, rezistence…

….Bývala jsem a jsem mistr vzdoru, odporu a bytí v „odboji“. Cítila jsem ten stále přítomný vnitřní tlak, ale nebyla jsme schopná s tím nic moc udělat a často jsem pak cítila,byť jemný, útok na mou osobu jako nespravedlnost.

Jednak, když  s někým nesouhlasíme, tak nemusíme ani nic říkat a ten druhý to na nás pozná…mimika, postoj, určité vyzařování…prostě nějaké vnější vlnění, takové rádiové vysílání…budu tomu říkat vibrace, protože někdy to s námi po těle i vibruje.

Byla jsem vyplašená okatá malá holka, a asvůj vnitřní odpor jsem poprvé zacítila ve škole….byla jsme ta , co holčička, co se snažila mít všechny úkoly a děsila se, když ji vyvolali na zkoušení a přesto jsem hodně učitelů fakt iritovala…tenkrát jsem nic o vibraci nevěděla…takže dneska je mi jasné, že ta „druhá strana“ (v tomhle případě učitel), prostě cítila, že mě štve, že vlastně mám odpor k těm úkolům, k tomu zacházení, k té komunikaci…( a každý to najdeme jindei…práce a kolegové, jakýkoli nadřízený, partner, sousedka, rodič, sourozenec…)

Čím víc jsem mlčela a snažila se proti své vůli,jenom aby byl klid, o to víc ve mně rostlo to napětí (které jsem samozřejmě nijak neventilovala)..později tedy stačilo málo,abych se hned velmi tvrdě uvnitř napnula, protože to jenom dosedlo na již velmi vysokou kupu naštvání, nesouhlasu a odporu, který jsem, ale nikam nedávala…stále mi to vadilo.

Rostla jsem s vnitřním tlakem (odporem, rezistencí) dál…Byť jseme v pubertě byla vlastně hodně hodná holka…uvnitř jsem byla chodící odjištěná mina, sílilo to… a jenom to ve mně zůstávalo. No a máme všudypřítomný vzdor, rezistenci, odpor, který se aktivuje, kdykoli mi někdo říkal věci, se kterými jsem nesouhlasila…začala jsem se vlastně cítit slabá a zatlačená do kouta, nechtěla jsem to a byla jsem naštvaná na druhou osobu, že mi to způsobovala a a pak na sebe, že jsme byla neschopná se bránit.

Když jsem pak něco po někom něco chtěla já, chtěla si o něco říct, říkala jsem to (zcela neuvědoměle) s tím napětím uvnitř, s tím odmítáním druhých, co po mě pořád něco chtějí a mně stejně nikdo neslyší (jenomže já nic neříkala) a nevyhoví mi (jenomže já neřekla, co chci). Vlastně jsem , chtě nechtě komunikovala s lidmi(pokud to mělo vážnější charakter..o něco mě nebo jim šlo) s uvnitř nahromaděnou frustrací, agresí, naštváním…vzdorem..a přesvědčením, že mě stejně nikdo nebere..vůbec jsem nedávala šanci…takový zautomatizovaný val kolem mě.

Časem v rané dospělosti jsem se naučila na vnější tlak reagovat pláčem…prostě už jsem nemohla, byla jsem jako chodící veliká bolavá modřina, stačilo jenom ťuknout..buď jsem byla šašek, co si ze všeho dělá srandu (tím se krásně chráníte, aby do vás nikdo moc nestřílel, předběhnete ho) a anebo jsem brečela….někoho můj pláč  rozzlobil ještě víc, někdo zjemnil…já se trochu ventilovala…ale tohle je zase jiná záležitost: emoční manipulace (to jindy)..

Klapka…máme rok 2019, je mi 45

Z rozličných důvodů jsem začala studovat své emoční reakce, své chování a hledala zdroje, protože jsem se necítila v těle uvolněná, necítila jsem se opravdu radostná z hloubi svého nitra, své Lady…metodymě k tomu vedly různé.

V každém případě, co se týká mého vzdoru, rezistence, odporu..teď rozumím a cítím, že se kontrolka spíná ve chvíli, kdy mi někdo překračuje hranice a já se včas nevyslovím a a neřeknu jak se cítím, neb)vajádřím s čím nesouhlasím, nebo vůbec nedám najevo, že se mi to nelíbí ….prostě to nepojmenuju…Vzdor se spíná ve chvíli, kdy někdo na mě používá svou moc, vyvolává ve mně slabost…a u mě se začne vynořovat agrese, rezistence, vdor.

Dnes už jsem schopná tuhle fázi detekovat a jenom si uvědomit,co mi vadí..jenom to pojmenování už mi dává pocit vnitřního bezpečí a nic se vůbec nemusí sepnout…když to jde, otevřeně řeknu jak to vnímám, i když mám v sobě rezistenci a strach..po té,co tak učiním pocit vzdoru mizí…

Pokud se v mém zkráceném příběhu poznáváte, vřele doporučuji cvičení na uvolnění agrese, pohybová prožitková cvičení..protože máme v těle emoční stopu a automatické spínače….ovlivňují pak naši radost ze života, prožívání lásky a otevřenosti k druhým, ke svému životu…ovlivňují naši spontánnost, přirozenost…omezují nás a je tam pouze vnější ochranné „cosi“.